Okno smrti (2020)

„Můj tehdejší vedoucí měl pocit, že jsem poslední dobou řešil až moc ,atraktivních případů’, a proto jsem dostal za úkol prověřit smrt starší paní, kterou prošetřovalo místní oddělení Košíře,“ vzpomíná Mareš. „Případ byl výjimečný hlavně rekonstrukcí včetně několika vyšetřovacích pokusů, které se prováděly přímo na místě, to znamená ve výšce 27 metrů. Od případů z ,divokých devadesátek‘ se odlišoval i tím, že na něm nepracoval celý tým kriminalistů, ale jen jeden vyšetřovatel. To ale neznamená, že bych ho vyřešil sám, podílela se spousta kolegů z jiných oborů. Součástí spisu byl posudek ze soudního lékařství, z psychiatrie a psychologie a z biomechaniky. Hodně pomohli i kolegové z fyziodetekce, tedy detektoru lži, a pochopitelně z oddělení videa. A nesmím zapomenout na hasiče, bez kterých by se rekonstrukce na místě nikdy neuskutečnila,“ dodává.

Coby dramaturgyni mě už v první verzi zaujala zmínka o pejskovi, který sice pro děj není podstatný, nicméně představuje detail, co utkví v paměti. Také tento živočich je skutečný. „Fenka Bobí patrně neměla šťastné dětství,“ upřesňuje Josef Mareš. „Je to nalezenec. Teď si ale užívá, našla si rodinu, kde je jí moc dobře. Padl takový hec, že ji nějakým způsobem musím zahrnout do scénáře. Překvapivě se ale Bobí aktivně zapojila i do samotného psaní. To když mi svými packami přešla přes odložený počítač a podařilo se jí vymazat část neuloženého textu. Asi se jí nezdál dost dobrý. Napsal jsem to tedy jinak. Takže pokud se posluchačům bude hra líbit, je to zcela jistě také její zásluha!“

(…) Spolupráce Českého rozhlasu s Josefem Marešem bude patrně pokračovat. Jak sám říká, rád by to zkusil „do třetice všeho dobrého“.

Lit.: Bojda, Tomáš: Premiéra nové rozhlasové detektivky. In web RadioDock, 29. 4. 2020 (recenze). – Cit.: V neděli 26. dubna vysílala Dvojka premiéru nové detektivní hry Okno smrti, jejímž autorem je bývalý elitní kriminalista Josef Mareš, který si své diváky a posluchače „vychoval“ televizním seriálem Případy 1. oddělení. Pro již etablovaného scenáristu se jednalo o druhou rozhlasovou zkušenost, před čtyřmi lety vznikla inscenace Marešovy detektivky Záhadné bodnutí (2016). Režisérka Martina Schlegelová strukturovala Okno smrti do klasického detektivního dialogu: vyšetřovatel Šulc (Václav Neužil) přichází za pozůstalým inženýrem Zemanem (Viktor Preiss), jehož žena zemřela po zdánlivě nezaviněném pádu z okna. Původně rutinní rozhovor o okolnostech úmrtí postupně graduje k ovšem poměrně předvídatelnému závěru – Šulc usvědčí Zemana z vraždy vlastní ženy.

Svižné tempo vyprávění se odvíjí od civilních dialogů, dějový zvrat přichází jaksi přirozeně, bez silnějšího vnitřního konfliktu. Absence vedlejších postav, a tím pádem snadno předvídatelné potvrzení Zemanovy viny, poněkud omezuje chvíle napětí, jež by přitom u detektivního žánru neměly scházet. V případě Okna smrti se zajímavějším inscenačním aspektem stává výrazové ztvárnění hlavní postavy, kterou Viktor Preiss vytváří minimalistickými prostředky, především zapojováním významotvorné modulační a dechové exprese, jimiž prozrazuje rostoucí nejistotu a posléze vinu inženýra Zemana. Preiss ovšem nemá příležitost více odhalit psychologické pohnutky postavy; inscenace nabízí rekonstrukci činu i základní motivaci pachatele, k detailnějšímu rozvíjení konfliktu však nedochází. Podle dostupných informací je hra, ostatně stejně jako další Marešovy scénáře, založena na skutečném případu, který autor v aktivní policejní službě sám řešil. Vědomí autenticity vyšetřování jistě přispívá k civilnosti provedení. Dramaturgická rozvaha patrně skýtala klíčovou volbu, zda zůstat u pouhého zvukového zachycení základního oblouku, nebo zda reálnou zápletku syžetově rozvést zapojením více postav a prohloubením vrstevnatosti děje. Pro druhou možnost hovoří skutečnost, že vyšetřovatel Šulc zůstává postavou víceméně psychologicky neakcentovanou, Viktor Preiss tak nemá aktivního protihráče a celá detektivka spěje k jedinému možnému cíli, jenž ozvláštňuje jen Preissova obvykle nadstandardní herecká interpretace. Výsledná inscenace tak ve výsledku skýtá nepochybně zajímavý příspěvek do bohaté škály české rozhlasové detektivky, k důmyslnějšímu žánrovému pojetí jí však leccos schází.