Rozhlasové léto budiž pochváleno!
Martin Čípek
(napsáno pro Panáčka v říši mluveného slova)
Jak bývá v české mediální krajině zvykem, i letos se během letních prázdnin na televizních obrazovkách a v rozhlasovém éteru objevil bezpočet archivních pořadů. Je to logické a v zásadě není důvod se nad tím jakkoli pozastavovat. Ale to rozhlasové léto bylo v jistém slova smyslu přece jen zajímavější a – snad – i objevnější.
Sté výročí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů, pražského rodáka Franze Kafky, které připadlo na červen, nebylo možné přehlédnout a na Vltavě jej připomněli vskutku velkolepě – přímo Kafkovským létem, v jehož rámci byla odvysílána řada starších i premiérových her, povídek, esejů, veršů a reportáží. Nebyla to jen Proměna (1967), dnes již legendární inscenace v režii Josefa Henkeho, která svým invenčním přístupem i působivou, znepokojující atmosférou stále válcuje mnohé digitální pokusy současných tvůrců, ale také vynikající původní hra Petra Balajky Ottla (2016) s Taťjanou Medveckou v titulní roli, a především léta nereprízovaná rozhlasová kompozice ze vzájemné korespondence Franze Kafky a Maxe Broda nazvaná Přátelství (1998).
V letním rozhlasovém vysílání rezonovalo, možná méně, ale přesto výrazně také jméno Jiřího Horčičky, jehož režijní mistrovství si prostřednictvím několika znovuobjevených titulů znovu vydobylo zaslouženou renesanci. Hned zkraje prázdnin byla v rámci pravidelné vltavské nedělní řady her pro pamětníky uvedena dramatizace dobového bestselleru Josefa Nesvadby Dialog s doktorem Dongem (1964). Horčička dokázal z jinak tendenčního scénáře vykřesat posluchačsky atraktivní a dynamickou reportáž z Vietnamu, země, která se tehdy zmítala v politických i vojenských rozbrojích a na pozadí konfliktu vědeckého poznání přinést univerzální výpověď o ješitnosti (z)neuznaných talentů. Nutno dodat, že zásluhu na tom mají i představitelé hlavních rolí Eduard Cupák a Zdeněk Štěpánek. Podobný námětový rozpor dokázal Horčička bravurně překlenout také při inscenování původní rozhlasové hry Pavla Hanuše Balada z podzemí (1981). Díky možnostem moderního stereofonnímu záznamu se jinak banální historka zatížená ideologickým dědictvím minulosti proměnila ve vycizelovanou, akusticky působivou grotesku, která si navíc dokázala udržet napětí i spád, a oba herci, výtečný Jiří Sovák i Jan Hartl, povýšili své postavy na vděčné exempláře lidského oportunismu a fanfarónství. Z Horčičkovy režijní dílny byly na Vltavě ještě uvedeny dvě hry – špičková dramatizace jedné z povídek Lva Nikolajeviče Tolstého Příběh koně (1981), která vyniká jak svým hudebně-zvukovým designem, tak vcelku netradičním pojetím titulního hrdiny představovaného s mimořádným citovým rozechvěním vynikajícím Eduardem Cupákem, a černá komedie Ester Krumbachové Kolčí štít s otvorem vpravo pro založení dřevce (1990), jejímuž parodickému duchu doslova lahodí neodolatelný Josef Kemr jako dotěrný zahradník s nepostradatelným slaměným kloboukem.
Přečtěte si zbytek příspěvku »
Podpořte provoz Panáčka v říši mluveného slova
Vážení a milí uživatelé,
chcete-li Panáčka podpořit v jeho existenci, pošlete prosím libovolnou částku na účet Komerční banky 35-1353320207/0100 a jako heslo uveďte „Panáček“.
Děkujeme! Tvůrci Panáčka v říši mluveného slova.
Hledáme ztracené rozhlasové nahrávky! – O projektu Panáčka v říši mluveného slova
Projekt rozhodně není nový, chceme jej ale připomenout: nemáte doma magnetofonové pásky s mluveným slovem? Nebo nevíte, co na páskách je? Kontaktujte nás na adrese mluveny{tecka}panacek{zavinac}seznam{tecka}cz – možná máte natočenu hru, literární pásmo nebo četbu, která už v oficiálních archívech neexistuje!
Přemysl Hnilička
Jedním z témat, které mne jako fanouška mluveného slova trápí a nutí mne znovu a znovu se k němu vracet, je pátrání po rozhlasových hrách, které byly smazány; ať už v letech padesátých, sedmdesátých, osmdesátých či i v letech po Listopadu 1989. Především v létech šedesátých byly natočeny vynikající rozhlasové hry s prvotřídním obsazením; ani to je však nezachránilo před barbarskou likvidací – ať už bylo důvodem téma hry, jméno autora či režiséra nebo protagonisty.
Na toto téma už na Panáčku vznikl článek, mezi záznamy na této webové stránce najdete mnoho her, jejichž záznamy končí prostým a smutným „smazáno“; bylo tedy načase udělat něco pro to, aby se tento stav změnil.
Přečtěte si zbytek příspěvku »
Zavřu oči v modlitbě (2024)
Alex Ahndoril. Divadelní prkna prý znamenají svět. A klíč je v tom, že jsou vratká… Kompletní audiokniha. Překlad Karolína Kloučková.
Čte Veronika Lazorčáková.
Natočeno 2024. Vydal OneHotBook v roce 2024 (MP3, celková délka 7 hod. 29 min.). Ukázka k poslechu zde.
Série: Klíč #2
Lit.: Růžičková, Markéta: Julie Starková versus macbethovský stalker. In web Markéta Růžičková, 13.9. 2024 (posluchačská recenze). – Cit.: Oblíbené švédské autorské duo Lars Kepler, tentokrát pod dalším pseudonymem Alex Ahndoril, je tu s pokračováním své nové série inspirované detektivkou klasického střihu alá Agatha Christie. Po prvním díle Až najdu klíč, který vypadal velice slibně, ale nakonec mi celkový dojem kazila velice nesympatická hlavní hrdinka, jsem si slíbila, že dám Julii Starkové ještě jednu šanci. Jednak ze zvědavosti, zda si autoři něco ze zpětné vazby čtenářů vezmou k srdci, a jednak proto, že si čas od času tyhle čtivé a nenáročné detektivní jednohubky ráda pustím do uší, když mě čeká delší cestování. Zrovna jedna taková cesta autobusem se v létě naskytla a nadešel tedy čas ponořit se do Zavřu oči v modlitbě, dalšího případu Julie Starkové odehrávajícího se na prknech, jež znamenají svět. Jak se audiokniha vydařila, se dočtete v recenzi.
V detektivní kanceláři Julie Starkové se dveře netrhnou. Tentokrát soukromou vyšetřovatelku vyhledá Bianca Salová, kterou zná každý milovník divadla a čtenář švédských bulvárních plátků. Bohémská a poněkud roztržitá hvězda stockholmského Královského činoherního divadla je totiž přesvědčená, že má stalkera. Na tom by možná nebylo nic divného, zvlášť když je Bianca známou osobností a má spoustu posedlých fanoušků i zatvrzelých odpůrců. Herečka však tvrdí, že člověkem, který pronikl do jejího bytu i do divadla na obnovené zkoušky Macbetha, není nikdo jiný než její bývalý brazilský milenec, který je již tři roky po smrti. Je na Julii, aby včas odhalila pravdu, než někdo přijde o život. Nebude to ale mít vůbec jednoduché, protože se kromě své pošramocené duše bude muset potýkat také s hereckými móresy a shakespearovskými metaforami. Podaří se jí odhalit totožnost tajemného stalkera? A co s tím vším má společného Macbeth?
Přečtěte si zbytek příspěvku »
Balada z Ravensbrücku (1964)
Hedda Zinnerová. Hra. Překlad a rozhlasová úprava Miro Procházka. Hudba Pavol Šimai. Režie Ivan Teren.
Osoby a obsazení: Lohmann (Ctibor Filčík), Neiling (Ľudovít Ozábal), Reichert (Jozef Sodoma), Wetzelt (Marián Gallo), Wieder (Jozef Šándor), Schindler (Karol Skovaj), Krüger (Jozef Šimonovič), Clausen (Jozef Króner), Hartmann (Daniel Michaelli), Breuer (Mikuláš Huba), Meissner (Gustáv Slameň), Bejerová, dozorkyně (Beáta Poničanová), Mária, blockälteste (Hana Meličková), Božena, lékařka (Jela Lukešová) a další.
Nastudovala Bratislava v roce 1964. Premiéra 2. 5. 1964 (Bratislava, 20:00 h.). Repríza 17. 9. 1964 (Československo I, 10:00 – 11:45 h.); 4. 10. 1987 (Bratislava, 16:35 – 18:30 h.).
Most (1964)
Jerzy Szaniawski. Hra. Překlad Ján Vdovják. Režie Jozef Dánai.
Osoby a obsazení: Tomáš, architekt (Slavo Drozd), Helena, studentka (Eva Poláková), převozník (Alojz Kramár), Mariša (Darina Vašíčková), Janek (Ivan Krivosudský), host (Eduard Bindas), šofér (Vlado Minarovič).
Nastudovala Bratislava v roce 1964. Premiéra 30. 7. 1964 (Bratislava, 20:00 – 21:05 h.). Repríza 19. 9. 1964 (Československo II – VKV, 20:55 – 22:00 h.); 12. 8. 1965 (Československo I, 10:05 – 11:20 h.).
Přehlídka ztraceného času (1964)
Vyprávění o starých a ještě starších filmech, hvězdách a písničkách napsal Antonín Langr.
Natočeno 1964. Premiéra (?) 27. 12. 1964 (Československo I, 8:10 – 9:00 h.).
Cvrček pana Bergereta (1964)
Anatole France. Vyprávění o podivuhodném přátelství. Překlad Jarmila Vobrubová-Koutecká. Připravil Antonín Přidal. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Nastudovalo Brno v roce 1964. Premiéra 10. 1. 1965 (Československo I, 20:00 – 20:30 h.) v cyklu Vysílá Brno.
Zpěvy sladké Francie (1964)
Pásmo veršů, písní a šansonů připravil Antonín Přidal. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.
Nastudovalo Brno v roce 1964. Premiéra 8. 9. 1964 (Československo II – VKV, 21:35 – 22:00 h.).
Memoriál (1964)
Rozhlasová montáž ze stejnojmenné knihy německého spisovatele Günthera Weisenborna. Překlad Jiří Stach. Pořad připravil Kurt Kuhn. Režie Miloslav Jareš.
Natočeno 1964. Premiéra 7. 9. 1964 (Praha – RPD, 21:30 – 22:00 h.).
Lit.: H. H.: Na paměť odvážných. In Čs. rozhlas a televize 37/1964 (1. 9. 1964), s. 3 (článek).
Mozaika – Výstava Elements ve Vídni (2024)
Natočeno 2024. Premiéra 16. 9. 2024 (ČRo 3 Vltava, 14 min.).
Lit.: anonym: Chci zmapovat modernistickou architekturu po celém světě a nebojím se zazvonit, říká o své sbírce Adam Štěch. In web ČRo 3 Vltava, 16. září 2024 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vášeň pro moderní architekturu a současný design u Adama Štěcha dobře známe z vltavského vysílání. Brzy budeme mít možnost ocenit i jeho dlouholetý zájem o funkční a dekorativní architektonické detaily. Zachytil je na dvou a půl tisících snímků, které pořídil ve více než čtyřiceti zemích světa. Všechny budou k vidění na výstavě s názvem ELEMENTS ve vídeňském muzeu MAK. Na jaká místa se za nimi vypravil a jak důležitou událostí je pro něj vídeňská prezentace? (…)
„Pro mě osobně je to asi jeden z vrcholů mé kariéry. Výstavní instituce typu MAK patří k těm nejprestižnějším muzeím na světě, které se zabývají užitým uměním, to znamená designem, architekturou, módou a podobně,“ říká Adam Štěch. (…)
Říjnová balada (1965)
Valerij Agranovskij. Rozhlasová hra pro mládež. Překlad Milan Navrátil. Úvodní a závěrečná báseň Jevgenij Vinokurov, překlad Luděk Kubišta. Hudba Petr Broch. Režie Vladimír Semrád.
Nastudovala Plzeň. Premiéra 6. 11. 1965 (Praha, 14:00 – 14:40 h.) v cyklu Sovětská rozhlasová hra pro mládež I.
Střetnutí (1963)
Dimitrij Plichta. Rozhlasová hra. Režie Vladimír Vozák.
Osoby a obsazení: Josef Molnár (Josef Karlík), Julius Tober (Oldřich Vykypěl), vyšetřující soudce (Karel Kabíček), SS Sonderführer Hans Fischer (Jiří Brož), německý důstojník (Jiří Tomek), Franz a Walter, němečtí poddůstojníci (Josef Husník a Václav Kyzlink), Aljoša, sestřelený ruský letec (Miroslav Moravec), Klaus, německý dezertér (B. Smutný), Ludvík, francouzský uprchlík ze zajateckého tábora (J. Dušek), Tadek, polský uprchlík z totálního nasazení (Milan Zezula), starý rybář (Zlatomír Vacek), MUDr. Fabry Marton (Arnošt Navrátil), Marie, Molnárova žena (Vlasta Fialová), paní Rábková (Stanislava Strobachová), židovská matka (Helena Trýbová), nemocniční sestra (J. Prokšová).
Nastudovalo Brno v roce 1963. Premiéra (?) 8. 9. 1963 (Praha, 20:00 h.) v cyklu Nedělní večery. Repríza 1. 11. 1963 (Praha, 22:20 – 23:30 h.); 15. 8. 1964 (Československo II – VKV, 21:00 – 22:10 h.).
Lit.: zb (= Bidlo, Zdeněk): Plichtovo Střetnutí. In Večerní Praha ISSN 0862-6855 Roč. 9, 1963, č. 211, 7. 9. 1964, s. 5 (recenze)
