Kateřina Izmajlovová (1960)

Přidal: Přemek |

Únor 21, 2013

Nikolaj Semjonovič Leskov. Dramatický příběh prosté ruské ženy, která byla otrockým sňatkem vtažena do mrtvého kupeckého prostředí, ze kterého se snaží vymanit řadou zločinů. Dramatizace L. Košelev a L. Petrejkov. Překlad Karel Gissübel. Na kytaru hraje Jiří Křižák. Mixáž Dagmar Kalendová. Technická spolupráce Jaromír Pěnčík, Marie Lišková a Dagmar Lipáková. Inspicie Věra Fajtová. Režie Vladimír Vozák.

Osoby a obsazení: vypravěč (Otakar Dadák), Boris Izmajlov, kupec (Karel Hospodský), Kateřina Izmajlovová, jeho žena (Vlasta Fialová), Zinovij Izmajlov (Oldřich Vykypěl), Sergěj (Josef Karlík), Mavra Petrovna (Jarmila Kurandová), Feďa (Zdeněk Prajzner, člen PIRKO), Alsiňa (Vilma Nováčková), Silentij (Václav Poláček), Fijona (Helena Trýbová), Sonička (Helena Kružíková), stařena (Zdeňka Gräfová), shrbená (Marie Stříbrná), jeptiška (Stanislava Strobachová), trestanci (Rudolf Höger a Karel Adam), dozorce (Jaroslav Dufek), důstojník (Jiří Dušek), 1. muž (Dobroslav Čech), 2. muž (Ladislav Večeřa), 3. muž (Jan Valihrach), 4. muž (František Šnábl), 5. muž (Miroslav Knoz), 1. žena (Libuše Billová), 2. žena (Pavla Severýnová), 3. žena (Markéta Rauschgoldová), policejní komisař (Vilém Pfeiffer).

Nastudovalo Brno 9. 7. 1960. Premiéra 21. 8. 1960 (Praha I – VKV, 20:02 – 21:29 h.; 82 min.) v cyklu Nedělní večery. Obnovená premiéra 20. 5. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště. Repríza 19. 9. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Pozn.: Na námět této hry z roku 1865 (původní název Ledi Makbet Mcenskogo ujezda – Lady Macbeth Mcenského újezdu) vznikla stejnojmená opera Dimitrije Šostakoviče (premiéra 1934).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Vražedkyně z lásky, milenec pro majetek. In Týdeník Rozhlas 18/2015 (článek). Také na Panáčkovi, převzato také na stránkách ČRo 3 Vltava, květen 2017.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Nikolaj Semjonovič Leskov: Kateřina Izmajlovová. In web ČRo 3 Vltava, 20. květen 2017 (článek). – Cit.: Lady Macbeth Mcenského újezdu, drama, jež v roce 1865 napsal ruský dramatik, kritik a spisovatel Nikolaj Semjonovič Leskov, je ve své původní podobě již neznámé. Mladá hospodyně Kateřina Izmajlovová žije v nešťastném manželství se starým a přísným manželem. Její odevzdaný poklid v mrtvém kupeckém prostředí naruší mladý a přitažlivý podomek Sergej, který zcela rozvrátí její duši a přiměje ji nejen k vraždě manžela.

Sergej totiž Kateřinu nemiluje, chce se jen dostat k jejímu majetku, a tak postupně (ovšem rukama Kateřininýma) likviduje každou překážku… Jejich zločiny nezůstanou utajeny, a tak se oba dostanou na galeje, kde Sergej Kateřinu zcela zavrhne a přede všemi ji ponižuje slovy i skutky. Nešťastná a raněná Kateřina ukončí své trápení a zároveň završí svou pomstu – při plavbě na člunu se vrhne do moře a strhne s sebou i Sergejovu současnou milenku…

Leskovův tragický příběh zaujal Dmitrije Šostakoviče. Vytvořil podle něj svou druhou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu, která měla premiéru v roce 1934. Její hudební zpracování tak rozezlilo diktátora Stalina, že divadlo o přestávce opustil a tím dal jasně najevo, jak se má kritika k opeře postavit. Pravda prakticky okamžitě uveřejnila článek Chaos místo hudby, jímž začala absolutní a šikanózní kontrola nad Šostakovičovou prací. Legenda praví, že článek snad napsal sám Stalin.

Brněnští tvůrci vyšli v roce 1960 ze sovětské úpravy Košeleva a Petrejkova a vytvořili tak volným tempem vedenou, avšak dramaticky vypjatou inscenaci, kterou nazvali jménem hlavní hrdinky – Kateřina Izmajlovová. Krom několika kytarových sól tu není žádný hudební doprovod, vše obstarávají nemnohé zvukové efekty a především herecké výkony. Režijně hru vedl brněnský režisér Vladimír Vozák. Ten byl v padesátých a šedesátých letech odborníkem na klasická dramata (Ibsen: Opory společnosti, 1956; Ostrovskij: Vlci a ovce, 1958), kvalitně však nastudoval i moderní původní rozhlasové texty (Corwin: Bez názvu, 1964; Rejnuš: Na zemi, 1970). Byl zakladatelem dětského souboru PIRKO (Pionýrský rozhlasový kolektiv), který po vzoru Dismanova souboru vychovával děti pro rozhlasové účinkování (ostatně – i v inscenaci, o níž píšeme, vystupoval jeden z nich: v roli Kateřinina synka Fedi hrál Zdeněk Prajzner).

Kateřina Izmajlovová dodnes oslňuje vynikajícími hereckými výkony. Titulní roli ztvárnila Vlasta Fialová, která svou Kateřinu obdařila nervním, horkým hlasem plným vášnivosti, oddanosti, nenávisti i zoufalství. Podomek Sergej v podání Josefa Karlíka nabízí skutečný posluchačský požitek nad proměnlivým hereckým výkonem; Karlíkův antihrdina dokáže být lyrický a něžný, když Kateřinu svádí a zároveň podle a cynicky hrubý a lhostejný, ba nenávistný, když nedostane, co chce; jeho hlas dokáže jemně hladit i obhrouble vyštěkávat cynické uštěpačnosti. Je to hotová herecká magie, s níž dokáže přinutit Kateřinu k vraždě manžela i vlastního synka a s níž ji pak ponižuje na galejích… Vše vhodně doplňuje Otakar Dadák v roli vypravěče; střídá pasáže, v nichž nezúčastněně komentuje, s místy, kde se dostává do užšího kontaktu s pocity postav. Zároveň překlenuje pasáže, které sovětští autoři úpravy Košelev a Petrejkov neuznali za hodny dramatického vyprávění.

Inscenace zároveň zachycuje herecké výkony legendární generace počátku století; v roli stařeny vystupuje Zdeňka Gräfová, Mavru Petrovnu ztvárnila Jarmila Kurandová. V postavě trestance lze uslyšet i bratra Karla Högra Rudolfa.

Rozhlasové hry