Posel hydrometeorologického ústavu (1969, 2016)

Přidal: Přemek |

Duben 11, 2006

Zdeněk Svěrák. Rozhlasová komedie. Dramaturg Dalibor Chalupa. Asistent režie Miroslava Hajská. Zvukový mistr Miroslava Rychlá. Natáčecí technik Marie Myslivcová. Režie Jan Fuchs.

Osoby a obsazení: Rousek (Jiří Sovák), doktor (Karel Höger), sestra (Pavlína Filipovská), redaktorka Míla Pilná (Dagmar Dvořáčková), redaktor Holý (Karel Malina), redaktor Moravec (Zdeněk Svěrák), redaktorka Žitná (Eva Kopecká), profesor Mleziva (Eduard Kohout) a hlasatel (Jiří Valenta).

Natočeno v Československém rozhlase 24. 4. 1969. Smazáno 31. 3. 1980. Zdeněk Svěrák získal od posluchače nekvalitní mono nahrávku z rozhlasového vysílání. Ukázka in Hvězdný prach – Zdeněk Svěrák (2010).

Nahrávku vydala Radiotéka k 80. narozeninám Zdeňka Svěráka (28. 3. 2016).

V roce 1992 vznikla nová verze.

Pozn.: V křestním listu inscenace bylo u role redaktora Moravce uvedeno jméno Oldřich Červinka.

Text in: Svěrák, Zdeněk Posel hydrometeorologického ústavu. To jeli dva ve vlaku. Grada Publishing. Praha 2017. Ilustrace Václav Ráž. 80 stran. ISBN 978-80-271-0585-4

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 72. – Kouzlo a nebezpečí mystifikace. In Týdeník Rozhlas 37/2014, s. 25 (článek). K dispozici i na Panáčkovi v říši mluveného slova.

Lit.: anonym: Archivní poklad: ukázka z původního Posla hydrometeorologického ústavu Zdeňka Svěráka z roku 1969. In web ČRo 2 Praha, 8. 5. 2017 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Jiří Sovák, Karel Höger, Zdeněk Svěrák… Poslechněte si ukázku nahrávky, o které se dlouho myslelo, že už neexistuje.

Původní nahrávka Svěrákova „rozhlasového žertu“ Posel hydrometeorologického ústavu byla natočena 24. dubna 1969. A dlouho se myslelo, že byla 31. března 1980 definitivně smazána. „Ale jeden z posluchačů hru nahrál tak, že doma položil mikrofon k reproduktoru,“ popisuje Robert Tamchyna.

„Když se Zdeněk Svěrák v 90. letech po natočení nové verze svěřil, že ta původní není, tak mu ji ten posluchač poslal. Já jsem o tom věděl a poprosil jsem Zdeňka Svěráka, jestli by nám nahrávku nedal k vyčistění.“

Na původní, poněkud nekvalitní nahrávce uslyšíte Jiřího Sováka a Karla Högera v hlavních rolích, které v roce 1992 byly obsazeny Josefem Abrhámem a právě Zdeňkem Svěrákem. Režie se v obou případech ujal Jan Fuks.

„Myslím si, že pokaždé pracoval trochu jinak. Nakonec třeba v roce 1969 do miniroličky redaktora Moravce obsadil samotného autora Zdeňka Svěráka. Zatímco v roce 1992 nějakého mladého Tamchynu,“ směje se Tamchyna.

Lit.: Fencl, Ivo: I staré rozhlasové komedie Zdeňka Svěráka obstojí pořád. In web Literárky.cz, 5. 11. 2017 (recenze knižního vydání). – Cit.: Po Svěrákově drobné pohádkové knize Tiché šlapací království (2017), kterou jednoznačně přiřkl dětskému čtenáři, jsem chtěl považovat za spíš luxusní výstřelek brzy následující souborné vydání hned dvou rozhlasových prací Zdeňka Svěráka Posel hydrometeorologicko ústavu. To jeli dva ve vlaku.

Proč i tohle roku 2017 vydávat? A pokud ano, z jakého důvodu dokonce samostatně? Knížečku jsem si totiž ve fiktivní roli editora okamžitě představil co jakýsi fajnový přívažek publikace Vinárna U Pavouka (Radioservis, 1998). Tedy… Kdyby byla Vinárna znovu vydána a chtěl by ji někdo rozšířit. Jak si možná vzpomínáte, ta kniha obsahuje Výbor scénářů a textů stejnojmenného rozhlasového pořadu a taktéž těží již z roků šedesátých. Spoluautorem tu, pravda, byl Jiří Šebánek.

Tak jsem začal novou Svěrákovou knížečkou listovat, začetl se a hle, můj původní názor idiota se rozplynul vniveč jako pára na hrncem. Mám tu přece prima věc! Hoj! A dobře tomu, že vyšla konečně i takto; a pranic na mé víře nezmění ani ten fakt, že připojená scénka To jeli dva ve vlaku je prostě jen jakousi rozvedenou parafrází a obdobou následující lidové říkanky:

Přihluchlým

Šťastný dobrýtro!

„I jdu pro mlíko.“

Jak jste se vyspali?

„Za čtyři krejcary.“

Co se vám zdálo?

„Dávají ho málo.“

Ale zkoumejme zprvu úvodní Svěrákovu komedii Posel hydrometeorologického ústavu, kterážto vtipně zapracovala s vysíláním „rádia v rádiu“ (její aktéři totiž rozhlas v jistých momentech zapínají) a jejíž zápletku zbudoval ještě nezkušený Svěrák na (údajné) ledabylosti při identifikaci lidí účinkujících v rozhlase.

Podobnou bezstarostnost (a teď věru netuším, zda smím doplnit, že bezstarostnost socialistickou) zde totiž titulní hrdina Jindřich Rousek zneužívá, a to stále drzeji a rafinovaněji. K čemu? Inu, k řetízku podvůdků alias mystifikací. Úplně poprvé… se v živém vysílání vydává za mykologa. – Podruhé za fotbalového internacionála Seiferta, ač se zprvu domnívá, že má co pozvaný Seifert hrát známého národního básníka. – Nu, a konečně předstírá, že je pražský hotelový šéfkuchař. Tedy tři recese a trojité oklamání rozhlasové redakce.

Ale pak dojde ke zlomu ve svědomí a v jádru poctivý Rousek učiní PRR. Politika už ze sebe totiž nestvoří. Semele se, pravda, podvod právě v opačném gardu a politik svede na stále ještě neidentifikovaného Rouska jistou svou chybu na rozhlasových vlnách. Tou dobou už je totiž „fantom rozhlasu“ mezi posluchači slavný, disponuje pověstí obdobnou legendě fantoma českých restaurací z pozdějšího Svěrákova trháku Vrchní, prchni (1980) a osobně mi připadá přinejmenším pozoruhodným, nakolik je ta návaznost patrná.

A hle: Už Rousek užije paruky, zrovna jako knihkupec Vrána ve filmu, a zrovna jako v pozdější komedii přijde „Posel“ na nápad klamat v podstatě náhodou a jakýmsi lanem „od Boha“.

A bez prorocké zajímavosti nezůstává dokonce ani to, že je v jedné z historek předkládaných jím posluchačům napálen a nahrazen regulérní fotbalový soudce, a to tím způsobem, že se v jeho roli bezděky neoctne nikdo jiný, než zahradník.

Či má Svěrák až tak mocný šestý smysl a talent, že tušil už v šedesátých letech, jaké zaměstnání bude mít ústřední naiva slavného Kosinského románu Byl jsem při tom? U „roličky“ sudího to působí takřka tak – a maně si vybavuji jedno interview, kde si Svěrák vskutku dovolil říct, že mívá jakási „mírná“ tušení budoucna.

Ale dolů, na pevnou půdu rozhlasových scénářů. Úplně geniální jistě nejsou, skvělé však je, že konečně vyšly v úhledné vázané knížečce; ve svazečku se vzdáleně podobajícím těm, v kterých kdysi Paseka vydávala hry Cimrmanova divadla. A dva Svěrákovy příběhy?

Pojí je mimo jiné zubařský institut, díky němuž (příležitostný statista Stavovského divadla) Rousek získá ono alibi. Pochopí totiž náhle, že bylo recese dost, a rozhodne se usvědčit onoho politika alias ministra financí Bruna Zieglera. A taky jej ze lži usvědčí. Navzdory tomu, že si rozhlasoví posluchači mezitím „fantomovy pořady“ oblíbili.

Ani scénka Byli jednou dva ve vlaku však není jen pouhou parafrází úvodem citovaného říkadla o hlušcích, jež si pamatuji ze své oblíbené knížky Špity špity bábo, neboli Karlem Černým zjednodušené poezie sbírek K. J. Erbena a F. Bartoše.

I v Byli jednou dva ve vlaku jsou totiž skvělé momenty až na břitu spadajícím na druhé straně k surrealismu a jeden je dokonce osazen šíleným motocyklistou, jehož tak trýzní zub, že si hlavu obalí fáčem jako Neviditelný, a následkem toho za zběsilé jízdy ke stomatologovi přehlédne uhánějící vlak.

A střetneme se i s motivem ruksaku plného „koňských hoven“ (abych Svěráka citoval).

Jeho hrdina jimi prahne hnojit svou zahrádku a je současně vykuk, takže zavazadlo mrští oknem vlaku, když jedou okolo jeho plotu. Běda ovšem. Je zahlédnut a chycen a považován za protistátního diverzanta s ekrazitem. „Takže za socialismu asi mimo rozhlasu přece jen dávali bacha,“ dodal bych a už z psychologického hlediska jsou tedy tato raná Svěrákova dílka skvělým materiálem k úvahám badatelů a podle mého názoru není nezajímavým ani to, nakolik tehdy autorovo ego toužilo protispolečensky provokovat.

„Avšak jen malinko, hochu!“ chytá už mě literární vědec za ústa – a má svou pravdu. Ale nevím. Zkuste si třeba dnes házet do zahrad z vlaků batohy! Začněte hned od zítřka chodit opakovaně na Vinohrady za Muzeum a v tamním rozhlase vystupujte za jiné, aniž vás Zita Senková pozvala. Inu, já vás nechci strašit, ale třeba brzy skončíte i za „za katrem“ a budete moci napsat o tom. Reportáž. Kdo ví. Ale řekl bych, že už jen tahle anarchistní pozice Svěrákových scénářů dodnes ospravedlňuje jejich samostatné vydání. A i sám Breton by souhlasil.

Audioverze obou inscenací ovšem vyšla už před deseti lety a „Posla“ Rouska tu hraje sám Svěrák. Budoucí hlavní hrdina z Vrchní, prchni Josef Abrhám jest pak stomatologem (zajišťujícím alibi) a jeho zubní asistentku ztvárnila Jiřina Jirásková. Bohdalová mluví za redaktorku Pilnou, Kopecký je ten pravý profesor „přes houby“ (Mleziva) a Miloň Čepelka představuje rozhlasového hlasatele. Vše nahráno už před nekonečným čtvrtstoletím (1992). A příběh z vlaku?

Natočen byl dokonce už roku 1965, a to s Rudolfem Deylem mladším a Bohušem Záhorským v roli (nahluchlého) učitele před penzí.

I rozhlasová hra o Poslu existuje ovšem ve staré verzi (nutno dodat), a to ještě s Jiřím Sovákem jako Rouskem a Högerem co zubařem; ale bohužel se jedná jen o nahrávku jednoho z posluchačů realizovanou přes mikrofon u rádia. Ryzí verze byla oproti tomu v letech sedmdesátých smazána. Stalo se na příkaz kohosi shora, ale na černé listině tenkrát nebyl Zdeněk Svěrák, ale režisér relace Jan Fuchs.

A už jen dvě banální perličky. 1. Do úvodní komedie autor zasadil i svou říkanku a má půvabně fotbalový charakter. 2: Ve scénce z vlaku, kde původně hrál už zmíněný Jiří Sovák, známý nám dnes i z hlavní role ve filmu Marečku, podejte mi pero, se ve finále vynoří i figura jménem Hujer!

Rozhlasové hry