Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Končí se apokalypsou
Přemysl Hnilička
(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 27/2022)
Toto je poslední článek Průvodce rozhlasovou hrou, který vyšel v Týdeníku Rozhlas. Rozhodnutím Radioservisu byl tento kulturně publicistický časopis zaříznut v průběhu 99. ročníku, příští rok by oslavil sté výročí vycházení. Přežil nacisty, komunisty – nepřežil současnou ekonomickou situaci a Reného Zavorala. Vzhledem k tomu, jaký prostor dával recenzím rozhlasových prací, knih, divadelních inscenací i podcastů či finančně nezávislých projektů, jde o obrovskou ztrátu a kulturní zločin.
Co se týče našeho seriálu – budu se snažit vás co nejčastěji potěšit dalším dílem, byť už „jen“ na našich stránkách.
Xaver je jméno, jež znají ti, kteří začátkem normalizace slyšeli jeho rozhlasové promluvy, jakési „minuty nenávisti“. Ve skutečnosti se jmenoval Miroslav Mráz, což je jedna z mála ověřených pravd jeho podivného života. V sedmidílném seriálu Jana Vedrala Xaver (2009) vyvstává před námi příběh člověka, který v touze po kariéře a z vlastního slavomamu několikrát zcela změní svůj vlastní obraz, s neobyčejnou lehkostí ničí a zastrašuje všechny kolem sebe. Celým svým chováním se stává typickým mužem bez paměti, Ahasverem lidského neumětelství. Tím se stává prototypem oněch likvidátorů dějin rozhlasu, mazajících jak výtečné rozhlasové hry schopnějších kolegů, tak veškeré stopy po vlastní kolaborantské činnosti za normalizace.
Vedral v Xaverovi využívá všech vymožeností brechtovského i postmoderního divadla; zřetelně je přítomen autorský subjekt, a to jak v postavě Reportéra, tak i v nerealistických figurách (Remarka Hany Maciuchové, Hvězdička Báry Hrzánové).
Každý díl Vedralova „rozhlasového románu“ je uveden famózní znělkou, složenou z nejznámějších znělek rozhlasu (Kolotoč, Hajaja, stanice Hvězda). Po zaslechnutí těchto známých tónů většinou nastupuje nostalgie, ne však tady; střih a mixáž, která je zde použita a která znělky kombinuje (hudba Petr Kofroň), je zřetelně ironická a antisentimentální – podobně jako celý cyklus.
Rozhlasovému nereálnu ovšem vévodí Krásný hlas, ztělesnění všech těch, kteří nás provázeli historií rozhlasu, od Antonína Zíba a Karla Högra až k – Viktoru Preissovi, jemuž tato vděčná role připadla. Všichni tři jsou zároveň živoucí pamětí tohoto média i antickým chórem Vedralovy hry.
V Xaverovi získal životní roli Tomáš Töpfer jako zrůdný opilecký přízrak, zvracející slova a neskrývanou nenávist vůči všem. Není možné Töpferův výkon dostatečně plasticky popsat, je potřeba slyšet tu úchvatnou studii hlasového chameleonství.
Reportér (Ivan Řezáč) tu zastupuje autora, ukazuje nám postup pátrání, které Vedral podstoupil. Můžeme sledovat jeho zděšení i pobavení nad osudy svého „objektu“, především nám však zprostředkovává Vedralovo neúnavné nadšení při pátrání po Xaverových osudech.
Autor (a s ním i vynikající režisér Petr Mančal) se v Xaverovi vyrovnává s předchozí generací, generací otců, která svou naivitou a vírou v lepší příští obětovali nejen život svůj, ale i svých dětí. Vymlouvají se na nadšení, ale s nadšením posílali také své spoluobčany na šibenici jen pro názor – pomáhali šířit „xaverovské“ zlo strachu.
Xaver – to je Vedralův „dies irae“, den hněvu, v němž řve na konsternovaného posluchače vše, co ho celý život štve, je to jeho spílání publiku, které se nechá uspávat u televizních estrád z archívu a blaženě pochrochtává u rozhlasových orgií s Kájou a Helenkou. Nejlépe je to slyšet v nádherně nekorektním monologu Esoterika Ludvy (již tradičně vynikající Michal Pavlata), v němž zuřivě křičí na všechny „kurvy zasraný“, tj. komunisty a jejich ochotné pomahače („Upírám jim nárok na veřejnou distribuci jejich normalizační zábavy, při který stejně jen teskně vzpomínaj, jak se nám srali do životů. (…) A týhle sračce říkaj laskavej humor a pohoda!“). Své tu dostanou všichni: politici, herci a jiné celebrity, tajné služby, občané diváci a posluchači, ale také sami rozhlasáci, kteří se neustále zaštiťují žvásty o vyváženosti, korektnosti a především poslechovosti, kteří za sebe při výběru hudby nechají rozhodovat naprogramované stroje a kteří kolem sebe šíří nesnesitelnou lavinu medově lepkavé a ztuchlé normalizační pohodičky. Není proto divu, že Vedralův Xaver nemůže skončit nějakým všeobecným smířením, „tlustou čárou“, naopak: končí se pravou, nefalšovanou apokalypsou.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Zdravím,
nemohu si bohužel odpustit tuto poznámku – dere se mi totiž na mysl jiný Xaver, který k nám dříve též promlouval z frekvencí Českého rozhlasu, a který také chtěl normalizovat poměry ve prospěch lidí nepřejících veřejnoprávním médiím, které se tito snažili ovládnout (čti umlčet) jejich možnou privatizací. Ale tato jejich moc snad zmizí se zvolením nového prezidenta.
Martin Schmitt