Strašidla (ne)jen z vikýře. Dvě znovuobjevené nahrávky původních povídek Karla Michala
Martin Čípek
(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)
Když se počátkem šedesátých let objevil na knižních pultech soubor satirických povídek s názvem Bubáci pro všední den (1961), stal se z něj okamžitě bestseller. Po beznadějně rozebraném prvním nákladu následovaly ještě dvě reedice (1962, 1966), které měly uspokojit nečekaně velký zájem veřejnosti o příběhy nadpřirozených bytostí ve světě mravní sobeckosti, lhostejnosti či konformismu. Jejich autor, spisovatel a scenárista Pavel Buksa (1932 – 1984), který svá díla vydával pod pseudonymem Karel Michal, stvořil všechna ta kouzla a nadpřirozené bytosti především proto, aby, jak píše ve své předmluvě k třetímu vydání Bubáků pro všední den Jiří Hájek, uvedli ve zmatek sebespokojené a jednoduchoučké myšlení lidí, kteří jsou ochotni uznat za skutečnost jen to, co je obsaženo v služebních předpisech jejich povolání.
Vzrůstající Michalova popularita samozřejmě nemohla uniknout ani rozhlasovým dramaturgům, kteří v poněkud pitoreskních figurkách ihned vytušili silný dramatický potenciál. Režisér Miloslav Jareš adaptoval nejprve historickou novelu Čest a sláva, Podskalského úspěšná filmová komedie Bílá paní (1965) podnítila o něco později také vznik vlastní rozhlasové verze pod názvem Jak to bylo s bílou paní. Jenže potom přišel srpen 1968 a s ním sovětské tanky. Michal v září téhož roku emigroval do Švýcarska a v okupovaném Československu se jeho jméno ocitlo na černé listině. Filmy byly uloženy do pomyslného trezoru a rozhlasové nahrávky nemilosrdně zničeny.
K Bubákům pro všední den se rozhlas mohl vrátit – logicky – až ve svobodných časech. Už zkraje devadesátých let vznikla v režii Miloše Novotného série několika zdramatizovaných povídek (Kokeš, Silná osobnost a Mrtvá kočka), později se přidali další tvůrci. Půvabná strašidla z kdysi oblíbené knížky ožila s novou a nečekanou sdělností, přestože se tehdy lecjaký škarohlíd domníval, že půjde, také díky době, v níž se jednotlivé epizody odehrávají, o neaktuální literární veteš.
Zdá se, že tady náš příběh končí. Ne tak docela. Teprve nedávno, v prosinci roku 2022, u příležitosti nedožitých devadesátin Karla Michala, se ve vltavském programu objevily dvě povídky (Silná osobnost a Balada o Vikýřníkovi) z původního cyklu Bubáci pro všední den natočené již v roce 1962, tedy v době neutuchajícího čtenářského zájmu o tento bestseller. Že by přece jen zázrak? Ano i ne.
Přečtěte si zbytek příspěvku »
„Nemáš nějakou vraždičku?“ Helena Benešová a její rozhlasová prvotina Šerloček
Martin Čípek
(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)
Když dívka školou povinná, které okolí přisoudilo pro její zvědavý nosánek přiléhavou přezdívku Šerloček vyslechne v parku rozhovor dvou neznámých ženských o náhlém skonu jakéhosi muže, bývalého spolužáka jedné z nich, zdá se jí, že má před sebou konečně opravdový kriminální případ. Okamžitě se pustí do pátrání na vlastní pěst. Díky náhodnému setkání s nevšední stařenkou, která nosí nápadně červenou háčkovanou čepičku a místo klíčů používá šperhák se dozví leccos z minulosti nejen předčasně zesnulého muže, ale vyslechne také dramatický životní příběh předchozího nájemníka. Z vyprávění staré dámy je brzy zřejmé, že všechny stopy vedou ke starodávnému cínovému poháru. Kdo byla ta tajemná žena, která jej darovala svému milenci? A proč každý, kdo si jej oblíbil, začal pomalu chřadnout? Šerloček chce té záhadě přijít na kloub a s případem se svěří také své oblíbené učitelce klavíru, která se několik měsíců předtím zhroutila a pobývá nyní v psychiatrické léčebně. A věci dostanou nečekaný spád…
Helena Benešová (1923 – 2023), vystudovaná laborantka a později také úspěšná spisovatelka a autorka televizních a rozhlasových her, na sebe výrazně upozornila už svou rozhlasovou prvotinou nazvanou Šerloček, která se určitým způsobem odlišovala od ostatních – přirozeným, nestylizovaným jazykem i do detailu promyšlenou dějovou konstrukcí balancující na nepodbízivé hraně tragikomedie významně prolamuje ledy soudobé rozhlasové estetiky a v podstatě předznamenává, čím a proč se její hry vymykají běžnému vnímání slov a jejich významů.
Přečtěte si zbytek příspěvku »
Rozhlasové léto budiž pochváleno!
Martin Čípek
(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)
Jak bývá v české mediální krajině zvykem, i letos se během letních prázdnin na televizních obrazovkách a v rozhlasovém éteru objevil bezpočet archivních pořadů. Je to logické a v zásadě není důvod se nad tím jakkoli pozastavovat. Ale to rozhlasové léto bylo v jistém slova smyslu přece jen zajímavější a – snad – i objevnější.
Sté výročí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů, pražského rodáka Franze Kafky, které připadlo na červen, nebylo možné přehlédnout a na Vltavě jej připomněli vskutku velkolepě – přímo Kafkovským létem, v jehož rámci byla odvysílána řada starších i premiérových her, povídek, esejů, veršů a reportáží. Nebyla to jen Proměna (1967), dnes již legendární inscenace v režii Josefa Henkeho, která svým invenčním přístupem i působivou, znepokojující atmosférou stále válcuje mnohé digitální pokusy současných tvůrců, ale také vynikající původní hra Petra Balajky Ottla (2016) s Taťjanou Medveckou v titulní roli, a především léta nereprízovaná rozhlasová kompozice ze vzájemné korespondence Franze Kafky a Maxe Broda nazvaná Přátelství (1998).
V letním rozhlasovém vysílání rezonovalo, možná méně, ale přesto výrazně také jméno Jiřího Horčičky, jehož režijní mistrovství si prostřednictvím několika znovuobjevených titulů znovu vydobylo zaslouženou renesanci. Hned zkraje prázdnin byla v rámci pravidelné vltavské nedělní řady her pro pamětníky uvedena dramatizace dobového bestselleru Josefa Nesvadby Dialog s doktorem Dongem (1964). Horčička dokázal z jinak tendenčního scénáře vykřesat posluchačsky atraktivní a dynamickou reportáž z Vietnamu, země, která se tehdy zmítala v politických i vojenských rozbrojích a na pozadí konfliktu vědeckého poznání přinést univerzální výpověď o ješitnosti (z)neuznaných talentů. Nutno dodat, že zásluhu na tom mají i představitelé hlavních rolí Eduard Cupák a Zdeněk Štěpánek.
Přečtěte si zbytek příspěvku »
Podpořte provoz Panáčka v říši mluveného slova
Vážení a milí uživatelé,
chcete-li Panáčka podpořit v jeho existenci, pošlete prosím libovolnou částku na účet Komerční banky 35-1353320207/0100 a jako heslo uveďte „Panáček“.
Děkujeme! Tvůrci Panáčka v říši mluveného slova.
Hledáme ztracené rozhlasové nahrávky! – O projektu Panáčka v říši mluveného slova
Projekt rozhodně není nový, chceme jej ale připomenout: nemáte doma magnetofonové pásky s mluveným slovem? Nebo nevíte, co na páskách je? Kontaktujte nás na adrese mluveny{tecka}panacek{zavinac}seznam{tecka}cz – možná máte natočenu hru, literární pásmo nebo četbu, která už v oficiálních archívech neexistuje!
Přemysl Hnilička
Jedním z témat, které mne jako fanouška mluveného slova trápí a nutí mne znovu a znovu se k němu vracet, je pátrání po rozhlasových hrách, které byly smazány; ať už v letech padesátých, sedmdesátých, osmdesátých či i v letech po Listopadu 1989. Především v létech šedesátých byly natočeny vynikající rozhlasové hry s prvotřídním obsazením; ani to je však nezachránilo před barbarskou likvidací – ať už bylo důvodem téma hry, jméno autora či režiséra nebo protagonisty.
Na toto téma už na Panáčku vznikl článek, mezi záznamy na této webové stránce najdete mnoho her, jejichž záznamy končí prostým a smutným „smazáno“; bylo tedy načase udělat něco pro to, aby se tento stav změnil.
Přečtěte si zbytek příspěvku »
Ars litera – Dotyky so ženskou poéziou (Ars litera – Dotyky s ženskou poezií, 2024)
Připravil redaktor Gabriel Kuľbak.
Natočeno 2024. Premiéra 10. 10. 2024 (SRo 3 Rádio Devín, 17:00 h.). Repríza 11. 10. 2024 (SRo 3 Rádio Devín, 1:00 h.).
Pozn.: Aktuálnu Ars literu venujeme štyrom ženským autorkám, ktoré svoju tvorbu prezentovali na podujatí Dotyky s poéziou. Budeme sa môcť dotknúť nielen ich tvorby, ale aj ich zmýšľania o nej. Každá z autoriek je v inej fáze tvorivého cyklu. Alexandra Múdra kráča po ceste k svojmu debutu, Jaroslava Antalová sa dočkala vydania svojej prvej básnickej zbierky v roku 2023, Anna Ondrejková je dlhoročná etablovaná poetka a Silvia Kaščáková sa vo svojom básnickom živote venuje okrem iného aj tvorbe pre deti, prekladu a piesňovým textom. (anotace)
Dvacet let Hudební scény Městského divadla Brno (2024)
Kam se za dvacet let hudební repertoár posunul? A co Městské divadlo Brno pro diváky ke svému výročí připravilo? Připravila Iveta Novotná.
Hovoří ředitel MDB Stanislav Moša a režisér a herec Petr Gazdík, herec Petr Štěpán a šéfdramaturgyně Hudební scény MDB Klára Lacková.
Připravilo Brno v roce 2024. Premiéra 5. 10. 2024 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.; 18 min.).
Použity hudební ukázky z muzikálů Drahý Evane Hansene, Čarodějky z Eastwicku, Hair a Jesus Christ Superstar.
Lit.: Novotná, Iveta: Hudební scéna Městského divadla Brno přináší divákům i po 20 letech trendy hudebního divadla. In web ČRo Brno, 8. říjen 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Městské divadlo Brno slaví 20. výročí od otevření hudební scény. I po letech se divákům stále snaží přinášet nejnovější trendy hudebního divadla.
Divadlo bratří Mrštíků, dnešní Městské divadlo Brno se už ve své historii specializovalo na uvádění hudebních inscenací. Hráli se zde klasické světové muzikály jako například Chicago, Pippin nebo Žena roku. Své místo tady ale měl i český hudební repertoár. Když v 90. letech divadlo uvedlo své muzikály Sny svatojánských nocí a Bastard a o něco později pak americký West Side Story, hlad brněnských diváků po hudebním divadle, respektive muzikálu ještě vzrostl. Ředitel Stanislav Moša proto začal hledat možné cesty k otevření divadelní budovy, která by se na tento žánr zaměřovala. Během jednání s vedením města Brna se uvažovalo nad tehdy zavřeným divadlem Reduta, Divadlem na výstavišti nebo Janáčkovým divadlem. Ani jeden z návrhů však nebyl pro Mošův záměr vhodný. (….)
„Já jsem si pak vzpomněl, že starší kolegové mi říkali, že v 60. letech uvažovali nad tím, že by na dvoře našeho divadla vybudovali letní scénu. Začali jsme jednat jak s vedením města Brna, tak i s Ministerstvem kultury a ta myšlenka se napříč všemi stranami líbila. Proto jsme mohli v roce 1998 začít dělat reálné přípravy pro to, abychom tuto scénu nakonec postavili, jak se říká u nás na dvorku,“ vzpomíná ředitel divadla Stanislav Moša.
Hudební inscenace, tedy konkrétně operety a zpěvohry, se dříve hodně uváděly také například v Národním divadle Brno. V době výstavby hudební scény Městského divadla se však ukázalo, že tehdejší vedení Národního divadla nestojí o to, aby zpěvohra nadále působila v jeho budovách. Dohodlo se tedy, že jeho zpěvoherní soubor kompletně přejde právě do Městského divadla Brno. Celkem se jednalo o 104 lidí, z nichž někteří jsou tam dodnes. Hudební scéna byla otevřena 2. října 2004 slavnostní premiérou muzikálu Hair (Vlasy). (…)
Plzeň chystá muzeum (2024)
V celé budově se chystá rekonstrukce a vznikne zde zážitková expozice mapující rok 1945 v Plzni. Reportáž připravila Anna Matuštíková.
Připravil ČRo Plzeň v roce 2024. Premiéra 23. 9. 2024 (ČRo Plzeň, 3 min.) v cyklu Zprávy pro Plzeňský kraj.
Lit.: Matuštíková, Anna – abk: V plzeňském domě, kde byla podepsána v roce 1945 kapitulace, vznikne nové muzeum. In web ČRo Plzeň, 23. září 2024 (článek + nahrávka k poslechu) – Cit.: Víte, kde v Plzni 6. května 1945 podepsalo vojenské německé velitelství definitivní kapitulaci? Bylo to v hudebním salonku domu číslo 19 na Klatovské třídě. Německý generálporučík Majewski se chvíli na to zastřelil. V pozdějších dobách na místě sídlila Městská vojenská správa Plzeň. V chátrající budově teď město Plzeň začalo chystat muzeum. (…)
Budova, kde se psala historie 20. století v Plzni. Tak by se dal nazvat dům číslo 19 na Klatovské třídě. V 30. letech si tam nechala rodina židovských obchodníků Semlerových vybudovat byt podle návrhu architekta Adolfa Loose, za druhé světové války se v domě usídlilo německé vojenské velitelství, které tam později muselo podepsat i kapitulaci. Po válce objekt využívala československá armáda k evidenci branců a vojáků v záloze. Od roku 2002 je dům opuštěný, ale teď se mu ale blýská na lepší časy. Město Plzeň tam totiž začalo budovat muzeum. (…)
Do budovy se přesune také muzeum Patton Memorial Pilsen, které v minulosti působilo v kulturním domě Peklo. Nové prostory nabídnou větší kapacitu i možnost pořádat různé kulturní akce za provozu muzea. (…)
Bludiště z betonu (2024)
Veronika Kindlová. Dokument o tom, jak satelitní města ovlivňují okolí Prahy.
Natočeno 2024. Premiéra 28. 6. 2024 (ČRo Region, 25 min.).
Lit.: Kindlová, Veronika – Horáček, Jakub: Bludiště z betonu. Dokument o tom, jak satelitní města ovlivňují okolí Prahy. In web ČRo Střední Čechy, 28. červen 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Do obcí v okolí velkých měst se překotně stěhují noví obyvatelé a staví si domy kolem původních zástavby – takzvaná satelitní městečka. Ta pohlcují okolní louky a pole a vytrácí se taky původní venkovský ráz. Noví obyvatelé každé ráno sedají do aut, odjíždějí za prací do většího města a vracejí se pouze na noc.
Odborně se tomu mezi architekty a urbanisty říká sídelní kaše. A tak se jmenuje i dokument, který připravila Veronika Kindlová. Zajímalo ji, jak tzv. satelity ovlivňují obce kolem Prahy.
„Takovou zácpu tu máte na křižovatce každé ráno?“ ptá se autorka dokumentu Veronika Kindlová jednoho z respondentů na cestě do Jesenice. „Bývají i horší,“ odpovídá ji, „bydlím tu od malička a dřív to byla vesnice, teď už je to součást Prahy.“
Jesenice představuje typický příklad obce, která se v posledních letech potýkala s přívalem nových obyvatel a novou výstavbou tzv. satelitů. Do města pravidelně jezdí autobusy se studenty architektury, aby se podívali na odstrašující příklad, jak by takové nové osídlení vznikat nemělo.
„Obec si nepohlídala, aby s výstavbou pro bydlení vznikala i veřejné vybavenost a aby byly zkapacitněny silnice, které vedou na Prahu,“ říká v dokumentu místostarostka Jesenice Iva Řehulková (STAN). Zmíněné studenty a architekty v Jesenici mimo jiné zajímá jedna ze satelitních čtvrtí, která leží v polích, zcela stranou odříznutá od samotné obce. (…)
Nahlédni za zeď (2024)
Martina Pouchlá. Dokument o vyrovnávání se s minulostí, která stojí všem na očích. Dramaturg Jakub Horáček. Zvukový mistr Antonín Kánský.
Účinkují Artur Alves, Kristýna Míšková, David Racin, Nikol Supová (studenti Obchodní akademie Uherské Hradiště), Iva Mráčková, Anna Stránská (předsedkyně spolku Memoria), Jan Blažek a Tomáš Nedvěd (tvůrci aplikace).
Natočeno 2024. Premiéra 23. 5. 2024 (ČRo Region, 27 min.) v cyklu Regiodokument.
Pozn.: V dokumentu „Za zdí“ zaznívají ukázky z aplikace Za zdí spolku Historia Futurae a hudba, kterou pro aplikaci složil Ivan Palacký.
Lit.: Pouchlá, Martina: Nahlédni za zeď: Dokument o vyrovnávání se s minulostí, která stojí všem na očích. In web ČRo Zlín, 23. květen 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vytáhnou mobil z kapsy, spustí aplikaci a noří se o sedmdesát let nazpět. Čtveřice studentů uherskohradišťské obchodní akademie obchází opuštěný areál v centru města a nad černobílou fotkou na displeji telefonu diskutuje, zda portrét patří vězni nebo bachaři. Obcházejí uherskohradišťskou věznici, kterou se prohnaly dějiny 20. století. Dokument Martiny Pouchlé „Nahlédni za zeď“ zkoumá, jak mladá generace vnímá nedávnou minulost a naznačuje, jak se s ní dá vyrovnat.
Já vím!“ vykřikne studentka, ale pak se zarazí. „Já si je furt pletu podle obličeje. Možná to je Grebeníček nebo Hlavačka. Ten, který zavedl mučení elektrickým proudem. Takže to byl zaměstnanec!“ poznamenává Nikol, když v mobilní aplikaci rozpoznává tvář komunisty Ludvíka Hlavačky, jehož brutální metody překročily hranice věznice v Uherském Hradišti – nechal elektrifikovat také pohraniční ploty. (…)
Na cestě z Mojžíře (2024)
Dokument o Romech, kteří si jdou za svými sny. Připravila Kateřina Hrochová. Dramaturgie Jakub Horáček. Zvukový mistr Jonáš Rosůlek.
Natočeno 2024. Premiéra 1. 5. 2024 (ČRo Region, 26 min.) v cyklu Regiodokument.
Lit.: Hrochová, Kateřina: Na cestě z Mojžíře: dokument o Romech, kteří si jdou za svými sny. In web ČRo Sever, 1. květen 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Juraj, Míša a Nikolas jsou mladí Romové, kteří žijí na ústeckém sídlišti Mojžíř. Stereotypní představy o Romkách a Romech přitom nenaplňují. Díky svým rodičům, vůli a motivaci studují – nejstarší Juraj a prostřední Míša vysokou školu a nejmladší Nikolas chodí na střední. Všichni tři mají ambice, které by jim kde kdo mohl závidět. Dokument Kateřiny Hrochové Na cestě z Mojžíře ukazuje, jak pomocí vzdělání prolomit stigma zvané vyloučená lokalita.
Nejmladšího Nikolase dokument sleduje při cestě na výuku na zdravotnickém lyceu. „Podle mě si Romové zvykli na to, že nebudou akceptováni společností, a že ani nemá cenu se snažit. Většina si řekne, že půjde na učňák,“ zamýšlí se. „Rodiče mají učňák, ale chtěli, aby se jejich děti měly líp,“ podotýká. (…)
Plzeňské Divadlo Alfa a pohádka O Maričce, která všechno vyzvonila (2024)
Reportáž připravila Kateřina Dobrovolná.
Hovoří ředitel Divadla Alfa Jakub Hora a vyučující ZŠ v Horní Bříze Jana Janotová.
Připravil ČRo Plzeň v roce 2024. Premiéra 30. 5. 2024 (ČRo Plzeň, 3 min.) v cyklu Zprávy pro Plzeňský kraj.
Lit.: Dobrovolná, Kateřina: Představení O Maričce, která všechno vyzvonila, má potěšit ukrajinské děti i jejich české kamarády. In web ČRo Plzeň, 30. květen 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Plzeňské Divadlo Alfa uvádí nové loutkové česky hrané představení s názvem O Maričce, která všechno vyzvonila. Jde o spojení dvou ukrajinských příběhů. Večerní premiéry se představení dočká v pátek 31. května, dopolední inscenaci už ale mělo možnost vidět několik desítek dětí. (…)
„To divadlo bylo nádherné. Líbilo se mi, jak to bylo předem nacvičené,“ podělila se o své dojmy žákyně Masarykovy základní školy v Horní Bříze. Vyučující Jana Janotová její slova potvrdila s tím, že během představení nenastaly žádné nudné momenty a v závěru se děti mohly i poučit.
Představení o Maričce se připravovalo zhruba 2 roky: „Představení vzniklo v době začínající války na Ukrajině, kdy umělci z Ukrajiny směřovali jako uprchlíci do Čech a sháněli práci. My jsme se tehdy domlouvali s Petro Pinčukem, že by u nás režíroval nějaký ukrajinský příběh. Následně to ale vzalo trochu nečekaný obrat, protože pan Pinčuk se vrátil na Ukrajinu a tam už zůstal. Nám tedy zbylo představení bez režiséra. Nakonec se toho ujal umělecký šéf divadla Tomsa Legierski, který společně s dramaturgyní divadla Petrou Kosovou lehce přepracoval scénář a připravil tuto ukrajinskou pohádku,“ uvedl ředitel Divadla Alfa Jakub Hora. (…)
Ochotníci sobě – Ochotnický kroužek Lužany (2024)
V Lužanech byli ochotníci založeni pod hlavičkou hasičů. Připravila Anděla Blažková.
Hovoří Věra Petrželková, Pavel Volf, Alena Hrádková, Petr Burian a Miroslava Szlachtová.
Připravila Plzeň v roce 2024. Premiéra 2. 4. 2024 (ČRo Plzeň, 3 min.) v cyklu Zprávy pro Plzeňský kraj.
Lit.: Blažková, Anděla: Před více než 100 lety se začali v Lužanech na jižním Plzeňsku potkávat ochotníci. In web ČRo Plzeň, 2. duben 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Mezi amatérská divadla na západě Čech rozhodně patří Ochotnický kroužek Lužany. Spolku, který má velice zajímavou historii, jde především o to, aby byli diváci spokojeni.
Ochotnický kroužek v Lužanech, resp. ochotnické divadlo v Lužanech vzniklo už v roce 1918, tehdy ještě pod hlavičkou místních hasičů. Ti si usmysleli, že založí ochotnické divadlo, aby dosáhli vyšších finančních cílů, jak bylo zmíněno v kronice. Z peněz hodlali zrekonstruovat nářadí a vše potřebné, co bylo zničeno ve válce,“ říká o historii spolku, který existuje doteď, Věra Petrželková.
Ochotníci sobě – Divadelní soubor při Městském kulturním a informačním středisku Poběžovice (2024)
Připravila Anděla Blažková.
Hovoří principálka souboru Věra Táborská, kronikářka Pavlína Vejvančická.
Připravila Plzeň v roce 2024. Premiéra 10. 4. 2024 (ČRo Plzeň, 3 min.) v cyklu Zprávy pro Plzeňský kraj.
Lit.: Blažková, Anděla: I vytahovací plátno najdete vedle rekvizit na scéně poběžovického divadla. In web ČRo Plzeň, 10. duben 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Divadelní soubor při Městském kulturním a informačním středisku Poběžovice na Domažlicku letos na podzim oslaví 75 let své nepřetržité činnosti.
Pro své účely si soubor upravil prostory z původní budovy kina. Například je na jevišti vytahovací plátno. „Vzhledem k tomu, že bohužel nedošlo k digitalizaci místních prostor, tak tu a tam se občas ještě využívá na nějaké pamětnické filmy a třeba i na pohádky pro děti. Ale jinak pro nás v podstatě je k ničemu. Takže mi si ho vždycky vytáhneme, abychom měli to jeviště větší,“ říká Věra Táborská principálka poběžovického divadelního souboru.
Poté už může začít soubor zkoušet. Obecně se většina her odehrává v nějakém pokoji. Herci bývají obklopeni věcmi, které najdeme skoro v každé domácnosti. Sebemenší detail dodává atmosféru a herci mají k dispozici leckdy i zajímavé rekvizity. „Jsou tady paravány, které nám imitují zdi. Máme tady jakoby venkovní okno, stůl, židle. Máme poličky, knížky, křesla, stolečky, vázičky,“ dodává.
Se stejnou pečlivostí s jakou je propracována scéna na zkoušku, je tvořena i kronika souboru. Ta už za dobu trvání poběžovického souboru měla několik kronikářů. A nutno říct, že je o ni pečováno s láskou. „Kroniku začal psát pan Jiří Pelikán. To je taková osobnost divadla v Poběžovicích. Začal ji psát někdy v 50. letech. Vzpomíná na počátky souboru, takže máme zaznamenáno v kronice, že činnost souboru je od roku 1949,“ doplňuje Pavlína Vejvančická, která se o kroniku stará od roku 2005.
Ochotníci sobě – Divadelní ochotnický soubor při Městském kulturním zařízení Horšovský Týn (2024)
Soubor má na svém kontě i řadu úspěchů. Jaké? Uslyšíte v reportáži, kterou připravila Anděla Blažková.
Hovoří principálka souboru Hana Žáková, herci Michal Pivoňka a Petr Lang a napovědka Věra Řezníčková.
Připravila Plzeň v roce 2024. Premiéra 16. 4. 2024 (ČRo Plzeň, 4 min.) v cyklu Zprávy pro Plzeňský kraj.
Lit.: Blažková, Anděla: Pohádkou odstartovali éru ochotnického souboru. Na scéně jsou už více jak 50 let. In web ČRo Plzeň, 16. duben 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Začátky bývají různorodé. Některé jsou nejisté, jiné zas odhodlané. Začátek Divadelního ochotnického souboru při Městském kulturním zařízení Horšovský Týn se nesl v duchu popelkovského příběhu, kde nechybělo mládí ani nadšení.
„V roce 1970 na podzim se sešla parta mladých lidí, která si usmyslela, že se pustí do divadla. Byli to velice mladí lidé, naprosto divadlem nepolíbení a nezkušení. Tehdy oslovili paní učitelku Polákovou, která s nimi nazkoušela pohádku Popelka,“ přibližuje začátky principálka souboru Hana Žáková.
Vzpomínání na pohádkovou Popelku nevynechává ani další člen souboru Petr Lang, který se v průběhu let svého fungování v souboru dostal i k dalším kreativním činnostem. „Já jsem nehrál nějakou velkou roli v té Popelce, ale tancoval jsem. Potom jsem začal hrát asi v pěti kusech. Pak jsem šel dělat techniku, světla, zvuk, a výrobu všelijakých kulis,“ říká Lang.
Když se roztáhne opona, herci začnou hrát. Diváci sedí v hledišti a jsou plni očekávání. Herci tenhle okamžik prožívají trochu jinak. „Takové mrazení po těle. Vyjdete na jeviště, všechno z vás spadne. Máte kontakt s divákem, s kolegou hercem, a hrajete,“ poodhaluje něco z hereckého ranku Michal Pivoňka.
Co by to bylo za divadlo, kdy v něm nebyla nápověda. V souboru má tuhle funkci Věra Řezníčková. (…)
