Červená kalina (1989)

Přidal: Premek |

Prosinec 10, 2018

Vasilij Šukšin. Rozhlasová kompozice z povídky. Překlad Marcela Neumannová. Rozhlasová úprava Jiří Mejstřík. Režie Ivan Holeček.

Účinkují Jan Hartl, Lenka Termerová, Jan Přeučil a Petr Haničinec.

Natočeno v roce 1989 Obnovená premiéra 10. 12. 2018 (ČRo 3 Vltava, 14:30 h.; 27 min) v cyklu Dora Kaprálová uvádí…

Lit.: Kaprálová, Dora: Vasilij Šukšin: Červená kalina. In web ČRo 3 Vltava, 10. prosinec 2018 (článek). – Cit.: Rozhlasová kompozice z povídky ruského autora s komentářem Dory Kaprálové, v Berlíně žijící spisovatelky a novinářky. Na Vltavě tak pokračuje volný autorský cyklus, ve kterém poznáváme vkus našich spisovatelů.

Kdo necítí ve větách rytmus a nemá smysl pro kompozici, měl by se vyvarovat psaní povídek. Kdo má krátký dech, ale cítí rytmus, měl by se vyvarovat psaní románů a obcovat raději s poezií. Kdo nemá to ani ono, nechť píše experimentální texty.

Touto provokativní drzou větou zahajuji týden svých nejmilejších povídek na stanici Vltava. Jistě, těch povídek je ve skutečnosti daleko víc a některé z mých oblíbených by se daly dokonce označit za texty experimentální.

Co však ctím na řemesle povídky bezvýhradně – to je smysl pro pointu a prostý příklon k nezkarikovanému pohledu na člověka. V tomto smyslu se přes blouznivou lásku ke geniálním, především rakouským autorům sarkasmu: Thomasu Bernhardovi, Elfriede Jelinekové či Werneru Schwabovi, vracím pokorně zpět ke klasice moderní povídky (k americké a ruské především).

A dnes Vám pustím kalibr lidskosti tak tíživý, že se do pátku nevzpamatujete. Budete objímat břízy na cestě do práce, prodejcům Nového prostoru uštědříte v metru drobné, obejmete psíka před Lídlem a zavoláte svým příbuzným.

Zaposlouchejte se do povídky, ve které je člověk člověkem, duše duší, bříza břízou a smrt heroickou tragedií.

O čem je řeč? O Červené kalině Vasilije Šuškina. O povídce vyhřezlého citu, povídce melodické, zdánlivě obyčejné, plné jemných náznaků a skrytého humoru.

Hlavní hrdina Semjon, přezdívaný Smůla, se vrací z kriminálu, kde si našel svou dálkařku Lubu z Jasné. Už úvodní scéna povídky je geniální. Ředitel věznice promlouvá Semjonovi do duše. Mluví se Semjonem spatra, shovívavě, tak jako mluvíme s lidmi, které jsme dávno odepsali. A Semjon? Ten sní hloupě o krávě, protože má velké vemeno, a za tím sněním je cítit touha po lásce. Anebo další obraz, setkání Semjona s Lubou a mistrovský dialog zkratky (však byl autor Šukšin hlavně hercem a filmovým režisérem, povídky psal vlastně jen jako vedlejšák).

Semjon se představuje: Já jsem Semjon. Luba odpoví: Luba. Semjon v rozpacích: To jsem já, a Luba? Se smíchem, a to jsem zase já.

Nad touto láskou, která se nebojí legračního patosu se vznáší temný stín minulosti. Partička kriminálníčků si chce se Semjonem vyřídit účty. Je to románové mikrodrama o nevyhnutelnosti osudu…. Ale jak se Šukšinovi povedlo vykreslit postavy tak lidské na necelých padesáti stranách? To mi dodnes zůstává záhadou anebo důkazem, že byl skutečným mistrem povídky.

Příběh spěje ke tragickému konci, pomalu jako písnička Červená kalina, která v rozhlasové dramatizaci zazní v celém svém sladkokyselém nálevu.

A je to příběh vyprávěný tak obyčejně, upřímně a s takovou rafinovanou prostotou, že se zdráháte připustit, zda je tohle vůbec velká literatura. Ale já vím, že je – právě pro tu hloubku a suverénní realistický styl, který dokáže vystihnout mystiku zrození a smrti i smysl života. Pro pointu, ze které mrazí. Kalino červená, kalinko šumivá….