Panáček v říši mluveného slova » Historie zvukového záznamu

Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Herce ani nejmenujeme…

Přemek — Wed, 16 Nov 2011 18:27:53 +0000

Přemysl Hnilička

Svět je nespravedlivý. A ten rozhlasový není o nic lepší. Stačí se jen zamyslet nad tím, jaká náhoda rozhodovala o tom, čí a jak kvalitní inscenace z let třicátých se dochová až po naše časy.

O většině tehdejších rozhlasových úspěchů si bohužel můžeme jenom číst. Kožíkův Cristobal Colón z roku 1934 byl vysílán z Brna přímým přenosem, a tak není nikde zachován sugestivní výkon Josefa Skřivana. Zrovna tak si nebudeme moci poslechnout ani seriál podle Dumasových Třech mušketýrů, neboť dobový záznam byl brzy po repríze smazán (o obou inscenacích jsme už v našem cyklu psali). Jakou silou k rozhlasovým posluchačům promlouvaly režie jinak divadelního režiséra E. F. Buriana se dozvíme také jedině z dobových rozhlasových recenzí; a že by bylo o co stát: : „Obáváme se, že spolupráce našeho rozhlasu s E. F. Burianem bude brzo rozvázána, neboť Burian udílí všem našim rozhlasovým režisérům, ani Bezdíčka a Jareše nevyjímaje, tak suverenní lekce, že je to až nápadné a nepříjemné,“ psal v roce 1937 Jiří Valja o Burianově inscenaci Císařovy nové šaty, připravené pro tzv. školský rozhlas.

Mohli bychom jmenovat ještě mnoho skvělých inscenacích, u nichž můžeme jen procházet recenze a scénáře, případně věřit pamětníkům, že jejich nadšení nebylo zacloněno nostalgickým optimismem. Jenže je nutno vrátit se k oné v začátku zmíněné nespravedlnosti.

Občas totiž osud zasáhne a to, co již bylo dávno považováno za ztracené, se znovu objeví. Tak se to stalo v případě inscenace, u níž nikdo ani nepředpokládal, že by mohla být zachována – a přece; byla objevena „nedávno na starých fóliích, které ani nebyly určeny k archivaci – prostě je jen nikdo nevyhodil,“ jak mi tehdy psal jeden ze zaměstnanců rozhlasu. Takové štěstí potkalo rozhlasovou hru z roku 1937 – Londonova Bílého tesáka v režii Václava Sommera, jednoho ze zakladatelů rozhlasové režijní práce. Na tom by nebylo nic špatného – tento režisér přece vytvořil několikrát reprízovanou inscenaci Benešova Uloupeného života (1938) se Sylvou Kleinovou v hlavní dvojroli, byl podepsán i pod Tomanovou hrou Řeka čaruje, jejíž úspěch dovedl text až na filmové plátno. Jenže – ten osud… On se totiž zrovna Bílý tesák nepovedl, a to jak dramatizátorovi (Míla Kolár), který se do dobrodružného příběhu pokusil v závěru vetknout bojovný a vlastenecký vzkaz nervóznímu národu, tak režisérovi. Herecké obsazení bylo sice slibné – vypravěčem byl tehdy nesmírně populární Antonín Zíb, důlního inženýra Scotta Otomar Korbelář, jednoho ze zlatokopů Jan Otakar Martin, na úspěch inscenace však nestačilo. Režisér, o němž herec Ladislav Boháč tvrdil, že „dbal úzkostlivě o mluvené slovo, o jeho kulturu, krásu, hudebnost a významovou nosnost“, tentokrát selhal i po této stránce; herci hovoří překotně, tápavě, ochotnicky, pokusy o voiceband (pravděpodobně Recitační sbor Spolku posluchačů filosofie) se nedaří a korunu tomu všemu nasazují netalentované děti v rolích Scottovy drobotiny. Recenzent časopisu Svět mluví to shrnul nemilosrdně „4. prosince se obracel Jack London v hrobě. (…) Jak se mohla např. vůbec jen objevit laufrovská reportáž ze psího zápasu, která byla vrcholem nevkusu. (…) Nudný, nemožný večer, plný tápavé ochotničiny, diletantského přednesu veršů a nevhodné zvukové kulisy. Herce raději ani nejmenujeme.“

Jestli tohle není nespravedlnost…

Láskyplné vypravování o bystré lišce

Přemek — Tue, 01 Nov 2011 08:34:19 +0000

Přemysl Hnilička (Týdeník Rozhlas 45/2011) – rozšířená verze

On ten Těsnohlídkův románek o lišce Bystroušce není žádný literární skvost. Tak jako byl sir Arthur Conan Doyle hluboce nespokojen s tím, že jeho literární odkaz je odsouván a čtenáři žasnou jen nad jeho Sherlockem Holmesem, tak by jistě Rudolf Těsnohlídek podotkl, že jeho kardinálním dílem je přece Kolonia Kutejsík. Svět literární řídí se však vlastními zákony, a tak je jeho jediným dodnes žijícím dílem právě Liška Bystrouška, ať už v geniálním operním provedení Leoše Janáčka (1924) nebo v legendární interpretaci brněnského herce Karla Högera.

Příběhy lišky Bystroušky navíc vznikly jen jako Těsnohlídkova činnost vedlejší, na objednávku. Výtvarník Stanislav Lolek totiž pro brněnské Lidové noviny připravoval seriál kreslených příběhů čtveračivé obyvatelky lesa a bylo třeba doprovodit obrázky textem. Rudolf Těsnohlídek tedy vzpomněl na krásné lesy v Bílovicích nad Svitavou, kde měl domek – a od té doby Bystrouška pobíhala po nich. Dodnes se v Bílovicích dá narazit na hájenku Bystrouščinu…

K osudovému setkání Karla Högera s Bystrouškou došlo před brněnským rozhlasovým mikrofonem roku 1962, pravděpodobně zásluhou dramaturga textu Jana Skácela. Nahrávalo se dlouho, jak píše v bookletu CD Tomáš Sedláček, „pověst praví, že si herec dokonce přiobjednával frekvence a jednotlivé pasáže natáčel tak dlouho, dokud se výsledek dokonale nekryl s jeho představami“. Rádi pověsti věřme, neboť to, co z nahrávky slyšíme, není zcela shodné s Těsnohlídkovým textem; románová brněnština totiž nebyla přesná, správná – došlo tedy k mnoha pečlivým úpravám, jak o tom vypovídá i další svědectví.

Legendární režisérka brněnského rozhlasu Olga Walterová-Zezulová na natáčení vzpomínala: „.. Jednoho dne jsem se dozvěděla, že mám režírovat četbu Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky, kterou přijede do Brna natáčet pan Höger. Trochu mě zatrnulo. A taky jsem si říkala: Režírovat – co budu proboha já na něm režírovat? Pak přišel do studia Karel Höger, přátelský, usměvavý, milý, s pečlivě nastudovaným textem. Zasedla jsem za režisérský pult jaksi odevzdaně smířená s tím, že tu budu fungovat jenom jako jakýsi technický dozor. Jenže.. Jenže já jsem Těsnohlídkovu Lišku Bystroušku důvěrně, až milostně znala, často jsem už dřív z ní natáčela malé úryvky. Prostě mi to nedalo a při jedné větě, kde byla jakási nesrovnalost, jsem natáčení s omluvou přerušila a řekla, že správně po brněnsku by tahle věta měla znít trochu jinak. S obavou jsem čekala, jak Karel Höger zareaguje. On však moji připomínku přijal nejen přívětivě, ale zřetelně rád: „Samozřejmě, já jsem si to taky myslel, ale jsem už z toho Brna přece jen dost dlouho pryč.. Pojďte sem, podíváme se na to, kde bysme to ešče měli trochu upravit!“"

A tak ožil svět Těsnohlídkovy liščí humoresky. Höger výtečně vypráví i předehrává politické různice skokana a opilého komára i pivem posilněné filosofování pana rechtora, revírníka a pana učitele, lumpácká dobrodružství Bystrouščina i milostné její vzepětí k lišáku Zlatohřbítkovi… Vypráví s pochopením pro všechny a s okouzlením vůči textu.

Pro Högerovu interpretaci platí i to, co v Zemědělských novinách vyšlo v roce 1968: „Pod kouzelným dotekem vypravěčova hlasu se rozechvívá Těsnohlídkova překrásná zpěvná čeština, oživují hlasy milé a blízké, dýchne to něčím důvěrně známým, co se už zdálo v ruchu velkoměstských ulic být nenávratně ztraceno.“ A recenzent Svobodného slova správně poznal, že hlavním klíčem k Högrově interpretaci je zdroj z nejčerstvějších: „zážitky kluka, který naboso brouzdal polesím vlastního dětství.“

Nebylo to ostatně naposled, co se Karel Höger setkal s Těsnohlídkovým románem. Další verzi natočil v roce 1963 opět s Olgou Zezulovou a v roce 1969 v pražském studiu v režii Josefa Svátka. Z příhod bílovické lišky často četl i na představeních Lyry Pragensis či ve Viole. Vedle rozhlasových a gramofonových nahrávek vznikl i televizní cyklus četeb. Ten v roce 1973 – ještě v černobílé – doprovázely originální kresby Stanislava Lolka – ty, které byly na samém počátku celé té liščí historie.

Je tedy záslužné, že se nejstarší z těchto verzí – s hudbou Leoše Janáčka v půvabně minimalistickém aranžmá Gustava Křivinky – opět vrací mezi vděčné posluchače. Jedinou vadou na kráse této reedice je chybějící poslední kapitola: editor zvolil raději variantu dvou klasických CD, byť se nabízí dnes již běžná možnost CD mp3, kam by se vešla četba celá. Nemusíte se však obávat – příběh je přesto ukončen přirozeně, do tečky. Ostatně – jak píše Tomáš Sedláček – „tu sedmou si můžete čas od času poslechnout z repríz této trvalky slovesného rozhlasového vysílání ČRo“.

Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Když chodily mouchy na císaře pána

Přemek — Thu, 20 Oct 2011 21:11:58 +0000

Mgr. Přemysl Hnilička

(Vyšlo v Týdeníku Rozhlas )

Posluchači Radiojournalu si ve středu 31. prosince 1930 opravdu měli z čeho vybrat. Silvestrovský program začal ve tři odpoledne přímým přenosem z velkého sálu paláce Radia na Královských Vinohradech pásmem Dětský Silvestr, v němž děti asi nejvíce zaujala veselá pohádka Antonína Santnera Kam se hrabe na Kašpárka stará bába Hastrmánka – už proto, že Kašpárka hrál oblíbený Vojta Merten. V noci se vysílala revue Noční Prahou a po půlnoci přepojil rozhlas do Divadla Vlasty Buriana. Hlavním večerním programem se však stala „činohra z ateliéru“ Dobrý voják Švejk.

Rozhlasová premiéra Haškova Švejka (jehož románová předloha byla napsána v letech 1921–1923 a nebyla kvůli autorově smrti dokončena) vznikla v roce, v němž režisér Martin Frič sestavil ze tří němých filmů o Švejkovi (Dobrý voják Švejk, Švejk na frontě a Švejk v ruském zajetí) střihový film s Karlem Nollem v hlavní roli a zároveň již připravoval zvukovou verzi, v níž Švejka hrál Saša Rašilov. Haškův román byl na vrcholu popularity, a je tedy logické, že se několika vybraných scén z románu ujal i rozhlas. Na silvestrovské inscenaci se podíleli dr. Miloš Kareš a Antonín Fencl jako dramatizátoři, jako režisér snad dr. Miloš Kareš. Interpreti nám bohužel zůstávají utajeni; můžeme však díky dochovanému scénáři dobře popsat, jak asi veselý večer u rádia mohl vypadat.

Jedno lze napsat již předem: znalci a milovníci Haškova díla by byli velmi překvapeni. Dramaturg totiž pro půldruhahodinovou hru vybral scény zhruba z první pětiny díla. Začíná se samozřejmě ve Švejkově bytě známým rozhovorem s paní Müllerovou, pokračuje se scénou zatčení v hospodě U Kalicha a na policejním ředitelství, u trestního soudu a v blázinci. Po Švejkově propuštění z opatrovny chudých duchem se opět vracíme ke Kalichu, do Švejkova bytu a končíme ve vojenské nemocnici.

Ani tyto notoricky známé scény však nezůstaly beze změn. Na vysílání Radiojournalu byly ve dvacátých a třicátých letech kladeny vysoké nároky (někdy až přepjaté), a tak samotné nasazení Švejka do vysílacího schématu muselo stát hodně přesvědčování. Program v rádiu musel být přece především výchovný a nesměl být v rozporu s obecně přijímanými mravy – což Haškův humoristický román nesplňoval. Proto se tu nepotkáme s okřídlenou větou hostinského Palivce: v rozhlase mu bylo dovoleno říci jen „Nestojí to za nic, pane Brettschneider“ a o obraze císaře pána je dokonce nucen prohlásit „chodily na něj mouchy“, když neobstálo ani scenáristovo předchozí „dělaly na něj mouchy “, které je ve scénáři přeškrtnuto.

Dalším velkým problémem byly ovšem drobné i větší urážky náboženství, kterými se Švejk jen hemží. Katolická církev a lidovecká strana vůči takovýmto výpadům nebyla vůbec smířlivá, a tak i ve Fričově zvukovém Švejkovi hraje Hugo Haas štábního lékaře Katze (místo feldkuráta). Rozhlasová verze se tomuto zastíracímu manévru obratně vyhnula prostě tím, že v ději románu nedojde tak daleko, přesto však musí text uzpůsobit. Proto paní Müllerová charakterizuje arcivévodu Ferdinanda jako „toho tlustýho, velikýho“ – „nábožnýho“ je prostě škrtnuto. Z podobného důvodu vypadne z již napsaného scénáře celý výstup s baronkou von Botzenheim, protože v něm Švejk „nevhodně“ používá modlitby. Tvůrcům se není co divit – rozhlasové vysílání bylo bedlivě sledováno a sebemenší „poklesek“ by byl dobovým tiskem velmi propírán.

Přesto přese všechno to mohl být Silvestr veselý. Nevíme sice, který herec byl pro postavu Švejka získán (lze připustit i variantu, že jej hrál Rašilov), samotný scénář však ve své sevřenosti a dobrém vtipu dává tušit, že se posluchači u přijímače nenudili.

Egon Ervín Vaculík

Přemek — Wed, 02 Jun 2010 07:35:09 +0000

V Týdeníku Rozhlas 23/2010 vyšel velmi zajímavý a objevný článek Viléma Faltýnka. Objevný doslova, protože upozornil na znovunalezení dvou pořadů Ludvíka Vaculíka ze šedesátých let. Po zprávě o zachování sice zvukově prachšpatné, ale přece jen kopie hry Zdeňka Svěráka Posel hydrometeorologického ústavu z roku 1969 je to další senzační informace z oblasti bádání po ztracených rozhlasových nahrávkách.

Pan Vilém Faltýnek svolil k publikování rozšířené verze textu psaného pro Týdeník Rozhlas zde na Panáčkovi, a tak se s Vámi můžeme podělit o pocit radosti z hledání a nalézání.

V depozitáři Archivu Českého rozhlasu nacházíme dodnes různá překvapení. Potřeboval jsem jednou do vysílání jakýsi starý záznam a přepsal jsem se v signatuře. Stává se. Nežádaný pásek doprovázela karta se slovy Včera mi bylo patnáct, bez bližších údajů, chyběla jména autorů, tvůrců i datum. Nasadil jsem ho na magnetofon a užasl. Dva reportážní pořady dýchly atmosférou dávné rozhlasové práce, plné jednoduchých hrubých střihů, které jsou tak slyšitelné pro ucho vycvičené digitální editací. Promluvili z nich dávní mladí lidé, v jejichž školních třídách visel na zdi Klement Gottwald nebo nanejvýš Antonín Novotný. Markéta má absence v zaměstnání. Ani mistr, který k ní cítí skoro otcovský vztah, nad ní nemůže do nekonečna držet ochrannou ruku, protože Markéta má vždycky něco důležitějšího než práce, za kterou je on zodpovědný. Třeba výlety k řece. Práce ji nebaví, ale není lenoch. Studuje při zaměstnání, hlavu má plnou ideálů, je nekompromisní, náročná k ostatním i k sobě, až na jednu drobnost – často nemůže přijít do práce… Nezaměnitelná dikce prozradila autora a reportéra v jedné osobě. „Říkali jsme mu Egon Ervín Vaculík,“ vzpomíná rozhlasový režisér Karel Weinlich podepsaný pod mnoha pořady z programu Včera mi bylo patnáct. „A taky Husita nebo Jánošík. Ludvík Vaculík byl první rozhlasový investigativní novinář v době, kdy se toto označení ještě nepoužívalo.“

A jak se budoucí spisovatel dostal k rozhlasové práci? Sotva v roce 1958 časopis Květen otiskl ukázku z jeho připravované prvotiny Rušný dům, oslovila ho Dagmar Maxová z mládežnické redakce, jestli by pro ně nechtěl pracovat. „Rozhlas, to byla převodová páka strany stejně jako Rudé právo, to vůbec nepadalo v úvahu,“ vzpomíná dnes Ludvík Vaculík. Do „státní trouby“ šel s nedůvěrou. Ale Maxová působila sympaticky a vyzvala Vaculíka, aby napsal něco na zkoušku. „Bylo tam nahuleno a ona celou dobu strašně kouřila. No počkejte, říkal jsem si a napsal jsem Monolog vášnivého nekuřáka. Oni se bavili a vysílali ho. Z toho jsem poznal, že jsou tolerantní, že to jde, a že to není na nic – oni kouřili dál.“ Po několika zkušebních pořadech dostal nabídku, aby nastoupil do Československého rozhlasu na stálo.

Stal se specialistou na tzv. problémové pořady o mladých. Redakce vysílání pro děti a mládež připravovala nejen Včera mi bylo patnáct, ale i Mikrofon mladých. Zatímco Včera mi bylo patnáct měl spíš připoutat pozornost starších dětí k rozhlasu a poučit je v elementárních věcech, Mikrofon mladých se věnoval problémům generace čerstvě dospělých. Do obou Vaculík přispíval. Točil pořad o svazácké svatbě, natáčel o těžké pozici mladých chlapců a dívek, kteří nastupují do zemědělských družstev, o chlapci, který za kamarády píše dopisy, o dívce, která se před kolektivem zastává chlapce se špatným prospěchem, protože tuší, jak je snadné stát se černou ovcí, o nelehkém životě studentky Umělecko-průmyslové školy – nebo o Markétě, kterou cosi nezadržitelně táhne do přírody. Tři nahrávky jsme znali z dřívějška, kdo chtěl, mohl je pod Vaculíkovým jménem objednat z archivu. Ale ne tyto dva nově objevené na ztyřelém pásku v zaprášené krabici: Vašek je pašák aneb Jak si děláme pověst z dubna roku 1962 a Markéta touží po řece aneb Jak je život těžký z ledna 1963.

J. Branžovský a V. Bozděch věnovali Vaculíkovým tvůrčím postupům v roce 1965 samostatný sborník Vidět svět novýma očima. Bohužel ne všechny přetištěné scénáře jeho pořadů mají dnes ekvivalent i v nahrávce. Mazalo se hojně, zvlášť v letech normalizace. Pásek, o kterém je tu řeč, zachránil neznámý rozhlasový pracovník tím, že z popisky odstranil všechny nebezpečné údaje – tedy jméno a název. A díky knize Branžovského a Bozděcha dokážeme nahrávky přesně identifikovat.

Kdo se zaposlouchá do rozhlasové práce Ludvíka Vaculíka, pochopí brzy, že autor na rozdíl od dobových zvyklostí pouští své hrdiny k mikrofonu, neretušuje jejich vyjadřování, ponechává sobě i jim právo na odbočku, přemýšlení, slepé cesty řeči i myšlenek. V letech degenerovaného jazyka oficiálních sdělovacích prostředků byl Vaculík odhodlán vyprovokovat své respondenty ke spontaneitě a živé reakci. Ironií, vtipem a slovními hříčkami a zejména osobní angažovaností, nefalšovanou emocí, zájmem o lidi a jejich názory, ať jsou jaké jsou. Hrdinové jeho pořadů vyvstávají plasticky jako skuteční lidé v šedivých reáliích nejobyčejnějšího každodenního života přelomu 50. a 60. let. Vaculík v rozhlase vytvořil svébytný druh rozhlasového portrétu. Poprvé se tu naplno projevil jeho autorský organizující talent, cit pro jazyk, charakteristiku, kontrasty a stavbu vyprávění. A zejména potřebu ideologicky nepředpojatého zachycení skutečnosti.

Vaculík jako rozhlasák čerpal především z osobního tvůrčího potenciálu. Starší kolegové mu sice zprostředkovali informace o tom, kam rozvinuli rozhlasovou reportáž významní tvůrci před ním, ale v konkrétních situacích ho nakonec vždy vedla intuice. Když dostal za úkol zaznamenat svatbu předsedy svazácké organizace, udělal to po svém, s mikrofonem svatebčany sledoval celým dnem až k obřadu, nedal jim oddychnout, vyptával se, provokoval, zaznamenával. „Přišel člověk, který si všiml, že rozhlas se dělá mikrofonem,“ prohlásil prý vedoucí redakce Josef Kolář na Vaculíkovu adresu po společném poslechu v redakci. Jeho problémové pořady byly na jednu stranu oceňované, ale zároveň ostře sledované na ústředí KSČ. Při interních rozhlasových kritikách nacházel zastání u Josefa Koláře. Dokonce i na celorozhlasových posleších se prý stávalo, že funkcionáři změnili kritický názor, pokud se většina rozhlasových pracovníků za pořad postavila. „Dnešní ředitelé se mnohem víc bojí peněz, než se tehdejší báli strany,“ říká Vaculík. Několikrát získaly jeho reportáže cenu Rozhlasové žatvy. Vaculík ovšem vzpomíná, že v den, kdy za své rozhlasové pořady přebíral státní vyznamenání za vynikající práci, vysílal se večer nový, za který utržil jako stranický trest měsíc ve fabrice.

Markéta touží po řece patří k vrcholům toho, co se nám z Vaculíkovy rozhlasové práce ve zvuku zachovalo. Jak by Vaculík rozhlasovou reportáž točil dnes? A co asi dnes dělá Markéta? Kam ji život zavedl? Z filmových časosběrných dokumentů víme, že konfrontace člověka v různých etapách života přináší překvapivé plody. „Já to dělat nebudu,“ říká Ludvík Vaculík, „nechtělo by se mi, ale vy to zkuste, najděte Markétu“. Zkusil jsem. Záchytných bodů je ale pramálo, tak to zkouším naslepo. Pořad Markéta touží po řece můžete slyšet na webu Českého rozhlasu 7 – Radia Praha (www.radio.cz) v rubrice Literární naslouchátko. Vysílali jsme ho – a nebylo to k ničemu. Ale investigativní novinář se prý nevzdává. Znovu se tedy ptám: po čem touží Markéta dnes?

Vilém Faltýnek

Pořad o Markétě a další informace k přečtení a poslechu zde.

Rozhlasová událost desetiletí! – 1.

Přemek — Tue, 14 Oct 2008 11:44:53 +0000

Přemysl Hnilička

Málokdy máme příležitost tak vehementně chválit rozhlasovou dramaturgii, ale když se daří..

Již v pátek 17. října 2008 bude mít premiéru skutečně výjimečný Páteční večer s tajemným názvem Šumí či praskají, obraz ale dělají. Jeho autor Tomáš Černý nás konečně seznámí s poklady, o jejichž existenci jsme věděli, ale (až na výjimky) jsme je nemohli slyšet.

Hlavním tématem tohoto Pátečního večera jsou totiž překvapivé nálezy v rozhlasovém archívu, konkrétně několik rozhlasových her, které buď posunuly hranice nejstarších dochovaných her nebo ze soukromých zdrojů vrátily archívu to, co z něj kdysi „ruka zlá“ nechala vymýtit.

Abychom byli konkrétnější – uslyšíme ukázky (nebo snad celou hru?) z inscenace Bílého tesáka Jacka Londona v nastudování z roku 1937 (!), které se náhodou dochovalo na rozhlasových fóliích a na hromadě vyřazených materiálů přečkalo až do doby objevení cca před dvěma lety. (Je paradoxní, že se dochovala právě tato hra, o níž dobový kritik napsal: „4. prosince se obracel Jack London v hrobě. (…) Nudný, nemožný večer, plný tápavé ochotničiny, diletantského přednesu veršů a nevhodné zvukové kulisy. Herce raději ani nejmenujeme.” Vynikající inscenace E. F. Buriana, Josefa Bezdíčka, Přemysla Pražského či lepší opusy Václava Sommera takové štěstí neměly.)

Následovat bude inscenace hry Jana Nerudy Prodaná láska z roku 1945. Do archívu se dostala díky (sebe)nahrávacím aktivitám Karla Högra, který si ji nechal zaznamenat v soukromém nahrávacím studiu přímo z vysílání, díky čemuž se dochovala i další rarita: hlášení o náletu (ano, to pověstné „Achtung, achtung !, die Luftlagemeldung …“), které nikdy nikdo na rozhlasovou fólii či desku nezachytil; hlásilo se aktuálně, okamžitě, tak proč zaznamenávat, že.. – Zkrátka dvě rarity v jedné.

Uslyšíme také úryvky ze hry Karla Steigerwalda Slabé odpolední slunce (1977), kterou si pro změnu natočil herec Bohumil Švarc, který v ní účinkoval společně s Karlem Högrem, pro nějž to asi byla poslední role v rozhlasové hře. Pro ty, kteří znají dnešní Steigerwaldovy sloupky v novinách, bude téma i vyznění překvapivé: jde totiž o protiemigrantskou hru. Hlavní postavou je totiž emigrant, který se uchytil jako televizní herec v Západním Německu a právě navštěvuje svou „starou vlast“ a v ní svého středoškolského profesora. Mělo jít asi o střet povrchního konzumerismu s „vyššoprincipními“ ideály (alespoň tak se hru snaží dnes interpretovat Tomáš Černý), především je to ale hra o hloupých povrchních emigrantech přesně v intencích Pluhařova „Opustíš-li mne, nezahynu; opustíš-li mne, zahyneš“ a žádný aktualizační výklad ji tohoto ostudného kabátu nezbaví. Přesto byla později smazána – Steigerwald se stal nepohodlným a jeho rozhlasová prvotina tak musela zmizet. Do archívu se vrátila – a nutno říci, že asi ne k autorově radosti – díky herci Švarcovi.

I to však stojí za poslech; patří to k dějinám české rozhlasové hry a proto bude dobře, uslyšíme-li alespoň úryvky. Bude to skutečný svátek veškerých panáčkologů a rozhlasofilů; přesto nutno říci – jen houšť a větší kapky!

(PS: Chcete vědět, která že to událost je druhou Rozhlasovou událostí desetiletí? Čtěte zde!)

Objev nahrávek z roku 1968!

Přemek — Tue, 17 Jun 2008 13:59:57 +0000

Václav Drchal (drv), Lidové noviny, 17. 6. 2008

Dosud neznámé pásky zabavila po invazi StB, ještě před týdnem ležely v archivu

PRAHA – Historici objevili dosud neprozkoumané rozhlasové nahrávky z roku 1968. Pásky za celých čtyřicet let kromě estébáků nikdo neslyšel. Státní bezpečnost je totiž po sovětské invazi z Československého rozhlasu odnesla a zabavila. Nahrávky proto až donedávna ležely bez využití v Archivu bezpečnostních složek.

„O kotoučích jsme věděli už déle, ale teprve minulý týden lidé z rozhlasu potvrdili, že tyto nahrávky v jejich archivu chybí. Doufáme, že tolik let po srpnu 1968 objevíme dosud neznámé skutečnosti,“ popisuje okolnosti nálezu Jiří Reichl, mluvčí Ústavu pro studium totalitních režimů, pod který archiv spadá. Nález tvoří několik desítek kotoučů, na které rozhlas zaznamenával svoji hlavní zpravodajskou relaci: Rozhlasové noviny. Co na nahrávkách přesně je, není dosud jasné. Řada pásků totiž není nijak popsaná a odborníci z rozhlasu s jejich digitalizací začali teprve nedávno. Některé z nich každopádně pochází z kritické doby okolo sovětské invaze. „Technik měl v rukou pásky z období od srpna do začátku října 1968,“ potvrzuje Eva Ješutová z Českého rozhlasu. Podle Reichla i Ješutové vybírala StB pásky cíleně a motivací mohla být snaha pronásledovat reportéry. Digitalizace pásků bude trvat zřejmě několik měsíců.

První přepisy vysílání ale Ústav pro studium totalitních režimů představí už v pátek na tiskové konferenci.

100 let záznamu zvuku (1977)

Přemek — Wed, 28 May 2008 12:49:31 +0000

Příprava, výběr ukázek a text přílohy ing. Jiří Struska, CSc. Realizace deskového kompletu Jiří Očenášek. Komentář čte Zdeněk Švinger. Výtvarná spolupráce Pavel Büchler.

Vydal Supraphon v roce 1977 (2 LP).

STRANA 1 / ARCHEOLOGIE
1. Přírodní zvuky
2. W. Shakespeare: Hamlet. Monolog (E. Kohout — R. Lukavský)
3. Seikilova píseň
4. W. A. Mozart: Koncert č. 1 B dur, K. 207 (J. Suk — L. Kaňka)
5. Marcus Tullius Cicero: Tusculské hovory
6. Loretánská zvonkohra
7. Ptačí kolovrátek
8. Hřebíčkový hrací strojek
9. Polyfon
10. Pianinový orchestrion
11. Velký orchestrion
12. Píšťalový kolovrátek
13. Mary had a little lamb (hovoří T. A. Edison)
14. Pozdrav Arthura Sullivana Edisonovi
15. E. Rostand: Cyrano de Bergerac (C. B. Coquelin)
16. František Josef I. na Světové výstavě 1900
17. F. Kmoch: Muziky, muziky

STRANA 2 / NOSTALGIE I
18. Pianola
19. G. Verdi: Rigoletto (O. Mařák)
20. Konvalinky
21. B. Smetana: Prodaná nevěsta (R. Polák)
22. Turecký pochod (na motiv W. A. Mozarta)
23. Koktavej Vašek na námluvách
24. Léta lásky (Gialdini)
25. A. Dvořák: Slovanský tanec č. 8
26. Hop, mé děvčátko

STRANA 3 / NOSTALGIE II
27. Slovenský folklór (záznam Bély Bartóka)
28. Bitva u Sedanu (ateliérový snímek)
29. Ostřelování Lille 1918 (autentický záznam)
30. Co je sovětská moc (projev V. I. Lenina)
31. Jazzový zpěvák (Al Jolson)
32. Fidlovačka: Kde domov můj (O. Mařák)
33. Jiří Karásek ze Lvovic: Pozdrav v nekonečno
34. J. Ježek: Bloody moon rhapsody
35. W. A. Mozart: Symfonie Es dur, K. 543
36. Count Basie: Topsy (Staré zrcadlo)

STRANA 4 / MAGIE
37. B. Smetana: Vyšehrad
38. B. Martinů: Fresky Piera della Francesca
39. G. Puccini: Tosca (E. Destinnová)
40. W. de Azevedo: Amorada
41. V. Kučera: Kinetický balet
42. Syntéza řeči
43. T. A. Edison: O poslání techniky
44. L. Janáček: Symfonietta

POZNÁMKY KE ZVUKOVÝM DOKUMENTŮM
1. Přírodní zvuky
a) zahřmění
b) zpěv kosa
c) zabrzdění auta
Archív Supraphonu.
2. William Shakespeare: Hamlet; výňatek z monologu z 8. scény; překlad Bohumil Štěpánek
a) Eduard Kohout; záznam pořízen r. 1929 firmou Pathé pro Českou akademii věd a umění. Text etikety: Académie tchéque-Université de Paris -Institut de phonétique, Pathé č. 1546. Deska o průměru 251 mm, oboustranná, šelaková, elektrický stranový záznam, 78 ot/min.
b) Radovan Lukavský; záznam pořízen 28. června 1977 ve studiu Supraphon.
3. Epitaf na náhrobku Seikilově (tzv. Seikilova píseň) 2. stol. př. n. 1. — I. stol. n. 1. Zpívá Arda Mandikian. Původní záznam The Gramophon Comp. Ltd. Londýn, edice Supraphon 0 19 0771 roku 1972.
Překlad:
Co živ jsi, záři, zármutku všeho buď prost;
Jen krátce je dáno nám žít;
čas vyžádá sobě svou daň sám. (Přel. Ferdinand Stiebitz)
4. Wolfgang Amadeus Mozart: Kadence z Koncertu č. 1 B dur pro housle a orchestr, K. 207. Pražský komorní orchestr, řídí Libor Hlaváček.
a) sólista Josef Suk, nástroj Antonio Stradivari (Libon, 1729). Záznam pořízen 14. února 1972 ve studiu Supraphon.
b) sólista Libor Kaňka, nástroj Antonín Lancinger 1960. Záznam pořízen v červenci 1977 ve studiu Supraphon.
5. Marcus Tullius Cicero: Tusculské hovory, kniha V, 2/2
a) Radovan Lukavský
b) Alfredo Lavarini
c) John Newton
Záznam pořízen 28. června 1977 ve studiu Supraphon.
Překlad:
Filosofie, která nás provázíš životem, hledáš ctnost, zaháníš
neřesti. Co bych si bez tebe počal, a nejen já, ale vůbec celý lidský
život? (Přel. Václav Bahník)
6. Loretánská zvonkohra (konec 17. století) Autor mechanismu Petr Naumann. Záznam Supraphonu 12. července 1977.
7. Ptačí kolovrátek (19. století). Přístroj ze sbírek Hudebního odd. NM. Deska Supraphon DV 6254 z roku 1966.
8. Hřebíčkový hrací strojek (1. pol. 19. století). Přístroj ze sbírek Hudebního odd. NM. Deska Supraphon 0 29 0490 z roku 1969.
9. Polyfon (2. pol. 19. století). Bedřich Smetana: Proč bychom se netěšili. Přístroj ze sbírek Hudebního odd. NM. Deska Supraphon DV 6254 z roku 1966.
10. Pianinový orchestrion (2. pol. 19. století). Bedřich Smetana: Proč bychom se netěšili, směs. Přístroj ze sbírek Hudebního odd. NM. Deska Supraphon DV 6254 z roku 1966.
11. Velký orchestrion (2. pol. 19. století). Deska Supraphon 0 29 0490 z roku 1969.
12. Píšťalový kolovrátek (přelom 19. a 20. století) Železný grenadýr. Přístroj ze sbírek Hudebního odd. NM. Deska Supraphon DV 6254 z roku 1966.
13. Mary had a little lamb (hovoří Thomas Alva Edison) Rekonstrukce scény prvního záznamu na staniolový fonograf u příležitosti 50. výročí vynálezu fonografu, kdy Edison znovu pronesl slova prvního zvukového záznamu. Záznam byl pořízen roku 1927 a je uložen ve sbírce nadace T. A. Edisona v knihovně Syrakuské university v USA. Překlad:
První slova, která jsem vyslovil do původního fonografu, byla malá ukázka praktické poezie: Mary měla jehňátko, jeho vlna byla bílá jako sníh, a ať šla Mary kamkoliv, šlo jehňátko s ní.
14. Pozdrav sira Arthura Sullivana Edisonovi. Nejstarší dochovaný použitelný záznam, který pořídil na fonografický valeček plukovník Gouroud, Edisonův zástupce v Londýně, v roce 1888 ve svém domě Malý Menlo. Záznam byl použit s laskavým svolením Argo Division of The Decca Record Co. Ltd., Londýn (produkce Kevin Daly). Překlad:
Já sám mohu pouze říci, že jsem naplněn úžasem, a zároveň poněkud poděšen výsledky dnešního večerního pokusu. Naplněn úžasem nad podivuhodným výkonem, který jste dokázal — a současně poděšen myšlenkou, že bude moci být zaznamenáno na věky tolik příšerné a špatné hudby.
15. Edmond Rostand: Cyrano de Bergerac, monolog Cyrana Synchronní záznam zvuku na fonografickém válečku k filmu se scénou Cyranovy balady o souboji v Hotelu Burgundském, který se veřejně promítal na Světové výstavě v Paříži roku 1900. V roli Cyrana francouzský herec Constant Benoit Coquelin. Ukázka je přepisem rekonstrukce tohoto filmu, který je uložen ve francouzském Státním filmovém archívu (SAF). Překlad:
Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií. Tam leží on! Plášť zvolna spouštím, jenž mne halí, a tasím — luzný těla sklon, elegantně jak seladon! A hbitě, jako Scaramouche, dej pozor, tys mi Myrmidon! Při poslání tě bodnu už. Tak klidný jsi a k ráně stálý? Tě prošpikovat zlý mám shon, do boku, jater, v srdce zdali, aneb tvůj modrý pod kordon? Jak pochvy cinkají, din, don! Hrot kordu mého, jen se tuž, jak muška lítá, rým jak zvon! Při poslání tě bodnu už! Mně chybí rým a to mne pálí… ty couváš, sníh jak v zimy skon? Sám dáš mi rým; zrak se ti kalí, já odrazím kord v dobrý tón, chtěls ranit mne? Jen žádný ston! Teď výpad! Ukaž, jsi-li muž, toč rožeň svůj, tys Laridon! Při poslání tě bodnu už! Teď Boha žádej o pardón, teď kvarta; lehký sek a nuž teď útok, kryt. Tys fanfaron! Při poslání tě bodnu už! (Přel. Jaroslav Vrchlický)
16. František Josef I. na pařížské Světové výstavě 1900. Magnetický záznam hlasu pořízený v rakouském pavilónu na přístroji Telegraphon Valdemara Poulsena. Záznam je první dochovaný významnější magnetický záznam. Jako záznamového média bylo použito ocelového drátu. Překlad:
Tento nový vynález mne velmi zaujal a velice děkuji za jeho předvedení.
17. František Kmoch: Muziky, muziky. Hraje Kmochova kolínská kapela. Záznam na fonografickém válečku pořízen asi roku 1904. Označení na válečku: Columbia 45023 „Muziky, muziky -Böhmischer Marsch“. Označení na obalu: Columbia Record 45023 — Boehmischer March (Muziky, Muziky, V. Kmoch). Další text obalu: Goldguss-Walze der Columbia Phonograph Company New York Berlin Wien. Die echten weltberůhmten Columbia Records zeichnen sich durch Wohlklang und Dauerhaftigkeit aus und werden als die besten anerkannt. Man nehme nur Columbia Walzen und weise wertlose Nachahmungen zurück. Man verlange unsere neuesten Recordlisten. Filialen: New York London Berlin Paris Wien Hamburk St. Petersburg Warschau Mailand Chicago Boston Philadelphia Baltimore Washington Buffalo Pittsburg St. Louis San Francisco Toronto Cleveland New Orleans Detroit Milwaukee Minneapolis Indianapolis Kansas City. – Litý fonografický váleček, vnější průměr 55 mm, délka 102 mm, hloubkový záznam, 160 ot/min. Váleček z archívu NTM
18. Pianola (po roce 1900) a) Tam na nebi — b) Starý mládenec. Přístroj ze sbírek Hudebního odd. NM. Deska Supraphon DV 6254 z roku 1966.
19. Giuseppe Verdi: Rigoletto. Zpívá Otakar Mařák. Záznam na fonografickém válečku pořízen kolem r. 1904. Označení válečku: Columbia 45068 – „Rigoletto“ – Otakar Mařák. Označení obalu: Columbia Record 45068 „Rigoletto“ – kuplet Otakar Mařák.
Další text obalu obdobný jako u ukázky 17 s těmito hlavními odchylkami: Hartguss-Record der Columbia Phonograph Company New York Berlin. – Litý fonografický váleček, vnější průměr 55 mm, délka 103 mm, hloubkový záznam, 160 ot/min. Váleček z archívu NTM
20. Konvalinky. Neznámý orchestr. Záznam na fonografickém válečku pořízen po roce 1908. Označení na obalu: Čechie čís. 1620. Konvalinky, mazurka, xylofon s orchestrem. Další text obalu: Zlatolité válce Čechie. Zákonem chráněno. Cena K 1.20., 160 obrátek za minutu. Vyrábí První česká tovární výroba fonografických válců na Král. Vinohradech čís. 637. Ryze český a slovanský repertoir. Litý fonografický váleček, vnější průměr 56 mm, délka 107 mm, hloubkový záznam, 160 ot/min. Váleček z archívu NTM.
21. Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta. Árie Kecala. Zpívá Robert Polák. Záznam na fonografickém válečku pořízen kolem roku 1908. Označení na válečku: Čechie Record. Árie Kecala z opery Prodaná nevěsta. Označení na obalu: Čechie čís. 1. Árie Kecala z op. Prodaná nevěsta, zpívá Rob. Polák, člen opery Nár. div. v Praze. Další text obalu jako u ukázky 20. Litý fonografický váleček, vnější průměr 56 mm, délka 107 mm, hloubkový záznam, 160 ot/min. Váleček z archívu NTM
22. Turecký pochod (na motiv W. A. Mozarta). Neznámý orchestr. Záznam na fonografickém válečku pořízen po roce 1908. Označení na válečku: Čechie Record 117. Označení na obalu: Čechie čís. 117. Turecký pochod,
orchestr. Další text obalu jako u ukázky 20. – Litý fonografický váleček, vnější průměr 56 mm, délka 107,5 mm hloubkový záznam, 160 ot/min. Váleček z archívu NTM
23. Koktavej Vašek na námluvách Zpívá František Tužinský, u klavíru Karel Sternwald. Záznam na fonografickém válečku pořízen kolem roku 1909. Označení na válečku: Čechie Record 153. Označení na obalu: Čechle čís. 153. — Koktavej Vašek na
námluvách, kuplet s dopr. klavíru (Fr. Tužinský). Další text obalu jako u ukázky 20. – Litý fonografický váleček, vnější průměr 55,5 mm, délka 107 mm, hloubkový záznam, 160 ot/min. Vážně poškozený váleček z archívu NTM rekonstruovali Milan Fügner a Jaroslav Pergl.
24. Léta lásky. Umělec v hvízdání Gialdini s orchestrem. Záznam na fonografickém válečku pořízen před rokem 1910. Váleček označen jen číslem. Označení na obalu: Čechie Čís. 2512. Léta lásky, orchestr Další text obalu jako u ukázky 20. Litý fonografický váleček, vnější průměr 55,5 mm, délka 107 mm, hloubkový záznam, 160 ot/min. Váleček z archívu NTM.
25. Antonín Dvořák: Slovanský tanec č. 8. Orchestr Pathé, Vídeň, dirigent anonymní. Deska s hloubkovým záznamem z let 1908—1910. Označení na etiketě: Anton Dvořák — Slovanský tanec č. 8, Pathé-orch. Wien. Disque Pathé, Breveté S.G.D.G., kat. Č. 52776. Deska o průměru 287 mm, oboustranná, šelaková, hloubkový záznam, 80—100 ot/min. Deska z archívu NTM
26. Hop, mé děvčátko. Valčík neznámého autora. Označení na etiketě: Hop, mé děvčátko. Sólo na zvony s průvodem orkestru. Zonophone Record, manufactured by Oesterr. Grammophon-Gesellschaft m.b.H., Aussig a.E. Catalogue Number 509 346, Bohemian, Bells w. Orch. Deska o průměru 253 mm, oboustranná, šelaková, stranový záznam, 78 ot/min. Vyrobena v lisovně Zonophone v Ústí nad Labem po roce 1911. Deska z archívu NTM
27. Slovenský folklór v autentickém záznamu Bély Bartóka
a) Ej idem do kostola (č. 1436)
b) Gajdy — improvizace (č. 1128)
c) Pred kostolom jedlička (č. 1436)
Záznamy slovenského folklóru v terénu, pořízeny po roce 1906 bez bližšího označení. Voskové válečky Edison Blank, vnější průměr 55,5 mm, délka 107 mm, hloubkový záznam, 160 ot/min. Válečky jsou uloženy v archívu Matice slovenskej v Martině.
28. Bitva u Sedanu. Studiový záznam zvukové rekonstrukce bitvy. Záznam na fonografický váleček pořízen po roce 1904. Označení válečku: Gold Guss Record No. 4715 Scene aus der Schlacht bei Sedan. Označení na obalu: Gold-Guss-Walze 4715 Scene aus der Schlacht bei Sedan. Další text na obalu: Gold-Guss-Walze. Herrliche Tonfülle, laute u. klare Wiedergabe. Garantie für Haltbarkeit und Tonschönheit. Litý váleček, vnější průměr 55 mm, délka 103 mm, hloubkový záznam, 160 ot/min. Váleček z archivu NTM
29. Ostřelování Lille 1918. Přímý záznam dělostřeleckého ostřelování Lilie 9. října 1918, pořízený v palebných postaveních. Záznam byl poskytnut laskavostí Argo Division of the Decca Record Co. Ltd., Londýn (produkce Kevin Daly).
30. Vladimír Iljič Lenin: Co je sovětská moc. Výňatek záznamu Leninova projevu, který pořídila Gentro-pečať na konci března roku 1919 na gramofonovou desku. Záznam byl několikrát rekonstruován, je citována poslední úprava ve vydání Aprelevského závodu gramofonových desek, číslo D-2600. Původní deska měla průměr 250 mm, mechanický stranový záznam, 78 ot/min. ■ Překlad:
Co je sovětská moc? V čem je podstata této nové moci, kterou dosud nechtějí nebo nemohou pochopit ve většině zemí? Její podstata, která k sobě stále víc a více poutá dělníky v každé zemi, Že dříve řídili stát tím či oním způsobem boháči nebo kapitalisté, kdežto dnes po prvé řídí stát, a to v masovém měřítku, právě ty třídy, které kapitalismus utlačoval. Dokonce i v té nejdemokratičtější, i v té nejsvobodnější republice, dokud v ní trvá panství kapitálu, dokud tam půda zůstává soukromým vlastnictvím, dokonce i tam stát řídí vždycky nevelká menšina, skládající se z devíti desetin z kapitalistů nebo z boháčů. Poprvé na světě je u nás v Rusku státní moc vybudována tak, že pouze dělníci, pouze pracující rolníci bez vykořisťovatelů, vytvoří masové organizace — sověty a těmto sovětům je odevzdána všechna státní moc. (Spisy, sv. 29, str. 242)
31. Jazzový zpěvák. Zpívá Al Jolson. Záznam pořízen původně v roce 1926 na velkou gramofonovou desku jako synchronní doprovod k filmu, který se obecně považuje za počátek zvukové éry v hraném filmu. Deska o průměru 500 mm, stranový záznam, 33 1/3 ot/min. Film uložen v ČSFÚ — filmovém archívu v Praze
32. J. K. Tyl — F. Škroup: Fidlovačka. Scéna z prvního ryze českého zvukového filmu s optickým zvukovým záznamem, který byl natočen roku 1930. Píseň Kde domov můj slepého houslisty Mareše zpívá Otakar Mařák. Hustotní zvukový záznam na filmu, 24 obr./min. Film uložen v ČSFÚ — filmovém archívu v Praze
33. Jiří Karásek ze Lvovic: Pozdrav v nekonečno. Záznam vlastní básníkovy recitace tiskem původně nevydané básně o mechanickém záznamu zvuku, pořízený r. 1929 firmou Pathé pro Českou akademii věd a umění. Text etikety: Académie tchéque — Université de Paris — Institut de phonétique, Pathé č. 1626. Deska o průměru 251 mm, oboustranná, šelaková, elektrický stranový záznam, 78 ot/min.
34. Jaroslav Ježek: Bloody moon rhapsody. Hraje Ježkův orchestr Osvobozeného divadla, řídí Jaroslav
Ježek. Výňatek z desky Ultraphon (A 10216). Deska o průměru 250 mm, oboustranná, šelaková, elektrický stranový záznam, 78 ot/min.
35. Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie Es dur, K. 543. Londýnský filharmonický orchestr, řídí Sir Thomas Beacham. První magnetický záznam veřejného koncertu, který se konal 19. listopadu 1936 v Ludwigshafenu n/R. Na programu koncertu byla mimo jiné i Dvořákova Symfonie G dur, op. 88, jejíž záznam se nedochoval. Magnetický záznam na pásku o šíři 6,5 mm, záznamová rychlost 100 cm/s, stejnosměrná předmagnetizace, celostopý záznam. Originál je uložen v archívu BASF v Ludwigshafenu.
36. Count Basie: Topsy (Staré zrcadlo). Hraje Rytmus 42, neveřejný záznam na želatinovou fólii z 3. listopadu 1942. Bez etikety. Želatinová fólie o průměru 250 mm, elektrický stranový záznam, 78 ot/min. Deska Supraphon DV 10178
37. Bedřich Smetana: Vyšehrad z cyklu symfonických básní Má vlast. Česká filharmonie, řídí Karel Šejna. První československá dlouhohrající deska, vydaná roku 1951. Celý cyklus byl umístěn na 6 stranách. Záznam byl pořízen ve studiu Supraphon roku 1951.
Text na etiketě: Československá dlouhohrající deska Supraphon, Mikro 6. Deska o průměru 250 mm, oboustranná, kombinovaný
materiál, stranový záznam s úzkou drážkou, 33 1/3 ot/min.
38. Bohuslav Martinů: Fresky Piera della Francesca. Česká filharmonie, řídí Karel Ančerl. První československá stereofonní deska VST 1, vydaná roku 1959. Záznam byl pořízen ve studiu Supraphon 11.—14. 2. 1959 Deska o průměru 300 mm, oboustranná, kopolymer, stereofonní stranový záznam s úzkou drážkou, 33 1/3 ot/min.
39. Giacomo Puccini: Tosca. Árie Vissi ďarte, vissi ďamore. Zpívá Ema Destinnová. Ukázka rekonstrukce záznamu na desce z roku 1907 elektrickou cestou (a — původní záznam, b — rekonstruovaný záznam). Záznam byl rekonstruován ve studiu Supraphon 10.11.1975.
40. Waldir de Azevedo: Amorada. Orchestr Ladislava Štaidla, sólista Felix Slováček. Ukázka postupného vrstvení zvukově neupravených playbacků na vícestopém magnetofonu. Z možných šestnácti stop na pásku bylo využito čtrnáct pro tyto nástroje: basová kytara, malá basová kytara, konga, trubky, pozoun, syntezátor Moog, harfa, sbor, klarinet (F. Slováček), smyčce, elektrický klavír. Na závěr záznamu je definitivní verze smíchaného snímku. Konečné zpracování ukázky bylo pořízeno ve studiu Supraphon 28. 6. 1977.
41. Václav Kučera: Kinetický balet (ukázka). Realizace ing. Čestmír Kadlec a autor ve Studiu experimentální hudby Čs. rozhlasu v Plzni 28. 11. 1968.
42. Syntéza řeči. Ukázka syntézy českých textů na syntetizéru řeči Tesla – VÚST A. S. Popova. Realizace ing. Vlastimil Maláč, CSc. v červenci 1977.
43. T. A. Edison: O poslání techniky. Záznam části Edisonova proslovu, který pronesl 21. 10. 1929 ve svých 82 letech a v němž bilancoval svůj život. Projev byl vysílán rozhlasem a zaznamenán na vosk. Záznam je uložen ve sbírce nadace T. A. Edisona v knihovně Syrakuské university v USA. Překlad:
Bylo mi řečeno, že tento večer dosáhne můj hlas do všech čtyř stran světa. Je to pro mne neobvyklá příležitost vyjádřit své hluboké ocenění a poděkování vám všem za mimořádné projevy vašeho vztahu ke mně. Byl bych uveden do rozpaků z poct prokazovaných mi v tento nezapomenutelný večer, kdybych si neuvědomoval, že tím, že prokazujete pocty mně, současně prokazujete čest té nekonečné armádě myslitelů i dělníků minulosti a těch, kdož mi pomáhali, bez nichž by nebyla moje práce ničím! Podnítil-li jsem lidi k většímu úsilí a rozšířila-li naše práce obzory porozumění mezi lidmi a dala aspoň trochu štěstí tomuto světu, jsem spokojen.
44. Leoš Janáček: Symfonietta. Česká filharmonie, řídí Zdeněk Košler. Ukázka digitalizovaného záznamu jako výchozího originálu
pro celé další zpracování snímku. Záznam je převeden do analogového tvaru. Záznam byl pořízen ve studiu Supraphon 21. 4. 1977 ve spolupráci s firmou Nippon Columbia, Tokyo.

Karel Höger o rozhlase

Přemek — Wed, 13 Feb 2008 10:38:38 +0000

Vybíráme z knihy Z hercova zápisníku, v níž jeden z nejvýznamnějších rozhlasových herců zveřejnil své úvahy o rozhlasové tvorbě…

„Když se ve třicátých letech rozhlas počal vyzouvat z dětských střevíčků technické hračky a začínal kandidovat na hodnost svébytného uměleckého instrumentu, nebylo málo těch, kteří měli pro toto úsilí spíš pohrdavý nežli zamyšlený úsměv. Zpravodajský prostředek, tlumočník hudby — to ano, ale v oblasti takzvané rozhlasové hry nejvýš doslovný opakovatel textu dramatika, který si sám ještě neuvědomoval a nepromýšlel stavebnou problematiku tohoto nového úkolu a vězel stále více či méně — podobně jako v počátcích filmu — v zajetí divadelní hry a jejích odvěkých přikázání.“ (s. 176)

„Problematiku rozhlasové specifiky si uvědomuji po řadu let především při spolupráci s Jiřím Horčičkou, v němž herec našel režiséra a režisér doufám svého herce. Ani on, ani já nespoléháme na běžnou rutinu týmové spolupráce, nevěříme v univerzální přístup k rozhlasovému textu, řešící spolehlivě kteroukoliv tematiku a literární vyjádření a zaručující konečnou tvarovou dokonalost. [...] S Jiřím Horčičkou nevypilováváme záběr po záběru; dáváme přednost zpevnění základní koncepce, vztahům jednotlivých jejích bloků, zdůvodnění vnitřní logiky i vnějšího tvaru. Teprve pak přistupujeme k cizelérské, ale zase ne malicherné práci, k oné konečné vernisáži režijního záměru a jeho hereckého uskutečnění. Pro herce je to práce vzrušující a vyčerpávající už proto, že společně s výstavbou postavy vytváří i prostor dramatického děje a problematiky, spolu s režisérem pak buduje podmínky pro vizuální sugesci, pro dějovou naléhavost, s níž posluchače strhuje do dramatického tkaniva — a to vše jen prostřednictvím hlasového projevu obohaceného o další citové frekvence. Pak ovšem — na rozdíl od dob legendárního přímého vysílání — nastupuje střih, který zase vyplývá ve všech uzlových situacích z dohody mezi režisérem a hercem. Relativně nejlepší záběr a kontrapunkticky nejvhodnější střídání rytmu dává hereckému výkonu konečný tvar.

Může být položena otázka, zda střih neutlačuje hercovu individualitu. Myslím, že ne. Stojím tu já se svým výkonem a režisér se svým pojetím a to, co po složitém střihu je označeno jako definitivní, je výsledkem vědomého tvůrčího kompromisu — nebojme se toho odiózního slova — mezi režijním záměrem a jeho hereckou modelací. Horčičkova režijní práce nejde jen po linii slova a jeho melosu, ale především po složité křivce dramatického napětí a senzitivní naléhavosti hereckého projevu. A to, v obráceném poměru, zase patří mezi základní požadavky rozhlasového herectví. To vše znamená, že by bylo krutým omylem vidět v rozhlasové práci čistě technickou záležitost nebo dokonce služebnost modernímu sdělovacímu prostředku. Jsem naopak čím dál víc přesvědčen, že ve škále hereckých možností byla bílá místa, která objevila teprve moderní technika a která se plně uplatnila až v rozhlase, filmu a v televizi.“ (s. 179-180)

„Zakusil-li jsem jako kluk sugestivní akcenty Laufrova přednesu v prvních letech rozhlasového sportovního zpravodajství, vrátilo se mi to nad stránkami Bassovy Klapzubovy jedenáctky se zvýšenou intenzitou. Zalíbil-li se mi už dříve při soukromé četbě Claesův vlámský Bělohřívek, protože byl rodným bratrem někdejšího kluka z Králova Pole, trval ten pocit ještě před rozhlasovým mikrofonem, kdy vlámské klukovství nahradila královopolská rozjívenost včetně akcentu. Silné zážitky z dětství, které je poznamenáno čtenářskou náruživostí, jsou motorickými impulsy pro umělecký přednes, hlavně pro jeho afektovou a citovou stránku. A tak dávná láska k půvabu lesů mého mládí pomohla mi při přednesu Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky i Vrbovy Borovice, a dětské okouzlení pohádkami dalo konečnou formu televizním pohádkám, které už jsou na samém rozhraní jeviště a recitačního pódia. Takhle bych mohl jít od četby k četbě a co chvíli by se mi vybavil nějaký raný nebo pozdější zážitek ryze osobní, čistě vnitřní, jak se to ostatně stává snad každému čtenáři nad novým setkáním s dávnou knihou. Tudy také vede ta nejintimnější pěšina k posluchačovu srdci.“ (s. 199-200)

„Při četbě jsem se snažil vytvořit dobové prostředí, jak je dokresloval starý jazyk a frazeologie, prostupující slohem historika Zikmunda Wintra. Pomohla mi v tom vzpomínka na jedno vyprávění Martina Friče, který za války uvažoval o natáčení filmu o Petru Brandlovi. Chtěl nejprve na negativ filmového pásu exponovat strukturu malířského plátna a teprve na takto připravený materiál natáčet filmový příběh. O něco podobného jsem se snažil i já: historická kulisa mi měla zůstat v pozadí jako staré plátno, na něž jsem si sám četbou promítal tragický osud velkého lidského i politického omylu.“ (s. 123-124)

„Herec, který se neslyšel v rozhlase, je herec ochuzený. Rozhlas je opravdu velká škola, součást sebevzdělání, mikroskop hereckého výkonu. Před mikrofonem je třeba vyjadřovat se tak subtilně, jak tomu nebývá ani na jevišti a často ne ani před kamerou. Rozhlasová práce je proto pro herce ve své náročnosti, ve vší komplexnosti výkonu závažným tvůrčím úkolem zařaditelným v hierarchii uměleckých hodnot. [...] Otázka rozhlasovosti je problém specifičnosti. Je především v tom, že vše je soustředěno na jeden výrazový prostředek, na hlas. Herec se nemůže opřít ani o gesto, ani sugestivita jeho projevu není zmnožována různými vzdálenostmi a úhly kamery, nemá k dispozici ani kostým, ani kulisu — jen hlasu (stejně jako na gramofonové desce) se dostává mnohonásobně zmnožené funkce. [...] Rozhlasový prostor je podstatně odlišný od divadelního, filmového i televizního. Není reálně vyměřen, herec si ho určuje sám s určitou představou o kontaktu s divákem; tedy s posluchačem, kterého musím zaujmout jen slovy. Ta odlišnost je dána slovem jako výrazovým prostředkem — v rozhlase nemá jen funkci sdělovací. Jím modeluji dějiště, sebe jako dramatickou postavu, je mi i kostýmem, supluje mi gesto, kulisu a při tom všem má především sdělovací funkci, i když zintenzívněnou a pregnantnější než v divadle, filmu nebo v televizi. [...] Mikrofon má jednu zásadní schopnost: odhalí plochou rutinu, obratnost bez vynalézavosti, neměnný standard, řemeslnost bez uměleckosti. Příkladů by bylo hodně, setkáváme se s nimi u přijímačů takřka každodenně. Dalším rysem rozhlasovosti je fyziologická bezprostřednost (která musí nahradit hercovu neviditelnost), s níž si interpret vytváří jakéhosi fiktivního posluchače, skoro symbol posluchače, k němuž mluví a jemuž se snaží přiblížit to, co říká do mikrofonu. Znásobené vcítění do posluchačovy mentality je myslím nejtěžším úkolem. Nesmíme mu ovšem lacino posluhovat, musíme ho s určitou dávkou ušlechtilé demagogie přinutit, aby se s námi sžil. Pochopitelně máme především — jako ve všech hereckých projevech, ať se dějí z jakýchkoliv platforem — sloužit zároveň autorovi i posluchači, aniž ovšem zradíme nebo podceníme sami sebe.“ (s. 178, 177, 178-179)

„Rozhlasová práce jako každá jiná tvorba předpokládá lásku k člověku. V tomto případě je to snad ještě výraznější než v divadle, neboť prostřednictvím přijímače vstupujeme do lidských domovů, do soukromí. Přicházíme tam jako hosté. Měli bychom být hosty dobrými a štědrými, aby hostitel zatoužil po naší nové návštěvě.“ (s. 180)

Profesor Josef Skupa s postavičkami Spejbla a Hurvínka na šelakových gramodeskách 1929-1941

Přemek — Tue, 04 Sep 2007 10:25:17 +0000

Uvádíme přehledovou diskografii tvorby profesora Josefa Skupy na šelakových deskách v letech 1929 – 1941. Vzhledem k tomu, že aktuálně vyšlo pětidiskové album, věnované Spejblovi a Hurvínkovi, uvádíme u nahrávek, které byly přepsány pro CD, číslo disku a tracku.

Jméno Josefa Skupy se na etiketách gramodesek objevilo poprvé v roce 1929, kdy pro československou pobočku anglické firmy The Gramophone Company Ltd. (šéfoval jí tehdy Karel Hašler) natočil v Praze na pět gramodesek značky His Master’s Voice následující snímky:

Prof. JOSEF SKUPA, ANTONÍN KUNCMAN piano

BW2608-9 AM2117 6. VI. 1929 Spejbl u radia 1-2 CD4, tr. 1

BW2610-1 AM2118 6. VI. 1929 Spejblova výchova – Hurvínek se učí 1-2 CD1, tr. 8

BW2612-3 AM2119 6. VI. 1929 Hurvínek – Popletené písničky 1-2 CD2, tr. 1

BW3659 AM2902 3. VI. 1930 Hurvínek a Spejbl – parodie na Sonny Boy CD2, tr. 2

BW3660 AM2902 3. VI. 1930 Hurvínek a Spejbl – parodie na Maminko, mámo CD2, tr. 3

BW3661 AM2903 3. VI. 1930 Spejblova výchova 3 – Hurvínek se učí CD1, tr. 8

BW3662 AM2903 3. VI. 1930 Spejblova výchova 4 – Hurvínek v Praze CD1 , tr. 8

Od konce roku 1929 organizovalo nově založené zastoupení německé gramofonové firmy Ultraphon pro ČSR – byla jím pražská společnost Ravitas – natáčení původních českých snímků v berlínském ústředí Ultraphonu. Od počátku roku 1930 se české snímky pro tuto etiketu – včetně Skupových – natáčely již v Praze na přenosné nahrávací aparatuře, s níž přijížděli němečtí technici. Do poloviny roku 1931 se gramodesky značky Ultraphon zpracovávaly a lisovaly v Berlíně.

Prof. JOSEF SKUPA, LEO SCHWARZ piano

11137 10096 VII. 1930 Osiřelo dítě aneb Malý žižolo CD4, tr. 2

11138 10096 VII. 1930 Spejblova ukolébavka CD4, tr. 3

11139 10097 VII. 1930 Slepičí salon krásy CD4, tr. 4

11140 10097 VII. 1930 Optická pohádka CD4, tr. 5

11141-42 10098 VII. 1930 Pohádka o chcíplé vodě 1-2 CD1, tr. 1

Prof. JOSEF SKUPA, ANNA KREUZMANNOVÁ

15706-07 10176 XI. 1930 Hurvínek a Mánička CD1, tr. 11

15708 10174 XI. 1930 Spejbl a kurtizána CD4, tr. 6

15709 10174 XI. 1930 Spejbl o saxofonu CD4, tr. 7

15710-11 10171 XI. 1930 S+H – Zkoušení I+II. CD4, tr. 8, 9

15712-13 10172 XI. 1930 S+H – Zkoušení III.+IV. CD1, tr. 2

15714 10170 XI. 1930 S+H – Zkoušení V. CD4, tr. 10

15801 10170 XI. 1930 S+H – Zkoušení VI. CD1, tr. 3

15715 10173 XI. 1930 Stíny větrův CD4, tr. 11

15716 10173 XI. 1930 Smutky zhrzených nudlí CD4, tr. 12

15717 10169 XI. 1930 Spejblova vědecká přednáška CD4, tr. 13

15718 10169 XI. 1930 Spejblova politická přednáška CD4, tr. 14

Postavy Spejbla a Hurvínka v nahrávkách pro Ultraphon představil Skupa posluchačům v ČSR též na propagační gramodesce koncipované jako vysílání rozhlasu. (Na její druhé straně upozorňovala dvojice V+W podobným způsobem na své nahrávky z repertoáru Osvobozeného divadla.) :

Prof. JOSEF SKUPA

15809 —— XI. 1930 Rozhlasový přenos z divadla S+H (J. Skupa)

Poslední Skupovy snímky lisované v berlínském závodě firmy Ultraphon byly následující dvě scénky z jeho „Revue z donucení“:

Prof. JOSEF SKUPA, ANNA KREUZMANNOVÁ

15812-13 10175 XI. 1930 Hurvínek a Mánička 1-2 CD1, tr. 10

Pro Skupův krátký loutkový film „Spejblovo filmové opojení“ složil Rudolf Kubín písničku s názvem Rukulíbám, milostpaní. Firma Ultraphon ji vydala jednak jako orchestrálku v podání Kubínem řízeného firemního Jazzového orchestru, v další verzi ji pak nazpíval J. Skupa:

Zpívá prof. JOSEF SKUPA, hraje JAZZOVÝ ORCHESTR, dir. R. KUBÍN

16519 10223 18. III. 1931 Rukulíbám, milostpaní (R. Kubín – J. Skupa)

Dalšími snímky pro Ultraphon navázal Skupa o rok později na sérii Zkoušení – tyto i pozdější nahrávky již byly zpracovávané i lisované v Praze.

JOSEF SKUPA

14149-50 10377 17. I. 1932 Zkoušení VII.-VIII. CD1, tr. 4, 5

14151-52 10378 17. I. 1932 Zkoušení IX.-X. CD1, tr. 6

JOSEF SKUPA, TESSA LORELLI zpěv, KAREL LEISS zpěv, LEO SCHWARZ piano

14661 10641 12. II. 1933 Hurvínkova píseň o slanečku CD1, tr.12

14662 10641 12. II. 1933 Znáte snad pana Spejbla? CD4, tr. 16

14663-64 10639 12. II. 1933 Spejblova milostná bilance 1-2 CD4, tr. 17

14665 10640 12. II. 1933 Se Spejblem do stratosféry – divošská scéna CD4, tr. 18

14666 10640 12. II. 1933 Se Spejblem do stratosféry – japonská scéna CD4, tr. 19

JOSEF SKUPA

14728-29 10673 31. III. 1933 O nedostatcích jazyka českého 1-2 CD5, tr. 1, 2

40824-25 11322 1. IX. 1936 Zkoušení XI. – XII. CD3, tr. 7

41285-86 11558 3. VII. 1937 Hurvínkovi se chce spát 1-2 CD5, tr. 3, 4

41287-88 11562 3. VII. 1937 Jak vzniká velké technické dílo 1-2 CD5, tr. 5, 6

41289-90 11563 3. VII. 1937 Zkoušení výtvarnické 1-2 CD5, tr. 7, 8

43145-46 12590 21. IV. 1941 Zkoušení hudební 1-2 CD5, tr. 10

43147 12591 21. IV. 1941 April u Spejblů CD5, tr. 11

43148 12591 21. IV. 1941 Ranní tělocvik u Spejblů CD5, tr. 12

Koncem roku 1941 oslovilo prof. Skupu vedení gramofonové firmy Esta a nabídlo mu natočení několika snímků na gramodesky této značky. Výsledkem byly tři následující tituly, které vznikly ve studiu Domovina v Praze VII. (zároveň šlo o vůbec poslední Skupovy nahrávky z doby před znárodněním gramofonového průmyslu v roce 1945):

3720-21 8032 C X. 1941 Hurvínek dělá dobrotu 1-2 CD1, tr. 9

3722-23 8033 C X. 1941 Hurvínek za chvilku pouhou rozebere větu dlouhou 1-2 CD3, tr. 3

3724-25 8034 C X. 1941 Hurvínek gratulantem 1-2 CD3, tr. 5

Další scénky s postavami Spejbla a Hurvínka nahrával prof. Skupa již pro národní podnik Supraphon:

Hurvínek se učí příslovím (V. Wassermann)

Hurvínek v zoologické zahradě CD 3, tr. 1

Hurvínek píše úkol CD3, tr. 2

Hurvínek a doba kamenná CD3, tr. 4

Spejblův zeměpis CD3, tr. 6

Spejbl znalec hudební CD3, tr. 7

Užovky CD3, tr. 8

Zdravověda u Spejblů CD3, tr. 9

Spejblova kuchařská kniha CD3, tr. 10

Pes obecný CD 3, tr. 11

Spejbl peče bábovku CD2, tr. 4

Spejbl sportovcem CD2, tr. 5

Hurvínek se vzdělává CD2, tr. 6

Popletený přírodopis CD2, tr. 7

Hurvínkova fysika CD2, tr. 8

Zapomenutá slova CD2, tr. 9

Šelakové gramodesky ovšem zachytily hlas prof. Skupy i na několika snímcích úplně jiného charakteru, než byly impersonace jeho loutkových postaviček. Jen pro zajímavost uveďme některé z nich:

14367-8 26. VIII. 1932 Reklamní deska pro firmu Bohuslav Novák.
J. Skupu provází Orchestr dr. Harryho Ostena

14738-9 10677 IV. 1933 Divadelní efekty I. – II.

V roce 1952 namluvil J. Skupa ve studiu n. p. Supraphon následující snímky do série nazvané Zdravotně výchovné desky ministerstva zdravotnictví:

48408 SP 115 Hygiena v dopravě CD5, tr. 13

48479-80 SP 113 Osudy pana Pijáka I. – II. CD5, tr. 14

Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy 1/5 (2007)

Přemek — Mon, 03 Sep 2007 10:35:53 +0000

Historické záznamy z let 1929 až 1956. Výběr sestavil Gabriel Gössel a jiní. Hovoří a zpívají Josef Skupa, Jan Vavřík-Rýz, Anna Kreuzmannová, Tesa Lorelli a další.

Vydal Supraphon v roce 2007 (prodej zahájen 24. 8. 2007; 5 CD, SU 5851-2).

Pozn.: Diskografie Spejbla a Hurvínka Josefa Skupy.

Lit.: Nováček, Libor: Klasický Spejbl a Hurvínek Josefa Skupy vychází na pěti CD. In web IHNed, 29. 8. 2007 (anotace). – Cit.: „{Skupa} okázal zbudovat „most“ mezi tradičním a soudobým pojetím loutkového divadla, přičemž do jeho „základů“ zabudoval vše cenné z řemesla a umu svých předchůdců, aby pak po něm přešel na „druhý břeh“. Do středu jevištního dění postavit loutku a její specifický herecký projev a podařilo se mu i hlasovou složku loutkové postavy dovést k dokonalosti. To vše při výrazném podílu improvizace, díky níž své partnery-vodiče udržoval v neustálém tvůrčím napětí. A právě ono „neviditelné herectví“, ona „postava v hlase“ (inspirovaná samozřejmě vzhledem a technologií loutky) se pro všestranně nadaného Skupu stala jeho nejvlastnějším vyjadřovacím prostředkem, a je patrně nejtrvalejší součástí jeho odkazu. Dokázal zhodnotit význam komického typu pro loutkové divadlo.

V tom nebyl sám. Ale jako jediný stvořil komickou dvojici, neomezenou lokálně ani časově, vybavenou latentní schopností vývoje – od nezávazného dadaismu po filosofující klaunství – dvojici, jež díky své naprosté unikátnosti dosáhla posléze světové proslulosti a dokonce přežila svého prvního (i druhého) interpreta. Dokázal získat dospělého diváka pro spontánní návštěvu loutkového divadla v takové míře, v jaké se to u nás už nikomu dalšímu dodnes nepodařilo. Bděl nad vývojem nevšedního talentu svého žáka Jiřího Trnky, poskytoval mu tvůrčí příležitosti a zčásti se zasloužil o to, že Trnka mohl vystudovat pražskou UMPRUM. V první polovině let padesátých se pak stal „guruem“ pro skupinu mladých talentovaných loutkářů, kteří po Skupově smrti dokázali pokračovat v jeho díle vskutku tvořivě. Navíc z jejich středu vzešel i Skupův znamenitý nástupce Miloš Kirschner.

anonym: Klasický Spejbl a Hurvínek. In web Supraphon, srpen 2007 (anotace). – Cit.: Proslulé loutky Spejbla a Hurvínka vznikly v roce 1920 (Spejbl) a 1926 (Hurvínek). Život jim vdechl a jejich charakter určil divadelní nadšenec Josef Skupa (1892–1957). Spejblovi přiřkl roli nespokojeného bručouna a popleteného poučovatele svého prostořekého syna Hurvínka. Mluvil obě postavy tak, že plynule přecházel z basu otcova do fistulky synka.

Dialogy obou protagonistů postavil na principu zaskočeného učitele, maskujícího svou nedotknutelnost rodičovskou autoritou a
důsledně zvídavého žáka. Jeho loutkové postavičky si záhy získaly obrovskou popularitu a rozhovory obou hrdinů byly nahrávány na
gramofonové desky, které jejich slávu dále šířily. Komplet pěti CD obsahuje maximum dostupných zvukových nahrávek scének a
výstupů Josefa Skupy pořízených firmou His Master’s Voice, dále pak Ultraphonem, Supraphonem, záznamů z archivu Českého
rozhlasu a z pozůstalosti tvůrce.

Komplet je určen nejen znalcům, nadšencům, sběratelům, fandům, ale i nováčkům mezi obdivovateli díla Josefa Skupy, s výpravným
bookletem, mapujícím dílo tohoto světoznámého loutkáře.

Obsah titulu

CD 1
1. Pohádka o chcíplé vodě 1-2 00:06:29

2. Zkoušení III a IV (Hurvínkův dějepis: praotec Čech) 00:06:51

3. Zkoušení VI (Hurvínkův dějepis: kníže Svatopluk) 00:03:22

4. Zkoušení VII (Hurvínkův přírodopis: kočka, ježek…) 00:03:09

5. Zkoušení VIII (Hurvínkův zeměpis: Olomouc…) 00:03:06

6. Zkoušení IX a X (Hurvínkův dějepis: Karel IV…) 00:07:04

7. Zkoušení XI a XII (O lyžích, lyžařích a vůbec…) 00:06:11

8. Spejblova výchova 1-4 „Hurvínek se učí“ a „Hurvínek v Praze“ 00:11:55

9. Hurvínek dělá dobrotu 1-2 00:06:45

10. Hurvínek a Mánička 1-2 00:07:09

1. Scéna z „Revue z donucení“ 00:07:09

11. Hurvínek a Mánička 1-2 00:06:50

1. Scéna z „Revue z donucení“ na melodii „That´s You, Baby“ 00:06:50

12. Hurvínkova píseň o slanečku na melodii „Crazy Rhythm“ 00:03:05

CD 2

1. Hurvínek – Popletené písničky 00:06:19

2. Hurvínek a Spejbl – Parodie na „Sony Boy“ 00:03:13

3. Hurvínek a Spejbl – parodie na „Maminko, mámo“ 00:03:07

4. Spejbl peče bábovku 00:07:15

5. Spejbl sportovcem 00:11:22

6. Hurvínek se vzdělává 00:06:31

7. Popletený přírodopis 00:06:53

8. Hurvínkova fysika 00:07:01

9. Zapomenutá slova 00:16:40

CD 3

1. Hurvínek v zoologické zahradě 00:06:26

2. Hurvínek píše úkol 00:03:17

3. Hurvínek za chvíli pouhou rozebere větu dlouhou 00:05:14

4. Spejbl a doba kamenná 00:03:21

5. Hurvínek gratulantem 00:06:03

6. Spejblův zeměpis 00:03:39

7. Spejbl znalec hudební 00:06:10

8. Užovky 00:05:46

9. Zdravověda u Spejblů 00:07:31

10. Spejblova kuchařská kniha 00:03:33

11. Pes obecný 00:03:33

CD 4

1. Spejbl u radia 1-2 00:06:14

2. Osiřelo dítě aneb Malý žižolo 00:03:18

3. Spejblova ukolébavka 00:03:21
4. Slepičí salon krásy 00:03:33

5. Optická pohádka 00:02:40

6. Spejbl a kurtizána 00:03:07

7. Spejbl o saxofonu 00:03:35

8. Spejbl a Hurvínek: Zkoušení I (počty) 00:03:36

9. Spejbl a Hurvínek: Zkoušení II (lasička) 00:03:17

10. Spejbl a Hurvínek: Zkoušení V (poesie) 00:03:39

11. Smutky zhrzených nudlí 00:03:27

12. Spejblova vědecká přednáška (individuum prozodoické) 00:04:03

13. Spejblova politická přednáška (o ožehavé situaci) 00:03:28

14. Rozhlasový přenos z divadla Spejbla a Hurvínka 00:03:53

15. Znáte snad pana Spejbla? 00:02:25

16. Spejblova milostná bilance 1-2 00:02:46

17. Se Spejblem do stratosféry – divošská scéna 00:02:51

18. Se Spejblem do stratosféry – japonská scéna 00:02:45

19. O nedostatcích jazyka českého 1 00:03:11

20. O nedostatcích jazyka českého 2 00:03:34

21. Hurvínkovi se chce spát 1 00:03:12

22. Hurvínkovi se chce spát 2 00:03:14

CD 5

1. Jak vzniká velké technické dílo 1 00:02:57

2. Jak vzniká velké technické dílo 2 00:03:00

3. Zkoušení výtvarnické 1 00:03:18

4. Zkoušení výtvarnické 2 00:03:08

5. Zkoušení hudební 1 00:03:07

6. Zkoušení hudební 2 00:03:21

7. April u Spejblů 00:03:30

8. Ranní tělocvik u Spejblů 00:03:27

9. Co měl Hurvínek za lubem 00:07:13

10. Jak Hurvínek zachránil rodinnou dovolenou 00:05:28

11. Hurvínkovy nové šaty 00:03:47

12. Spejbl šetří 00:06:20

13. Dovolená u Spejblů 00:06:58

14. Hygiena v dopravě 00:03:27

15. Osudy pana Pijáka 1-2 00:05:55

16. Reklama na film Všudybylova dobrodružství 00:02:22

17. Aprílové vysílání Skupova Spejbla a Hurvínka 00:03:16

18. Hurvínek uvádí pestrý pořad 00:02:42

19. Ferenc Futurista a Jára Kohout: Parodie na Skupova Spejbla a Hurvínka 00:06:05

Druhá světová válka v archivu Českého rozhlasu (2005)

Přemek — Tue, 03 Apr 2007 06:51:49 +0000

Autor, průvodní slovo a režie Marek Janáč. Odborný konzultant Jan Němeček, Tomáš Jakl. Překlad Gerald Schubert, Jana Klusáková, Jaroslava Gissübelová, Viktor Janiš, Marek Janáč, Rabín Šóen Heřman. Zvuková realizace Tomáš Gsöllhofer, Miroslav Mareš, Petr Šplíchal. Použitá hudba Ondřej Koukal (Symfonie č. 1, op. 15; hraje SOČR), Ferenc Liszt (Prometheus S 99 (hraje SOČR), Nikolaj Rimskij-Korsakov (Antar, op. 9; hraje Státní filharmonie Brno).

Účinkují Lukáš Hlavica, Jan Vlasák, Markéta Jahodová.

Vydal Český rozhlas – Radioservis v roce 2005.

Obsah CD 1: 1 – Příčiny války a začátek tahanic o sudetské Němce – Adolf Hitler o sudetských Němcích v berlínské Krollově opeře – 20. 2. 1938 – 03:15;
2 – Bezstarostná čs. vláda – Předseda vlády Milan Hodža k mezinárodní situaci – 18. 3. 1938 – 01:49;
3 – Částečná mobilizace v ČSR – „Áda ráno vstává“ – posměšná píseň čs. vojáků (rekonstrukce) – 30. 9. 1938 – 01:07;
4 – Hitler proti Československu – Projev A. Hitlera na sjezdu nacistické strany v Norimberku – 12. 9. 1938 – 01:35;
5 – Povstání sudetských Němců – Vídeňská rozhlasová stanice „Pravda vítězí“ k situaci v ČSR – 15. 9. 1938 – 01:12;
6 – Sudetští Němci slibují osvobození pohraničí ČSR – Wilhelm Sebekowski na shromáždění sudetských Němců v Drážďanech – 19. 9. 1938 – 02:48;
7 – Útok občanů na Československý rozhlas – Nevysílaný projev neznámého řečníka – 21. 9. 1938 – 02:10;
8 – Všichni muži do zbraně – Mobilizační vyhláška – 23. 9. 1938 – 01:01;
9 – Hitlerův nátlak na ČSR – Adolf Hitler na shromáždění nacistické strany v Berlíně – 26. 9. 1938 – 01:10;
10 – Spojenci odmítají ČSR pomoci – Britský premiér Neville Chamberlain v Londýně – 27. 9. 1938 – 01:05;
11 – Mnichovská dohoda – Francouzský premiér Édouard Daladier v Paříži – 29. 9. 1938 – 00:58;
12 – Jsme opuštěni – Předseda vlády ČSR generál Jan Syrový – 30. 9. 1938 – 01:01;
13 – Němci obsazují ČSR – Politický komentátor BBC v Praze John Griffin – 1. 10. 1938 – 01:30;
14 – Útěk obyvatel ze Sudet – Vlasta Burian vzpomíná na období Mnichova – 15. 10. 1938 – 03:06;
15 – Budoucnost Židů v Evropě – Hitlerův projev v Říšském sněmu – 30. 1. 1939 – 01:47;
16 – Konec Česko-Slovenska – Prezident Emil Hácha po okupaci – 16. 3. 1939 – 01:31;
17 – Okupační armáda v ulicích Prahy – Německá reportáž z Václavského náměstí – 15. 3. 1939 – 01:54;
18 – Británie k okupaci ČSR – Projev Neville Chamberlaina – 17. 3. 1939 – 01:41;
19 – Jinataje v rozhlasovém vysílání – Reportéři proti okupaci – jaro 1939 – 02:11;
20 – Začátek 2. světové války – Popisuje reportér NBC z Berlína – 1. 9. 1939 – 01:19;
21 – Odůvodnění přepadu Polska – Adolf Hitler v Berlíně – 1. 9. 1939 – 01:49;
22 – Británie vstupuje do války – Král Jiří VI. – 3. 9. 1939 – 00:56;
23 – Česká protižidovská přednáška – Autor neznámý – září 1939 – 01:11;
24 – Začátek vysílání BBC v češtině z Londýna – Zahajuje Jan Masaryk – 8. 9. 1939 – 00:46;
25 – Studentské bouře – Dobová rekonstrukce událostí z pohřbu Jana Opletala – 13. 11. 1940 – 02:35;
26 – Uzavření vysokých škol – Komentuje prezident E. Hácha – 18. 11. 1939 – 01:25;
27 – Válka v západní Evropě – Britský premiér Winston Churchill – 17. 6. 1940 – 01:22;
28 – Kapitulace Francie – Zpráva českých novinářů o bojích ve Francii – červen 1940 – 01:33;
29 – Konec generála Eliáše – Rozpor mezi slovy a činy generála Aloise Eliáše – Rozhlasové hlášení o jeho odsouzení k smrti – 25. 6. 1940, 9. 10. 1941 – 02:08;
30 – Bitva o Británii – Ministerský předseda Velké Británie Winston Churchill – 14. 7. 1940 – 01:42;
31 – Bombardování civilních čtvrtí Londýna – Úředník čs. exil. ministerstva zahraničních věcí Ivo Ducháček – 25. 8. 1940 – 02:00;
32 – Jak se sestřelují letadla – Vysvětluje jeden z čs. stíhačů – 14. 11. 1940 – 01:12;
33 – Havárie čs. vojenského pilota nad kanálem La Manche – Vzpomínk pilotova kamaráda, natočené 2 roky po události – 1942 – 01:35;
34 – Winston Churchill o osvobození ČSR – Projev před čs. vojáky v Británii – 19. 4. 1941 – 02:22;
35 – Útěk Hitlerova pobočníka R. Hesse – Rozhlasové hlášení vysvětlující útěk Rudolfa Hesse – 10. 5. 1941 – 01:29;
36 – Vrchní sestra Anna – Hitlerova obdivovatelka o dopisu, který vůdci zaslala – 17. 6. 1941 – 01:45;
37 – Přepadení SSSR – Komentář Emanuela Moravce – 1. 7. 1941 – 02:15;
38 – J.V. Stalin k přepadení SSSR – První provolání od začátku okupace SSSR – 3. 7. 1941 – 01:56;
39 – Šikovně ukradená propaganda – Příběh kampaně „Victoria“ – červenec 1941 – 01:32;
40 – Vítězné „V“ – Dialog a píseň J. Voskovce a J. Wericha – 19. 8. 1941 – 03:52;
41 – Pozdravy domů – Kódované zprávy čs. vojáků pro rodiny v protektorátu – 19. 8. 1941 – 00:31;
42 – První plynové komory – Václav Mareš o počátcích vyhlazování Židů v Osvětimi – 2. 9. 1945 – 02:20;
43 – Reinhard Heydrich v Praze – Reportáž J. Cincibuse z příjezdu R. Heydricha na Pražský hrad – 28. 9. 1941 – 01:09;
44 – Japonský útok na USA – Rozhlasové oznámení útoku na námořní základnu – 7. 12. 1941 – 01:14;
45 – Propaganda a populární osobnosti – Rozhlasový skeč „Hvězdy nad Baltimore“ – 6. 12. 1941 – 02:43;
46 – Kolaborant Vlasta Burian? – Píseň J. Voskovce a J. Wericha – 13. 9. 1942 – 01:20.

Obsah CD 2: 1 – Zima zaskočila vojska wehrmachtu – Reportáž z protektorátní veřejné sbírky zimních potřeb pro německé vojáky – 22. 1. 1942 – 02:24;
2 – Atentát na R. Heydricha – Projev prezidenta Emila Háchy po atentátu – 30. 5. 1942 – 02:21;
3 – Atentát a protektorátní vláda – Projev ministra školství a národní osvěty Emanuela Moravce – 2. 6. 1942 – 01:22;
4 – Smrt R. Heydricha – Reportáž z převozu rakve R. Heydricha z nemocnice na Bulovce – 6. 6. 1942 – 01:02;
5 – Vyvraždění Lidic – Rozhlasová zpráva o vyhlazení Lidic – 10. 6. 1942 – 02:26;
6 – Edvard Beneš vyloučen z českého národa – Manifestační schůze Národní rady české – výzva dr. Emanuela Slabého – 18. 6. 1942 – 01:12;
7 – Horník oslavuje Heydricha – Část manifestace českého lidu v Moravské Ostravě – 30. 6. 1942 – 00:43;
8 – České zvony putují do Říše – Hlas dnes už neexistující zvonohry z kostela sv. Cyrila a Metoděje v Hejčíně – 30. léta 20. století – 00:58;
9 – Lidice budou žít – Angličtí horníci přísahají pomoc při opětovném založení Lidic – 7. 9. 1942 – 01:05;
10 – Nálet čs. letců na Brémy – Vzpomínky letce 311. čs. bombardovací perutě na prožitý bojový let – 10. 8. 1942 – 05:19;
11 – Bitva u Stalingradu – Říšský ministr propagandy Joseph Goebbels volá po „totální válce“ – 18. 2. 1943 – 03:05;
12 – Zajatci vyprávějí – Dva čs. vojáci zajatí u Sokolova vyprávějí o první bitvě 1. čs. praporu – 8. 11. 1943 – 02:14;
13 – Kuratorium pro výchovu mládeže – Reportáž ze schůze stejnojmenné organizace ve Slaném – 8. 4. 1943 – 01:46;
14 – Nucené nasazení – Rozhovor s českými dívkami, nasazenými na deset měsíců v Mnichově-Karlsfeldu – 19. 2. 1944 – 01:48;
15 – Lily Marlen – Nejpopulárnější německá píseň 2. světové války – 1944 – 01:19;
16 – Prezident E. Hácha – zlomený stařec – Pokus o projev k 5. výročí Protektorátu Čechy a Morava – 15. 3. 1944 – 02:16;
17 – Den „D“ – vylodění v Normandii – Projev generála Dwighta D. Eisenhowera k národům západní Evropy – 6. 6. 1944 – 02:27;
18 – Tajné zbraně bombardují Londýn – Originální zvuky německých odvetných střel V-1 a V-2 – 1944 – 01:42;
19 – Pařížské povstání – Reportáž z bojů v ulicích Paříže – 23. 8. 1944 – 01:40;
20 – Slovenské národní povstání – Volání vysílačky Banská Bystrica – Rozhovor se studentkou z Podbrezové – 30. 8. 1944, 30. 10. 1944 – 03:02;
21 – Lži nacistické propagandy – Hlášení o náletové situaci a porovnání se skutečností – 11. 9. 1944 – 00:47;
22 – Bývalí rudoarmějci bojují proti SSSR – Vystoupení gen. A.A. Vlasova v Praze na zasedání Výboru pro osvobození národů Ruska – 14. 11. 1944 – 02:21;
23 – Češi obléhají pevnost Dunkerque – Reportáž z bombardování pevnosti – vánoce 1944 – 01:23;
24 – Osvobození Osvětimi – Výpověď bývalého vězně o praktikách v koncentračním táboře – 27. 1. 1945 – 00:44;
25 – Hitler na pokraji sil – Poslední rozhlasový projev A. Hitlera – 30. 1. 1945 – 01:54;
26 – Říše pod bombami spojeneckých letadel – Reportérovo svědectví o následcích velkého bombardování Prahy – 15. 2. 1945 – 01:00;
27 – Volá Londýn – Provolání prezidenta E. Beneše k blížícímu se konci války – 25. 2. 1945 – 00:39;
28 – Berlín pod palbou – Poslední rozhlasový projev říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse – 21. 4. 1945 – 01:42;
29 – Hitler je mrtvev – Nástupní projev velkoadmirála K. Dönitze po převzetí moci – 1. 5. 1945 – 01:43;
30 – Londýn vyzývá k povstání – Pavel Tigrid volá Prahu, tajné kódy pro český odboj – 5. 5. 1945 – 02:01;
31 – Pražské povstání – Autentické záběry z rozhlasového vysílání a z ulic Prahy – 5. – 9. 5. 1945 – 03:07;
32 – Rozhlas zničen bombou – Vzpomínka Miroslava Dismana na opatření rozhlasových techniků – 1961 – 01:12;
33 – Německá kapitulace č. 1 – Oslavy vítězství v Londýně, projev W. Churchilla – 8. 5. 1945 – 01:38;
34 – Německá kapitulace č. 2 – J. V. Stalin o konci války v Evropě – 9. 5. 1945 – 01:03;
35 – Osvobození – Reportáž A. Technika z osvobozené Prahy – 9. 5. 1945 – 01:43;
36 – Hirošima, Nagasaki – Rozhovor s poštovním úředníkem, který přežil výbuch v Hirošimě – 6. 8. 1945 – 04:00;
37 – Čs. letci se vrací z války – Reportáž z oslav návratu 1500 letců z Anglie – 13. 8. 1945 – 01:03;
38 – Japonská kapitulace – Projev amerického prezidenta Harry Trumana – 1. 9. 1945 – 01:53;
39 – Lidické ženy se vracejí domů – Marie Jedličková z Lidic hledá s pomocí rozhlasu syna – 5. 9. 1945 – 01:05;
40 – Děti vězněné v koncentr. táborech – Rozhovor s 4,5letým Tomášem Frittou – 15. 11. 1945 – 01:58;
41 – Norimberský proces – Záběr ze zahajovacího přelíčení s hlavními nacistickými zločinci – Závěrečné slovo redaktor František Gel – 24. 11. 1945 – 02:26;
42 – Pokusy na lidech – Výpověď 15leté lidické dívky Marie Doležalové před norimberským tribunálem – březen 1947 – 01:31;
43 – Epilog – Čs. hymna natočená pouhých 6 dní po začátku 2 světové války – 6. 9. 1939 – 01:51.

Technologie “ Umělá hlava „

rickie — Thu, 01 Feb 2007 15:26:39 +0000

Technologie “ Umělá hlava“ (Kunstkopfstereo) – je technika nahrávání, při které se používá umělá hlava (Kunstkopf), která odpovídá svými rozměry, tvarem a specifickou váhou hlavě dospělého člověka. V ní je umístěn „Kunstkopfmikrophon“ svou charakteristikou příjmu a umístěním simuluje poslechové podmínky člověka, tedy poslech oběma ušima s vedením zvuku hmotou hlavy.

Dějiny vývoje této techniky nahrávání sahají do 19. století. Již v roce 1886 byly na Mezinárodní výstavě v Paříži představeny první experimenty. Více na stránkách HEAD acoustics GmbH.

Za první hru natočenou touto technikou se považuje hra „Demolition“ Alfreda Bestera z produkce RIAS/BR/WDR, která byla uvedena na 29. Internationale Funkausstellung Berlin v roce 1973 a byla zde oslavována jako senzace.

Pro poslech zvukových záznamů natočených touto technikou se jednoznačně doporučuje použití sluchátek.

Čelem k masám

Přemek — Fri, 03 Nov 2006 07:18:59 +0000

Gabriel Gössel

(Článek je uveden se souhlasem autora a vydavatelství Radioservis. Článek obsahuje nové, dosud nepublikované informace!)

Necelé dva měsíce po „Vítěznému Únoru“, 16. dubna roku 1948, navštívila nahrávací studio Rokoska gramofonové firmy Ultraphon v pražských Holešovičkách skupina čerstvě jmenovaných funkcionářů komunistického ministerstva informací a natočila zde několik gramodesek na něž dnes, s odstupem několika desetiletí, můžeme oprávněně nahlížet jako na pozoruhodné dokumenty doby. Představují nám totiž některé významné osobnosti české kultury dvacátého století v trochu jiném světle, než je veřejnosti známo. Povězme si tedy, co se tehdy v onom studiu znárodněné gramofonové společnosti vlastně odehrálo a kdo byli hlavní aktéři tohoto nahrávání.

Šest gramodesek s běžnou červenou etiketou Ultraphon se zlatým tiskem a objednacími čísly B1–B6 natočených ve výše uvedený den nám zachovalo jedinečné ukázky „bavičského“ umění čtyř předních levicových intelektuálů, kteří za doprovodu cembala uměleckého poradce gramofonové firmy Ultraphon Dr. Ladislava Vachulky a kytary dalšího pracovníka této firmy Saši Grossmana předvedli repertoárově velice pestrý hudebně-dramatický pořad zahrnující zpěv lidových a národních písní, kupletů, sociálních balad, sugestivní přednes parodie na surealistický melodram a dokonce i velice zdařilé imitování slovního projevu dobových politických veličin.

První tři strany těchto gramodesek obsadil svým nejistým tenorem spisovatel Karel Konrád, redaktor tiskového orgánu KSČ Rudé právo a laureát státní ceny. Za doprovodu kytary přednesl několik lidových popěvků (Má zlatá Anduličko, Já mám trakař novej) a neidentifikovatelným jazykem či nářečím zazpíval několik vojenských písniček (Bolen mi leži, Regiment po cesti, Ja spa pujdem), které mu nejspíš utkvěly v paměti z let první světové války, kdy sloužil na balkánské frontě.

Další nahrávku uvedl melancholický hlas některého z přítomných účastníků nahrávací seance slovy „doba pražských kabaretů zmizela do dáli – její poezii vám připomene Ruda Jílovský v podání Kosti Biebla…“ K mikrofonu pak přistoupil dvojnásobný laureát státní ceny básník Konstantin Biebl (stálý poradce na filmovém odboru ministerstva informací a člen Poradního sboru a Filmové rady studia Barrandov) a velice vášnivě zapěl šanson Na svatbu mě pozvala. Tuto známou nostalgickou píseň, evokující atmosféru náleven horší pověsti (zaznívají v ní mimo jiné verše …smutně sedím za stolem při skleničce svojí a tatíček alkohol rány moje hojí…), míval kdysi na repertoáru kabaret Červená sedma, kde ji přednášel právě Rudolf Jílovský.

Za zmínku stojí, že hlas Konstantina Biebla – slovy dobové encyklopedie umělce „ne neprávem označovaného za básníka Února“ – zaznamenala mimo jiné ještě gramodeska značky Supraphon z roku 1952, na níž autor recituje své básně z let 1945-1947 Lenin v knihovně, Před útokem (Kdo přečkal Heydricha, ten přežije i mor – rozviňte slavný prapor poezie, buďte jak partyzáni z hor…) a Julius Fučík ve vězení (Duše přímá, zvyklá bleskům jako topol – vydrž ještě chvíli, vzpomeň si na Sevastopol…). Jen dodejme, že ve stejném roce spáchal Konstantin Biebl sebevraždu – nedočkal se tak ani vydání své poslední knihy s optimistickým názvem „Bez obav“.

Ale vraťme se do roku 1948 a do studia Ultraphonu. V další nahrávce se mikrofonu zmocnil pracovník ministerstva informací Václav Benda, aby přednesl parodii na slovní projev básníka Vítězslava Nezvala, tehdy mimo jiné sekčního šéfa ministerstva informací a především člena Akčního výboru Syndikátu spisovatelů. Za doprovodu značně avantgardisticky znějícího cembala odrecitoval zlatý hřeb této série nahrávek, a sice Nezvalův „surrealistický melodram“ nazvaný Zrod gramofonové desky. Na etiketě gramodesky s touto nahrávkou je uveden údaj „recituje V. Benda“, vlastní záznam je však uváděn annoncí „Zrod gramofonové desky – Vítězslav Nezval. Recituje autor“. Umělecká zkratka nejprve popisuje nahrávací studio, jeho vybavení a umístění (V pozadí Bulovka – sídlo chorých…), aby se autor melodramu vzápětí vyznal ze svých pocitů přímého svědka a účastníka nahrávání gramodesek mj. následujícími slovy: Zde se rodí radost – radost a hudba! Jsem šťasten v prostředí tónů, jsem šťasten v závodě gramofónů! …Zde bude nová továrna – a siréna zazní akordem miliónů kotoučů! Jak plamínek cigarety zazáří zde v šíleném rytmu tónů deska, výrobek závodů gramofónů. Já jsem to viděl – zrod desky gramofónů! Ty, desko černá, se závity hlemýždě – pojď ke mně blíž, ještě blíž, a splyň s vesmírem tónů, ty desko závodů gramofónů!…

Na dalším snímku nazvaném O budoucnosti gramofonové desky Václav Benda coby „reportér Ústavu pro zkoumání veřejného mínění“ pokládá otázku, co soudí o budoucnosti gramofonové desky pro kulturní život národa, několika „významným činitelům našeho veřejného života“, které vzápětí též zdařile imituje. Do společnosti karikovaného projevu senilního profesora dr. Zdeňka Nejedlého (…hodně desek, ještě více desek, a ať se všechny točí – tak jako kola ve výrobě, ať se točí, a hodně točí...), koktajícího předsedy Ústřední rady odborů Antonína Zápotockého (…soudruzi, toto je skutečně d-d-důležitá věc, a proto d-d-desky d-d-dělejte d-d-dále d-d-dobré…), lidově žoviálního ministra informací Václava Kopeckého (Lidi, ježišmarjá, lidi, s takovou votázkou na mně…i malíři můžou na desky nahrát takovej vobraz, takovej Špála, takovej Rabas, víš. No to přece uznáš, neé – to přece není žádná legrace…Víš, Hášo, dělej to, to je důležitý…) a šišlajícího Vítězslava Nezvala (…já bych své básně nejraději diktoval do mikrofónu, abych nemusel psát inkoustém zéleným, abych své básně mohl šířit pomocí grámófonové désky rózhlasém…) se dostali i Spejbl s Hurvínkem a člen činohry Národního divadla Mistr Jaroslav Vojta (…když jsem hrál Pantátu Bezouška, tak jsem si to nejdřív nahrál na desku, pak jsem si to poslech, viděl jsem, že to je špatný, a pak jsem to dělal bez desky…). Jako poslední odpovídá charakteristickou mečivou dikcí (v níž nepochybně každý poznal dr. E. Beneše) „jeden významný, snad nejvýznamnější činitel veřejného života“: …Své projevy jinak nesděluji, než pomocí gramofonových desek. Je to jednoduché, demokratické a pohodlné… Říkal jsem to již před lety dvaceti pěti a říkám to stále. Je to budoucnost – budoucnost pro mne, budoucnost pro všechny…

(Pozn. editora – Zde si dovolím ještě připojit úryvek z dopisu autora textu:
Ten Václav Benda prý – podle Halase jr. – asi v roce 1953 navštívil (…) jeho otce, že chce půjčit tu desku s parodiemi na Kopeckého atd. a ještě na dvorku ji pak rozbil a vyhodil do popelnice – tak se doba změnila!)

Zdá se, že po této fiktivní anketě již přítomní interpreti na čistě „uměleckou“ část programu v důsledku hlasové i celkové indispozice rezignovali. Na zbývajících snímcích v této sérii totiž najdeme již jen intonačně velice nejistý zpěv dalšího tehdejšího pracovníka ministerstva informací a redaktora satirického týdeníku Dikobraz, novináře Zdeny Ančíka, kterému ovšem Nezval, Biebl i Konrád snaživě sekundovali. Tento někdejší kumpán Jaroslava Haška, vydavatel jeho spisů a dlouholetý redaktor satirického časopisu Trn se nejprve nesměle uvedl smutnou písní Tichá voda, pak přidal rozvernou lidovou Perina má čtyři rožky (pod perinou čtyry nožky…), aby poté své vystoupení uzavřel jako první tenorista v mnohohlasně halekané sociální baladě Havíři, havíři. Firma Ultraphon sice vydala tuto hornickou lidovou píseň již v roce 1935 v podání Recitačního sboru Dělnické akademie, Ančíkovo revolučně-opilecké podání je ovšem mnohem údernější: zaznívají zde i slova …těšte se,vy páni – však přijde jednou čas, kdy děti horníků zvednou pěsti na vás! Až půjdu na trávu, sednu si na kámen, uvážu si pentli červenou jak plamen. Červenou jak plamen, z hedvábí rudýho…

Vůbec poslední snímek z této série nahrávek se od předchozích značně liší. Jmenuje se Zpěvy muezzinů – K. Biebl nám velice přesvědčivým způsobem předvádí plamenný projev muslimského vyvolávače svolávajícího z minaretu k modlitbě pro určitou denní dobu. Bieblovo imitační či parodické umění se na této nahrávce projevuje značně suverénně a jeho „zpěv“ zní velice autenticky. Není proto divu, že nedávno ho editoři kompaktního disku nazvaného Básníci před mikrofonem (vyd. Radioservis, 2003) bezelstně přiřadili k hlasům dalších umělců Bieblovy generace bez jakékoliv zmínky kontextu, v němž tento snímek vznikl.

Pokud by falešný zpěv a špatně artikulovanou recitaci všech výše zmíněných interpretů hodnotil nepoučený posluchač, nutně by získal dojem, že jde o amatérsky pořízený záznam nějaké dost uvolněně probíhající oslavy, na níž nechyběl alkohol – a vlastně by se ani příliš nemýlil. Většina uváděných snímků (v nahrávacích knihách firmy Ultraphon jim bylo přiděleno celkem 11 matričních čísel) ovšem musela projít dost složitým postupem výroby standardní gramodesky, tedy včetně galvanoplastiky, výroby lisovacích matric, vlastního lisování a tisku etiket. Nešlo totiž o pouhé zkušební výlisky či na zakázku pořizované tzv. shelly vydávané v několika málo kopiích. Celá tato režimní legrace proto musela stát dost peněz – aniž by ovšem tehdy pro kohokoliv představovala jakýkoliv kulturní či jiný přínos. Ani sami účinkující, kteří tehdy nepochybně tyto gramodesky s pýchou rozdávali svým přátelům, se v podstatě neměli čím chlubit. Možná nás ale tenkrát chtěli touto akcí jen upozornit, že …zítra se bude tančit všude a naše vlajky rudé na stožáry světa vyletí…

Jak se v ČSR znárodňoval gramofonový průmysl

Přemek — Thu, 05 Oct 2006 06:56:00 +0000

Gabriel Gössel

(kapitola z knihy Fonogram 2. Zveřejněno se svolením autora i nakladatelství Radioservis)

Barvitou historii gramofonového průmyslu v Československu poznamenala po druhé světové válce celá řada opatření, jejichž konečným cílem bylo převedení tohoto politicky důležitého výrobního odvětví pod kontrolu státu – přesněji řečeno pod kontrolu ministerstva informací, od roku 1945 již plně ovládaného komunisty. Připomeňme si teď sled opatření, jejichž důsledkem byl dlouholetý monopol národního podniku Supraphon jakožto jediného vydavatele gramodesek v poválečném Československu.

Československý gramofonový průmysl byl zestátněn na základě vyhlášky č. 100 (tedy jedním z tzv. Benešových dekretů) ze dne 24. října 1945. Národní správou zestátněných podniků byli pověřeni jejich dosavadní prozatímní správci. Znárodnění gramofonového průmyslu bylo provedeno vyhláškami č. 1218 a č. 1251 z roku 1946 a opravnými vyhláškami č. 1874 a č. 2040 z téhož roku.

Zestátněný resp. znárodněný majetek zahrnovat veškerá aktiva následujících firem, které se na území ČSR účastnily v době před 9. květnem roku 1945 na výrobě gramodesek:

- Baklax, a. s., lisovna umělých hmot Praha – Libeň, využívaná od roku 1942 německou gramofonovou společností DGG a německou firmou Electrola (původně ve vlastnictví anglické firmy Columbia) vyhláškou č. 922 z roku 1946,

- Esta, s. s r. o., Praha XIV., Holečkova ulice vyhláškou č. 922 z roku 1946,

- Telefunken GmbH, Berlin (jako součást firmy Ultraphon) vyhláškou č. 923 z roku 1946,

- The Gramophone Company (Czechoslovakia) Ltd., spol s. r. o. Ústí n./Labem-Střekov vyhláškou č. 924,

- Ultraphon, a. s., Praha II., Klimentská ulice vyhláškou č. 80 z roku 1947,

- Carl Lindström A. G., Berlin vyhláškou č. 80 z roku 1947 a

- Electrola GmbH, Berlin vyhláškou č. 81 z roku 1947.

V letech 1945-1946 se znárodnění na objemu výroby gramodesek ještě nijak neprojevilo, pouze byl přehodnocen repertoár nově nahrávaných snímků a starší snímky byly „podrobeny revisi po stránce umělecké i technické“. Společnost Ultraphon pokračovala v řadě objednacích čísel 14 000, započatou v roce 1943, v roce 1946 zavedla řady objednacích čísel 15 000 a 18 000. Starší snímky vycházely na etiketě šedomodré barvy, pro export i domácí trh byly některé snímky lisovány na etiketě Supraphon U. Několik málo vybraných starších snímků taneční hudby bylo lisováno na exportní etiketu Praga (v azbuce) s údaji o nahrávce v ruštině (např. Tiger Rag = Ochota na tigra), nově natáčené snímky pak také na etiketu Mercury s údaji v angličtině. Také firma Esta natáčela nové snímky a opět lisovala ze starších matric kromě vlastních snímků i gramodesky značky Brunswick s fialovou etiketou.

Dne 1. ledna 1946 byl ministerstvem průmyslu založen národní podnik Gramofonové závody s adresou Praha II., Klimentská 36 (tedy sídla hudebního vydavatelství R. A. Dvorského), který měl zastřešit veškerou výrobu gramodesek v ČSR. Jeho ředitelem byl jmenován Josef Haša, prvním náměstkem se stal bývalý ředitel a. s. Ultraphon J. Valentini, druhým náměstkem pak Vl. Chmel, který v ČSR od roku 1938 zastupoval zájmy anglického koncernu EMI.

S platností od března téhož roku byly do nového národního podniku začleněny majetkové podstaty firem Esta a Ultraphon. Součástí n. p. Gramofonové závody se výměrem ministerstva vnitřního obchodu č. 52/601/49 z 25. března roku 1949 stal nově založený závod tuzemské distribuce Ultraphon. Jeho zřízení bylo zdůvodněno nutností oddělit distribuci od výroby, aby tak bylo možné …správnou a cílevědomou distribucí umístit hodnotné gramofonové desky mezi široké vrstvy pracujícího lidu. Následným výměrem ministerstva vnitřního obchodu vznikl 1. dubna roku 1949 jako součást n. p. Gramofonové závody pro účely exportní distribuce závod Supraphon, pro který byly lisovány gramodesky se stejnojmennou obchodní známkou doplněnou o obrazový symbol „lev s lyrou“.

Poslední katalog gramodesek značky Esta vyšel v roce 1946, firma Ultraphon vydala svůj poslední katalog v roce 1947 – zahrnoval snímky vyšlé do 31. prosince předchozího roku. První souhrnný (a značně revidovaný) katalog gramodesek značek Esta, Ultraphon a Supraphon vydal n. p. Gramofonové závody v dubnu roku 1948. V jeho úvodu je deklarováno, že …gramofonová deska chce sloužit oddaně potřebám kulturního života našeho lidu a současně cestami exportními informovati světovou hudební veřejnost o tradiční naší hudebnosti v duchu odkazu Bedřicha Smetany.

Ještě dodejme, že vydávání gramodesek s etiketou Supraphon U skončilo v jednotlivých řadách u objednacích čísel 15 062, 18 178 a 13 050. U etikety Esta je zaznamenané poslední objednací číslo 8525, pro slovenské snímky pak 9376. V roce 1947 byla pro obě výše uvedené firmy zavedena série objednacích čísel 50 000, v níž pak vycházely souběžně i starší nahrávky obou firem. Na exportní etiketu Esta byly dokonce ještě v roce 1950 lisovány z vůbec prvních matric této firmy nahrávky maďarských cikánských kapel pořízené již v roce 1931.

Národní podnik Ultraphon existoval jako distribuční závod až do roku 1953, z etiket gramodesek ovšem začala tato značka mizet již koncem čtyřicátých let.

Poslední nově natáčené snímky byly lisované na šelakové gramodesky s rychlostí otáčení 78 ot./min. ještě začátkem roku 1963 – po tomto datu se lisovaly již jen na vinylové gramodesky. Vůbec poslední hudební snímky byly v ČSSR lisované do šelaku ještě v roce 1964.

Související článek

Obchodník gramodeskami Vladimír Chmel

Přemek — Thu, 05 Oct 2006 06:50:49 +0000

Gabriel Gössel

(kapitola z knihy Fonogram 2. Zveřejněno se svolením autora i nakladatelství Radioservis)

Jméno Vladimíra Chmela (1901-1957), posledního ředitele československé pobočky anglické firmy The Gramophone Company Ltd., je spojeno především s posledním desetiletím činnosti zastoupení této velké gramofonové společnosti u nás – její existenci definitivně ukončily poválečné znárodňovací dekrety prezidenta dr. Edvarda Beneše a následné začlenění všech gramofonových výroben v ČSR do n. p. Gramofonové závody. Na příběhu podnikání tohoto selfmademana v oboru gramofonů a gramodesek lze zároveň poučným způsobem ilustrovat proměny politických poměrů v Československu od poloviny 30. let až do roku 1948.

Vladimír Chmel pocházel z rozvětvené rodiny – jeden z jeho pěti strýců, Václav Chmel, byl majitelem velké pražské uzenářské firmy Zvonařka, dva jeho další strýcové prosluli na poli umění: koncertní pěvec barytonista Váša Chmel (1871-1942) propagoval v letech první světové války českou písňovou tvorbu na společných vystoupeních s Emou Destinnovou a Vášův bratr barytonista Otakar Chmel (1879-1957) účinkoval v letech před první světovou válkou mj. na scéně vídeňského Volkstheateru a pražského Národního divadla.

Vladimír Chmel se narodil 13. 10. 1901 v Praze. Absolvoval čtyři třídy reálného gymnázia a dvouletou obchodní školu, obor řezník a uzenář. V letech 1918–1925 byl zaměstnán nejprve u exportní firmy K. Rabus a syn v jugoslávském Záhřebu, poté pracoval jako vedoucí importu a disponent pražské firmy Otakar Chmel, velkoobchod masem, salámy a tuky. V roce 1925 nastoupil jako obchodvedoucí do generálního zastoupení gramofonové firmy Columbia pro Československo, které již od počátku dvacátého století vedl pražský obchodník Josef Vrba. Vladimír Chmel byl v této firmě pověřen nákupem gramodesek, gramofonů a příslušenství v cizině a distribucí zboží ve velkém i malém. Pro tvorbu firemních plakátů a dalších propagačních materiálů Chmel angažoval vynikajícího reklamního grafika Fráňu Smatka (mladšího bratra skladatele a kapelníka Miloše Smatka a autora mimo jiné obrazové podoby kdysi velice populární pohádkové postavy Marbulínka) a řídil též nahrávání českého repertoáru. Zdá se tedy, že právě z Chmelovy iniciativy vyšlo koncem dvacátých let na gramodeskách značky Columbia také několik nahrávek jeho strýce Váši Chmela.

Počátkem třicátých let se firmy Columbia a GC spojily a vytvořily koncern EMI, evropské pobočky obou společností ale i nadále vydávaly gramodesky pod původními etiketami. V souvislosti s následnými reorganizačními změnami Chmel v roce 1935 Vrbovu firmu opustil a otevřel si v Železné ulici v Praze vlastní obchod gramofony a gramodeskami – těmi ho zásobovala především ústecká lisovna gramodesek značky HMV a Columbia. Jeho obchod vedl hlavně nahrávky vážné hudby v provedení předních světových interpretů a Chmel brzy získal stálou klientelu zákazníků a milovníků vážné hudby.

V roce 1937 se rozhodla anglická centrála firmy GC zrušit prodejní kancelář ústecké továrny (do té doby sídlila na Václavském náměstí v Praze) a zadat generální zastoupení i správu hlavního firemního skladu pro ČSR soukromému podnikateli, jemuž měla ústecká lisovna dodávat desky tuzemského i mezinárodního repertoáru a anglická továrna v Hayesu přístroje a jehly. O toto generální zastoupení se tehdy v konkursním řízení ucházelo celkem 28 zájemců (byl mezi nimi pochopitelně též Vladimír Chmel). Anglické ústředí ovšem požadovalo jako vkladovou jistinu poměrně vysokou finanční částku – Chmel proto doporučil jednomu ze svých stálých zákazníků, o němž věděl, že by mohl disponovat potřebnou sumou, aby se o zastoupení ucházel. Slíbil mu, že se za něj zaručí a s vedením podniku mu bude pomáhat jako obchodní ředitel.

Oním Chmelovým zákazníkem byl hudebně založený obchodník židovského původu Rudolf Pollert, synovec předního českého operního pěvce basisty Emila Pollerta (1877-1935), od roku 1900 člena pražského Národního divadla. S Vladimírem Chmelem pojila Rudolfa Pollerta kromě hudebních zájmů i podnikatelská minulost ve stejném oboru – na přelomu dvacátých a třicátých let totiž Pollert vlastnil na pražských Vinohradech závod na výrobu střívek.

Vladimír Chmel – jako dobrý klient firmy GC – pak přesvědčil nejen Angličany, že obchodní vedení bude u Pollerta ve spolehlivých rukou, ale také Pollertova tchána, bohatého obchodníka a cestovatele Josefa Bauma, že peníze vložené do podniku budou dobře investovány. Pollert totiž sám větší majetek neměl a v předcházejícím podnikání (uzenářství, obchod autopotřebami, komisionářství), rovněž financovaném tchánem, se mu příliš nevedlo.
V roce 1937 tak Chmel nastoupil do firmy Rudolf Pollert se sídlem Václavské náměstí 17 (později Palackého 1) jako obchodní ředitel. Svému zaměstnavateli se současně písemně zavázal, že do roka a do dne zlikviduje nebo prodá vlastní obchod, aby se mohl plně věnovat svým závazkům v generálním zastoupení firmy GC pro Československo. (Svůj obchod v Železné ulici skutečně Chmel v roce 1938 prodal žižkovské firmě Zounek.)

Chmelův podíl na ziscích Pollertova podniku byl závislý na docíleném obratu. Smlouvou měl zajištěný pouze měsíční plat 1000 Kč s prémií ve výši 2,75% z celého docíleného obratu, jež mu měla být vyplacena pouze v případě dosažení minimálního počtu 70 000 kusů ročně prodaných gramodesek. Za první rok spolupráce Chmela s Pollertem však podnik prodal celých 120 000 kusů gramodesek a obrat stále stoupal.

Velký úspěch pro československou pobočku firmy GC v té době zaznamenala – i v mezinárodním měřítku – hlavně nahrávka violoncellového koncertu Antonína Dvořáka v provedení České filharmonie dirigované Georgem Szellem se sólistou Pablo Casalsem. V koncertním sále pražského Německého domu ji na přenosném nahrávacím zařízení pořídil dne 28. dubna 1937 anglický technik. V anglickém odborném časopise The Voice tehdy vyšel pochvalný článek legendárního nahrávacího technika F. W. Gaisberga popisující okolnosti vzniku této nahrávky. Ocitujme z něj část:

Tyto nahrávky byly pořízené den po velice úspěšném koncertu, jehož hlavní náplní bylo právě toto Dvořákovo dílo. Pablo Casals přiletěl do Prahy z Barcelony a byl stále ještě pod vlivem emocionálního stresu, který mu způsobily hrůzné zážitky ze španělské revoluce. I přesto koncert dopadl výborně a celý následující den byl věnovaný nahrávání. Mistr Casals slyšel pořízený záznam poprvé až o dva měsíce později v Londýně – byl s ním naprosto spokojen a vyjádřil svoji maximální vděčnost za tak vynikající výsledek. Tyto gramodesky byly později přehrány i panu Janu Masarykovi, československému ministru zahraničí, který byl jejich krásou unesen.

Zmíněný článek provázelo několik fotografií, z nichž jedna – s popiskou „Velká spokojenost s nahrávkou“ – zachycovala rozesmáté partnery R. Pollerta a Vl. Chmela před nahrávacím zařízením, na další pak oba přihlížejí diskusi P. Casalse s G. Szellem.

Oba partneři si dobře rozuměli – Pollert vedl obchod po stránce účetní a finanční, Chmel realizoval obchody a staral se o propagaci, nahrávání českých snímků a výběr mezinárodního repertoáru. Aby bylo možné výrazněji rozšířil český repertoár o nahrávky pořizované v Praze, chtěl v roce 1938 Pollert s jedním technikem nastoupit do šestiměsíčního kurzu pro školení nových nahrávacích inženýrů u firmy GC v Londýně. Pro nedostatečné základní odborné znalosti však nebyli přijati a vrátili se zklamaně zpět do Prahy. Při natáčení pražských snímků tak byl podnik závislý na aparaturách z Berlína, Vídně nebo Londýna, které byly vždy na několik dní i s techniky přesunuty do Prahy. Po skončení natáčení v podzemním sále Domu odborů nebo v Německém domu je příslušní nahrávací technici opět odvezli.

Od podzimu roku 1937 vozil Chmel hudebníky a zpěváky populáru do Vídně, kde měli Angličané dvě stálé nahrávací aparatury. Do jara roku 1938 tak vznikla na matricích s prefixy 0HL poslední předválečná série nahrávek populáru určená pro gramodesky s etiketou His Master´s Voice. Moderní přenosnou nahrávací aparaturu zapůjčili Angličané do Prahy k trvalému používání až v létě roku 1938 – jak ale brzy seznáme, mnoho snímků se s ní Chmelovi a Pollertovi již natočit nepodařilo.

Gramodeskami zásobovala firmu Rudolfa Pollerta až do začátku roku 1939 hlavně ústecká lisovna mateřské firmy GC, mezi její další hlavní dodavatele patřily v Německu umístěné továrny sesterské firmy této anglické společnosti Electrola (v něstečku Nowa Wes u Postupimi) a německého koncernu C. Lindström AG (v Berlíně). Veškeré tržby Pollertovy firmy byly až do března roku 1939 poukazovány do Hayesu anglickému ústředí společnosti GC.

V té době si již Rudolf Pollert začal uvědomovat, že jeho další setrvání v čele firmy nebude – vzhledem k jeho židovskému původu – možné. Nabídl proto Vladimíru Chmelovi, aby formálně firmu převzal s tím, že v ní ponechá svou kapitálovou účast a na základě ústní dohody zůstane i nadále tichým společníkem s padesátiprocentním podílem na zisku. Chmel tedy obnovil svůj živnostenský list a 16. března 1939 převzal se souhlasem anglického ústředí od Pollerta veškeré zboží, inventář, práva i závazky. Dohodnutý podíl na zisku Pollertovi vyplácel až do roku 1942 – poté byl Rudolf Pollert i s rodinou deportován do Terezína. (Z koncentračního tábora se v roce 1945 vrátila pouze jeho dcera.)

Určitým nepříjemnostem musel v souvislosti se vznikem protektorátu čelit i Chmel: na základě anonymního udání byl v roce 1942 vyšetřován gestapem a v roce 1944 i finančním úřadem (Vermögensamtem) pro údajné zaměstnávání Žida, zašantročení židovského majetku a neoprávněné převzetí obchodu. Hrozícímu zatčení prý unikl pouze za cenu vysokých finančních obětí a velkých darů příslušným německým úředníkům.

Ale vraťme se do roku 1939. Novou písemnou smlouvu s anglickým ústředím již Chmel uzavřít nestačil – dovoz z Anglie byl již stejně přerušen a platební styk značně omezen. Moderní nahrávací aparaturu, zapůjčenou v létě roku 1938 do Prahy, musel Chmel na základě požadavku anglické strany vrátit – podařilo se mu to jen necelý měsíc před obsazením republiky německými vojsky. Mateřská anglická firma také Chmelovi doporučila, aby navázal spolupráci s jejími sesterskými továrnami v Německu, které vydávaly mimo jiné gramodesky značek Electrola, Odeon a Columbia.

Když byla počátkem roku 1939 výroba gramodesek v ústecké lisovně zastavena, obnovily německé firmy Electrola a Lindström jednání o lisování gramodesek značek HMV, Columbia a Odeon pro Chmelovu firmu s pražskou gramofonovou firmou Esta. Na základě předběžné dohody z podzimu roku 1938 (domlouvané ještě Rudolfem Pollertem) byly mezitím do Prahy dopraveny z Berlína dva plnoautomatické lisy a z objektu ústecké lisovny nechal Chmel přivézt ještě všechny matrice a lisovací nástroje, které považoval za perspektivní pro domácí trh. Z iniciativy tehdejšího nového ředitele Esty Josefa Haši (který se nejspíš se obával nežádoucí konkurence) byla ovšem zmíněná předběžná dohoda bezprostředně po vzniku protektorátu vypovězena. Německé firmy proto nechaly veškeré strojní zařízení včetně matric z ústecké lisovny znovu odvézt do Berlína.
Chmelova firma tak zůstala nějaký čas bez dodavatele gramodesek. Po zrušení celních bariér mezi protektorátem a říší začal Chmel odebírat gramodesky s mezinárodním a německým repertoárem z Berlína, kde také nahrával na vlastní náklady český repertoár, který nechal lisoval u firem Electrola a Lindström na gramodesky značek Odeon, Columbia a Hlas jeho pána. Obě zmíněné firmy sice byly jako anglický majetek v Německu během války pod správou říšského komisaře pro správu nepřátelského majetku, nicméně byli v nich ponecháni jejich předváleční ředitelé. Až do roku 1942 tak Chmel mohl u obou těchto německých firem objednávat například i anglické i americké šlágry. Matrice z ústecké lisovny, které měl k dispozici, ale nijak využít nemohl, neboť se nehodily na strojní zařízení používané ve zmíněných berlínských lisovnách.

V říjnu roku 1943 byla říšskými úřady veškerá výroba gramodesek ve firmách Electrola a Lindström zakázána – obě tyto společnosti se nadále mohly zabývat pouze obchodní činnosti, tedy prakticky jen prodejem starých zásob. Protože ve zmíněném zákazu nebylo výslovně uvedeno, že se týká též území protektorátu, požádaly tyto firmy Chmela, aby se pokusil nalézt v Praze vhodnou továrnu, kde by bylo možné lisovat gramodesky. Chmelovi se podařilo zaangažovat vysočanskou lisovnu umělých hmot Baklax – majitelům této továrny přislíbil, že se po válce zasadí, aby se v jejich závodě lisovaly desky světového repertoáru, což továrně zajistí trvalou prosperitu.
Firma Lindström poté, co úspěšně uzavřela s továrnou Baklax smlouvu o lisování desek ve mzdě, nechala do Vysočan přemístit z Berlína 20 poloautomatických lisů, z nichž 10 bylo okamžitě instalováno. Závod byl dále vybaven stroji pro výrobu a zpracování lisovací hmoty, galvanoplastikou (ta nakonec nebyla uvedena do provozu), stroji pro tisk etiket, náhradními díly a určitým počtem matric. České pracovníky lisovny zapracovával zkušený německý nahrávací technik A. Dargatz (jeho služby využívala německá firma Lindström již od počátku dvacátých let) a několik dalších německých pracovníků zapracovávalo české zaměstnance do dalších profesí. Po uspokojivém zaškolení českých pracovníků byli němečtí technici postupně odvoláváni do Berlína.

Pro zahájení výroby dal Chmel k dispozici veškerý svůj materiál, který získal výprodejem zásob asi 7000 gramodesek, za něž mu zákazníci přinesli staré desky určené k recyklaci. V říjnu roku 1944 tak bylo zahájeno lisování gramodesek značky Odeon s českým repertoárem ze starších matric. Na základě řady udání od konkurence (gramofonových firem Esta a Ultraphon) však musela být výroba již za necelý měsíc opět zastavena – protektorátní úřady vyhrožovaly milionovými pokutami a totálním nasazením dělníků i pracovníků vedení závodu na manuální práci do Německa.

Nucenému správci lisovny Baklax se podařilo získat povolení k další výrobě desek až v únoru roku 1945, a to pouze s podmínkou, že budou vyráběny jen gramodesky s výlučně německým repertoárem, které ovšem nebude moci Chmelova firma prodávat. V této době tedy nastala paradoxní situace, kdy v Praze se lisovaly v Chmelově režii gramodesky s německým repertoárem, zatímco ředitel firmy Electrola dr. Thalheim nechal v berlínské lisovně své pobočné továrny Tempo vyrábět gramodesky značky Columbia a Hlas jeho pána s českým repertoárem, které byly zasílány do Prahy Chmelově firmě. Ta navíc v Praze spravovala konsignační sklady obou zmíněných německých gramofonových firem napěchované koncem války německými deskami s militaristickými pochody a podobným totálně neprodejným repertoárem.
V té době již bylo jasné, že porážka hitlerovského Německa se neodvratně blíží. Zmíněný doktor Thalheim se proto koncem března roku 1945 osobně vypravil do Prahy, aby Vladimíru Chmelovi předal česky i německy psané plné moci, jimiž ho firmy Electrola a Lindström pověřily pro případ změny politických poměrů správou svého majetku na území protektorátu. Dr. Thalheim současně Chmelovi předal dodatkové dopisy, v nichž obě firmy prohlašovaly, že právně patří anglické firmě GC (resp. EMI) s tím, že jedině a výlučně této firmě má být Chmel odpovědný za správu jejích majetkových hodnot na území (tehdy ještě) protektorátu.
Po skončení války potvrdilo velvyslanectví Velké Británie v Praze ve svém písemném vyjádření z 6. června 1945 československým úřadům skutečnost, že Vladimír Chmel jakožto poslední předválečný ředitel československé reprezentace anglické firmy GC byl německým vedením firmy Electrola (ve stoprocentním vlastnictví mateřské anglické firmy Columbia) a německým vedením koncernu Carl Lindström AG (v 97%ním vlastnictví mateřské anglické firmy Columbia) pověřen jednáním o převzetí veškerého majetku těchto firem v Československu. Na základě tohoto vyjádření byl Chmel výměrem ministerstva průmyslu z 27. 9. 1945 ustanoven prozatímním národním správcem firmy Siemens-Halske (tedy majetkových hodnot bývalé ústecké lisovny společnosti GC, které pod tuto německou firmu nuceně přešly v roce 1941 ) a zároveň byl jmenován též národním správcem majetkových hodnot obou výše zmíněných německých firem na území Československa. Podle vlastního prohlášení tehdy Chmel …provedl všechna opatření, aby majetek Electroly a Lindströma po revoluci zůstal pohromadě a nedotčen různými akcemi, které byly podnikány neinformovanými osobami v revolučním chaosu, jak se částečně stalo v Baklaxu. (Tuto vysočanskou lisovnu se totiž pokusilo několik revolučně naladěných jedinců jakožto údajně německý majetek rozkrást.)

Prvními kroky Vl. Chmela v jeho správcovské funkci bylo podání žádosti o zápis původního názvu firmy – The Gramophone Company Ltd. – do obchodního rejstříku, obnovení obchodní činnosti československého zastoupení etiket HMV, Odeon a Columbia (včetně lisování gramodesek) a provedení inventury strojního zařízení, zásob a dalších aktiv bývalé lisovny v Ústí n./L. Začátkem listopadu roku 1945 Chmel nabídl ministerstvu průmyslu své služby při organizování státní výroby gramodesek – navrhoval tehdy ministerstvu sloučení všech tuzemských provozoven v jeden podnik, soustředění produkce do jediné ústřední továrny a upozorňoval na nutnost reorganizovat repertoár gramodesek i jeho využívání.

Od této doby se ale také odvíjejí události, které o necelé tři roky později přivedly Vladimíra Chmela do vězení a které zároveň přímo modelovým způsobem vypovídají o politickém klimatu v ČSR v letech 1945–1950.

Klíčovou negativní úlohu hrála v těchto událostech osoba Chmelova úhlavního profesního nepřítele Josefa Hašy (nar. 25.11. 1902), pozdějšího generálního ředitele národního podniku Gramofonové závody. Krátce zde představme tohoto člověka v různých situacích a funkcích, jež zastával v různých období svého života.

Jeho první funkce pochází již z konce dvacátých let – jméno J. Haša se tenkrát objevilo v tiráži prvního čísla měsíčníku Vest Pocket Revue, když tento mladý obdivovatel poetiky Jiřího Voskovce a Jana Wericha a finanční ředitel Osvobozeného divadla nabídl oběma jeho hlavním protagonistům veškerou finanční hotovost, kterou získal sňatkem od své ženy, aby jim umožnil vydávání tohoto společenského časopisu (současně se stal jeho majitelem a vydavatelem). Jen dodejme, že vydávání tohoto měsíčníku trvalo jen necelý rok. Salonní komunista Haša se brzy s dvojicí V+W rozešel (nebyla pro něj dostatečně levicově orientovaná) a kontaktoval tehdy politicky radikálnějšího E. F. Buriana, kterému v roce 1932 zřídil kabaret Červené eso. Tato scéna fungovala jen tři měsíce, již v lednu roku 1933 byla pro finanční nesolventnost uzavřena.

O deset let později nacházíme Hašu po dobu jednoho roku ve funkci ředitele gramofonové firmy Esta – dohlížel zde na důslednou arizaci tohoto podniku. Sedm nezávadných rodokmenů tehdy požadoval i od ředitele tiskového a vydavatelského koncernu Melantrich, finančně s touto gramofonovou firmou propojeného. Po splnění tohoto úkolu Haša z Esty odešel a otevřel si vlastní obchod gramodeskami.

Do nejvýznamnější funkce ale Hašu vyneslo z jeho krámku v Havířské ulici v Praze až znárodnění gramofonového průmyslu v roce 1945: byl tehdy jmenován národním správcem gramofonové firmy Esta a komunistické ministerstvo informací pro něj jako prémii vymyslelo ještě zvláštní post „prozatímního zplnomocněnce ministra informací pro výrobu a expoitaci gramofonových desek“ (ač tato činnost tehdy metodicky patřila do působnosti ministerstva průmyslu). Od 1. 1. 1946 pak byl Haša jmenován prvním ředitelem nově vzniklého národního podniku Gramofonové závody, který měl zastřešovat všechny existující gramofonové firmy na území ČSR, na něž byla mezitím uvalena prozatímní státní správa. Hašovým prvním náměstkem se stal dosavadní ředitel gramofonové firmy Ultraphon J. Valentini, druhým náměstkem byl jmenován Vl. Chmel.

Zde se sluší poznamenat, že Haša si všech svých funkcí a pravomocí propůjčených mu přímo komunistickým ministrem informací Václavem Kopeckým nejenže plně užíval, ale jak dále uvidíme, také jich široce zneužíval. Pro pořádek dodejme, že znárodnění firmy Esta bylo zveřejněno výnosem z 27. prosince 1945 a majetková podstata této firmy byla vyhláškou ministerstva průmyslu ze 7. března roku 1946 začleněna do n. p. Gramofonové závody. Ministerstvo průmyslu ovšem současně do tohoto nového národního podniku zmatečně a protiprávně začlenilo i majetkovou podstatu anglické firmy GC, která již byla dřívějším znárodňovacím dekretem jakožto německý majetek firmy Siemens-Halske začleněna do n. p. Tesla. Celou situaci navíc zamotávaly kompetenční spory mezi ministerstvem informací a ministerstvem průmyslu – komunistické ministerstvo informací si totiž dobře uvědomovalo strategický význam sdělovacích prostředků (a tedy i gramodesek) a pokoušelo se je dostat pod svoji působnost. V této souvislosti je zcela příznačné, že jedním z prvních kroků ministerského „prozatímního zplnomocněnce“ Hašy bylo zaslání přípisu, kterým Chmela varoval, aby se nepokoušel vyhovět …očekávanému zájmu vládních stran o pořízení agitačních a jiných snímků u výrobců gramodesek pro předvolební kampaň, neboť gramofonový průmysl, podléhající v oblasti publikační ministerstvu informací, by neměl být přednostně využit pro agitační kampaň některé z vládních stran.

Haša měl být proč nervózní: počátkem roku 1946, tedy v době obecného nedostatku čehokoliv, byla firma Vladimíra Chmela v podstatě jediným soukromým subjektem v celé republice, který disponoval jak výrobními kapacitami, tak i veškerými materiály potřebnými k masové výrobě gramodesek – jen za období od září 1945 do prosince roku 1946 pro něj vylisovala vysočanská továrna Baklax téměř 160 000 kusů gramodesek značek Odeon a HMV (na tuto etiketu nechal Chmel v roce 1946 natočit mj. Symfoniettu Leoše Janáčka v provedení České filharmonie za řízení Rafaela Kubelíka). Komunistické ministerstvo informací ale mělo v prvních poválečných letech úplně jinou představu o využívání sdělovacích prostředků všeho druhu – tlak ze strany J. Hašy na ukončení činnosti firmy Vl. Chmela a na její začlenění do n. p. Gramofonové závody se proto postupně zvyšoval.

V říjnu roku 1946 se ředitel n. p. GZ Josef Haša a jeho náměstek Vladimír Chmel vydali do Londýna, aby tam jednali o případném obnovení činnosti koncernu EMI v Československu. Anglická strana již měla připravený návrh smlouvy o licenčním vydávání gramodesek značky HMV v ČSR a o eventuální výměně matric za stejným účelem. K jejímu podpisu ovšem nedošlo, neboť ten byl podmíněn vypořádáním nároků anglické strany na majetek, který jí mezitím byl v ČSR znárodněn.

Neúspěch při jednání v Londýně svalovali Haša a Chmel jeden na druhého. Z Hašovy strany brzy došlo i na – tehdy dost běžné – obviňování Chmela ze spolupráce s nacisty: začal zpochybňovat protektorátní obchodní činnost firmy Vl. Chmela a jejího majitele nařkl z asociálního jednání. Chmelovi zaměstnanci proto sepsali prohlášení, v němž odmítli svého ředitele označit za asociála a naopak uvedli, že …vycházel vždy vstříc sociálním požadavkům zaměstnanců s nejvyšším pochopením a rovněž po stránce národní spolehlivosti a jeho chování v době okupace není proti jmenovanému naprosto žádných námitek.

V lednu roku 1947 Haša Chmelovi napsal, že vyhláškou ministra průmyslu byly v rámci znárodnění výroby gramodesek znárodněny i firmy Lindström a Electrola, a že tudíž požaduje okamžité předání klíčů od skladišť, kde je majetek obou firem uložen. Koncem dubna téhož roku začal Haša po Chmelovi z titulu ředitele n. p. GZ vymáhat i majetek firmy GC v Ústí n./L., který byl doposud v Chmelově národní správě. Zpochybnil i výsledky někdejší Chmelovy inventury zařízení a surovin ústecké lisovny a jejich správce nařkl, že nechal strojní zařízení úmyslně zkorodovat a zničit. V červnu téhož roku již Haša Chmelovi vyhrožoval „podniknutím zákroku na příslušných místech“ a bezprostředně poté poslal obsáhlou stížnost ministerstvu průmyslu, v níž upozornil i na údajnou …řadu invektiv se strany p. Vl. Chmela vůči znárodněnému československému gramofonovému průmyslu, kdy, jak jsme se dozvěděli od Angličanů, p. Chmel podával nesprávné a úmyslně mylné informace o majetku anglické firmy v ČSR a mařil tím jednání a dobrou pověst našeho n. p. v Anglii. Ve všech svých podáních státním orgánům Haša navíc opakovaně zdůrazňoval, že Chmel se za zástupce anglických gramofonových společností vydává neoprávněně.

V druhé polovině roku 1947 se ale politické štěstí od Hašy přece jen poněkud odvrátilo – ministr průmyslu Bohumil Laušman ho odvolal z funkce podnikového ředitele n. p. GZ. V listopadu téhož roku byl Haša dokonce zatčen, držen měsíc ve vyšetřovací vazbě, propuštěn, znovu jmenován ředitelem n. p. GZ a ještě v prosinci téhož roku znovu z této funkce odvolán. Ministerstvo průmyslu pověřilo prozatímním vedením n. p. GZ ministerského radu Dr. Františka Strnada a v reakci na Hašovu výše zmíněnou stížnost z června minulého roku svým dopisem z 2. ledna 1948 sdělilo vedení tohoto podniku, že podáním stížnosti proti Vl. Chmelovi se n. p. GZ nezbavil povinnosti pečovat o převzetí všech majetkových podstat, které byly úředními vyhláškami převedeny do tohoto národního podniku. Dále upozornilo, že Vl. Chmel předložil ministerstvu písemné vysvětlení o předmětných majetkových podstatách v jeho správě. Na závěr tento ministerský přípis dokonce zdůraznil, že …je třeba také od řed. Hašy převzíti podstaty jím spravované, zvláště pak firem DG a Telefunken a vyžádati od něj vysvětlení a vyúčtování. Kopie tohoto sdělení zasílá se ústřednímu orgánu s pokynem, aby dohlédl na jeho provedení.

Neplýtvejme časem zkoumáním, o jaký ústřední orgán mělo jít – celá záležitost totiž velice rychle dospěla k nevyhnutelnému konci: Vladimír Chmel sice ještě stačil dopisem z 29. ledna 1948 nabídnout vládnímu pověřenci, dosazenému ministerstvem průmyslu do čela n. p. GZ, služby své a svých sedmi zaměstnanců i s firemními reprezentačními prostorami a skladištěm desek a přístrojů v Palackého ulici, ale už bylo pozdě. Počátkem roku 1948 Haša odložil rukavičky a razantně zasáhl z výšin své ministerské funkce „prozatímního zplnomocněnce“ obsáhlým memorandem vypracovaným 9. ledna 1948 a zaslaným k rukám ministra informací (prakticky tedy vedení KSČ). Chmela v něm označil za agenta, který podává zprávy o stavu československého hospodářství do nepřátelské ciziny (Chmel od ledna 1947 nedostává nové zboží a přesto vydržuje beze změny personál a místnosti velkoobchodu. Bylo by zajímavé, jaké zprávy podává jednak do Anglie, jednak do Berlína, kam často on sám a jeho zaměstnanci dojíždějí, t. j. do Německa…).

Orgány činné v trestním řízení, kterým byl výše uvedený přípis J. Hašy promptně postoupen (v tomto případě Oblastní úřadovna StB v Praze), provedly 2. února domovní prohlídku v bytě Vl. Chmela (zabavily jeden pořadač a jeden sešit) i v prostorách jeho firmy. Písemností zabavené při této akci předaly dne 14. února 1948 k odbornému posouzení tajemníkovi ředitele n. p. Gramofonové závody Jaroslavu Hankovi, který Chmelem údajně způsobenou škodu vyčíslil do protokolu částkou 3,7 milionu Kč – tedy téměř dvojnásobkem částky, kterou jen o měsíc dříve uváděl jeho přímý nadřízený.
Druhý den po Gottwaldově projevu k pracujícím na pražském Staroměstském náměstí, tedy 26. února 1948, byl Chmel zatčen. Ještě téhož dne byl ministerstvem vnitřního obchodu ustanoven národním správcem všech majetkových podstat a práv firmy Vladimír Chmel, velkoobchod s deskami a gramofony zvláštní zmocněnec ministerstva informací Josefa Haša.

Vladimír Chmel byl sice již 29. února propuštěn z vazby, ale po několika dalších dnech – 5. března – podal n. p. Gramofonové závody stížnost ve věci jeho propuštění prezidiu ministerstva spravedlnosti, neboť jmenovaný prý tento n. p. poškodil o 8 – 12 milionů Kč. Akční výbor zmíněného národního podniku současně požádal Krajský trestní soud o okamžité uvalení vazby na Vladimíra Chmela – této žádosti bylo promptně vyhověno.

Když na podzim téhož roku podala sestra Vl. Chmela Marie Balabánová na ministerstvo spravedlnosti žádost o propuštění svého bratra z vyšetřovací vazby s ohledem na jeho špatný zdravotní stav a zoufalou materiální situaci jeho manželky, bylo jí doporučeno, aby si vyžádala stanovisko ředitele J. Hašy. Pan generální ředitel jí sdělil, že osobně by neměl námitek, kdyby závodní rada dala souhlas s propuštěním. Paní Balabánová se proto obrátila i na tento orgán – dozvěděla se však pouze to, že její žádost byla projednána a …jednomyslně zamítnuta. Podniková rada nenahlíží proč by člověk, který tak poškodil náš národní podnik a který proti jeho znárodnění osnoval spiknutí za účasti zahraničních interesentů i zdejších reakčních kruhů, měl být propuštěn na svobodu – tím spíše, že zde je nebezpečí, že by se chtěl útěkem do ciziny vyhnout případnému trestu.

Josef Haša ovšem měl kromě zájmu na odstranění osoby Vladimíra Chmela v té době i další starosti: v únoru roku 1949 najdeme jeho podpis například pod následující žádostí adresovanou ministerstvu vnitřního obchodu: Vzhledem k tomu, že náš podnikový ředitel p. Josef Haša jako národní správce fy Vl. Chmel pracuje na návrhu, aby velkoobchodní činnost této firmy byla zastavena, žádáme, aby tyto místnosti, pronajaté firmě Chmel, Praha II., Palackého 1, byly prozatím dány do podpronájmu našemu národnímu podniku, protože GZ tyto místnosti potřebují nutně pro vlastní agendu. V těchto místnostech má býti reorganizováno naše umělecké oddělení pro úkoly, uložené nám po Únoru naší vládou. Prozatím živoří v jedné pronajaté místnosti v nakladatelství R. A. Dvorský…

Aniž bychom příliš odbočovali, můžeme u podobných akvizičních aktivit ředitele Hašy ještě nakrátko setrvat a zmínit ještě alespoň jeden další příklad jeho horlivého plnění „úkolů uložených nám po Únoru naší vládou“. Pro příznivce starých zvukových záznamů bude zajímavý zvláště tím, že se týká židovského obchodníka Diego Fuchse, jednoho z prvních podnikatelů v oboru mluvicích strojů a zvukových nosičů všeho druhu v českých zemích (již od roku 1903), tragicky zahynuvšího v letech protektorátu v Terezíně. Jeho majetek a obchod na Václavském náměstí v Praze byl v průběhu několika let vyvlastněn dvakrát: od roku 1938 ho sice vedli jeho „poloarijští“ synové, konce války se ale dožila pouze jeho neteř. Ta pak vedla firmu Bratři Fuchsové a spol. až do 16. 8. 1949, kdy na ni byla uvalena národní správa. Již o dva dny dříve ovšem její firmu převzal ředitel Haša a nechal ji okamžitě a bez náhrady vystěhovat, ač původně bylo majitelce přislíbeno náhradní umístění firmy na ekvivalentním místě.

Podobně dopadl Hašovou zásluhou i další rodinný majetek Diego Fuchse: ten se svou manželkou Štěpánkou zakoupil v roce 1923 vilu v obci Loučeň, kde také manželé o prázdninách obvykle přebývali. V roce1945 byly na tomto objektu – též přešel do vlastnictví Fuchsovy neteře – způsobeny rozsáhlé škody (užívala ho Rudá armáda) a v roce 1950 ho dědička na nátlak ředitele Háši darovala n. p. Gramofonové závody. Ty se zavázaly na dům umístit „vhodnou věnovací desku, že tento dům je věnován památce Diego Fuchse, zakladatele gramofonového průmyslu v ČSR“. Dokument z roku 1952, upozorňující na pokračující chátrání objektu v důsledku jeho nevyužívání, obsahuje v souvislosti s tímto závazkem dvě slova: „Dosud nesplněno“. Vilu n. p. GZ nikdy nevyužíval a později se jí dokonce složitě zbavoval.

Ale vraťme se k případu Vladimíra Chmela. Z vazby byl propuštěn po 14 měsících v červnu roku 1949, přes léto pracoval jako brigádník při žňových a sklizňových pracích a od října téhož roku nastoupil do podniku Pražské pekárny a mlýny jako plánovač. Hlavní líčení v jeho kauze proběhlo 14. ledna 1950 – Okresní soud trestní v Praze ho tehdy zprostil obžaloby v plném rozsahu. Soudní znalec byl nucen s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným ve výpovědích obviněného konstatovat, že škodu neutrpěl n. p. GZ, nýbrž naopak podnikatel Vl. Chmel. Nařčení z kolaborace s okupanty pak Chmel ve své obhajobě odmítl následujícími slovy:

Firmy Lindström a Electrola byly před válkou majetkem anglických firem. Po okupaci navázal jsem spojení – na radu Angličanů – s jejich závody v Německu. Poněvadž se jednalo o majetek anglických firem, odmítla za války pražská firma Esta, jejímž ředitelem byl v té době dnešní ředitel Gramofonových závodů, národní podnik, p. J. Haša, lisovat desky značek obou těchto firem s poukazem, že se jedná většinou o repertoár nepřátelských států a že spolupráce s těmito firmami by mohla mít pro firmu Esta nepříjemné následky se stran německých protektorátních úřadů a nepříznivý vliv na spolupráci této firmy s říšskoněmeckou firmou Deutsche Grammophon GmbH, Hannover, které byla firma Esta generálním zástupcem pro protektorát. Do obou shora uvedených berlínských firem byl asi v roce 1940 dosazen říšský komisař pro nakládání nepřátelským majetkem. Byli tam však ponecháni jako vedoucí podniků ředitelé, kteří byli na těchto místech již za anglické správy, takže jsem nemusel a také jsem nenahrál na desky ani jeden německý snímek, jako k tomu byly nuceny obě tuzemské firmy Esta a Ultraphon, spolupracující s říšskoněmeckými firmami DG a Siemens, respektive Telefunken.

Prokuratura se ovšem proti tomuto rozsudku odvolala – požadovala nové znalce a zvláště přihlédnutí k výpovědi pana Hanky, tajemníka ředitele Hašy. Národní podnik Gramofonové závody navíc zaslal prokuratuře Hašou podepsané upozornění, že …soudní znalci mlžili, zkreslovali, zatemňovali a neplnili úkoly jim dané, čímž spáchali trestný čin, pročež by proti nim mělo být zavedené trestní řízení. Právní zástupce n. p. GZ, který toto podání 17. října 1950 doručil na prokuraturu, svému řediteli sdělil, že spisy Chmel jsou údajně označené jako tajné, že předseda senátu je vyňal, má je uloženy v bezpečí a prohlásil prý, že řízení nebude odročováno, že se v každém případě věc skončí při hlavním přelíčení, a že zejména nebude připuštěn žádný další znalec. Soud prý musí řízení skončit a předseda senátu údajně naznačoval, že to nezáleží na něm.

Dne 22. listopadu 1950 Krajský trestní soud rozhodl, že má být opakován důkaz znalci ve všech okolnostech a odložil jednání na neurčito. Soudem nově jmenované znalce si ovšem 17. května 1951 (hlavní líčení v kauze Chmel bylo mezitím stanoveno na následující měsíc) pozval do své pracovny s. ředitel Haša, aby tito si … správnost svého názoru na tuto kauzu mohli ověřiti a nejasné body vysvětliti. Z této porady se zachoval zápis, který je nanejvýš pozoruhodným dokumentem – posuďte konečně sami:

S. řed. Haša rozebírá věc a uvádí, že trestní činnost Chmela lze vlastně rozděliti do několika skupin: 1/ Chmel jako zloděj státního majetku, 2/ machinace vůči znárodňování, 3/ ostatní zločiny… S. řed. Haša doličuje při této příležitosti charakter Chmela, jeho činnost za okupace a po okupaci a také jako agenta anglických firem. Soudní znalci ujistili s. řed. Hašu, že po tomto vysvětlení je jim případ jasný a budou postupovati podle kritérií s. řed. Hašou nanešených. Počítají, že s elaborátem budou hotovi do příští středy a přinesou jej ještě s. řed. Hašovi k nahlédnutí.

Rozsudkem z konce června roku 1951 odsoudil Krajský trestní soud v Praze Vladimíra Chmela k trestu odnětí svobody na dva a půl roku pro „rušení znárodnění“. Jeden rok trestu mu byl amnestován, jeho zbytek si Chmel odpykal od června do listopadu roku 1951. V roce 1952 byl Vladimír Chmel rozhodnutím ÚNV hl. m. Prahy zbaven práva užívat dosavadní byt v Praze – náhradní byt mu byl přidělen v Neratově, okres Žamberk. Na základě přímluvy zaměstnavatele – n. p. Pražské pekárny a mlýny (po delimitaci Sodovkárny, kom. podnik hl. m. Prahy, dříve firma Zátka) – argumentujícího Chmelovou odbornou zdatností a jeho vynikajícími pracovními výsledky bylo rodině nakonec povoleno přestěhovat se do náhradního bytu v zanedbaném rekreačním domku v Říčanech u Prahy, aby Chmel mohl i nadále dojíždět do Prahy do zaměstnání.

Vladimír Chmel zemřel ve věku nedožitých šestapadesáti let dne 16. července 1957.

Související článek

Poznáváte svého miláčka?

Přemek — Wed, 04 Oct 2006 11:08:33 +0000

Gabriel Gössel

(kapitola z knihy Fonogram 2. Zveřejněno se souhlasem autora i vydavatelství Radioservis)

Dost často se na standardních gramodeskách objevovaly scénky, v nichž různí známí i méně známí imitátoři napodobovali či parodovali dobové „mediální hvězdy“. Ve většině případů byl ovšem daný oblíbený herec, komik nebo zpěvák imitován dost neuměle, ale někdy se najdou i velice zdařilé nahrávky, u nichž posluchač dokáže jen velice obtížně určit, kdo na něj z gramodesky vlastně hovoří.

Vůbec nejčastěji byl různými imitátory napodobován svérázný slovní projev Vlasty Buriana, označovaného již od počátku dvacátých let za krále našich komiků. Již v roce 1923 vyšla na gramodesce značky Omega („Mezinárodní deska Podmokly-Berlín“) scénka nevalného obsahu i formy s názvem Kabaret, kde se Vlastu Buriana pokoušejí dost neuměle napodobovat jistí bratři Frankové (… velectění savci, přišel jsem vám něco zapět – eé zašest – né, zapět, zazpívat… ). Pokud by ovšem své posluchače předem neinformovali, koho že to vlastně parodují, nikdo by Buriana v jejich výstupu ani nehledal, ani nepoznal.

O něco lépe dopadl „mistr Vlastimil Burian“ na gramodesce značky Parlophon z roku 1931 v podání herce a režiséra Josefa Rovenského. Tomu se na snímku s názvem Imitátor herců podařilo napodobit spíše obsah Burianových pověstných „balad rozkoše a smrti“, než jeho hlas.

Nejznámějším a nejlepším dobovým imitátorem Vlasty Buriana nepochybně byl kabaretiér Ferry Víšek, kterého Burian dokonce na čas angažoval do svého divadla. Na gramodesky značky Columbia natočil Víšek na motivy Burianova repertoáru vlastní zdařilé výstupy Ve škole, Balada strašlivá a Polní maršálek a na úspěšnou postavu účetního revidenta Popelce Hadimršky z Burianova filmu „To neznáte Hadimršku“ navázal jeho dalšími dobrodružstvími ve scénce s názvem Hadimrška v civilu. Ve stejné době – kolem roku 1932 – ještě natočila firma Ultraphon dvoudílné pásmo Letem kabaretem, kde Víšek po krátkém úvodu (…prosím vás, človíčku, jdu tady dobře do gramofonu? – Až se zeptáte slušně tak vám odpovím! – Che, che, che, to rači zabloudím…) vypráví dokonalým Burianovým hlasem i stylem povedenou anekdotu.

Gramofonová firma Esta natočila v roce 1940 čtyřdílné pásmo s názvem Poznáváte svého miláčka?, kde nás pražskými operetními divadly a kabarety provádí imitátor Karel Matějček. Na jedné straně gramodesky tento kabaretní umělec – až do osmdesátých let minulého století ozdoba různých estrádních vystoupení a rozhlasových i televizních pořadů – zdařile imituje také Vlastu Buriana. S použitím motivů z Erbenových básní „Svatební košile“ (čili „Košilanda planda“) „Polednice“ („Poledňuška“) a dalších Matějček spřádá typický burianovský nesmysl, do něhož nakonec zaplete mimo jiné i Maryčku Magdonovou. Ocitujme alespoň úryvky: U lavice dítě stálo, z hrdla křičelo – to dítě – ty cikáne, kdyby si chvilku držel tu papulu. Poslechni, ty dítě, ještě mi tam stojíš, u tý lavice? Che, tě praštím, to budeš vidět, ty mizero jeden. Tomane, zapřáhni volá sestra na braťušu – ale okamžitě, okamžitě….Táta rdousí polednici, máma ždímá sestřenici – dyť to není, lidi, možný, co sem to nakecal… Lesní panna se jaksi probudila, páč Prokop strašně chrápal, vona to pochopitelně nemohla vydržet, že jo, taky se nemůžeme divit, konečně… Svatební košile, kde seš? Pocem! Vrať se, vyper se, ty košilando plando…

Ve svém zpívaném výstupu z roku 1944 s názvem Autogram (na hudbu Eduarda Ingriše) paroduje Vlastu Buriana – mezi řadou dalších osobností divadelního světa třicátých let – hlasem šlapajícím si na jazyk také komik Jára Kohout (Hleděli vždy na mě z vršku, když jsem hrával Hadimršku – teď mě stihne jenom chvála, neboť hraju principála. Proto ať se každý třese, mou hru „Hajný usnul v lese“ v Národním chci hrát, a basta – podepsán: Burian Vlasta…).

Určitou záhadu představuje v řadě burianovských parodií gramodeska značky Kalliope z roku 1930, na níž dokonalým Burianovým hlasem a stylem přednáší scénky Koktavý profesor a Moderní žák (zmíněný pan profesor ovšem vůbec nekoktá a onen moderní žák má osvědčené jméno Kolčava) anonymní burianovský interpret označený na etiketě této desky pouze jako „Známý pražský komik“ : Pročpak jdeš tak pozdě dneska do školy, co? – Prosím, vašnosti, já jsem se nemohl obout. – No, a proč ses nemohl obout, co? – Prosím, já jsem měl kotě v botě. – No, a pročpak sis to kotě nevyndal, člověče? – Prosím, vašnosti, vono bylo chcíplé. – Ty bambulo, sedni si, nebo tě plácnu… Matriční čísla těchto i sousedních snímků na téže značce obsahují pouze nahrávky Jindřicha Lázničky – o tom ovšem není známo, že by kdy ve své kariéře herce a zpěváka Vlastu Buriana imitoval.

Pro úplnost ještě uveďme, že mimiku Vlasty Buriana se pokoušela parodovat i žena: ve filmu „Slečna matinka“ v roce 1938 předváděla několik neumělých burianovských kreací herečka Věra Ferbasová. A králi českých komiků byla věnována také dvě hudební díla: hned na třech značkách gramodesek – Ultraphon, Homocord a Parlophon – vyšel pochod J. Řehoře Vlasta Burian, v podání Hudby stráže svobody pak vydal Ultraphon ještě Glasspieglův pochod Král komiků.

Podívejme se ale, které další herecké a pěvecké osobnosti první poloviny dvacátého století posloužily imitátorům pro jejich scénky a parodie zachycené v drážkách šelakových gramodesek. Vděčným námětem scének natáčených imitátory a napodobovateli různých kvalit často býval i typický způsob přednesu – či spíše halekání – Karla Hašlera. Poprvé se pokusili z věhlasu tohoto snad nejpopulárnějšího českého kabaretiéra a skladatele písniček těžit již zmínění bratři Frankové, kteří do své scénky Kabaret z roku 1923 zařadili – kromě imitování přednesu Vlasty Buriana – též krátkou ukázku s názvem Jak přednáší Karel Hašler, král českých písní. Shromážděný dav je zde nejprve osloven hlasem napodobujícím Hašlerův šeptající tenor: Občané, občanky, přeji vám všem dobrého večera. A když dav pozdrav opětuje, jeden z bratrů Frankových zapěje: Nestůjte občané před domem, pojďte rač do Lucerny, zazpíváme si dnes Tuláka, a potom Hradčany…

Poněkud podařeněji dopadlo napodobení slovního projevu Karla Hašlera v provedení imitátora Josefa Rovenského. Ten přednášel na gramodesce značky Parlophon z roku 1931 vlastní Baladu o duchu stylem imitujícím kromě Buriana a Hašlera ještě další věhlasné české umělce: zaznívají tak zde parodie na dramatický přednes předního herce Národního divadla Eduarda Vojana (1853-1920), roztěkaný a třesoucí se hlas básníka a dramatika Karla Želenského (1865-1935), velice patetickou deklamaci Mistra Eduarda Kohouta (1889-1976) a cholerický projev s prvky komiky ve stylu operetního a kabaretního zpěváka Ady Karlovského (1885-1946).

Na gramodesky značky Parlophon Rovenský natočil ještě příběhy své postavy Dědečka Cibiše, kterak Vypravuje o ohni a Hubuje na pražské kavárny. Tohoto předčasně zemřelého imitátora, herce, scénáristu a režiséra (1894-1937) měli příznivci starých českých filmů možnost v řadě z nich vidět nejen hrát, ale také slyšet zpívat – jmenujme jen roli dědečka v proslulé hudební komedii „Pepina Rejholcová“.

Na Karla Hašlera si přisadil také komik Jára Kohout: na gramodesce značky Odeon z roku 1929 sděluje posluchačům v kupletu autorů Špilara, Mírovského a Rohana, co by si podle jeho názoru zpíval Karel Hašler, kdyby měl milion: Kdybych já měl milion, to by byly časy, nejdřív bych si vopatřil kudrnatý vlasy – neboť jen kdo vlasy má, též má hezký líčko, mně by jistě slušelo príma mikádičko. Ale že ho nemám, nohu za krk nedám – půjdu jinam štěstí hledat, však já se s ním shledám…

Jára Kohout ve svém kupletu z roku 1944 Autogram zmiňuje mimo Vlasty Buriana poměrně vtipně ještě další známé osobnosti: šansoniérku Mílu Spazierovou-Hezkou a její zastřený alt (…slyšíte mne v gramofónu, často zpívat z mikrofónu, a že musím zpívat basem, v máji jednou nastydla jsem. Když se ty dálky do dáli, modraly se tak, modraly, až je všechno modrý dneska – napsala Spazierová-Hezká), odešlou slávu někdejší operetní divy Marie Zieglerové (…kdysi dávno v zimě v létě, řádila jsem v operetě – starý, mladý, tlustý, tenký, chodil za mnou do Arénky. Že jsem měla něco pro ně, vypřáhli mi taky koně. Vzpomínám si na to znova – podepsala Mařenka Zieglerová), a noblesu Pěveckého sdružení kocourkovských učitelů (…sdružení jsme zpívající, po jevištích kočující – neholdujem nikdy braku, vystupujem vždy ve fraku. Zpívání přec nesmí zvorat, kdo má titul a doktorát – to můžeme říci směle, podepsaní: Kocourkovští učitelé). Nakonec si Kohout dělá legraci i sám ze sebe: Neuměl často text role, zvoral i v Třebáni pole, staré vtipy dává ohřát, dvacet let je stejný pořád. Když zpívá, tak má hlas pod psa, když neví kudy kam, hopsá. Dlouho má manželský chomout – kdo mi to sem napsal? Jára Kohout!

Jára Kohout také patřil mezi několik zpěváků a komiků, které na dvou gramodeskách značky Esta s názvem Poznáváte svého miláčka? imitoval v roce 1940 Karel Matějček. Ten vtipně akcentoval především Kohoutův těkavý styl komiky (…vy ženská jedna sakramentská, kde jste se tady vzala, vy, – aha, já vim, to tenkrát to bylo príma, viďte, já sem se s váma, a to…Děte vode mně! Nesahejte na mě, rozházíte mi to – pihy!).

Velice dobře ovšem dopadl v Matějčkově podání především Oldřich Nový a jeho mondénní styl konverzace: Dobrý večer papá, dobrý večer drahá mamá, rukulíbám bábičkóóó… Bábičko, vy tak dobře vypadáte – co říkáte, že chodíte do rytmiky? To přec nemyslíte vážně, todle… A kde je Marta? Vždyť víte, že dneska je den našeho zasnoubení, a já jí tady nikde nevidím. Á, támhle přichází… Nazdar Marto – ty jsi v županu? No dovol, to přece víš, jak já tě miluji – už ani ta deka z tý velbloudí srsti mne nezahřejvá, když ty mne s ní nepřikreješ…

Celou jednu stranu gramodesky pak zabírá Matějčkovo imitování drastické komiky Ference Futuristy (Já vám býval odjakživa velkej donchuán, mně se všecky ženský líbily. Obrázků různých slečen mám plnej otoman, včera mně zas čtyři slíbily – hej, hola, tělo to žádá, tělo to potřebuje. U mě prej se ženskejm líbí, že se nechlubím – jim prej stačí, když se zazubím…). O druhou stranu gramodesky se zase podělila imitace Fandy Mrázka (Já mám kamaráda – von už je ženatej – a tuhle mi povídá: poslechni, Franto, já sem ti přišel z flámu domů, já přijdu do předsíně, šáhnu ti do vypínače, já sem ti dostal takovou šupu, takovou šupu! – Já povídám: no, a co bylo? Von byl vlhkej, viď? – Von povídá: Ba ne, vona tam byla moje stará…) s výstupem imitujícím Vojtu Mertena, populárního představitele Kašpárka a zároveň komika poněkud obhroublého ražení, po němž zůstala na gramodeskách řada dvojsmyslných komických scének.

Karel Matějček současně s těmito dvěma gramodeskami natočil ve stejném studiu i výstup velice zdařile parodující styl „forbínového“ projevu Voskovce s Werichem – v roce 1940 ovšem nepřipadalo v úvahu, aby tato deska byla lisována pro veřejnost. Přibližme si tedy alespoň text tohoto dvouminutového záznamu, pronášeného charakteristickou dikcí dvojice V + W:

Haló, zastavte, pane, zastavte, pane! – Pane, já nemůžu kvůli vám zastavit, když mám jednou švunga…- Jo, tak podle dopravních předpisů máte mít večer všechny vyčnívající předměty vověšený červenýma světlama pane, ve dne červenejma hadrama, rozumíte!? – Já ale nejsem dopravní prostředek! – Ale ste kůň, a to je taky dopravní prostředek, pane! – Pane, nechte si to, nebo udělám neštěstí! – Tak to už jste udělal, když jste se narodil, vlastně vy jste původu umělého, vy jste se vylíh jednomu profesorovi, když se mu nepoved umělej vůl, pane rozumíte? – Pane, nehledě k tomu volovi jste mně urazil matku! – Á, vaši matku nanejvejš lituju, to byla ta vaše matka, ta bezzubá, ta vrásčitá – to je-li to – vůbec matka! – Já zas lituju tu pavlač, co vám spadla na hlavu! – A jak to víte? Dyť já to tajil! To už mělo bejt dávno ututláno, pane. A víte, já se tady postavím – a já si myslím… – Na co si myslíte? – Na svoje si myslím, na co bych si myslel? Potom, lidi jsou různý a já různým lidem různý věci neříkám… – Lidi jsou různý, například blbí… – To jsem si všimnul! – Vy víte o ňákým blbým? Já bych znal taky jednoho, a nebyl by ani tak dvakrát moc daleko… – Jo, ten můj je taky vedle…

Co vy jaksi račte být, pane? – Já jsem švorc. – Já myslím tím zaměstnáním, povoláním tedy? – Já jsem host. – Do domu? – Ne, na svatbu. Víte, jak voni vycházejí z tý radnice celý takový vomámený a pozdě bycha honějí, tak já se přidám. Najednou jedu v autu, najednou sem za stolem a najednou jsem nažranej… – Pak vás tedy vyhodějí? – To je tedy technická otázka, ale kalórie vynesu s sebou…

Stala se chyba, pane, stala se chyba: vy jste se narodil. – Já jsem objektivní člověk, já to přiznám. – No, prosím tedy bez urážky – vaše rodina byla hodně zavostalá? – No, já nevím, jak je to u vás, ale rozumíme si docela dobře, pane… To víte, to je vůbec volovina, to je blbajznictví, to říkejte mně, a ne někomu jinýmu, pane, víte? A to byla doba bronzová, a pak už to nebylo vono. – Jo, pane, my tady třeba řveme a vedle v pokoji hoří… – No, to by nevadilo, pane – my máme alibi. – Jak to – alibi? – My sme zavřený v gramofónu, víte?

A to by stejně – ale já sem taky tůhle a tohle – a vy nejste takovej divnej – dneska? – Já sem si, pane, namluvil jednu seňoritu… – To je zajímavý – a mně ste v jejích vočích neviděl, jak sem tam takhle chodil, že né? To mně nedělejte, pane. Nekřičte tolik, aby nepřišel ňákej jednotlivec a nevobklíčil nás, pane. Je jéje, já sem se praštil do šimpajzna, já sem si zlomil služební nohu, pane, to mně nedělejte, tohle! – Pane kolego, víte, že zatímco vy konstatujete, že to je naprosto směšné, já konstatuji, že to je naprosto blbé… – Jo, taktéž u vás, pane kolego. To bysme dlouho mluvili a nedomluvili bysme se, víte? To je taková hříčka, slovní. A to mně nedělejte, tohle – to by bylo von,o a to už je vono, víte?

Pane kolego, dovolte, abych se vás zeptal, co říkáte atómu. – No atóm, to je atóm, to je takovej – taková – žužlanina, to je pohromadě, a to se nedá rozdělit, pane. To je atóm. – To je všechno? – Ano. To je všechno. – Děkuji vám. Nashledanou.

(Jen drobný „panáčkovský“ dodatek: úryvky z Matějčkových parodií jsou většinou – na rozdíl od jiných imitátorů – založeny na původních textech parodovaných komiků: tak například sentence Oldřicha Nového pocházejí z inscenace jeho Nového divadla „Pro tebe všecko“; první odstavec parodie Voskovce a Wericha je z inscenace Osvobozeného „Svět za mřížemi“ a z nahrávky předscény „Stala se chyba“.)

Počátek a konec fonografických válečků

Přemek — Mon, 02 Oct 2006 08:42:35 +0000

Gabriel Gössel (zveřejněno se souhlasem autora)

Vynález fonografu přišel na svět v roce 1877, když Thomas Alva Edison v prosinci poprvé veřejně – v redakci časopisu Scientific American – předvedl svůj jednoduchý přístroj, který dokázal zaznamenat zvuk na proužek cínové fólie. K patentování ho přihlásil o dva dny později, 24. prosince 1877. Svoji první firmu, která nabízela ke čtvrtletnímu pronájmu přístroje i čisté cínové válečky, založil o měsíc později v New Yorku – jmenovala se Edison Speaking Phonograph Company. První fonograf, který tato firma v roce 1878 prodávala pro použití v domácnostech, byl typ nazvaný Parlor Speaking Phonograph. Stál tehdy 10 dolarů.

První Edisonovy komerční nahrávky vznikly v letech 1889-1892. I když sám Edison svůj oblíbený vynález původně považoval za vhodný především pro využití v kancelářích jako diktafon, případně pro zaznamenání hlasů významných osobností kulturního, politického či veřejného života, firma North American Phonograph Company zakoupila v roce 1888 Edisonovu firmu a začala o rok později vyrábět nahrané komerční válečky, určené do fonografů upravených jako mincovní automaty pro veřejné místnosti. Vůbec první takové válečky byly natočené 24. května 1889 a obsahovaly polky, valčíky a pochody v provedení vojenské hudby a sóla na pikolu, kornet a flétnu.

K prvnímu natáčení na několik fonografů současně došlo 3. června roku 1889, kdy nahrávací technik zaznamenával zvuk hned na sedm fonografů najednou – do té doby totiž každou jednu skladbu zaznamenával jen jediný fonograf. Od roku 1890 se pak běžně nahrávalo na deset i více fonografů současně. První kopírování válečků z původního „masteru“ proběhlo až 1. dubna 1892 – použitý systém umožnil získat od každého originálního válečku až 150 kopií. Již natočené fonografické válečky určené k přehrávání v domácnostech (tedy pro soukromé, ne komerční využití) začala firma North American Phonograph Company prodávat v roce 1892. Tyto válečky byly určené také pro stánkaře na trzích a majitele krámků, kteří je mohli používat k propagaci svého zboží či jako reklamní poutače. Prodej válečků pro domácnosti ovšem nejspíš zaznamenal jen velice omezený úspěch, protože samotný fonograf stál minimálně 150 dolarů a každý váleček pak nejméně další 1 dolar.

Již o několik let později přišel Edison se svým „zlatolitým“ fonoválečkem černé barvy, který bylo možné rozmnožovat v libovolném množství kopií. I když fonoválečky prošly v následujících několika letech ještě celou řadou vylepšení, druhou dekádu dvacátého století přežil jako jejich jediný výrobce právě pouze Edison. Kolem roku 1925 navíc měly jeho tvrzené modré válečky Amberola (údajně je bylo možné přehrát až 3000 krát) mnohem vyšší kvalitu záznamu než šelakové gramodesky, k jejichž nevýhodám patřil mimo jiné vyšší povrchový šum používané šelakové hmoty a proměnná – postupně se snižující – obvodová rychlost pořizování a snímání záznamu.

Definitivní soumrak výroby Edisonových fonografických válečků předznamenal nástup techniky elektrického nahrávání gramodesek v letech 1923-1925. K úplnému zastavení výroby fonoválečků i fonografů Edison ale přistoupil až 1. listopadu roku 1929.

Jaká je historie fonoválečků v Čechách? První české snímky byly natočeny dnes již neznámými interprety na Edisonovy válečky v Berlíně v roce 1891. Zástupce jeho společnosti je téhož roku předváděl ohromené veřejnosti na Zemské jubilejní výstavě v Praze a zároveň zde pouštěl i válečky konkurenční značky Columbia s nahrávkami zábavných scén a vlasteneckých písní v provedení mimo jiné Rudolfa Innemanna, Josefa Švába-Malostranského a Viléma Heše. Žádné z těchto nahrávek se nedochovaly.

I když od konce devatenáctého století dováželo fonoválečky různých výrobců do českých zemí mnoho obchodníků z různých „branží“ (byli mezi nimi hlavně výrobci hudebních nástrojů nebo dovozci mechanických hracích strojů, ale i jeden optik a mechanik), první české snímky komerční výroby se začaly na fonoválečcích amerických značek Edison, Columbia – a o něco později i tuzemské Čechie – objevovat až kolem roku 1904. Určitou výjimkou jsou válečky německé firmy Apollo Record, na kterých se vyskytl český repertoár již kolem roku 1901 (mimo jiné na ně tehdy natočil tři písně i tenorista Otakar Mařák).

V roce 1904 zahájila ve Vysočanech u Prahy výrobu fonografických válečků česká pobočka slezské firmy Electra, která začala vyrábět „Zlatolité válečky Electra – nedostižné, nejdokonalejší, obdiv vzbuzujícího hlasu, nazpívané a nahrané nejlepšími umělci. Šelest vyloučen.“ U vzniku této továrny nepochybně musel stát i první český „obchodník se zvukem“ Diego Fuchs, který na české verze kartónových obalů na válečky této značky umístil (stejně jako na etikety jím vydávaných gramodesek značek Fox a Patria) svůj oblíbený motiv lišáka před gramofonem s troubou, doplněný nápisem Praecisonocord. Reklamní slogan firmy Electra zněl „Mé pole jest celý svět“ a její výrobní program byl napůl německý a napůl český, hlavně ale lidový: vycházely zde různé směsi populárních popěvků, komické scény v podání šantánových zpěváčků a pochody v provedení sokolských dechových kapel.

Firma Electra ukončila výrobu již v roce 1908 a natočené snímky od ní převzala další česká firma Čechie, která se v textu na obalech svých „zlatolitých válců“ označovala jako „První česká tovární výroba fonografických válců na Královských Vinohradech. Ryze český a slovanský repertoir.“ Jako své první snímky sice vydala nejméně pět nahrávek operních árií v podání basisty Národního divadla Roberta Poláka, ale jinak i nadále vedla hlavně nenáročný program komických scén a náladových kusů. Mimo již zmíněných interpretů zde najdeme nahrávky komika Františka Tužimského, „mezinárodní zpěvačky“ Růženy Slavínské, Mařenky Zeffiové, či Růži Jindrové (skladba s názvem Giribiri coco). Továrna sídlila ve Vocelově ulici č. 10 a svůj provoz ukončila počátkem první světové války. Fonografické válečky této značky se prodávaly za K 1,20.

Český program vedla na svých válečcích i známá německá firma na výrobu fonografů a fonoválečků Excelsior – kromě nahrávek různých anonymních kapel se zpěvem najdeme na válečcích této značky i několik výstupů lidového komika Aloise Tichého (Ve Zbuzanech, Uplakaný ženich), které tomuto plodnému interpretovi vycházely současně na řadě dalších značek fonoválečků i gramodesek. V roce 1908 vydala válečky s českým repertoárem také vídeňská pobočka velké francouzské firmy Pathé – ta ve stejné době vedla rozsáhlý český program i na svých gramodeskách. Na fonoválečcích této značky byly zatím nalezeny jen nahrávky operních pěvců Aloise Stejskala, Theodora Procházky a Bohumila Chmelaře.

Rozsáhlejší český program nacházíme na fonoválečcích značky Edison. Vůbec první záznam hudby českého autora se na nich objevil v roce 1902 – byl jím Sextet z opery „Prodaná nevěsta“ v provedení berlínského Edisonova symfonického orchestru, který v letech 1898 – 1907 řídil český kornetista a kapelník Bohumír Kryl. Česky zpívané snímky vycházely na Edisonových válečcích v několika časových vlnách – vůbec první se objevily v roce 1904 v sérii objednacích čísel 12000. Průměrný tenorista František Pulkrábek (někdy též psán jako Purkrábek – pod jménem Franz Burgraf působil hlavně v Berlíně, kde natáčel fonoválečky již v roce 1901) na nich přednesl za doprovodu klavíru řadu národních a vlasteneckých písní typu Bývali Čechové junáci statní, Hej Slované, Hej, sokolíci, Kde domov můj, Moravo, Moravo, či Tážete se, proč jsem Slovan. V roce 1905 pak následovalo v řadě objednacích čísel 15000 dalších několik desítek českých snímků, tentokrát již za průvodu orchestru. Na řadě těchto nahrávek slyšíme operní pěvce tenoristu Otakara Mařáka a basistu Václava Klimenta v áriích z oper Prodaná nevěsta, V studni, Evžen Oněgin, Templáři na Moravě a v několika národních písních.

Další větší série českých nahrávek vyšly na Edisonových válečcích v letech 1906 – 1907 a 1909. Na těchto snímcích již převládal lidovější repertoár: kuplety v podání šantánových zpěváků a komiků (Ratolístka, Škrdlík, Zeffi) a lidové písně v podání univerzálních tenorů (Sládek, Chmelař) známých i z četných dobových gramodesek, na něž stejní umělci nahrávali vesměs totožný repertoár (Káča s máselnicí, Tchyně, Šlejfíř před soudem). Několik snímků má na válečcích Edison také barytonista Bohumil Benoni a v roce 1909 natočil pro tuto firmu nejméně pět snímků i brněnský tenorista, lidový zpěvák a herec Valentin Šindler, v letech 1911 – 13 též člen pražského Národního divadla.

Natočené válečky byly ukládány do univerzálních předtištěných kartónových obalů s podobiznou T. A. Edisona a na kruhový štítek nalepovaný na víčko obalu výrobce pouze dotiskl objednací číslo válečku, název skladby a někdy i jméno příslušného orchestru či interpreta. V roce 1909 Edison uzavřel všechny své výrobní závody mimo území USA a lisoval a exportoval od té doby fonoválečky pouze ze své továrny ve West Orange v americkém státě New Jersey. Žádný český repertoár na nich už ale nenajdeme.

Druhou velkou firmou, která vydávala fonoválečky s českým repertoárem, byla německá pobočka další americké společnosti Columbia. Její český program trval sice kratší dobu, ale zato měl rozsáhlý záběr. Jako vůbec první vyšly na této značce snímky Kmochovy kapely kolínské, natočené v roce 1905. Šest orchestrálních nahrávek „koncertních kusů“ (Ukolébavka z Hubičky, Pochod z Prodané nevěsty či Polka mazurka) ve stejném roce natočila na fonoválečky značky Columbia též Kapela c. a k. pěšího pluku č. 102 (“pod řízením kapelníka p. Karla Bobka, Praha“). Asi tucet orchestrálních nahrávek natočila na válečky stejné značky ještě Kapela c. k. poštovních zřízenců (“pod osobním řízením kapelníka p. Konopáska“).

V první sérii českých nahrávek vyšly v roce 1905 na válečcích Columbia také čtyři snímky, které nazpíval „člen královského zemského českého Národního divadla Otokar Mařák, tenor, Praha“. Další sérii asi 10 snímků natočil Mařák pro Columbii ještě o rok později. Na třech z nich ho slyšíme v duetu s jistou slečnou Vernerovou – tak se alespoň na těchto snímcích sama ohlašuje. Štítky na obalech příslušných válečků ovšem uvádějí, že zpěv obstarávají „Mařák a Krausová, Praha“, přičemž údaj na čele vlastních válečků říká, že zpívají „tenor a soprán“. Na dalších dvou válečcích pak Mařák zpívá v duetu s basistou Emilem Pollertem. Z operních pěvců nahrávali na válečky Columbia ještě barytonista František Šír, sopranistka Josefina Krausová (možná ona dáma ze štítku s Mařákem), a koncertní pěvci František Šaloch (jeho jméno bylo někdy uváděno též jako Saloch či Salouch), Eliška Lišková a Paula Carola. Většina těchto snímků vyšla v řadě objednacích čísel 45000, 53500, nebo 57200.

Převážnou část českého repertoáru na fonoválečcích značky Columbia ovšem zabíraly různé humoristické scény a komické výstupy páchané oblíbenými šantánovými umělci, jako byli Heřman Zeffi, Ferda Kohout, Hanuš Škrdlík, bratři Hartmanové, či Ludvík Ratolístka. O jejich náplni většinou vypovídaly už názvy těchto povedených taškařic: Uplakaný ženich, Cukrář Peprlinka, Švanda v elektrice, Otcovské radosti, Před soudem, Mári lezla po zemi, Tři zdařilé anekdoty…

Katalog válečků Columbia z roku 1907 upozorňuje na novinku s názvem Terčeto – Noc v Praze, což měla být trojdílná „komická zpěvní scéna přednesena z Hartmanovy zpěvní síně – 2 páni s 1 dámou – každý váleček jest pro sebe ukončen“. Mezi dalšími atrakcemi najdeme i takové kousky jako Švarný mědikovec (“s tlučením na kovadlinu, zpěvem a hvízdáním chasníků“), V hodinářském krámě (“odbíjení hodin, kukání kukačky s hudbou“) či Měsíc a já (“ku konci hvízdavé dueto“).

Berlínská pobočka firmy Columbia zpočátku dodávala své válečky distributorům ve standardních obalech opatřených na víčku malým papírovým štítkem s číslem nahrávky. Prodejce pak tento štítek většinou přelepil vlastním firemním štítkem a dopsal rukou či razítkem dotiskl podrobnější údaje o obsahu příslušného válečku. Později byly válečky této značky distribuovány již s přelepkou na víčku, na níž byly příslušné údaje natištěné.

Po roce 1907 již na fonoválečcích značky Columbia žádné nové snímky s českými interprety nevycházely. K úplnému zastavení výroby fonoválečků přistoupila Columbia v roce 1912.

Kolem roku 1907 se jak běžné „Edisonovy zlatolité válce“ s českým repertoárem, tak „umělé příjmy zlatolitých Edison válců Grand Opera s nahrávkami zpěvních čísel přednesených předními umělci světovými, hodí se na každý fonograf“ prodávaly za 1,90 K. Zlatolité válečky Columbia byly poněkud lacinější – stály pouhých K 1,50. Prodejci p. t. zákazníky také upozorňovali, že „každý válec lze 100 až 150krát přehrát. Ohrané pak válce béřeme zpět v ceně 20 hal. za kus, nutno však to samé množství nových válců odebrati. Při objednávce račte vždy udati dostatečný počet čísel náhradních, pro případ kdyby žádaná nebyla na skladě. K vůli pak rychlejší výpravě jest dobře napsati číslo i název kusu ačkoli to nezbytno není.“

V Praze byla jednou z nejstarších prodejen fonoválečků firma „c.a k. dvorního optika a mechanika“ A. Rosenthala. Ten dovážel i tehdy velice drahé – a dnes velice vzácné – fonoválečky, které počátkem dvacátého století prodával Gianni Bettini. Pan Rosenthal byl také vůbec první prodejcem gramodesek německé pobočky anglické firmy GC v českých zemích.

Z dalších velkých prodejců jmenujme ještě Maxe C. Steinera se sídlem Poříč 25 (zastupoval značku Edison) nebo firmu jeho souseda, velkoobchodníka Josefa Vrby (na adrese Poříč č. 6.).

Pod vlastní značkou prodávali válečky různých výrobců například pražský obchodník Václav Langmajer (“tovární výroba hudebních nástrojů, Král. Vinohrady, Havlíčkova tř. 4, dodavatel král. zem. divadla, civilních i vojenských kapel, ústavů, atd.“), Vilém Hoffmann (“tovární sklad hudebních nástrojů, Královské Vinohrady, Palackého třída č. 7″), J. Pöschl (Královská 55, Karlín), J. H. Brandeis (c. a k. dvorní dodavatel) či Otto Fischl (Celetná ulice 24). V Brně prodávala – kromě fonografů, gramofonů, gramodesek, jehel a dalších příbuzných artiklů – fonoválečky v malebně potištěných obalech pod značkou Alfa velká firma Karel Jarušek a spol. (dcera tohoto podnikatele, pozdější spisovatelka Marie Podešvová, hrála pod jménem Máňa Jensenová ve třech němých filmových pohádkách natočených s Karlem Lamačem v roce 1922 ve vídeňských ateliérech).

Koncem prvního desetiletí dvacátého století, kdy fonoválečky začaly být definitivně vytlačovány gramodeskami, stáli potenciální zájemci o koupi příslušných přístrojů k přehrávání těchto zvukových „nosičů“ před dilematem, ke kterému systému se přiklonit. Zmíněná pražská firma pana Vrby se pokusila rozhodnutí jim usnadnit následující „odbornou“ – a značně šalamounskou – radou, kterou firma zařadila do svého obsáhlého prodejního katalogu:

„Bývá často otázkou, když se chce nějaký podobný křikloun poříditi, co jest lepší? Zodpovědit jest dosti těžko, prodáváme obojí a jsme tedy neutrální. Musíme doznati, že řádný gramofon dnes nahradí zrovna kapelu, jak stroje tyto nyní zdokonaleny jsou – musí to býti ale skutečně dobré stroje. Oproti tomu varujeme před koupí laciných gramofonů, totiž takových, které nepřehrají lehce jednu velkou desku, neb za takový gramofon jsou nejen peníze vyhozeny, a bývá s ním ještě dosti zlosti. Obyčejně se dává takový stroj na všechny strany opravovati a žádný není v stavu jej spraviti, poněvadž gramofon musí míti důkladný stroj, by tíhu setrvační desky a při tom zatížení blány ostrou ocelovou jehlou nejen zmohl, ale měl spíše přebývající sílu, jinak hraje s námahou, nestejně a reprodukce má tón plačtivý. Z důvodů těch jsme stroje ty ani do cenníku nezařadili.

Fonograf s válečky nemusí z daleka míti tak silný stroj jako gramofon, jelikož hroty u blány jsou tupé, hladké a jezdí pouze na povrchu válečku, proto i ten nejlevnější fonograf možno bez obavy koupiti. Reprodukce fonografů z tvrdých, zlatolitých válců jest velice dokonalá a nedá se ani z daleka porovnati s původní reprodukcí válečků, které se ještě před několika lety vyráběly. Fonografy dražší, které jsou též ku přijímání zařízené, působí vedle své krásné reprodukce velkou zábavu tím, že možno v rodině na hladké válečky nachytati zpěv, mluvené kusy, hudební sola, což činí i věčnou památku.

Nechybí nikdo, koupí-li gramofon neb fonograf, jen když se koupí vyzkoušený stroj a to od firmy spolehlivé, která může nejen za stroj ručit, ale též dostát.“

Z tohoto textu muselo být jistě každému potenciálnímu kupujícímu jasné, o kterou spolehlivou firmu má jít. Pan Vrba nabízel v roce 1908 svůj nejlacinější „rodinný“ fonograf ve tvaru lyry za 7,- K, zatímco jeho nejdražší přístroj Columbia XX Century (označený v ceníku jako „Herkules“) stál celých 550,- K. Nejlacinější gramofon ze svého sortimentu (“Opera“) nabízel za 24,- K; oproti tomu „původní (original.) Columbia americký graphophon Imperial, přepychový gramofon se zvonkovým trychtýřem“ mohl mít movitý zájemce za 370,- K (“skříňka mahagon, čistě leštěná, stroj jest dvoupérový, rozumí se mezi hrou k natažení, úplně tichého chodu. Zvukoblána patentní Columbia. Reprodukce rozhodně ta nejlepší, úplně bez šelestu. Okrasa každé veřejné místnosti“).

Ještě dodejme, že jednostranné gramodesky o průměru 30 cm stály ve stejnou dobu 12 – 18 korun, desky o průměru 25 cm kolem 6 korun a oboustranné desky značky Odeon o průměru 18 cm dostal zákazník za 3 koruny.

V době během první světové války (ani později, po vzniku samostatného Československa) se již dovozem fonoválečků a fonografů žádná domácí firma nezabývala. I když v USA udržoval Edison výrobu stále kvalitnějších válečků a přístrojů na jejich přehrávání prakticky až do konce dvacátých let, v Evropě zaznamenával tento historicky první zvukový nosič ústup ze slávy již od konce prvního desetiletí dvacátého století. Se jmény některých někdejších domácích prodejců fonoválečků se však setkáváme až do konce třicátých let v souvislosti s gramodeskami a gramofonovými přístroji. Tak například J. Vrba se ve dvacátých letech stal ředitelem československé pobočky gramofonové firmy Columbia, Diego Fuchs v ČSR zastupoval gramofonovou firmu Parlophon a činná v oboru gramodesek zůstala i brněnská firma Karel Jarušek.

Fonotéka České akademie věd a umění

Přemek — Wed, 27 Sep 2006 06:17:46 +0000

(Uveřejňujeme kapitolu z knihy Gabriela Gössla „Fonogram 2″, která se dosti výrazně dotýká i mluveného slova. Byla přetištěna s výslovným souhlasem autora i nakladatelství Radioservis.)

V důsledku katastrofálních povodní v létě roku 2002 se málem skutečně „uzavřela voda“ i nad jednou významnou kapitolou z dějin zvukových záznamů v českých zemích i na Slovensku. Díky obětavosti pracovníků archivu České akademie věd a několika dalších jednotlivců se naštěstí podařilo zachovat sbírku asi 500 dokumentárně velice zajímavých zvukových nahrávek uloženou v archivních prostorách poblíž Vltavy. V současné době – po více než sedmdesáti letech od pořízení těchto snímků – již probíhají práce na jejich čištění a přepisu na moderní zvukové nosiče.

Příběh zakládání archivu historicky významných zvukových záznamů pořízených koncem dvacátých let a počátkem třicátých let minulého století (a hlavně následný osud této fonotéky) je bohužel typický pro – řečeno dobovými slovy dr. Václava Klofáče „zbahnělé poměry domácí“: je totiž přehlídkou zmarněných příležitostí, malicherných sporů a v neposlední řadě i akademické strnulosti, přetrvávající v určitých ohledech bohužel až do současnosti. Nahlédněme nyní do více než sedmdesát let starých dokumentů výmluvně vypovídajících o nepraktickém a alibistickém přístupu některých pracovníků tolik vážené instituce, jakou Česká akademie věd a umění nepochybně ve své době byla.

S myšlenkou založit fonotéku, jež by budoucím věkům zachovala zvukový obraz doby, přišel v českých zemích jako první v roce 1910 profesor Josef Zubatý, pozdější prezident ČAVU. Po vzoru podobných institucí existujících již tehdy mimo jiné ve Vídni, Berlíně i Paříži měl být v Praze založen „velký, všestranný a obecně užitečný archiv gramofonický a fonografický“. V důsledku tehdejší nedokonalé techniky nahrávání a neexistence zařízení na výrobu matric a pro následné lisování gramodesek v tuzemsku však bylo od tohoto úmyslu brzy upuštěno.

Po vzniku ČSR se ČAVU k myšlence zřízení takové fonotéky několikrát vrátila – její přední člen profesor Josef Chlumský za tímto účelem vyjednával již v roce 1919 na pařížské univerzitě se zakladatelem tamního fonografického archivu profesorem Brunotem a dokonce i s Charlesem Pathé. Tohoto spolumajitele stejnojmenné velké francouzské společnosti na výrobu gramodesek a filmů se pokoušel přemluvit k obnovení filiálky firmy v Praze nebo k přestěhování její pobočky z Vídně do Prahy. Firma Pathé sice určitou ochotu pomoci projevila (poslala dokonce pražskému Fonetickému ústavu darem několik gramodesek), ale svou filiálku v Praze pro nejisté poválečné poměry neobnovila (česká měna právě v té době – po odstoupení ministra financí Aloise Rašína – totiž zaznamenala značný pokles).

Charles Pathé také profesora Chlumského upozornil, že jeho firma pořizuje pro francouzskou fonotéku též nahrávky proslovů významných francouzských kulturních a politických osobností a dal mu při této příležitosti poslechnout záznam projevu jednoho z francouzských ministrů tehdejší vlády. Profesor Chlumský proto o rok později požádal Charlese Pathé, zda by jeho firma mohla pořídit záznam hlasu profesora Ernesta Denise, velkého přítele Československa, který během své návštěvy Prahy v roce 1920 s takovým nahráváním souhlasil. Pořízení uvažované nahrávky ovšem zabránila předčasná smrt E. Denise.

Fonografické pracoviště ČAVU se poté na radu kolegů z pařížské univerzity rozhodlo zakoupit francouzskou aparaturu pro nahrávání gramodesek (akademiky používanou terminologií označenou za „zdokonalený fonograf“ systému jistého inženýra Raveneta), a to především proto, aby nebylo „časem ani penězi“ závislé na cizině. V Praze totiž v té době přednášel o berlínském fonoarchivu jeho pracovník jistý dr. Doergen a našim vědcům neušlo, že při té příležitosti „hleděl u nás získati půdu“.

Když se pak zmíněný francouzský přístroj podařilo rozpohybovat, objevila se další komplikace: žádná tuzemská firma nedokázala galvanoplasticky rozmnožovat nahrané voskové desky. Opět proto byla navázána jednání s firmou Pathé, ale poněvadž odhadnuté náklady by výrazně překračovaly dotace, jež měl tehdy Fonetický ústav k dispozici, byla celá záležitost předložena k rozhodnutí ČAVU. Ta zvolila 31. října roku 1928 fonografickou komisi, která celou otázku prostudovala a přednesla podrobný návrh (schválený Akademií již 14. prosince téhož roku), jímž bylo rozhodnuto, že natáčení uvažovaných snímků bude svěřeno francouzské firmě Pathé, a že původní program nahrávání pouze lidových nářečí bude rozšířen například i o „všecky zajímavé a cenné stránky zvukového života slovenského živlu v našem státě“. Do dalších kategorií byly nakonec zahrnuty i zápisy básní přednášených jejich autory, snímky vynikajících interpretačních umělců i úryvky z divadelních kusů v přednesu předních hereckých osobností. Další součást zamýšlené fonotéky pak měly tvořit „zápisy řečí vynikajících řečníků politických i nepolitických bez rozdílu stran“. Náklady na celou akci byly odhadnuty na 80 000 francouzských franků s tím, že pořizování zvukových záznamů má být realizováno co nejdříve.

Nahrávky pořizovali pod dozorem profesora H. Pernota, tehdejšího ředitele Fonetického ústavu v Paříži, dva technici firmy Pathé, a to od 19. září do 1. listopadu roku 1929. Spotřebováno bylo všech dodaných 800 nahrávacích vosků – téměř tři stovky z nich však byly znehodnoceny pokusy či poškozeny při ohřívání, takže pro vlastní nahrávky se použilo jen asi 500 vosků. Nejvíce byly zastoupeny nahrávky nářečí a lidových písní z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Podkarpatské Rusi a Horní a Dolní Lužice. Na téměř dvou stovkách snímků pak byly zachyceny záznamy hlasů básníků, divadelních herců, významných osobností života literárního, politického, vědeckého atd. a nahrávky české umělé hudby. Operní snímky nebyly pořizovány – údajně „pro vázanost smlouvami s jinými gramofonickými společnostmi a částečně pro přílišné požadavky umělců“. (Jako poradce pro operu a jmenovitě věci Smetanovy se tehdy nabídl profesor Zdeněk Nejedlý.) Na druhé straně jedna zpráva konstatuje, že ochotně a zdarma vyhověl pozvání Akademie například mistr Jan Kubelík.

Stejná zpráva ještě konstatuje slabší zastoupení moravských nářečí a písní způsobené jednak menším počtem přihlášených účinkujících, především ale skutečností že v posledních nahrávacích dnech, kdy mělo dojít na Moravany, již nebyl k dispozici dostatečný počet použitelných voskových desek. Za způsobilé k výrobě kovových matric bylo uznáno celkem 466 vosků.

Celý podnik si vyžádal náklady více než 270 000 Kč. Vyrobení jedné oboustranné gramodesky tak přišlo na téměř 1000 Kč. Pro pořizování elektricky zapisovaných snímků totiž bylo třeba dopravit do pražského nahrávacího studia větší počet osob z venkova – jen náklady na dopravu, stravné, noclehy a jiné výdaje pro účastníky ze Slovenska činily 71 000 Kč. (Známý český sběratel písní Karel Plicka si například nárokoval za cestovné, diety, přídavek za větší práci a drobná vydání pro Slováky 5456 Kč.)

Ke zdaru akce „významně přispěl Radiožurnál, který se ochotně zúčastnil práce, upsal 20 000 franků a propůjčil zdarma na celou dobu zapisování svoje místnosti v Národním domě na Vinohradech“. Zde jen malé upřesnění: studio ve zmíněných prostorách využíval pražský Radiojournal na základě dohody s českou pobočkou německé firmy Odeon, která tam tehdy – jako jediná gramofonová firma v tuzemsku – měla své nahrávací studio.

Zpráva ČAVU konstatuje kromě dalších podrobností z průběhu pořizování snímků také cenné služby, jež při vlastním nahrávání prokázal Akademii správce vinohradského policejního komisařství dr. Lněnička. Tyto služby spočívaly v „propůjčení dvou mužů policejní stráže pro mírnění hluku z ulice a nerušené provádění zápisů“.

Mimořádné výdaje vzniklé v souvislosti s touto sérii nahrávání způsobily Akademii nečekaný schodek, který měl být – dle jejího očekávání – ještě v roce 1929 uhrazen „s pomocí naší vlastenecké a uměnímilovné veřejnosti“. Pravdou je, že kromě již zmíněné významné finanční účasti Radiojournalu přispělo částkou 20 000 Kč ministerstvo školství, 25 000 Kč ministerstvo zemědělství, dalšími 170 000 Kč přispěla Akademie a štědří byli i někteří jednotlivci: částku 10 000 Kč věnoval JUDr. J. Brumlík, Ing. Fr. Křižík věnoval 1 000 Kč a významnou částku 10 000 Kč daroval Sbor pro postavení pomníku B. Smetany.

Josef Chlumský ve své dobové zprávě o Fonografickém archivu ČAVU (v Časopise pro moderní filologii, 1930) uvádí, že vylisované gramodesky budou uvedeny i na pařížský a světový trh. K tomu pochopitelně nedošlo – známa je pouze skutečnost, že některé slovenské snímky z této série byly 13. března 1930 zásluhou profesora Pernota předvedeny vybranému obecenstvu při jeho přednášce na pařížské Sorbonně.

I když výše zmíněná zpráva J. Chlumského uvádí, že lisování natočených snímků provedla firma Pathé ve Francii již počátkem roku 1930, byly postříbřené matrice spolu s deseti výlisky šelakových gramodesek z každého natočeného snímku dodávány firmou Pathé do Prahy velice liknavě a eraticky – poslední z nich přišly na základě četných urgencí až v září roku 1931.

Jak prozrazují zápisy z jednání fonografické komise, právě počátkem roku 1930, kdy z Paříže dorazily bedny s prvními výlisky, začala ČAVU v jakési předčasné euforii uvažovat o pokračování tohoto projektu. Pan profesor Úlehla z Brna například naléhal, aby Akademie „zapsala písně z jeho kraje, z Moravského Horňácka, a doporučuje k tomu celou rodinu Hudečkovu z Velké“. Pražská firma Radio-Lucerna si prý „zlákána podnikem Akademie vyjednala, že jí Pathé ještě letos půjčí elektrický stroj zapisovací a jednoho mechanika, aby provedla několik obchodních zápisů“. Komise tedy navrhla založení zvláštního fonografického fondu, „aby se každý rok mohlo v zápisech pokračovat a archiv doplňovat“.

Dodávky vylisovaných gramodesek z Francie se však začaly zpožďovat. Dvě bedny došly do Prahy během léta, když je však pracovníci Akademie v září otevřeli, byli nuceni konstatovat, že z 380 desek jich bylo 110 zaslaných chybně – byly buď duplicitní, měly nesprávně spojované strany či byly lisované jen po jedné straně. Pracovníkům Akademie proto nezbylo nic jiného, než zkontrolovat i obsah předešlých zásilek a urgovat u firmy Pathé zaslání zbývajících desek. Profesor Chlumský zároveň písemně požádal francouzské ústředí firmy o zřízení jejího oficiálního zastoupení v ČSR, aby se některé desky mohly ještě před koncem roku prodávat. Na základě této žádosti vstoupila firma Pathé v jednání s firmou Optiko-Technika se sídlem v paláci U Nováků a přislíbila jí brzkou dodávku gramofonů a desek.

Akademie zároveň vybrala 47 desek, které měly být určené ke komerčnímu prodeji. Učinila tak po vyslechnutí první část dodaných výlisků, kdy několik členů komise hodnotilo jak technickou kvalitu snímků, tak jejich obsah. V některých případech ovšem akademici vynášeli diametrálně rozdílné posudky: Chlumský – „Výborné, hlas čistý a přirozený“, Zubatý – „Ohavné pro přílišné tremolo. K prodeji nevhodné“ (mezzosopranistka Dubská-Šmídová). „Výborné, jen na konec piano trochu drnčí. Zubatému se líbilo, až na to drnčení (Bedřich Karen: Smír Tantalův)“. Chlumský „Výborné“, Zubatý – „není to vzorné. Piano jako by bylo rozladěné“, Zich – „Štěpánova harmonisace neumělecká (Neyssová-Bächerová, klavír dr. Štěpán)“. U folklorních snímků kladli akademici důraz na autentičnost, proto zde nacházíme i poznámky jako „zpěvačka zkažená vystupováním v rozhlase“ či „ přednes afektovaný“.

Zprávy fonografické komise ČAVU z roku 1931 konstatují dokončení třídění desek, jejich uložení „do jarmary v druhé třídě Akademie“, v září pak převzetí posledních výlisků od firmy Pathé. Jinak se ale v záležitosti natáčení dalších snímků (kromě výměny několika recomandovaných dopisů s pařížským ředitelstvím firmy) neudálo nic. V dubnu komise vzala na vědomí sdělení dr. M. Očadlíka, že „Radiojournal chce ve spolupráci s gramofonovou společností Parlophon provést rozmnožení vzácných desek a zápisů, které dnes těžko dostati. Tak prý byl zapsán Mošna /zpěv i řeč/, Sklenářová, Maturová, Šír, atd. Desky patří různým firmám a ty desky má ředitel Fuchs. Radiojournalu jde jen o projev zdali Akademie s takovým podnikem souhlasí.“ Radiojournal tehdy patrně uvažoval – po vzoru některých zahraničních gramofonových firem – o přelisování původních gramofonových desek z počátku století, ale žádný takový projekt nakonec realizovaný nebyl.

Po delším „neobchodnickém váhání“ vylisovala firma Pathé 42 desek, jež měly být – původně ještě před koncem roku – uvolněny do prodeje veřejnosti. Pokud šlo o zřízení pražského zastoupení, neměla tato společnost nejspíš moc chuti dát se zastupovat firmou Optiko-Technika, neboť přišla s nesplnitelnými podmínkami odběru minimálně 1000 gramodesek od jednoho titulu s platbou předem. Akademie proto firmě Pathé doporučila další pražskou firmu Gustava A. Svojsíka, která ovšem byla ochotna převzít maximálně deset výlisků každé gramodesky. Než se pak Svojsík dohodl s firmou Pathé na exkluzivním prodeji a objednal v květnu roku 1932 200 desek s nahrávkami hlasu vdovy po náčelníkovi Sokola paní Renaty Tyršové a básníka Viktora Dyka (50 kusů u něj objednala Umělecká beseda a 100 kusů Československá obec sokolská), měl již je v prodeji největší pražský velkoobchod hudebními nástroji, gramofony a gramodeskami Jana Kettnera. U jiných než dvou výše uvedených titulů nedosáhly objednávky ani 50 kusů gramodesek, což byl minimální počet, který firma Pathé souhlasila lisovat (ovšem za zvýšenou cenu za kus). Během osobní návštěvy pařížského ředitelství firmy Pathé se G. Svojsíkovi podařilo vymoci si snížení minimálního počtu výlisků na konečných 5 kusů, ovšem za cenu zvýšenou o autorské poplatky ve výši 7,5 %, takže konečnou maloobchodní cenu desek musel zvýšit z původních 35 Kč na 40 Kč.

ČAVU ve snaze zajistit natočeným snímkům odbyt doporučovala své „gramofonické“ desky …zvláště našim školám, kde přispějí k oživení vyučování češtině, dějepisu, občanské nauce i při učení zpěvu a hudbě a některé nabízené tituly iniciativně doplnila o konkrétní doporučení –například „Dramatická scéna hodící se pro všecky školy“ (Gabriela Preissová: Vzpomínky ze Slovenska za války), „Hodí se při oslavách Masarykových a při občanské nauce“(Proslov profesora Srdínka pronesený při odhalení pomníku prezidentu Masarykovi v Hradci Králové), „Možno použít při výkladu o Jiráskových Psohlavcích“ (Chodské polky) či „Zajímavé pro osvětlení také dnešních těžkých poměrů našich lidí v našem pohraničí. Hodí se při literatuře i při občanské nauce“ (Antal Stašek: O sociálních poměrech našeho Podkrkonoší).

Gustav Svojsík ve svém katalogu zasílaném československým školám tyto desky nabízel za 45 Kč s upozorněním Při větší objednávce sleva. Přihlášky co nejdříve, pokud možno do týdne. Kdyby byly na škole peněžní potíže, může škola platit později, jen když fa Svojsík bude míti přihlášky včas. V důsledku zvýšení ceny jednotlivých gramodesek ale mnoho škol své objednávky odvolalo, takže celou věc musela nakonec zachraňovat Akademie alespoň prosazením snížení splátek na gramofony dodávané k přehrávání těchto desek do jednotlivých škol další pražskou firmou Linguaphone.

Koncem roku 1932 G. Svojsík nahlásil Akademii „mrzutou věc“: že totiž některé z institucí za odebrané gramodesky nezaplatily. Matice slovenská a univerzita v Bratislavě, kam byly předány snímky slovenského folklóru, se zase ani po několika urgencích neobtěžovaly potvrdit jejich příjem.

O pomoc při odběru gramodesek požádala Akademie také pět ministerstev a o intervenci u československých ministerstev zahraničí a školství požádala dokonce našeho vyslance v Paříži pana Osuského, kterému při té příležitosti dost nediplomaticky nabídla možnost natočení hlasu jeho i jeho paní choti (vyslancova manželka, sopranistka Pavla Osuská-Vachková, byla v letech 1914-1919 členkou pražského Národního divadla). Pan vyslanec nechal Akademii zaslat zamítavou odpověď s následujícím celkem logickým vysvětlením: „Desky registrující českou nebo slovenskou řeč se k propagačním účelům v cizině nehodí. Je tudíž těžko, aby je vyslanectví ministerstvu zahraničních věcí k zakoupení doporučovalo. Pokud pak jde o jejich zakoupení pro školy, spadá věc do oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty. Vyslanectví se domnívá, že by bylo dobře, abyste se předem dohodli s příslušnými ústředními úřady v Praze, na základě jejichž rozhodnutí by pak vyslanectví mohlo snad nějak zakročiti u firmy Pathé Frères.“ Pokud šlo o nabídku k natáčení, pan vyslanec chladně poděkoval a nechal se slyšet, že „čeká na vhodný okamžik, kdy paní Osuská bude hlasově tak disponována, aby mohla dáti svůj hlas registrovati…“

Koncem roku 1932 bylo s konečnou platností rozhodnuto, že Akademie bude pokračovat v zápisech písní, hudby a nářečí Moravy. V této záležitosti byl osloven pražský Radiojournal, využívající tehdy služeb gramofonové firmy Ultraphon, a další česká gramofonová firma Esta. Požadavky Radiojournalu (respektive Ultraphonu) se však ukázaly být neúnosně vysoké – jedna matrice by přišla na 1600 Kč. Akademie tedy nakonec přijala nabídku Esty, která se uvolila pořídit jednu matrici za 1000 Kč a k tomu dodat ještě 10 výlisků od každého natočeného snímku.

K natáčení došlo ve dnech 20.-23. dubna roku 1933, kdy Esta pořídila ve svém holešovickém nahrávacím studiu za přítomnosti dvou pracovníků Akademie většinu z celkem 39 snímků moravského a slezského nářečí (úplně posledních 11 snímků regionálních nářečí bylo dodatečně pořízeno ještě v roce 1934). Přímo v terénu na moravském Horňácku bylo pak znovu využito nahrávací zařízení francouzské firmy Pathé, obsluhované francouzskými techniky. Galvanoplastiku a lisování gramodesek však již úspěšně provedla Esta, pro níž navíc znamenala tato zakázka ČAVU velkou pomoc v jejím boji o přežití v tvrdé konkurenci zahraničních gramofonových firem, ovládajících do té doby domácí trh.

Jak současně konstatuje zmíněná zpráva, pro nedostatek finančních prostředků bylo nutné vyloučit nahrávání písní, a to „k velké škodě věci, neboť se starým pokolením mizejí staré písně a jsou nahrazovány odrhovačkami z biografů, mizejí i nářečí a za krátko po kráse našeho československého venkova nebude ani stopy“.

Náklady na pořízení těchto posledních celkem padesáti snímků činily celkem 30 000 Kč. V rozpisu nákladů tvořily největší částky výdaje za dopravu účinkujících z venkova do pražského nahrávacího studia a jejich denní diety ve výši původně 35 Kč, později jen 25 Kč. Zkušební výlisky z této řady nahrávek dostali někdy také příslušní účinkující a gramodesky s nahrávkami folklorních snímků byly předány také některým místně příslušným regionálním muzeím a krajským archivům (například Chodskému muzeu v Domažlicích).

Kromě historie vzniku poměrně nákladně pořízeného torza fonografického archivu při České akademii věd a umění bychom se měli zmínit alespoň letmo o některých skutečnostech týkajících se obsahu a využití tohoto souboru zvukových dokumentů. V důsledku velice „akademického“ přístupu členů fonografické komise této instituce a vinou jejich malicherných rozmíšek, leč i kvůli neschopnosti ČAVU zajistit svému počinu odpovídající publicitu či natočené snímky nějak smysluplně komerčně využít, se s nimi mohl seznámit bohužel jen velice omezený okruh badatelů. Úsměvné je i listování knihou příjmů fonografické komise ČAVU: 100 Kč od továrníka pana Vlčka z amerického Clevelandu za jednu gramodesku se záznamem jeho hlasu, jinde zas dar továrníka Tomáše Bati v ohromující výši typicky „baťovské“ částky 999 Kč…

Zarážející je také zastaralá a nesmyslná terminologie, používaná slovutnými akademiky v souvislosti s jejich zvukovým archivem. Ještě v roce 1933, kdy rozdíl mezi fonografem – v Evropě tehdy navíc již dvě desítky let nevyráběným – a gramofonem (respektive fonoválečkem a gramodeskou) znalo každé malé dítě a kdy v masovém měřítku vydávané propagační materiály a katalogy desítek gramofonových firem nabízely nové gramodesky dodnes používanými výrazy, nacházíme v zápisech z jednání fonografické komise ČAVU i v průvodní korespondenci matoucí termíny – neexistující a v běžné mluvě nepoužívané. Lze si pak snadno představit rozpaky institucí či jednotlivců oslovených nabídkou „fonografických desek“ pořízených „fonografováním“ či „gramofonickým zapisováním“.

Z nahrávek hudby umělé bylo například pořízeno několik snímků Českého kvarteta („zápis dobrý, ale ne dost působivý“, znělo hodnocení profesora Zubatého). Tento komorní soubor byl v roce 1929 již za zenitem své výkonnosti a krátce nato se rozpadl. V komerčním prodeji bylo navíc ve stejném roce dvanáct gramodesek s nahrávkami hudby B. Smetany, A. Dvořáka a J. Suka, které tento soubor o pouhé dva roky dříve natočil pro německou exportní společnost Polydor (na českém trhu se prodávaly až do roku 1945).

Stejně nepochopitelný počin představovalo rozhodnutí natočit několik snímků Jana Kubelíka – i on měl svá nejlepší léta za sebou, ve dvacátých letech mimoto bylo na českém trhu v běžném prodeji hned několik desítek snímků v podání tohoto houslového virtuosa, a to na gramodeskách značek HMV, Odeon a Fonotipia. Zde jen doplňme, že když si mistr Kubelík tyto gramodesky se záznamem své hry poslechl, vyslovil s jejich zvukem nespokojenost a dokonce se nabídl, že nebude-li to Akademii vadit, nahrál by totéž znovu, až bude v Paříži. U jedné z natočených matric dokonce nacházíme poznámku „podle výslovného slibu Kubelíkovi nesmí být ražena“.

Naprosto zbytečně byly natáčeny snímky orchestru Radiojournalu pod řízením Otakara Jeremiáše – četné nahrávky tohoto tělesa totiž ve stejné době vycházely na gramodeskách péčí gramofonové firmy Odeon. Šest snímků vojenské hudby pod řízením majora Oberthora si po jejich vylisování nezakoupilo ani ministerstvo obrany (pro školy byly doporučovány poznámkou „Možno užít při pochodových cvičeních v tělocvičně“).

Nulové využití nabízely též matrice se snímky Pěveckého sdružení moravských učitelů. Jejich deska nesměla být ražena, protože „podle závazné smlouvy bylo Sdružení v době zápisu smluvně vázáno jinde“. Jistě – četné gramodesky tohoto pěveckého souboru, natáčené v Brně od konce dvacátých let německou gramofonovou firmou DGG na exportní etiketu Polydor, byly v ČSR v komerčním prodeji až do prvních let po skončení druhé světové války.

Odhlédneme-li od nahrávek, jež tvořily cenné zápisy jednotlivých nářečí „národa československého“, pořízené na doporučení a pod dohledem kompetentních odborníků, pak volba významných osobností, jejichž hlasy jsou zaznamenány na téměř dvou stovkách snímků, prozrazuje značně subjektivní výběr. „Zápisy řečí vynikajících řečníků politických i nepolitických bez rozdílu stran“ byly zařazené do série nahrávek hlasů „osobností ze života politického, literárního, vědeckého atd.“ a ve společnosti prezidenta T. G. Masaryka, ministra zahraničí E. Beneše a dalších významných osobností se ocitli například pan vrchní ředitel cukrovarů inženýr Fr. Štěrba (pohovořil o vývoji našeho cukrovarnictví) opat M. Zavoral nebo generál Faucher. Obohacení zvukového archivu o záznam hlasů některých takových dobových celebrit nejspíš ovlivnily důvody navýsost konjunturální.

Jak jsme se již zmínili, pořízené snímky nenašly prakticky žádné badatelské ani jiné využití. Několik gramodesek z této řady si v roce 1933 zapůjčil Karel Plicka pro svůj film „Zem spieva“ a výpůjční kniha zaznamenává ještě několik málo případů využití několika nahrávek například Radiojournalem.

Nahrávky některých významných herců předních českých divadel byly v letech tzv. protektorátu využity zařazením do série gramodesek vydávaných gramofonovou firmou Ultraphon v řadě nazvané „Divadelní profily“. V poválečné reedici pak tyto snímky vyšly znovu na značce Supraphon. Dalšího publikování se některé tyto nahrávky dočkaly – tentokrát ovšem anonymně – až v roce 1960, kdy „kulturně osvětový odbor umělecké oblasti Gramofonových závodů n. p. Praha“ vydal pro tehdejší Gramofonový klub pod názvem „Český Slavín“ sérii pěti vinylových gramodesek o průměru 25 cm, na něž editor z významných osobností, natočených koncem dvacátých let techniky francouzské firmy Pathé, zařadil např. záznamy hlasů A. Muchy, Fr. Křižíka, M. Hübnerové a několika dalších osobností. Tato edice (doplněná o nahrávky hlasů dalších umělců především levicového zaměření) měla zbytečně skromný podtitul „Dokumentární záznamy hlasů vynikajících osobností české kultury z archívu Československého rozhlasu“ – skutečný původ větší části snímků na tento soubor zařazených byl tedy zamlčen.

Matrice všech celkem 506 nahrávek z let 1928 a 1933-4 i s jejich výlisky na šelakových gramodeskách, jež měly tvořit základ onoho uvažovaného a bohužel nikdy nerealizovaného „velkého, všestranného a obecně užitečného archivu gramofonického a fonografického“, přechovával archiv České akademie věd a umění, z něhož je v padesátých letech převzal archiv Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. V polovině devadesátých let minulého století byl celý soubor i s průvodní dokumentací převezen do archivu ČAV v Praze – Bohnicích. Tam jej po dlouhých letech rozhýbala až povodeň v roce 2002.

Končí jeden sen o nesmrtelnosti?

Přemek — Wed, 27 Sep 2006 05:52:56 +0000

(Josef Vlček. Citováno z: HN.IHNED.CZ 22. 9. 2006)

Stahování hudby z velkých internetových serverů je fenoménem doby. Dají se očekávat se změnou média nějaké změny v hudbě samé? V minulosti tomu tak zatím vždy bylo.

Začátky moderní populární hudby jsou spojeny s výměnou starých, snadno rozbitných šelakových desek, které se od dvacátých let hrály na 78 otáček za minutu. Na každou jejich stranu se vešly zhruba tři a půl minuty.

Památného 21. června 1948 představila firma Columbia první nosič nového typu. Na vinylový dvanáctipalcový nosič, přehrávaný při rychlosti 33 1/3 otáčky za minutu, se na každou stranu desky časem vešlo až dvacet minut hudby. To byla dlouhohrající deska, elpíčko.
O rok později představila společnost RCA Victor další nosič. Měl jen sedm palců, přehrával se na 45 otáček a na každou stranu se vešla nejméně jedna skladba. Víc odpovídal stylu, na nějž byli posluchači zvyklí z předchozí éry. Tak se zrodil singl.

Po dvouleté válce mezi oběma formáty došlo ke smíru. Columbia začala vydávat i pětačtyřicítky a RCA Victor zase velké desky. Začala éra vinylových desek, elpíček a singlů, která trvala zhruba do konce osmdesátých let.

LP revoluce

Oba hlavní nové nosiče se brzy zapsaly do povědomí posluchačů svými specifiky. Zatímco dlouhohrající desky, jež se začaly označovat jako LP, byly od začátku spojovány s delšími hudebními útvary, hlavně z oblasti vážné hudby, malé desky byly více svázány se zábavnými formami, snad i proto, že díky nižší ceně byly předurčeny k produktům rychlejší spotřeby a samozřejmě se hodily i do hracích automatů.
První, co tyto specifické vlastnosti LP desek ovlivnily, byl jazz. Snaha chápat jazz jako něco víc než obyčejnou zábavu tu byla sice už od konce druhé světové války, ale to, že se jazzové nahrávky najednou mohly objevovat na stejném typu nosiče jako klasika, bylo jedním z důvodů vzniku jazzového tzv. třetího proudu – fúze jazzu a klasiky.

Něco podobného se opakovalo v polovině šedesátých let, kdy popovým a rockovým hvězdám přestal stačit krátký čas singlu a jeho konzumní image. Bob Dylan vydal v roce 1965 na SP desce svou slavnou píseň Like A Rolling Stone a poprvé tím dokázal, že může vzniknout pop hit v délce šesti minut nebo i víc. Celá následující rocková revoluce, probíhající ve spojení s hnutím hippies, se tak stala přechodem od zábavné hudby singlů k umělecky ambiciózním projektům na LP deskách, jež odrážely dobový názor, že „rock dneška je klasikou budoucnosti“. V této souvislosti bývá zmiňována například kalifornská bluesová skupina Canned Heat, která v roce 1968 nahrála na dvě strany svého alba Livin’ The Blues 41 minut dlouhou ambiciózní skladbu Refried Boogie. Ještě tři roky předtím by ji nejspíš vydala ve tříminutové verzi na singlu.
Díky těmto krokům přestala populární hudba definitivně vnímat dlouhohrající desku jako kolekci už vydaných singlů, jak tomu bylo dřív, ale jako prostor k mnohem volnějšímu hudebnímu vyjádření.

Na další důležitou vlastnost LP desky přišli Beatles, když její obal v roce 1967 poprvé pojali jako výtvarný objekt o rozměru 30 x 30 cm. Z obalů se stala reprodukovaná umělecká díla, která doplňovala hudební obsah desky. Obal alba se stal součástí koncepce multimediálního hudebního proudu, jemuž se říkalo art rock. Pokoušel se propojit na bázi rocku poezii s různými druhy hudby od jazzu a klasiky k orientální hudbě a s výtvarným uměním nebo baletem. Výtvarníci jako Peter Blake, Roger Dean nebo agentura Hipgnosis vytvořili svými obaly nový druh výtvarného umění.

Ale ani SP čili singl nebyl bez vlivu na obsah nebo formu skladeb. Dá se říct, že většina písní z šedesátých a sedmdesátých let, které přežily dodnes, pochází ze singlů. V sedmdesátých letech se zjistilo, že lidé kupují singly především s takovými skladbami, které je zaujmou hned od prvního okamžiku. Jednoduše řečeno, větší šanci na to, aby se stala rychlým hitem, měla obvykle skladba maximálně s pěti nebo šesti vteřinami předehry, prvním refrénem do minuty a délkou maximálně tři a půl minuty. Samozřejmě, že existují stovky výjimek, ale obecná statistika je neúprosná. Vznikl tím protipohyb vůči albové scéně. Ještě dnes používají vydavatelé tuto filozofii při výběru skladeb do rozhlasového vysílání a u potenciálních hitů připravují často brutálně krácené singlové verze, i když už singly dávno neexistují.

Konec tisíciletí ovládlo CD

Nástup CD byl mnohem rychlejší. V roce 1982 se dostaly na trh první pětipalcové nosiče s digitálním záznamem. O tři roky byly mezi jednotlivými vydavateli dohodnuty základní standardy zvukového záznamu a ještě v roce 1988 překročil počet prodaných CD nosičů prodej všech LP, SP a kazet dohromady. Avantgardní rocker Brian Eno dokonce už v roce 1985 vydal první desku, která vyšla pouze na CD formátu. Jednašedesátiminutová Enova skladba jasně naznačovala proč. I když se v posledních letech podařilo zlepšit technologii vinylových nosičů, víc než padesát minut se ve vyhovující kvalitě na LP nepodařilo dostat. Cédéčko nabídlo skoro osmdesát minut – a navíc nepřerušovaných obracením desky.

Nová délka alba nabídla skladatelům ještě menší časová omezení skladeb, než měli dříve, a to se brzy projevilo na délce písní. Ti, kdo předtím psali čtyřminutové balady, je najednou nafukovali na šest i více minut. Desky byly zahlceny instrumentálními mezihrami, několikaminutovými předehrami nebo se na ně vešly i skladby, které by předtím umělec na desku pro nedostatek místa nedal. Jeden z důvodů, proč se nám zdá u tolika desek z devadesátých let, že jsou prázdné, souvisí právě s tím, že zmizelo časové omezení a s ním i přísnější umělecký výběr a škrty.
CD bylo i výrobně mnohem levnější. S lácí nosiče šly nahoru v prvním období i zisky gramofonového průmyslu, které vedly k nadprodukci nových hudebních výrobků. Proto se také říká, že nikdy nevzniklo tolik špatných desek jako v době CD.

(Dovolte „panáčkovskou“ vsuvku: problémem cd nosičů je jejich nízká trvanlivost; zatímco ze šelakové či vinylové desky dostaneme zvuk i po osmdesáti či stu letech, první „supraphonská“ cédéčka z osmdesátých let už jsou „slepá“ – záznam se z nich ztratil…)

DVD nic nezachránilo

Éra CD sice ještě pokračuje, ale je jasné, že končí, i když na digitální nosiče nejsou dosud převedeny všechny nahrávky vinylové éry. Například vydávání sebraných desek Karla Gotta na CD nosičích je dnes teprve u roku 1982.
Důvodem pozvolného zániku CD není jen kopírování. Obrovský boom gramofonového byznysu v osmdesátých letech nastartovala totiž potřeba posluchačů mít na novém médiu i své staré oblíbené desky. Hudební průmysl tehdy s obrovským ziskem znovu prodal nahrávky, o nichž se nepředpokládalo, že si je ještě někdo někdy koupí.

Než ale došlo ke stahování pomocí internetu, zkusily gramofirmy využít ještě jeden nosič, DVD. Před dvěma nebo třemi roky se o DVD dokonce mluvilo jako o, co do prodeje, nejrychleji rostoucím nosiči. Média se rozplývala nad mnohonásobnými nárůsty DVD s hudbou, ale jen málokdo si uvědomil, že možnosti tohoto nosiče jsou omezené. Co může nabídnout? Zá-znam koncertu, dokumentární film o umělci a u dlouhodobě působícího umělce i sbírku videoklipů. Ale kolik se jich udrží na scéně alespoň deset let, aby se podařilo shromáždit dohromady aspoň tucet klipů?
Přes svá omezení ale DVD v některých ohledech změnilo populární hudbu. Především se změnila role koncertního neboli živého alba. V uplynulých letech bylo využíváno především k definitivnímu naplnění smlouvy s umělcem. Ty se podepisovaly většinou na pět alb. Když se po třech deskách kapela nebo zpěvák neujali, doplnila firma pětici desek záznamem koncertu a kompilací největších hitů. DVD přineslo jiné řešení – může kapitalizovat úspěch jediné desky. Klasický příklad vidíme u Anety Langerové. Její studiový debut Spousta andělů patří k nejprodávanějším českým deskám naší doby. Když o rok později vyšlo DVD s Anetiným koncertem, vydavatel znovu prodal tytéž skladby a vyřešil tak problém s hledáním repertoáru pro další desku. Děti si zase koupily novou Anetu a bylo jim jedno, že na ní žádná nová píseň není.
K tomu, aby se umělec pevně uchytil na hudební scéně, bývalo dříve nezbytné, aby v prvních třech letech své komerční kariéry vydával desku každý rok. DVD může vražedné tempo, jemuž víc než osmdesát procent umělců podlehne, zpomalit.

DVD má kromě nedostatečného počtu možností využití i další nevýhodu – zaměstnává i oči. Velkou výhodou LP nebo CD je to, že člověk může poslouchat hudbu a dělat přitom něco jiného. Vždyť například americké výzkumy potvrzují úzké spojení poslechu hudby a jízdy v autě. U DVD se jaksi předpokládá, že se přitom díváme na obrazovku. Proto se zároveň objevil i další produkt, který v sobě obsahuje jak CD, tak DVD. V této souvislosti se často mluví o nosiči Feast Of Scraps kanadské písničkářky Alanis Morissettové z roku 2002, který jako jeden z prvních obsahoval DVD záznam jejího koncertního turné a zároveň CD s devíti předtím nevydanými skladbami. Prezentoval se na DVD trhu a CD bylo vnímáno jako bonus. Po něm se objevila i jiná varianta – v témže balíčku jen za mírně zvýšenou cenu záznam koncertu na DVD a výběr z tohoto záznamu na CD. Tak například vychází v těchto dnech koncertní album Jaromíra Nohavici Doma. Firma Sony dokonce vyvinula oboustranný nosič, na jehož jedné straně je CD a na druhé DVD.

Internet jako médium budoucnosti

Není ale pochyb o tom, že gramofonový průmysl půjde cestou stahování hudby z velkých internetových serverů. To bylo jasné už před sedmi nebo osmi roky. George Michael, který odjakživa trpí nedůvěrou k praktikám obchodníků s hudbou, už tehdy vyhrožoval, že příští album bude prodávat jen prostřednictvím stahování ze svých stránek, ale včas od toho ustoupil, protože průkopníci takových experimentů nebývají z nejúspěšnějších. Teď je stahování hudebním fenoménem doby a zdá se, že ještě letos bude zprovozněn první takový placený produkt i v Čechách.
Co nového přijde v hudbě samé se změnou média? Tak jako v minulosti skladatelé zareagují na vlastnosti, které jim nové médium nabídne. Na pevné závěry je asi příliš brzy, ale zdá se, že pop se znovu vrátí do své singlové éry z padesátých let. Internetový trh je podobně jako tehdy raný rock’n'rollový trh věkem svých kupců velmi mladý. Mládeži je snazší prodávat jednoduché, nenáročné věci, u nichž není třeba se ohlížet na dlouhou spotřebu produktu. Módy se mění několikrát ročně. A k čemu kupovat celá alba, když i ti nejlepší umělci vyprodukují na každou velkou desku jen tři nebo čtyři hity?

Starší generace se podle amerických zkušeností těžko vyrovnává s nehmatatelností nového nosiče. Chybí hudba jako objekt v podobě krabičky s CD nosičem nebo elpíčka s papírovým obalem. Stačí jen zmáčknout „delete“ a písnička z vašeho počítače navždy zmizí. Pocit trvalosti, který má dospělý posluchač z gramofonových desek zafixovaný po celý život, najednou mizí. Bude velmi zajímavé sledovat, jak se takový pocit projeví u muzikantů. Zatím se zdá, že tím definitivně končí jejich ambice vytvářet něco, co by mělo dlouhou životnost. Sen o nesmrtelnosti pro mnohé z nich s formátem mp3 končí. Ale to neznamená, že se časem nezrodí nové estetické hodnoty. Budou jen jiné, než jsme vyznávali v uplynulých padesáti letech.

Zdroj

Edice Český Parnas – diskografie

Přemek — Mon, 18 Sep 2006 12:16:35 +0000

V roce 1944 už v Německu silně přituhovalo a Říši mrznul úsměv na rtech. Ztráty byly obrovské a konec v (ne)dohlednu. V této situaci samozřejmě připadalo říšskému protektorovi v Protektorátu Böhmen und Mähren naprosto nepřípustné, aby se okupovaní Češi a Moravané chodili bavit do divadel – a tak došlo k uzavření všech českých divadel včetně první scény, Národního divadla.

V této situaci přistoupili čeští herci k „náhradnímu řešení“ – začali česká města i vesnice objíždět s pásmy české poezie a prózy. Nejaktivnější byli Eduard Kohout, Zdeněk Štěpánek, Karel Höger nebo Růžena Nasková.

V téže době vznikl v Ultraphonu projekt „Český Parnas“, který měl českou prózu a poezii přinést do českých domácností na gramofonových deskách. Stejně jako v předešlé edici Divadelní profily se natáčelo na velké desky o průměru 30 cm – jedna strana tak pojala cca 5 minut. Mohly se tedy natáčet i středně krátké povídky a rozsáhlejší básně.

Kolik nahrávek vzniklo, nevíme přesně. Zde umístěná diskografie je pouze informativním zlomkem. Doplníte-li ji, budeme rádi.

„Český Parnas“

Poesie

Ve stínu lípy (úvod). Svatopluk Čech.
Rudolf Deyl st.
Ultraphon G 14102 (044014), edice Český Parnas, 1944.

Jasan praotce Čecha (Vyšehrad). Julius Zeyer.
Jaroslav Průcha.
Ultraphon G 14102 (044017), edice Český Parnas, 1944.

Dumy listopadové. Heyduk.
D. Hůrková.
Ultraphon, edice Český Parnas, 1944.

V přírodě. Vítězslav Hálek.
D. Hůrková.
Ultraphon, edice Český Parnas, 1944.

Zrání. Antonín Sova.
Bedřich Karen.
Ultraphon, edice Český Parnas, 1944.

Ženy. Otokar Březina.
Ludmila Pelikánová.
Ultraphon, edice Český Parnas, 1944.

Hořec. Jiří Karásek ze Lvovic.
Václav Vydra ml.
Ultraphon, edice Český Parnas, 1944.

Památce krásné paní. F. X. Svoboda.
Lída Otáhalová.
Ultraphon, edice Český Parnas, 1944.

Tiché sloky. Jaroslav Kvapil.
Lída Otáhalová.
Ultraphon, edice Český Parnas, 1944.

Jen jedenkrát. Petr Bezruč.
Eduard Kohout.
Ultraphon, edice Český Parnas, 1944.

Próza

Modlitba za vlast. Václav Beneš-Třebízský.
Bedřich Karen.
Ultraphon G 14106 (044194), edice Český Parnas, 1944.

Praha. Josef Kajetán Tyl.
Eduard Kohout.
Ultraphon G 14106 (044032), edice Český Parnas, 1944.

Helenka se smiřuje s Ríšou (Pohádka máje). Vilém Mrštík.
Marie Burešová.
Ultraphon G 14105 (044018), edice Český Parnas, 1944.

Jáchym a Rósička (Skalák). Karolína Světlá.
Míla Pačová.
Ultraphon G 14105 (044015), edice Český Parnas, 1944.

Platonova pochodeň (Narodil se). Jaromír John.
Jaroslav Průcha.
Ultraphon G 14104 (044016), edice Český Parnas, 1944.

Nezvěstný. Karel Horký.
Karel Horký.
Ultraphon G 14104 (044196), edice Český Parnas, 1944.

Staré pověsti české. Alois Jirásek
Pověst o Daliborovi z Kozojed.
Čte František Roland
Ultraphon, edice Český Parnas, 1944.

Staré pověsti pražské. Adolf Wenig.
O původu pražského posvícení.
Čte František Roland
Ultraphon, edice Český Parnas, 1944.

Mimo edici

Máj. Karel Hynek Mácha.
Ludmila Pelikánová.
Ultraphon, 1944.

Umírající. Jiří Wolker.
Ludmila Pelikánová.
Ultraphon, 1944.

Melodramy

Jacopone Todi. Hudba Josef Bohuslav Foerster, slova Jaroslav Vrchlický.
Růžena Nasková.
Ultraphon, 1944.

Tři Králové. Hudba Josef Bohuslav Foerster, slova Josef Václav Sládek.
Růžena Nasková.
Ultraphon, 1944.

Romance o Karlu IV. Hudba Otokar Jeremiáš, slova Jan Neruda.
Rudolf Deyl st.
Ultraphon 1944.

Pohádky

Jak šlo vejce na vandr – O Smolíčkovi.
Růžena Nasková.
Ultraphon 1944.