Skleník (2012)

Přidal: Přemek |

Březen 2, 2012

Graham Greene. Hra o následcích Božího zázraku v rodině zapřísáhlého agnostika. Překlad Radek Pokorný (z anglického originálu The Potting Shed). Rozhlasová úprava a dramaturgie Renata Venclová. Režie Markéta Jahodová.

Osoby a obsazení: Frederick Baston (Josef Somr), Anne Calliferová (Rozita Erbanová), Sára Calliferová (Klára Cibulková), Mary Calliferová (Daniela Kolářová), John Callifer (Miroslav Táborský), James Callifer (Vladimír Javorský), Doktor Kreuzer + ohlášení (Ladislav Mrkvička), Corner, spolubydlící (Radek Valenta), paní Potterová (Věra Kubánková), paní Connollyová (Johanna Tesařová) a otec Callifer (Jan Hartl).

Natočeno 2012. Premiéra 26. 5. 2012 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.). Repríza 15. 4. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 3. 4. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Sobotní drama.

Lit.: Venclová, Renata: Hrou Skleník se představí Graham Greene jako dramatik. In Čtvrtletník Klubu Vltava 1/12, s. 11 (článek). – Cit.: Vedle svých 24 románů napsal anglický prozaik Graham Greene také osm divadelních her. Oproti celoživotně pěstované próze představují dramata jen příležitostnou část Greenovy literární tvorby, i v nich však zajímavým způsobem rozvíjí svá konstantní témata. V divadelní hře Skleník podal obraz člověka, který je na útěku před sebou samým, dokud ve svém životním příběhu nenajde vyšší smysl, ne-li rovnou Boží plán.
Jak Greene přiznal v memoárové knize Kus života (1971), snad do všeho, co napsal, přetavil svoje vzpomínky na dětství, ty dobré i ty zlé. Pro Skleník to platí dvojnásob, rodinné zázemí (a z něj plynoucí psychické obtíže) hlavní postavy hry se s Greenovými autobiografickými údaji shodují téměř absolutně. Graham Greene se narodil v roce 1904 do rodiny ředitele prestižní internátní střední školy jako čtvrté ze šesti dětí. Od útlého věku trpěl citovou odtažitostí obou rodičů. Jak později popsala jeho žena Vivien: „Greenovi jsou velmi studená rodina. Nikdy jsem si u nich nevšimla nějakého vřelejšího citového projevu. Nedovedu si představit, že Graham seděl někdy matce na klíně a že mu vyprávěla pohádky. …“ Jako dítě byl Graham Greene velmi nesmělý a samotářský, v širším kruhu rodiny přilnul pouze k jednomu ze svých strýců. V příslušném věku nastoupil do internátní školy, kterou řídil jeho otec, jakožto syn ředitele školy byl svými spolužáky instinktivně považován za zrádce, čímž velmi trpěl. Nesnesitelnou situaci řešil záškoláctvím, když se na jeho chování přišlo, pokusil se několikrát demonstrativně o sebevraždu. Na radu staršího bratra Raymonda poslala rodina chlapce na psychiatrické léčení do Londýna. Léčba sestávala z psychoanalytických sezení, pacient dostal za úkol, aby si vedl snový deník. Při té příležitosti objevil psychoterapeut chlapcův literární talent. V osmnácti letech odešel studovat do Oxfordu na Balliol College historii, stal se přispěvatelem studentských novin, psal poezii, články a recenze. V té době zastával radikální ateismus, pocit duševní prázdnoty a nudy se snažil přehlušit večírky, alkoholem a „ruskou ruletou“, při které si zahrával se sebevraždou.
Výrazný zlom v Greenově životě přineslo seznámení s budoucí manželkou, Vivien Dayrell-Browningovou, v roce 1925. Pod jejím vlivem konvertoval ke katolicismu, což se ukázalo jako zásadní okolnost pro jeho další osobní i literární budoucnost. O paradoxech katolické víry pojednávají také obě první Greenovy divadelní hry Obývací pokoj (1953) a Skleník (1958), i když protikladným způsobem. Zatímco v Obývacím pokoji je bigotní katolická víra nemilosrdnou naukou lhostejnou ke konkrétnímu člověku, ve Skleníku se stejně ničivým způsobem projevuje fanatický ateismus.
Skleník začíná v úmrtní den agnostického myslitele a volnomyšlenkáře Henryho Callifera. Oddaná manželka Mary shromáždí kolem úmrtního lože celou rodinu, s výjimkou mladšího syna Jamese. Zdá se, že pouhá jeho přítomnost by mohla umírajícího nežádoucím způsobem rozrušit. Přesto se James v rodičovském domě objeví, pozvala ho totiž jeho třináctiletá neteř Anne, která chce přijít záhadě kolem svého oblíbeného strýčka na kloub.
James, stejně jako kdysi Greene, je redaktorem v Nottinghamu. S manželkou Sárou se rozešel, protože není schopen nikoho milovat; trpí prázdnotou, depresemi a nechce se mu žít. Léčí se bezvýsledně u nottinghamského psychiatra a má sebevražedné myšlenky. Z náznaků, jež během děje houstnou, vyplývá, že příčinou Jamesových potíží je jakási událost z dětství, která souvisí se skleníkem v zahradě Calliferových a kterou mu matka tvrdošíjně zatajuje.
Záhada se začne vyjasňovat zásluhou detektivního pátrání všudypřítomné Anne. Najde dva svědky Jamesova
mládí – manželku tehdejšího zahradníka a pak především Jamesova strýce Williama Callifera, katolického něze, který měl na mladého Jamese kdysi velký vliv. Jejich výpovědi konečně odhalí dávné tajemství, jehož jádrem je nevysvětlitelná, nadpřirozená událost, pro kterou ateistická rodina nenašla uspokojivé vysvětlení, a proto Jamese vyvrhla ze svého kruhu. Agnosticismus, který měl člověka osvobodit od náboženské pověry, tedy v Greenově hře paradoxně vede k celoživotní lži.
Greenův Skleník je vlastně napínavá detektivka s existenciálním přesahem, její rozhlasovou podobu chystá režisérka Markéta Jahodová s Vladimírem Javorským v hlavní roli. Premiéru si poslechněte v sobotu 26. května 2012 ve 14:00 na Českém rozhlase 3 – Vltava.

Lit.: Venclová, Renata: Tajemství zahradního skleníku. In Týdeník Rozhlas 21/2012 (článek). – Cit.: Jak Graham Greene přiznal v memoárové knize Kus života (1971), snad do všeho, co napsal, přetavil svoje vzpomínky z dětství, ty dobré i ty zlé. Dvojnásob to platí pro divadelní hru Skleník a jejího hlavního hrdinu Jamese Callifera, jehož biografie opravdu nápadně připomíná známé skutečnosti z Greenova života.

Spisovatel se narodil v roce 1904 do rodiny ředitele prestižní internátní střední školy jako čtvrté ze šesti dětí. Od útlého dětství trpěl citovou odtažitostí obou rodičů, v širším kruhu rodiny přilnul pouze k jednomu ze svých strýců. V příslušném věku nastoupil do školy, kterou řídil jeho otec, ale jako syn ředitele byl spolužáky považován za zrádce. Nesnesitelnou situaci řešil záškoláctvím. Když se na jeho chování přišlo, pokusil se několikrát demonstrativně o sebevraždu. Na radu staršího bratra Raymonda poslala rodina chlapce na psychiatrické léčení do Londýna. Při té příležitosti objevil psychoterapeut chlapcův literární talent. Výrazný zlom v Greenově životě přineslo seznámení s budoucí manželkou Vivien Dayrell-Browningovou v roce 1925. Pod jejím vlivem konvertoval ke katolicismu, což se ukázalo jako zásadní okolnost pro jeho další osobní i literární budoucnost.
Skleník (1958) začíná v úmrtní den agnostického myslitele Henryho Callifera. Oddaná manželka Mary shromáždí kolem úmrtního lože celou rodinu, s výjimkou mladšího syna Jamese. Zdá se, že pouhá jeho přítomnost by mohla umírajícího nežádoucím způsobem rozrušit. Přesto se James v rodičovském domě objeví, pozvala ho totiž jeho třináctiletá neteř Anne, která chce přijít záhadě kolem svého oblíbeného strýčka na kloub.
James, stejně jako kdysi Greene, je redaktorem v Nottinghamu. S manželkou Sárou se rozešel, protože není schopen nikoho milovat; trpí prázdnotou, depresemi a nechce se mu žít. Léčí se bezvýsledně u nottinghamského psychiatra a má sebevražedné myšlenky. Zdá se, že příčinou Jamesových potíží je jakási událost z dětství, která souvisí se skleníkem v zahradě Calliferových, ale James se na ni přes všechnu snahu nedokáže rozpomenout. A tak si Anne zahraje na detektiva, jak sama říká. Najde dva svědky Jamesova mládí – manželku tehdejšího zahradníka a pak především Jamesova strýce Williama Callifera, katolického kněze, který měl na chlapce kdysi velký vliv. Jejich výpovědi konečně odhalí dávné tajemství, jehož jádrem je nevysvětlitelná, nadpřirozená událost, pro kterou ateistická rodina nenašla uspokojivé vysvětlení, a proto Jamese vyvrhla ze svého kruhu. Agnosticismus, který měl člověka osvobodit od náboženské pověry, tedy v Greenově hře paradoxně vede k celoživotní lži.
Skleník je vlastně napínavá detektivka s existenciálním přesahem. Její rozhlasovou podobu natočila režisérka Markéta Jahodová s Vladimírem Javorským v hlavní roli. (…)

Lit.: Pavlovský, Petr: Inscenace s pokaženým epilogem. In Týdeník Rozhlas 25/2012 (recenze). - Cit.: Týdeník Rozhlas inzeroval inscenaci hry Grahama Greena Skleník. Byl jsem na ni velice zvědavý, neboť, přiznávám bez mučení, žádnou z osmi autorových her jsem neznal. Na svou omluvu mohu uvést pouze to, že žádná u nás nevyšla ani nebyla nikdy uvedena – v kontrastu s jeho dílem prozaickým, které se dočkalo i inscenovaných dramatizací.

Zvědavost zvyšoval údaj v Týdeníku Rozhlas, ukazující, že pravidelnému Rozhlasovému jevišti Vltavy, pořadu určenému inscenacím divadelních her, je poslední sobotu v květnu věnováno celých 120 minut. Kvalitou textu jsem nebyl zklamán, rozhlasová interpretace šla pak ještě o poznání nad něj. Téma nemohlo žádného čtenáře Grahama Greena překvapit, šlo o otázku existence Boží.

Prostor dramatu je zabydlen jedenácti postavami, z nichž sedm patří do třígenerační rodiny Calliferů. Zahradní skleník pak je klíčovým místem, protože v něm se – třicet let před dobou děje – stal, možná, zázrak. Jeden z členů prostřední generace (James – Vladimír Javorský) se tam jako mladík pokusil o sebevraždu oběšením. Při oživovacích pokusech nabídl jeho strýc, povoláním páter (Jan Hartl), v modlitbě Bohu úmluvu: „Nech ho žít a za to si vezmi, co mám nejdražšího – mou víru.“
Resuscitace se zdařila, hoch začal dýchat, ale o oné úmluvě nikdo neví a je vlastně neprokazatelná – obživnutí přidušeného je vysvětlitelné i přirozeně. Z pátera se stal alkoholik, s rodinou se rozešel ve zlém a žije kdesi jako mírně zpustlý venkovský farář. Víru skutečně ztratil. Hypotetický bůh Greenova dramatu se jeví nekřesťansky zlomyslný a mstivý.

Okolo této kauzy se v rodině, převážně bezvěrecké, někdy i militantně ateistické, točí děj, dialogy. Ne vždycky se v nich při takovém množství postav s jistotou orientujeme, ne každý má tak fonogenický, tedy snadno identifikovatelný hlas jako Josef Somr (Frederick Baston, přítel rodiny). V každém případě jsou ale všechny hlasy dokonale, až koncertantně prokomponovány. Jakýmsi navýsost překvapivým sólem je pak mezi nimi hlas Rozity Erbanové v dětské roli vnučky. Téměř třiadvacetiletá herečka a dabérka dokázala přesvědčivě zahrát pubertální dívku. To by v divadle, s výjimkou toho loutkového, nebylo možné.
Inscenace trvala pouhých osmdesát pět minut. Po jejím skončení začala on line beseda s tvůrci – dramaturgyní Renatou Venclovou a režisérkou Markétou Jahodovou. Dozvěděli jsme se řadu důležitých informací o hře, autorovi a jeho dramatickém díle. Dovolal se jeden posluchač, načež moderátorka – pouhou čtvrt hodinu po začátku besedy, zato ale plných dvacet minut do 16. hodiny, od které byl uveden další program – pravila: „Čas nás tlačí, čekají další pořady Vltavy“, a besedu předčasně ukončila. Nebyla to vůbec pravda, dle programu v Týdeníku Rozhlas nečekalo vůbec nic. Zazněla jakási vážná hudba, z odhlášení po šestnácté hodině vyplynulo, že to byl koncert pro housle a orchestr Samuela Barbera. Nevím jak ostatní, já jsem byl zvědavý na něco úplně jiného.

Rozhlasové hry