Portréty – Dagmar Šimková (2020)

Přidal: Premek |

Únor 27, 2020

Na konci února si před rokem 1989 komunisté připomínali násilné uchopení moci v roce 1948. Nikdy se při tom nezmínili o těch, kteří za odpor proti komunistické diktatuře zaplatili svobodou. Je to i případ Dagmar Šimkové, která byla kvůli politickému deliktu vězněna neskutečných čtrnáct let. V Portrétech jí představí historička Pavlína Kourová a autor pořadu David Hertl.

Natočeno 2020. Premiéra 27. 2. 2020 (ČRo Plus, 20:05 h.).

Lit.: Hertl, David: Dagmar Šimkovou věznili 14 let komunisté. Svobodu našla až v Austrálii. In web ČRo Plus, 27. únor 2020 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Je tu šokující svoboda. Jakmile sem přijedeš, už nikdy se Tě nikdo neptá na žádné doklady, cestuješ z jednoho státu do druhého bez pasu, žádné průkazy neexistují.“ To napsala na přelomu 60. a 70. let minulého století Dagmar Šimková z Austrálie své kamarádce. Žena, která si po 14 letech v československých věznicích svobody dokázala vážit.

Jakkoliv je počet let strávených za mřížemi neuvěřitelný, ještě hrůznější rozměr jim dodává věk, který Dagmar Šimková komunistickým lágrům „odevzdala“: zatčena byla v říjnu 1952 ve 23 letech a vězení opouštěla v květnu 1966, když jí bylo 37.

Svá nejkrásnější léta prožila v podmínkách, které popíraly fráze o „nápravě“ a „výchově“, k nimž mělo ve věznicích docházet. Těžko představitelné ponižování, kterému byly uvězněné ženy (a navíc „politické“) vystaveny, popsala v knížce Byly jsme tam taky.

Ta poprvé vyšla v roce 1980 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých ’68 Publishers; po roce 1989 vyšla i u nás doma v sedmi vydáních.

Trest za ukrývání kamarádů

Dagmar Šimková (1929-1995) prožila mládí v Písku, vystudovala gymnázium a v roce 1948 se chtěla zapsat ke studiu na pražské Filozofické fakultě. Vzhledem k „buržoaznímu původu“ (v té době už tři roky mrtvý otec býval bankéřem) byla ale komunistickým vedením školy odmítnuta.

Živila se jako ošetřovatelka v písecké nemocnici. Ve volném čase psala protikomunistické letáky; namalovala také několik plakátů zesměšňujících Gottwalda a Zápotockého. Zatčena byla, když vyšlo najevo, že poskytla úkryt dvěma kamarádům, které kvůli jejich názorům vyhodili z vysoké školy a poslali na vojnu. Oba zběhli a pokoušeli se dostat na Západ.

Pro Dagmar následovala vyšetřovací vazba, soud a výkon trestu v Želiezovcích, Opavě, Českých Budějovicích, na Pankráci či v Pardubicích. Mnohá svědectví spoluvězenkyň hovoří o hrdém a nepoddajném chování Šimkové za zdmi lágrů.

Po okupaci do Austrálie

O něco kratší dobu byla vězněna i Dagmařina matka, obě se pak sešly v jednopokojovém bytě v Písku. Dagmar Šimková pracovala v místní sodovkárně, na jaře 1968 pomáhala zakládat organizaci bývalých politických vězňů K-231; po srpnové okupaci ale s matkou sbalily kufry a odletěly za Dagmařinou sestrou do Austrálie.

Podařilo se jí tam emigrovat v roce 1950 a jako jediná z rodiny unikla „třídní spravedlnosti“. V exilu na Dagmar Šimkovou čekala ještě nejedna zkušenost: studovala archeologii, starověkou historii, psychologii a sociologii, živila se jako modelka a kaskadérka, vyráběla pozoruhodné smaltované obrazy, pracovala jako terapeutka ve věznici. (…)

Radiodokument