Sarabanda (2018)

Ingmar Bergman. Přeložil Zbyněk Černík. Hudba Jan Šikl. Mistr zvuku Radim Dlesk. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Štěpán Pácl.

Osoby a obsazení: Johan (Ladislav Mrkvička), Marianne (Taťjana Medvecká), Henrik (Vladimír Javorský) a Karin (Klára Suchá).

Natočeno v roce 2018. Premiéra 14. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 70 min) v cyklu Rozhlasové jeviště k 100. výročí narození I. Bergmana. Repríza 26. 12. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 h).

Lit.: Fajmon, Kamil: Bergmanova Sarabanda se v rádiu povedla. In Facebook, 19. 7. 2018 (status). – Cit.: (…) Celou dobu mi při poslechu jel hlavou naprosto slastný pocit. Poslouchal jsem totiž na mobilu (jinak rádio u nás nechytím) a říkal si, no, hru režíruje divadelní režisér, to by nemusela být zvuková džungle. Záměrně jsem si nevzal sluchátka a ta blaženost, že rozumím každému slovu na obyčejném mobilním reproduktoru – v posledních letech se při poslechu nových rozhlasových her bez sluchátek bohužel neobejdu, se nedá vůbec popsat. Hra přitom není žádnou zvukovou konzervou! Kéž by tvůrci v Praze na nás posluchače takhle mysleli častěji!!!

Lit.: Venclová, Renata - Sarabanda ke stovce Ingmara Bergmana. In Týdeník Rozhlas, červenec 2018 (článek).Venclová, Renata: Sarabanda ke stovce Ingmara Bergmana. In Týdeník Rozhlas, červenec 2018 (článek).

Lit.: Venclová, Renata: Ingmar Bergman: Sarabanda. In web ČRo 3 Vltava, 14. červenec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Poslední film švédského režiséra, ve kterém se ještě jednou vrací k hrdinům Scén z manželského života. V hlavních rolích Taťjana Medvecká a Ladislav Mrkvička. Premiéru ke 100. výročí narození Ingmara Bergmana poslouchejte on-line do 20. července 2018.

Když jsem režírovala film Nevěra, jednu z rolí tam měl Erland Josephson, se kterým jsme hráli mimo jiné v Bergmanových Scénách z manželského života. Během jedné pauzy jsme si z legrace natočili takovou krátkou parodii, pojmenovali jsme to Scény z manželského života po třiceti letech a předváděli jsme tam obě tehdejší postavy, jak jsou dneska senilní. Poslali jsme to Ingmarovi, protože nám to přišlo jako dobrý vtip, a Bergman byl nadšený. Říkal: „To je skvělé, to se mi líbí, rodí se mi v hlavě jeden nápad!“ Tak jsme s Erlandem zajásali, že pro nás Ingmar konečně píše komedii… A víte, co přišlo? Sarabanda! Volné pokračování Scén z manželského života, stejně depresivní jako většina ostatních Bergmanových filmů. Liv Ullmannová o vzniku Sarabandy v rozhovoru Štěpána Kučery v roce 2010

Ve svém posledním televizním filmu Sarabanda svedl Ingmar Bergman ještě jednou dohromady Johana a Marianne, protagonisty ze Scén z manželského života. Tentokrát už ne proto, aby podstoupili vyčerpávající partnerskou bitvu jako ve snímku, který mapoval jejich rozchod. Dramatickým úběžníkem Sarabandy se stává problematický vztah Johana s jeho labilním synem Henrikem a sedmnáctiletou vnučkou Karin.

Johan svým synem pohrdá, považuje ho za životního ztroskotance, Henrik, který je na otci finančně závislý, ho na oplátku nenávidí. Oba soupeří o přízeň Henrikovy dcery Karin, která je nejzranitelnějším členem tohoto citově patologického trojúhelníku. Karin je nadějnou violoncellistkou a otec i dědeček mají odlišné představy o jejím dalším hudebním vzdělání. Když se na scéně objeví Marianne, je okamžitě zatažena do probíhajícího rodinného dramatu.

Johan, Henrik i Karin se právě dostali do zlomové životní fáze – šestaosmdesátiletý Johan je konfrontován s vlastní smrtelností, Henrik se po smrti milované ženy vyrovnává s odchodem dcery, Karin přebírá odpovědnost za svůj další život. Ani pro Marianne, která je povoláním právnička s praxí v rodinném právu, není snadné zůstat nestranným prostředníkem a pomoci najít smírné řešení.

Po formální stránce je Bergmanův scénář velmi oproštěný, tvoří ho deset dialogů zarámovaných prologem a epilogem, které obstará Marianne mluvící „do kamery“. Jakoby víc režisér nepotřeboval, aby s dokonalou plasticitou vytvořil čtyři komplikované bytosti, které hledají odpovědi na otázky, co je v životě podstatné a na čem opravdu záleží. Právě ve svých pochybách a úzkostech jsou Bergmanovy postavy dokonale věrohodné, jistě proto, že do nich autor promítá svoje vlastní prohřešky a omyly.

Rozhlasová inscenace Sarabandy vzniká ke 100. výročí narození Ingmara Bergmana. Režisér Štěpán Pácl oslovil skvělé herce: Taťjanu Medveckou, Ladislava Mrkvičku, Vladimíra Javorského a Kláru Suchou. Zvukové řešení, které vzniklo ve spolupráci se skladatelem a zvukovým designérem Janem Šiklem a zvukovým mistrem Radimem Dleskem, má ambici nezůstat u prosté ilustrace jednotlivých prostředí, ale postihnout a dotvářet emocionální charakter dialogů a zpřítomnit tak přízraky, které Bergmanovy hrdiny pronásledují.

Lit.: anonym – Pokorný, Milan: Vulgární výrazy v rozhlasové hře Sarabanda. In web ČRo Ombudsman, 25. 1. 2019 (stížnost + odpověď ombudsmana). – Cit.:  Dobrý den,  jsem konsternován uvedením rozhlasové hry na svátek sv. Štěpána ve 20 hodin na čro2 od I. Bergmana, kde se nadměrně vyskytují sprostá slova jako „do pr.“ atd. Myslím, že to není vhodné vysílat a navíc o Vánocích.

Nebo by mě zajímalo, co je tedy sprosté slovo? Pak ať se nikdo nediví, že asi 13tileté dívky slyším v tramvajích mluvit za každým druhým slovem „vole“ a „dopr.“ Kam se naše společnost žene, když již ani na vlnách Českého rozhlasu přestává panovat úcta k jazyku a posluchačům.!?

S vánočním pozdravem  M. K.

——

Vážený pane,

děkuji Vám za kritickou reakci na uvedení rozhlasové hry Ingmara Bergmana Sarabanda. Dovolte mi několik poznámek, které mají zasadit rozhodnutí dramaturgie Dvojky do širších souvislostí. Především bych Vás chtěl informovat o tom, že problémem vulgárních výrazů v uměleckých textech se vedení Českého rozhlasu intenzivně zabývá. Důkazem toho je i jednání Etické komise Českého rozhlasu v loňském roce. Etická komise doporučila Českému rozhlasu, aby se vystříhal takových příspěvků, v nichž vulgarismy nejsou motivovány uměleckým záměrem. Důležité je konstatování Etické komise, že míru vulgarity je třeba posuzovat se zřetelem k jedinečným okolnostem (např. dílo jako součást klasického odkazu apod.).

Jestliže dnešní světová i česká dramatika užívá často prvky exprese, afektu, hypertrofie v textové složce i ve scénickém provedení, nemůže odpovědný dramaturg tyto tendence zcela přehlížet. Vždy jde samozřejmě o posouzení všech okolností, v první řadě kvality textu. A tady nemohu s čistým svědomím vést jednoduchou paralelu mezi hodnotou literárního textu a jeho „slušností“. V tom případě by z literárních dějin musely být vyloučeny stovky skvělých děl, jako příklad mohu uvést celosvětově uznávaného Haškova Švejka. Zcela jistě ovšem neplatí ani opak, tedy že výskyt vulgarismů by měl být znakem aktuálních progresivních tendencí a dílo by tím mělo být jaksi automaticky zhodnoceno. Je třeba posuzovat jednotlivé konkrétní případy, jak ostatně doporučuje i Etická komise Českého rozhlasu.

V případě hry Sarabanda převážily argumenty pro její uvedení. Světově uznávaný režisér a dramatik Ingmar Bergman v ní kriticky nahlíží neschopnost šestaosmedesátiletého (sic!) univerzitního profesora rozlišit podstatné od malicherného a dosáhnout na konci života smíření. Sarabanda ukazuje, jak důležité je narovnání dávných křivd mezi rodiči a dětmi, jak zhoubné je válčit na poli osobních vztahů přes hlavy nejmladší generace nedobrovolně zatahované do sporů, v nichž správná strana neexistuje. Bergman psal tuto hru ve stejném věku, jaký určil svému hrdinovi, byl tedy zralý tvůrce s celoživotní uměleckou zkušeností. Jestliže nechává kriticky nahlížené figury otce a syna na několika místech použít expresivnější výrazy, charakterizuje tím nejméně dospělé aktéry vyprávěného příběhu. Rozhlasová dramaturgie se rozhodla zachovat původní významovou linii za užití těchto výrazů, čímž respektovala překlad Zbyňka Černíka, renomovaného překladatele severské literatury a Bergmana zvlášť.

Hereckými představiteli zmíněných postav byli Ladislav Mrkvička a Vladimír Javorský, členové činohry Národního divadla, zkušení herci, kteří si střeží svou tvůrčí integritu a mají vysoké nároky na projekty, jichž se účastní. Ani jeden z nich neměl k jazykové stránce Bergmanovy hry připomínku, dá se tedy předpokládat, že v daném případě považovali užití vulgárnějších výrazů za odpovídající psychologické charakteristice postavy a jejímu jednání.
Zařazení Sarabandy na sváteční čas vycházelo podle vyjádření dramaturgyně této hry z vřelých posluchačských ohlasů, které její premiéra vzbudila v červenci loňského roku na stanici Vltava.

Rád bych Vás požádal o pochopení, že ojedinělý výskyt vulgárních výrazů v uměleckých textech zařazených do vysílání Českého rozhlasu není znakem devalvace hodnot. O každém takovém případě se v Českém rozhlase diskutuje, zvažují se všechny aspekty, vždy musí převážit přesvědčení o uměleckém významu textu. Vaším právem je tento způsob vidění světa v uměleckých dílech odmítnout, kriticky jej reflektovat, vybrat si takové umělecké hodnoty, s nimiž souzníte ajež Vám poskytují duševní obohacení.

Děkuji Vám za pochopení a přeji Vám vše dobré v novém roce.

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)