Vypravěč (Otakar Brousek I.). Zpívají Marcel Cordes, Erika Köthová, Elisabeth Lindermeierová, Richard Holm, Max Proebstl, Gottlob Frick, Karl Ostertag, Josef Knapp, Paul Kuen, Emil Graf a Walter Bracht. Spoluúčinkuje sbor Bavorské státní opery.

Natočeno 1971. Česká premiéra (?) 17. 12. 1971 (Třetí program, 15:00 – 16:00 h.).

Osoby a obsazení: průvodní slovo (Arnošt Goldflam), Janáček (Tomáš Krejčí), Petrželka + Kundera (Josef Škrobánek), fenka Čipera (Magdalena Kožená), slepice I (Beata Zádrapová), slepice II (Zuzana Kurková), Historicus (Vladimír Richter), hospodyně Mařa (Jaroslava Janská), Henry Cowell (Don Sparling) a soubor Ars Incognita, řídí Jan Zbavitel.

Natočeno 1997. Premiéra v cyklu Hudební moderna.

Pozn.: V roce 2010 bylo v Brně uskutečněno jevištní provedení s podobným obsazením pod názvem Věc Cage aneb Anály avantgardy dokořán. Více zde.

Osoby a obsazení: listonoš Kolbaba (J. Miegl), Mařeknka (M. Šmolíková), vypravěč (L. Fišer), poštmistr (J. Choc), pán (František Baťka), šofér (Viktor Vrabec), skřítkové (R. Olárová, V. Faicová, Tomáš Šolc a Josef Gross).

Natočeno 1968. Premiéra (?) 10. 12. 1968 (Praha, 22:20 – 23:00 h.).

Vypráví Karel Höger.

Natočeno 1968. Premiéra (?) 24. 12. 1968 (Třetí program – VKV, 15:00 – 16:20 h.).

Hraje symfonický orchestr Čs. rozhlasu, zpívá sbor Čs. rozhlasu.

Natočeno 1961. Premiéra 20. 2. 1961  (přímý přenos, VKV, 19:30 h.).

Lit.: -ch-: Šebalinova kantáta Lenin. In Kultura 7/1961, s. 2 (anotace).

Natočeno 1939, záznam pravděpodobně neexistuje.

Vysíláno 18. 8. 1939.

Účinkují Rudolf Jurda, Vlasta Fialová, Josef Štefl, J. Bařinková a další.

Nastudovalo Brno v roce 1968 (?).Premiéra (?) 10. 7. 1968 (ČS I., 19:00 – 19:30 h.).

Pozn.: Berg napsal operu Odysseův návrat roku 1962. Bylo to jeho první scénické dílo, do té doby se věnoval především komorní hudbě; ve stejném roce jako toto dílo vznikl jeho významný Nonet, ale též písni a kantátě (“Píseň o vlasti“). Opera se hlásí jednoznačně k dobové avantgardě a už její obsazení je velmi úsporné a netradiční: dva zpěváci, herec, tanečnice, housle, trubka v C, basklarinet, klavír a bicí. Celé dílo trvá asi půl hodiny. To umožňuje označit toto dílo za „minioperu“, žánr, který se stal Bergovi vlastním. Námětem o návratu Odyssea z Trojské války Berg vědomě navazuje na Monteverdiho operu Odysseův návrat do vlasti (1640), na niž upomínají i některé archaizující melodické prvky. Deheroizující interpretace antické postavy „z opačné strany“ a protiválečný náboj pak připomínají známou operu Odsouzení Lucullovo od Paula Dessaua na text Bertolta Brechta.

Roku 1976 uvedlo Odysseův návrat Národní divadlo Brno na scéně v Redutě v kombinaci s Hurníkovým Diogenem a Purcellovými Didonou a Aeneasem. Roku 1995 natočil televizní inscenaci opery pro Českou televizi režisér Jiří Nekvasil. V inscenaci účinkují sólisté Roman Janál, Simona Procházková, Kateřina Kachlíková a Libor Kodad, orchestr Opery Furore řídí dirigent Petr Kofroň a výtvarnou stránku zabezpečil Daniel Dvořák.

Natočeno 2010. Premiéra 31. 12. 2010 (ČRo 2 Praha, 80 min.).

Účinkují Jiří Krampol, Antonín Konrády, Švík, Nejdl.

Připravil ČRo Plzeň v roce 2010. Premiéra 31. 12. 2010 (ČRo 2 Praha, 54 min.).

Osoby a obsazení: Král, baryton (Václav Bednář), Princezna, jeho dcera, soprán (Miloslava Fiedlerová), Táta, basbaryton (Josef Celerin), Máma, alt (Ludmila Hanzalíková), Vašek, jejich syn, tenor (Antonín Jeřábek), Jirka, jejich syn, baryton (Bořek Rujan), Honza, jejich syn, bas (Karel Kalaš), Rychtář, bas (Emil Bergman), Selský hoch, baryton (Jan Soumar), Stařec – Král lesních duchů, bas (Jaroslav Veverka), Nymfa, soprán (Věra Čechová), Faun, tenor (Jára Pospíšil), Lesní víla, soprán (Štefa Petrová), Hlasatel králův (Mirko Erben), 1. páže (Blažena Kalabisová), 2. páže (Jaroslava Kalová), Drak, bas (čtyři sboristé), Vypravěči (Karel Třešňák a Jindra Holmanová).

Historická nahrávka z roku 1946. Obnovená premiéra 27. 12. 2010 (145 min.).

Natočeno 1999 (45 min.).

Osoby a obsazení: Kris Kelvin (Luděk Munzar), Harey (Růžena Merunková, zpívá Brigita Šulcová), Snaut (Jindřich Jindrák), Sartorius (Sergej Kopčák), vypravěči (Jaroslava Adamová, Vladimír Ráž).

Natočeno 197?.

Proměna (Metamorphosis). Námět Publius Ovidius Naso. Průřez lyrickou rozhlasovou operou. Libreto Karel Kalenda. Hudba Zdeněk Zouhar. Komorní orchestr řídí Jan Štych. Zpívá Komorní ženský sbor, sbm. Josef Pančík.

Osoby a obsazení: Échó (Jana Jonášová), Leiriopé (Anna Barová), Narcis (Vladimír Krejčík), Kefissos (Jiří Bar), věštec (Richard Novák), dívky (Hana Krejčí, Magda Krejčí), vypravěč (Jiří Dušek).

Nastudovalo Brno v roce 1975. Premiéra 9. 4. 1975 (nezkrácená verze).

Vydal Panton v roce 1980 (1 LP, Panton 8112 0036 stereo). Sleeve-note Ladislav Kubík a Zdeněk Zouhar.

Účinkují Delphine Theodore, Christophe Brault.

Nastudavalo Arte Radio (Francie) v roce 2008.  Premiéra 1. 4 – 5. 6. 2008. K poslechu zde.

Účinkují Delphine Theodore, Christophe Brault.

Nastudavalo Arte Radio (Francie), červenec – srpen 2006. Premiéra 29. 11. 2006 (2:56 min.), 6. 12. 2006 (2:18), 13. 12. 2006 (3:17), 20. 12. 2006 (2:38), 3. 1. 2007 (2:45), 10. 1. 2007 (2:33). K poslechu zde.

Zpívají Soňa Červená a Jan Mikušek, Kühnův dětský sbor a Canti di Praga, sbormistři Jiří Chvála a Jan Krejčík.

Natočeno 2010. Premiéra 17. 11. 2010 (ČRo 3 Vltava, 20:40 – 21:45 h.; 65 min.)

Lit.: Tichotová – Fryčová, Linda: Zítra se bude… popravovat. In web ČT 24, 27. 2. 2008 (článek). – Cit.: Celovečerní hudební projekt Zítra se bude…, charakterizovaný jako opera-proces, netradičně zpracovává téma politických procesů 50. let s důrazem na osudy Milady Horákové.   (…)

„Nejhorší bylo to mlčení, lidé se báli o procesech mluvit,“ vzpomíná na inscenované procesy pěvkyně, narozená v roce 1925. Její manžel v 50. letech emigroval a matka zemřela za nevyjasněných okolností v pankrácké věznici. Červená byla vyslýchána a bylo jí vyhrožováno, v roce 1962 odešla do Německa a postupně se stala světovou operní hvězdou první velikosti. V Československu se o ní téměř nemluvilo. Od 90. let žije v Čechách, kde příležitostně účinkuje nejen v hudebních projektech, ale také v činohře a filmu.

Impulsem k vytvoření díla bylo přání tehdejšího šéfa opery ND a operního režiséra Jiřího Nekvasila vytvořit celovečerní hudební projekt pro Červenou. Oslovil hudebního skladatele a muzikologa Aleše Březinu, se kterým vytvořil libreto zabývající se zrůdností totalitní moci, zaměřené na osobnost doktorky Horákové.

Libreto je tvořeno autentickými texty vztahujícími se k procesu - od prvního telegramu vyslaného v březnu roku 1948, ve kterém se náčelník STB ptá, co dělat, kdyby Horáková chtěla překročit hranice, před zápisy ze samotného procesu, dopisy pracujícího lidu, prosby o milost od otce a dcery Horákové po její poslední dopis psaný v předvečer popravy; ten se k rukám adresátky, tehdy šestnáctileté dcery, dostal až v roce 1990. „Celý proces byl vlastně divadlem pro diváky, zdivadelňovat toto obludné divadlo už nešlo,“ říká Březina.

„Objevily se informace, že se chystá opera, ve které Červená hraje Horákovou,“ říká s úsměvem Soňa Červená a upozorňuje na skutečnost, že v připravované opeře nejsou interpreti spojeni s konkrétní osobou, pouze přinášejí texty v jejich syrovosti a děsivosti. V inscenaci účinkují kromě Červené a pěvce Jana Mikušky členové Kühnova dětského sboru a sboru Canti di Praga. Děti interpretují i nejděsivější texty pocházející z úst prokurátorů, sborově potom čtou zmíněný dopis na rozloučenou, neobsahující podle Březiny ani stopu nenávisti či heroismu.

„Není moc typické, aby si člověk v našich krajích v neděli večer zašel na moderní operu s textem procesu s Miladou Horákovou. Snažil jsem se proto vytvořit hudbu, která bude pestrá, silná a srozumitelná,“ říká Březina k hudbě, kterou Červená charakterizuje jako „skvostnou, pro interprety naštěstí náročnou“. Scéna a kostýmy jsou dílem Daniela Dvořáka, v divadle Kolowrat by podle Březiny diváci měli mít aktéry téměř na dosah ruky, odděleni polopropustnou stěnou, chovající se i jako zrcadlo.

„Mám klid a mír ve své duši,“ prohlásila mimo jiné Horáková v době, kdy se blížil její konec, a právě v těchto slovech je podle Červené poselství celého představení; po 75 minutách rychlého, drsného divadla přichází katarze v podobě schopnosti člověka odpustit a snažit se do poslední chvíle chránit své blízké. „Milada Horáková je současnost,“ říká Červená o nejděsivějším období českých dějin od pobělohorských událostí.

Vykonstruovaný soudnií proces se konal ve dnech 31. května až 8. června 1950. Za údajnou velezradu a špionáž byla Milada Horaková odsouzena k trestu smrti, jenž v červnu podepsal Klement Gottwald, přestože se milosti pro Horákovou domáhaly světové osobnosti jako Winston Churchill či Albert Einstein. JUDr. Milada Horaková byla popravena 27. června 1950.

Aleš Březina se se Soňou Červenou setkává pracovně potřetí. Poprvé pro ni vytvořil melodram A-ha! na text jednoho z autorů kabaretu Červena sedma, založeného otcem Soni Červené. Dále pro ni složil tango, které Soňa Červena sama otextovala. Zitra se bude… je první celovečerní operou Aleš Březiny. Červená a Březina o připravované premiéře hovořili na besedě s diváky uskutečněné v ND při příležitosti letošních Evropských operních dnů.

Vysíláno 1. 1. 1950.

Text in: Rudé právo, 1. 1. 1950, s. 1.

Osoby a obsazení: muž (Jindřich Jindrák), ten druhý (Karel Berman).

Natočeno 1967 (60 min.).

Vysílalo Brno 16. 3. 1930.

Pozn.: Byly hrány desky zn. Parlophon, které V+W natočili.

Vysíláno 2. 4. 1934 (Radiojournal).

Obsah: 1. Předehra ke hře „Slaměný klobouk“ 2. Secesní valčík 3. La matchiche 4. Tak se naši otcové bavívali.

Druhá část koncertu následovala v pořadu Zvukový měsíčník Voskovce a Wericha č. 11.  (Obsah: 5. Good Evening 6. Minulost přes palubu 7. Rhythm Feet 8. Tanec lékařů 9. Don Juan waltz 10. Černošská rapsodie 11. Bugatti step 12. Na shledanou v lepších časech).

Pozn.: Koncert jazzového orchestru Osvobozeného divadla, řídí Robert brock. Začátek byl přesně v 12 15, jak bylo stanoveno. Z II. Studia poslech dobrý. Provedení dobré. 10 a 11 nebylo vysíláno pro nedostatek času. (z archívu Radiojournalu – ČRo)