Vykřičník jak stožár (2020)

Kateřina Hejnarová s Olgou Stehlíkovou hovořila ještě před jejím čtením o tematických rovinách sbírky – zvláště té duchovní, již autorka prozkoumává skrze vznešené i všední tvary současného českého jazyka.

„Byla bych ráda, kdyby z mých textů trochu vyplývalo, že jazyk je v životě lidském hrozně důležitý fenomén,“ vysvětluje spisovatelka, jejíž pozdější, nicméně velmi úspěšný vstup na českou básnickou scénu provázelo také ocenění Magnesia Litera pro autobiograficky laděný debut Týdny (2014, Dauphin). „Myslím si, že ty jazykové vrstvy, které se snažím používat, jsou tak různorodé, jak jazyk nabízí. Podle mého názoru nemusí hodnota poezie spočívat nutně jen v užívání jazyka, který je schválený jako vybraný a spisovný – vždyť máme k dispozici celou škálu! Přišlo by mi mrzuté, kdybychom se nepodívali do všech šuplíků a čerpali jenom z jednoho.“ Anglicismy, resp. další motivy zobrazující digitalizované polohy současnosti (např. promluvy navigace Siri), s nimiž ve sbírce Vykřičník jak stožár pracuje, vnímá coby přirozenou součást těla dnešního jazyka.

Zápas s jazykem

Zájem Olgy Stehlíkové o jazyk však více než její lingvistické a bohemistické vzdělání motivuje vytrvalé, jakkoli v případě nejedné básně vyčerpávající, ohlížení se k nepojmenovatelnému. „Co se týče duchovního světa, tam to byl pro mě veliký zápol a zápas s jazykem, který by byl schopen popsat to, co jsem chtěla. Jediný, který mi k tomu nakonec šel, je právě ten namixovaný. Protože mně se na tradiční křesťanské věrouce a tradičních katolických i jiných kázáních vždycky hrozně protivil ten starobylý jazyk, který měl dodávat vážnosti situace a zobrazovat velikost Boha. Mně ale připadalo, že to vůbec nemusí tak být. Že ten jazyk naopak vzdaluje člověka současnému světu s Bohem.“

Osamělost starého muže

V básni důkaz, která duchovní téma pojímá na první pohled znepokojujícím způsobem, avšak s citlivostí ukrytou na dně, tak autorka vypráví o osamělosti starého muže, jehož zrazuje vlastní schopnost vnímat slova, když mu obsesivně cpe vulgarismy namísto nejrůznějších nápisů, textu v dopise, říkanky pro vnouče, velmi pravděpodobně – a především – i tam, kde by chtěl obrátit hlas k postavě Boha.

Právě tato postava je na více místech sbírky charakterizována coby „nejosamělejší člověk na světě.“ To v jeho očích lze spatřit onen vykřičník jak stožár. Anotace sbírky jej staví do role jakéhosi vypravěče, jehož nedosažitelnost nejkrásnějšího světa, který vytvořil, nutí hledat útěchu v příbězích.

Otázka podobnosti mezi postavami polidštěného Boha a autora literárního díla byla pro Olgu Stehlíkovou klíčová. „Zrovna ten verš Pane Bože, vždyť víš, že v tebe nevěřím je pro mě v té sbírce ústřední,“ objasňuje. „A sice proto, že obsahuje ten markantní paradox, kdy oslovujeme Boha, v něhož nevěříme. Takže to mi přišlo, že je nosné pro celou knihu. A to, že jsou tam lidé… To jsou ti, kteří se s tím nějak vyrovnávají, ať už vědomě, nebo nevědomě, nebo Boha nehledají a ani ho najít nechtějí, nebo ho našli a ztratili ho. Ty lidské osudy, které v těch básních jsou, vnímám jako hmotu, se kterou ve své poezii můžu pracovat a snad na ní i něco ukazovat.“

Krajinou básní Olgy Stehlíkové zkrátka nevede cesta k okázalé, zářící naději. Spíš bývá potřeba se ztišit a ohlédnout se ještě znova po všednosti. „Snažím se představit si konkrétní lidi a jejich životní příběh a najít v něm něco, co je krásné jiným způsobem, než jak jsme zvyklí krásu vnímat,“ uzavírá.

Vedle sbírky Vykřičník jak stožár četla Olga Stehlíková i z poetické mystifikace – sbírky Za lyrický subjekt (2018, Druhé město) napsané společně s básníkem Milanem Ohniskem pod pseudonymem Jaroslava Oválská a také z nejnovější skladby O čem mluví Matka, když mlčí (2019, Dobrý důvod), která v kontextu současné environmentální krize propůjčuje hlas planetě Zemi.