Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Rozeznění – Lidice 2012 (2012)

Tereza Semotamová. Audiohra. Technická spolupráce na projektu TOmáš Hlušička a Jakub Doležal (RDC ČVUT). Hudba a  zvukový design Michal Rataj. Režie Thomas Zielinski.

Osoby a obsazení: Maruška Doležalová (Dorotka Tučková, DRDS),  Slávka Hroníková z Lidic (Šárka Vaculíková, studentka DAMU), Dáša Veselá, lidická dívka (Barborka Šrámková), Marie Stříbrná, vdova (Daniela Kolářová), Kaimlová (Nina Divíšková), děda Kubela (Vladimír Brabec), Radosta (Lubor Šplíchal), Radostová (Anna Losová). Dále účinkují Vladimír Javorský, Vít Říha, Josef Tuček (DRDS), Ladislav Hampl, Dana Poláková,  Jitka Nerudová, Eva Salzmannová, Michal Švarc (DAMU),  Šárka Vaculíková (DAMU)  a Jana Janěková II.

Natočeno 12. 3. 2012 (studio Bystrouška). Plánovaná premiéra 10. 6. 2012, pro rozsáhlou dehonestační kampaň a cenzurní zásah neuskutečněna, proběhla pouze prezentace pro sponzory (i ta narušována). Od prosince 2013 online pro Google Play.

Pozn.: Hra je součástí stejnojmenného projektu. Vznikla i německá verze. V pondělí 12. března začalo natáčení, během tří týdnů se za mikrofonem vystřídá na šest desítek předních českých herců.

Pozn. 2: 17. března 2013 měl na ČT2 premiéru dokumentární film „Rozezlení“  z cyklu Český žurnál (režie Vít Klusák a Filip Remunda). – O projektu: „Idealističtí umělci a konzervativní obyvatelé současných Lidic ve sporu o způsob uctívání válečné tragédie. Zkresluje fiktivní audiodrama Rozeznění-Lidice historii, nebo je pokusem o překonání komunisticky propagandistického pojetí památky? Film kromě konfliktu kolem audiodramatu zaznamenává i další stěžejní události 70. výročí: každoroční tryznu s politickými projevy i vystoupením Anety Langerové, návštěvu německého prezidenta Gaucka, která se změní v přehlídku ozbrojených složek chránících především českého prezidenta, bizarní kulturní programy Památníku Lidice. Film se snaží zjistit, jakým způsobem se vzpomínka na lidickou tragédii podílí na konstruování identity národa i jednotlivých postav. Klade otázku, co si vlastně se vzpomínkou počít, jak si ji připomínat a proč.“ Videoupoutávka zde.

Facebooková stránka projektu

Lit.: Daňková, Julie: Umíme rozeznít Lidice, říká tvůrce virtuálního průvodce. In web IHNed, 27. 10. 2011 (rozhovor). – Cit.: Za pomocí aplikace do chytrého telefonu, kterou vytvořil tříčlenný tým z ČVUT, se návštěvníci lidického památníku dozví příběhy z historie této vesnice. Lokalizovat je bude pomocí GPS a přiblíží vzpomínky místních obyvatel.

Návštěvníci obce se mohou brzy ocitnout uprostřed běžného dne vesničanů. K návratu do minulosti jim přitom od června 2012 postačí mobilní telefon a speciální sluchátka. Doktor Lukáš Kencl, ředitel Researche Development Centre (ČVUT) v rozhovoru hovoří o práci svého týmu.

HN: Jak se Research & Development Centre podílí na projektu Rozeznění Lidice 2012?

Připravujeme samotnou mobilní aplikaci. Řešení projektu máme odevzdat do 31. prosince 2011, ale očekává se od nás i další podpůrná činnost při uvedení zařízení do provozu v Lidicích.HN: Můžete popsat jak bude aplikace fungovat?

V Lidicích bude k dispozici mobilní zařízení, které rozpoznává svou vlastní polohu a na základě toho, kde se nachází tam automaticky přehraje předem vloženou nahrávku. Jde o kombinaci technologie GPS, mobility a multimediálního přehrávače.HN:Máte již s podobnou technologií zkušenosti? Kombinací hlasových, lokalizačních a multimediálních služeb se zabýváme už delší dobu. Dělali jsme různá řešení pro Vodafone, pro Českou unii neslyšících pracujeme na mobilním přepisu mluvené řeči, s IBM jsme vyvinuli prototyp mobilního průvodce Prahou, který také rozpozná polohu a zároveň reaguje na hlasové služby. Pro Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých jsme vytvořili řešení, které je sleduje v terénu a umožňuje jim zlepšit orientaci v prostoru.

HN:V současné době už máte hlavní část práce za sebou? Ano, ale mimo jiné ještě pracujeme na dvou věcech. Chtěli bychom závést do systému prvek náhody. Pro případ, kdy tou samou trasou půjde člověk už podruhé, aby se nepřehrávalo to samé. Měla by se ukládat i nějaká historie trasy, aby se nahrávka obměňovala, když se tudy půjde podruhé. Také přemýšlíme, jakým způsobem zařízení zabezpečit před krádeží či zneužitím. Pietní území v Lidicích není uzavřený areál a je otázkou, jestli tomu půjde zabránit nějak technologicky nebo ne.

HN:Kolik lidí se na projektu podílí? Na řešení pracují dva studenti pod mým dohledem. První, ing. Jakub Doležal, je doktorandem na Katedře telekomunikační techniky a druhý, Tomáš Hlušička, je bakalantem oboru Softwarové inženýrství.

HN:Kdo vaši práci financuje?
Nadace Vodafone.

Lit.: Daňková, Julie: Lidický památník má aplikaci pro chytré telefony. Přehrává vzpomínky místních. In web IHNed, 26. 10. 2011 (článek). – Cit.: Speciální aplikace umožní majitelům chytrých telefonů zažít nevšední výlet do historie Lidic. Aplikace rozpozná podle souřadnic GPS polohu návštěvníka a postupně mu budou na jednotlivých místech přehrávat vzpomínky a postřehy ze života zdejších lidí.

 

František Kubík zavírá dveře svého domu v Lidicích, aby se s manželkou a dcerou vydal na procházku k rybníku. Právě se totiž vrátil z pražské kanceláře, kde pracuje jako redaktor ČTK. Každodenní večerní rutinu jara 1938 ruší jen neobvykle hlasitý štěkot psů, kteří celou vesnici upozorňují na nově příchozího.

Příběh Františka Kubíka i dalších obyvatel předválečných Lidic bude moci prožít každý, kdo se do obce vydá od června příštího roku.

Výlet do vzdálené historie umožní ve zdejším památníku pět desítek chytrých mobilních telefonů. Ty podle souřadnic GPS rozpoznají polohu návštěvníka a postupně mu budou na jednotlivých místech přehrávat vzpomínky a postřehy ze života zdejších lidí i zvuky vesnice, které dohromady vytvoří ucelené audiodrama. Díky tomu zde zájemci se sluchátky na uších a smartphonem v ruce prožijí jeden běžný den obyvatel Lidic.

Technologickou stránku projektu Rozeznění Lidic 2012 zajišťují dva studenti a ředitel výzkumného centra ČVUT Lukáš Kencl, který se kombinací hlasových a lokalizačních služeb zabývá.

„Například s IBM jsme vyvinuli prototyp mobilního průvodce Prahou a pro Vodafone zase systém mapující mobilitu účastníků v síti. Pro Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých jsme zase zpracovali řešení, které jejich členy sleduje v terénu a pomáhá jim s orientací v prostoru,“ vyjmenovává Kencl zkušenosti svého týmu.

S nápadem zvukové rekonstrukce minulosti přišlo občanské sdružení Sonosféra, které se snaží propojit rozhlasovou hru s hudbou.

„Chtěli jsme tyto dvě oblasti spojit venku, v prostoru, aby byly dostupnější pro širší okruh publika. A protože se zabýváme tematikou Lidic, padl právě na tuto obec,“ vysvětluje Lenka Faltýnková ze Sonosféry.

Na spuštění audioprohlídek se těší také ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl. „Pamětníci pomalu odcházejí a obraz obce před tragédií tady chybí. Navíc pietní území je prakticky holé, kromě naznačených základů kostela a školy zde nejsou žádné tabulky, které by popisovaly původní podobu vesnice,“ vysvětluje Červencl. Doufá, že nový projekt pomůže návštěvníkům lépe pochopit emoce, které toto místo vyvolává.

 

 

 

 

 

 

 

 

Zvukový záznam bude k dispozici pouze v Lidicích, na internetu se objevit nemá. „Stojíme o to, aby sem lidé opravdu jezdili,“ vysvětluje Faltýnková. Věří, že místo běžných 40 tisíc návštěvníků jich nový projekt přiláká až 100 tisíc.

Lit.: Rokosová, Alena: Lidice chystají k 70. výročí vyhlazení dokumenty i unikátní audiodrama. In web IDnes, 11. 1. 2012 (článek). – Cit.: Letošní 70. výročí vyhlazení Lidic si tamní památník připomene mnoha akcemi. Spustí projekt Rozeznění – audiodrama ze života obce, chystá i nové dokumenty či akci Světla z lidických oken. Nacisté Lidice na Kladensku vypálili 10. června 1942 po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Hlavní pietní vzpomínky na lidickou a ležáckou tragédii se letos uskuteční 10., respektive 24. června. V Lidicích začne v 10 hodin a následovat bude přehlídka dětských pěveckých sborů z celého Česka. „Každý kraj sem pošle ten nejlepší. Navíc přijede i Aneta Langerová se Světluškami,“ dodal ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl.

Pět let potom, co památník otevřel k 65. výročí tragédie emotivní multimediální expozici, spustí 9. června světově unikátní projekt – audiodrama ze života obce, které budou návštěvníci poslouchat při procházce pietním územím.

V ten samý den večer se koná děkovný koncert Pro Lidice, který zakončí akce Světla z lidických oken. „Na závěr koncertu zazpívají děti státní hymnu a pak se s lampami rozeběhnou po pietním území, aby ukázaly, kde všude těch 102 domů stálo. Bude to asi velmi silné,“ míní Červencl. Památník už se také chystá na velkou podzimní akci – v září se tu uskuteční celostátní výstava poštovních známek.

Nové dokumenty odhalí i výpovědi katů

Přesně před čtyřiceti lety se v Praze kvůli Lidicím konala tisková konference, ale mezinárodní. „Československá komise oznamovala, jak pokročilo stíhání pachatelů lidické tragédie. A ti v tu dobu žili. Vědělo se třeba, že šéf zásahu August Marwedel byl vysokým policejním důstojníkem v Západním Berlíně a přitom byl na prioritním seznamu stíhaných válečných zločinců,“ popsal historik Vojtěch Kyncl.

 

 

 

 

 

 

Akce k 70. výročí vypálení Lidic:

29. března
Otevření nové stálé expozice Lidické sbírky v Lidické galerii

30. května, 11.00
Zahájení Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice

7. června, 17.00
Premiéra dokumentu o lidických a ležáckých dětech

8. června, 17.30
Premiéra dokumentu Requiem za svaté z Lidic v Lidické galerii

9. června, 17.00
Spuštění audioprůvodce Rozeznění

9. června, 20.00
Děkovný koncert Pro Lidice

10. června, 10.00
Pietní vzpomínka u společného hrobu lidických mužů

22. června
Start 24. ročníku štafety Ravensbrück – Lidice – Ležáky

Poukazuje tím na to, že téma Lidic není zdaleka vyčerpané. I proto Památník spolupracuje na přípravě dvou nových dokumentů. „Nejde o to, že by stávající dokumenty byly špatné. Ale během třiceti čtyřiceti let byly udělány další výzkumy, které otvírají další úhly pohledu. Našly se hlavně dokumenty z vyšetřování v Polsku, Rakousku, Německu,“ podotkl Kyncl. Právě on pracuje s producentem Ivem Pavelekem na dokumentu o židovském komandu. „O komandu, které kopalo společný hrob, se hodně mluví, ale nikdy o něm nebylo nic natočeno,“ poznamenal Červencl. Odborným garantem filmu, který má být vysílán v televizi i v kinech, je Památník Lidice a Akademie věd ČR.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Mohu garantovat, že to bude velmi zajímavé, protože osobní výpovědi členů komanda nebo lidí, kteří stáli u popravy, jejich prožitky a vnímání té atmosféry, to je prostě mimořádné,“ doplnil historik Kyncl.

Udala manžela a začaly výslechy

Hlavním tématem filmu nebudou jen Lidice, ale i heydrichiáda. „Vyšetřování heydrichiády začalo v Německu paradoxně tím, že žena jednoho bývalého vojáka, která se s ním rozváděla, napsala udavačský dopis,“ řekl historik.

V dopise popsala, že se za války chlubil tím, že střílel v táboře civilisty. „Rozjelo se tím vyšetřování, během kterého bylo vyslechnuto přes tisíc svědků. Z toho 202 byli bývalí členové gestapa a 101 z nich bylo na seznamu stíhaných válečných zločinců,“ vysvětlil Kyncl.

Premiéru by měl mít film v červnu. Stejně jako dokument Pavla Štingla o Lidicích a další, který chystá ministerstvo obrany ve spolupráci s Eduardem Stehlíkem z Vojenského historického ústavu.

 

 

 

 

Ten bude pojednávat o osudech dětí z Lidic a Ležáků a poprvé bude představen v kladenském gymnáziu, kam lidické děti i s jejich matkami nacisté v první fázi odvlekli.

Lit.: Faltýnek, Vilém: Rozeznění – Lidice. In Čechoaustralan, podzim – jaro 2012,  s. 19 (tisková zpráva).

Lit.: Sedmidubský, Jan: Hovory o hledání. ČRo 6, 2. 2. 2012 (rozhlasový rozhovor s Vilémem Faltýnkem o projektu Rozeznění).

Lit.: Schmidt, Sylvia: Lidice: Mit dem Smartphone Geschichte erleben. In web Radio Prag, 24. 2. 2012 (článek + audio). – Cit.: Mit modernen Medien Geschichte lebendig zu machen: Das haben sich die Macher des Projektes Rozeznění – Lidice 2012 vorgenommen. Mithilfe eines Audiodramas wollen sie an das Dorf Lidice erinnern, das durch ein Massaker der Nationalsozialisten 1942 komplett vernichtet wurde. Ein Audiodrama, bei dem der Zuhörer selbst Regie führt.

Lidice hat einen besonderen Platz in der deutsch-tschechischen Geschichte. Das kleine Dorf zwischen Prag und Kladno steht stellvertretend für die Grausamkeiten, die den Tschechen unter den Nationalsozialisten widerfahren sind. Nur wenige Einwohner überlebten das Massaker vom 9. und 10. Juni 1942, das im Zuge der Vergeltungsmaßnahmen für das Attentat auf Reinhard Heydrich stattfand. Das Dorf selbst wurde in Brand gesteckt und somit komplett zerstört. An den Ort des Massakers soll nun in neuer Form erinnert werden, das ist das erklärte Ziel des Projekts Rozeznění – Lidice 2012. Geschehen soll das mithilfe eines Audiodramas, das jedoch nicht mit einem einfachen Hörbuch zu verwechseln ist. Dazu Tereza Semotamová, die Autorin:

„Es ist kein Hörspiel, denn ein Hörspiel ist etwas, was man im Rundfunk hört. Es hat einen Anfang, eine Mitte und ein Ende. Unser Audiodrama über das Dorf Lidice hat keinen Aufbau eines klassischen Dramas. Stattdessen gibt es einzelne kleine Szenen zu mehreren Orten im Dorf, die zum Beispiel das Geschehen in einer Kneipe, einer Schule oder einer Kirche darstellen.“

Tereza Semotamová, Doktorandin an der Janáček-Akademie für Musik und darstellende Kunst in Brno / Brünn, ist die Verfasserin des Audiodramas. Als Inspirationsquelle dienten ihr die Erinnerungen weniger überlebender Frauen, ein Großteil des Stücks ist jedoch ihre eigene Interpretation. Bei dem Drama stehen aber nicht die grausamen Ereignisse, sondern das Alltagsleben der Dorfbewohner vor dem Massaker im Mittelpunkt. Um die Hörer so nah wie möglich an das Geschehen heranzubringen, hat Semotamová komplett auf die Nutzung von Zahlen und Statistiken verzichtet.

LidiceLidice „Was ich ganz toll finde, ist die Möglichkeit, die Geschichte des 20. Jahrhunderts aufgrund von konkreten Schicksalen darzustellen. Ich glaube, dass das mehr aussagt als die Fragen nach dem ‚Wann’ und der Opferzahl. Ich glaube, solche Statistiken können einen erschüttern, aber eben nicht auf längere Zeit. Und dann denkt man sich: Worum ging es dabei eigentlich?“

Interessant ist das Audiodrama auch, weil der Hörer selbst die Regie übernimmt. Durch den Weg, den er durch die Gedenkstätte Lidice wählt, kombiniert er auf eigene Weise die Szenen miteinander:

LidiceLidice „Man ist sozusagen sein eigener DJ: Jeder hört ein bisschen etwas anderes. Jeder Ort hat mindestens eine Szene, mancher Ort auch zwei. Man kann sich zudem entscheiden, ob man eine Szene weiterhören will oder direkt weitergeht – und zwei Szenen können sich auch kreuzen.“

All das funktioniert mit der Hilfe von Smartphones, die man sich beim Eintritt ins Museum von Lidice ausleihen kann. Die Szenen selbst werden mithilfe eines digitalen Markers erkannt, der sich an den jeweiligen Orten befindet.

 

 

 

 

 

 

 

 

Die Smartphones für das Audiodrama liegen ab dem 9. Juni, dem Gedenktag des Massakers von Lidice, für die Museumsbesucher bereit. Zuerst wird das Audiodrama auf Deutsch und Tschechisch, später aber auch auf Englisch zur Verfügung stehen.

Lit.: Královcová, Anna: El pueblo de Lidice revivirá en los oídos de sus visitantes. In web Radio Praga, 24. 2. 2012 (článek + audio). – Cit.: En junio de 2012 se cumplirán 70 años de la destrucción de la aldea de Lidice. Para conmemorar una de las peores tragedias de la historia checa, se creó un proyecto único de audio que permitirá escuchar los sonidos del antiguo pueblo e imaginarse la vida de sus habitantes.

A lo largo del año 2012 se organizarán distintos homenajes a los habitantes de la aldea de Lidice que fueron ejecutados. El pueblo fue destruido por los nazis en venganza por el atentado que le costó la vida al protector de Bohemia y Moravia, Reinhard Heydrich.

Gracias a una particular obra de audio, Lidice revivirá en los oídos de los visitantes que, caminando por el terreno vacío en que se encontraba el pueblo, podrán escuchar los sonidos y las conversaciones de sus habitantes poco antes de la llegada de los nazis. Tereza Semotamová, autora de los textos y los diálogos que forman parte de la obra, explicó en qué consiste el proyecto.

“Mi idea fue caminar por el terreno donde se encontraba el pueblo e imaginar cómo era. Por ejemplo, antes había un estanque que ya no existe ahora. Pero se puede imaginar escuchando distintos sonidos como los de un par de jóvenes que juegan al lado del estanque, hacen caer a una de las chicas al agua y ella se enoja. Estas escenas están en el aire y yo quise capturarlas y ofrecerlas a los visitantes para que reflexionen sobre el pueblo”, sostuvo Semotamová.

Más que repetir los hechos históricos, la autora hace revivir el ambiente que reinaba en Lidice y explica de manera excepcional lo que pasó hace 70 años. Para redactar los textos y los diálogos, Tereza Semotamová se inspiró en las entrevistas realizadas con los pocos habitantes del pueblo que sobrevivieron a la tragedia. Estos últimos recuerdan muchos detalles, sonidos muy particulares e incluso los olores del pueblo desaparecido. Muchos de ellos aparecen en la obra de audio.

Los interesados en el recorrido particular de Lidice recibirán unos audífonos y un teléfono inteligente con un sistema de navegación. Al caminar por el valle donde se encontraba el pueblo, el teléfono elegirá automáticamente los textos según la actual posición del visitante. Cada uno podrá imaginar a su manera cómo era el molino, la iglesia, la taberna o la escuela y escuchar las conversaciones y las historias relacionadas con estos sitios como si los antiguos habitantes del pueblo estuvieran a su lado.

 

 

 

 

 

 

Los autores del proyecto utilizaron la tecnología de última generación que les permitió crear una obra interactiva que ofrece una experiencia muy intensa. La obra de audio, que por ahora consta en 65 textos en checo y en alemán, se presentará por primera vez el 9 de junio de 2012, en víspera del 70 aniversario del arrasamiento de Lidice.

Lit.: Myšková, Ivana: Audiodrama připomene lidickou tragédii. In web ČRo,  28. 2. 2012 (anotace + rozhovor s autorkou). – Cit.: Rozeznění je ojedinělý projekt vytvořený k 70. výročí od vyhlazení Lidic.

V Pražském literárním domě autorů německého jazyka jej na konci minulého týdne představilo občanské sdružení Sonosféra. V březnu začne režisér Thomas Zielinski za účasti hudebního skladatele Michala Rataje natáčet audiodrama Terezy Semotamové, které zachycuje lidickou každodennost před tragickým datem 10. června 1942.

Návštěvníci památníku si vypůjčí mobilní telefon s aplikací speciálně k tomu vyvinutou studenty ČVUT si toto hudebně-dramatické dílo vyslechnou během procházky areálu.

Ivana Myšková mluvila jak s autorkou audiodramatu, tak s dramaturgem Vilémem Faltýnkem, který téma sugestivně zpracoval už ve svém radiodokumentu Vyhlazení paměti. Proč se rozhodl lidickou tragédii rozeznít znovu, byť naprosto odlišně? O svém audiodramatu připraveném k červnovému 70. výročí od vyhlazení Lidic hovoří dramatička a překladatelka Tereza Semotamová.

Lit.: -jan-: Audioprojekt Rozeznění. Lidičtí odmítli finanční dar od Sudetoněmecké kanceláře. In web ČT 24, 30. 4. 2012 (článek + TV reportáž). – Cit.: Lidice (Kladensko) – Představitelé středočeských Lidic i zástupci zdejšího památníku vypálení obce nacisty odmítli přijmout peněžní dar od Sudetoněmecké kanceláře v Praze. Příspěvek tak musí vrátit občanské sdružení Sonosféra, které v současnosti pracuje na netradičním zvukovém průvodci po pietním areálu. Podle Lidických je mecenášství od takové instituce pro obec nepřípustné. Vadí jim, že sudetští Němci se za zdejší masakr obyvatel v době heydrichiády nikdy oficiálně neomluvili.

Nejnovější projekt lidického památníku umožní pomocí speciální mobilní aplikace a nasazených sluchátek procházet pietním areálem a přitom poslouchat nejrůznější zvuky vesnice včetně dialogů – tedy slyšet prostředí obce několik dní před vypálením. Smělý plán ale přibrzdila konfrontace s místními obyvateli, kteří obsah multimédia v několika případech zpochybňují. Vadí jim například, že tvůrci nerespektují jejich připomínky k textům.

Netradičním projektem nazvaném Rozeznění byli místní zprvu nadšeni, nyní se ale autoři ze sdružení Sonosféra musí vypořádat s většinově odmítavým postojem. „Tam, kde se fakty nemůžeme řídit, protože nejsou, tam pouští autorka volnou uzdu fantazii,“ reagoval autor projektu Rozeznění Vilém Faltýnek.

Lidice proti sudetoněmeckému sponzoringu

Ještě větší emoce ale ve středočeské obci rozpoutala částka 8 tisíc korun, kterou na připravované audiodrama věnovala Sudetoněmecká kancelář. Jakmile místní zjistili, kdo je dárcem, od peněz se jasně distancovali. Ze strany kanceláře jde podle nich o pokrytecké gesto. „Byli to především sudetští Němci, kteří šli v první linii a pomáhali v noci z 9. na 10. června vyhánět lidické ze svých domků,“ tvrdí starostka Lidic Veronika Hellerová.

 

 

 

 

 

Ředitel památníku proto umělce vyzval k vrácení daru, v opačném případě je rozhodnut projekt Rozeznění ukončit. Zástupci sdružení podmínce pravděpodobně vyhoví. „Rozhodli jsme se zohlednit přání pamětníků, protože chceme ten projekt dokončit,“ dodal Faltýnek. Premiéra Rozeznění je v plánu na 9. června, tedy v předvečer 70. výročí vypálení.

Lit.: -adr: Vedení Lidic: Peníze od sudetských Němců nechceme. Halík to nechápe. In Parlamentní listy, 5. 5. 2012 (článek). – Cit.: Organizátoři projektu Rozeznění – Lidice 2012 se na popud vedení obce i místních rozhodli vrátit příspěvek, který jim věnovala Sudetoněmecká kancelář v Praze.

K blížícímu se 70. výročí vyhlazení Lidic připravuje sdružení Sonosféra speciální projekt. Za pomocí moderní technologie bude návštěvníkům umožněno poslouchat literárně pojaté obrazy ze života obce v době před tragédií.

Obec vyzvala Sonosféru, ať peníze vrátí

„Kdybychom věděli, že věc podporuje Sudetoněmecká kancelář, už na únorové prezentaci bychom se sebrali a odešli. Nesouhlasíme s tím, aby projekt za takové podpory pokračoval,“ řekl serveru iDNES.cz Pavel Horešovský, předseda lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu. Finančni podporu odmítá i Obecní úřad v Lidicích.

„Když jsme to zjistili, zhrozili jsme se. Sice jde o symbolickou částku, ale nechtěli jsme, aby se tato organizace na projektu podílela,“ řekl místostarosta Lidic Tomáš Skála. Stejné stanovisko zaujímá i ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl, který upozorňuje na to, že Faltýnek si Sudetoněmecké kanceláři o příspěvek řekl. „Podle mne byla první chyba, že Sonosféra oslovila SKS. Proč?“ ptá se Červencl.

 

 

 

 

 

„Je nám to upřímně líto, že Lidičtí odmítají takový dar,“ řekl Vilém Faltýnek, který celý projekt vymyslel a připravuje se svojí manželkou. Podle Faltýnka je snahou Rozeznění pomoci k usmíření česko-německých vztahů. Stejně tak ředitel Sudetoněmecké kanceláře Peter Barton nechápe, proč je jejich finanční dar nepřijatelný. „Myslím si, že je nutné, aby lidé o Lidicích věděli. Je to strašné utrpení, které způsobil německý nacismus. A proto beru jako naprosto samozřejmou věc, že jsem tuto iniciativu podpořil,“ řekl Barton. Faltýnek navíc dodává, že Peter Barton už nejednou navštívil pietní místo a byl Lidickými přivítán.

 

Z jiného pohledu komentuje celý spor kněz Tomáš Halík. „Jsem přesvědčen, že tlak na urážlivé vracení daru Sudetoněmecké kanceláře je projevem naprostého nepochopení smyslu celého projektu a podrývá úmysl učinit z Lidic místo smíření, a nikoliv dalšího potencování nacionální nenávisti,“ vyjádřil se Halík.

Lit.: Bejšáková, Sandra: Projekt Rozeznění nadále dmýchá emocemi Lidických. In web Kladenský Deník, 8. 5. 2012 (článek). – Cit.: Lidice – Výklad nebo umění. Zkreslování historie či její přiblížení. Autoři projektu Rozeznění, který měl zprostředkovat vzpomínky ze starých Lidic,  se neshodnou s místními pamětníky v tom, co, od koho, a v jaké podobě patří na pietní území.

Nyní za lidické ženy a děti zaslal Karel Horešovský, předseda lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, dopis ministryni kultury Aleně Hanákové. V něm kritizuje přijetí daru pro Rozeznění od Sudetoněmecké kanceláře v Praze a údajné zamlčení původu těchto peněz manažerem projektu Vilémem Faltýnkem.

„Neradi bychom vypadali, že jsme proti přátelství s německými sousedy,“ píše Horešovský v dopise a jmenuje příklady spolupráce, třeba s německým biskupem.

„Zástupci sudetských Němců byli v Lidicích několikrát přijati, vyjádřili tam lítost a žádost o odpuštění. My jsme tedy tuto záležitost pokládali za víceméně překonanou. Takto nesmiřitelný postoj jsme neočekávali,“ vyjádřil se Vilém Faltýnek.

Lidickým se také nelíbí úprava audiodramatu. Vadí jim například hovorový jazyk, ale i nevyslyšení jejich námitek k obsahu. „Projekt Rozeznění je umělecký projekt a bude na veřejnost působit jinak než tradiční informativní expozice, jestli lépe, to posoudí návštěvníci. Nikomu nebude vnucován. O fakta se opíráme, dohledáváme i neznámé skutečnosti, ale tam, kde fakta chybí, pracujeme s uměleckou imaginací – která není v rozporu s běžnými dobovými reáliemi,“ oponuje kritice Faltýnek. Postoj místních však respektuje a případným změnám se nebrání.

 

 

 

 

 

V názoru, co je a co není v rozporu s dobovými reáliemi, se obě strany rozcházejí. Zatímco autoři chtějí působit na návštěvníky nejen fakty, ale navíc i uměleckým vyprávěním, Lidičtí by si přáli uvádět jen fakta.

Lit.: Kovanic, Jan: ŠAMANOVO DOUPĚ: Rozezlení. Urážlivý dar Sudetoněmecké kanceláře do Lidic a projev naprostého nepochopení Tomáše Halíka. In web Neviditelný pes, 9. 5. 2012 (článek). – Cit.: Vloni na podzim se objevily zprávy o unikátním audioprojektu, který měl rozeznít Lidice. Za projektem stála aktivita manželů Viléma a Lenky Faltýnkových z Tuchlovic, kteří založili sdružení Sonosféra. Výsledkem má být „audioráma“ – návštěvník bude procházet pietním lidickým územím, kde se dnes krom několika artefaktů nachází jen rozlehlá louka, obklopená stromy, a do sluchátek se mu budou z upraveného mobilu, který si půjčí v recepci památníku Lidice, v konkrétních místech ozývat zvuky mírové vesnice. Zvuky, jež tu mohly znít předtím, než obec 10. června 1942 vypálili nacisté.

Pamětníci, potomci lidických mučedníků i zastupitelé obce byli zprvu nadšeni a projektu pomáhali svými vzpomínkami, sebranými a zpracovanými materiály. Po počátečním váhání projekt přivítal i ředitel památníku Milouš Červencl, který se zprvu obával, zda se na technicky a autorsky náročné dílo (text namlouvají přední čeští umělci) sežene dostatek peněz v řádu několik milionů. Jenže věděl, že přímí účastníci umírají a tehdejší děti si spoustu věcí nepamatují. A je třeba oslovit hlavně mladé lidi.

Ukázalo se, že nadšení autorů projektu bylo velké a sehnali i spoustu rozličných sponzorů. Jenže když se ze zprvu nejasné zkratky sponzora SKS stala „Sudetoněmecká kancelář Praha“, nastalo v Lidicích zděšení. Pamětníci se cítili podvedeni.

Hned zde musím říci, že proti návštěvám z Německa nikdo z místních nic nemá. Dlouhá léta navíc existuje jakási družba mezi lidickým Ekumenickým střediskem sociálních, kulturních a duchovních služeb Oáza a brémským sdružením LidiceHaus. Jeden z duchovních otců Oázy, evangelický pastor, dříve biskup brémský, dr. Ernst Uhl, i s mladými Němci jezdí do Lidic pravidelně v době pietního shromáždění k výročí vypálení obce.

Občas do Lidic přijedou i naši bývalí krajané z „Kruhu přátel česko-německého porozumění“, neboli „Freundes Kreis deutsch-tschechische Verständigung“. Před deseti lety tu vysadili doubek – „na podporu česko-německého usmíření v roce 60. výročí lidické tragédie“. V r. 2007 při 65.výročí pak k německému národnímu stromu přibyla česká lipka. Domluvit se s členy tohoto Kruhu můžete i česky, ti nejstarší patří ještě k lidem, kteří od nás byli po válce odsunuti. Necítí vinu za válečné tragedie, ale určitou spoluodpovědnost. Dalo by se říci „sudeťáci“. Ale tito Němci neustále nevznášejí nějaké „požadavky“.

Tak jako činí „Sudetoněmecké krajanské sdružení“ (SKS, též „Sudetoněmecký landsmanšaft) ve svých 20 bodech. Zvlášť výživný je bod 16.: „Hlásíme se k právu na sebeurčení jako právu národů a etnických skupin určovat svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. S osudem sudetských Němců a jejich teritoria smí být proto nakládáno jen s jejich výslovným souhlasem.“ „Sudetoněmeckým teritoriem“ přitom míní svá dříve „dědičně osídlená území“ na něž vztahují svoje „právo na vlast“. Ačkoli slovně odmítají „spornou Mnichovskou dohodu z r. 1938″, svoji dědičnou vlast kreslí podle map, přiložených k oné „dohodě“.

Ono zde citované „Stanovisko k sudetské otázce“ vzniklo v r. 1961, ale ještě r. 1994 byla verifikována jeho platnost. Avšak sudetoněmecký „Drang nach Osten“ trvá i v novém tisíciletí. V dubnu r. 2003 odmítl spolkový předseda SKS Bernd Posselt, poslanec Evropského parlamentu a zahraničněpolitický mluvčí CSU v Evropském parlamentu za svou skupinu „Panevropanů“ vstup České republiky do EU. Byl to protest „proti pokračování porušení lidského práva“ na vlast, proti tomu, že se „českému státu zatím ještě nepodařilo odloučit se od nacionalistického dědictví tzv. Prezidentských dekretů, zvláště pak když se týkají sudetských Němců a všeho, co k tomu patří.“

Nu, však také, když se hodlalo SKS registrovat v Praze jako občanské sdružení nebo jiné politické uskupení, odmítlo české ministerstvo vnitra registraci. Protože SKS působí svými požadavky proti územní celistvosti ČR. Proto byla v prosinci 2002 založena společnost s ručením omezením SKS – Informační středisko Praha s.r.o. (reklamní činnost a marketing, činnost informačních a zpravodajských kanceláří, složeno 200 000 Kč). Společníky jsou Sudetendeutsche Verlags-Gesellschaft mit beschränkter Haftung, Mnichov, SRN, která s vkladem 180 000 drží obchodní podíl 99 %, a PhDr. Rudolf Kučera, který složil zbylých 20 000 a získal jen procento obchodního podílu – pravděpodobně proto, aby tato německá „firma“ u nás mohla lépe fungovat.

Mimochodem, kdyby poválečné zákony u nás přestaly platit, zůstaly by tak v platnosti německé zákony, dekrety, vyhlášky i nařízení z doby okupace, podle kterých byly Lidice vymazány z katastru a jejich území se stalo vlastnictvím Německa. Protože na likvidaci Lidic osobně dohlížel óbrsudeťák Karl Hermann Frank, a přímo v Lidicích fyzicky zasahovali sudetští Němci, je jednotný odpor lidických občanů, místních sdružení i zastupitelstva obce pochopitelný. Pod tlakem lidické veřejnosti ustupuje nakonec Vilém Faltýnek od finanční podpory „SKS“.(Viz stažené banery sponzorů. Jak vidno Česko-německý fond budoucnosti žádné odmítavé reakce nezaznamenal.)

Nicméně náhle vstávají značně rozezlení bojovníci na ochranu těch politicky „správných“ česko-německých vztahů:

Oldřich Stránský, předseda Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých ČR, jehož působení je mezi českými odbojáři pociťováno velmi kontroverzně, ve svém přípisu burcuje ministryni kultury Alenu Hanákovou: „Musíme uvážit, že trvalo mnoho let než došlo k dnešnímu smíření. Bylo by škoda, kdyby tento stav byl zničen a vrátil se do stavu po skončené druhé světové válce. Proto je nutno velmi obezřetně zasahovat do těchto vzájemných česko-německých vztahů…“ Oldřich Stránský „jakožto bývalý vězeň druhé světové války“ žádá váženou paní ministryni, aby se „všemi silami pokusila zlepšit vzájemné česko-německé vztahy a zvláště v choulostivé a tragické události, která se odehrává nyní v Lidicích. Iniciativa české strany, dokazuje, že snaha o smíření je oboustranná a usiluje o odstranění vzájemné nenávisti. Jsou ale jednotlivci, kterým to vadí.“ Stránský vpodstatě žádá ministerstvo kultury, které je zřizovatelem památníku Lidice, aby onen projekt Červenclovi poručila! Připomeňme i paní ministryni, že se nejedná o „jednotlivce“!

30.4. 2012 se přidává Česká televize z jednou ze svých méně šťastnějších reportáží, ve kterých situaci značně zjednodušuje a zamlčuje určité mlžení autorů projektu. Řediteli Památníku začínají docházet rozhořčené maily občanů:

„Vážený pane řediteli, je mi smutno z toho, že zrovna Váš památník uplatňuje nejprimitivnější princip kolektivní viny. Uchylujete se tak k naprosto stejným metodám, které používalo nacistické Německo. Téměř sedmdesát let po skončení války bych právě od Vaší instituce očekával jiný přístup. Stydím se za to. (Reaguji na informace z ČT.)“

Nešťastný Červencl vyzývá 3.5. 2012 k diskusi a upozorňuje: „Pracuji v Památníku Lidice a musím respektovat i zdejší nálady, stanoviska, prohlášení a není mi dáno přehlížet názory pamětníků, jejich potomků, obce i ČSBS, zvláště v situaci, kdy jsou tak vzácně jednotné, jako je tomu v případě odsouzení podpory pražské kanceláře SKS projektu Rozeznění“.

Uražený mluvčí pražské SKS Peter Barton zdůrazňuje, že on se do ničeho „necpal“, byl osloven panem Faltýnkem. „Chápu že některé temné síly a extremisté potřebují strašáka v české společnosti proti němuž mohou i dnes „bojovat“, odmítám ale důrazně princip kolektivní viny a nenávist jak vůči Židům, Romům tak i sudetským Němcům. To je myslím i mementem Lidic: Nedopustit aby k takovým to projevům nenávisti mohlo ještě dnes docházet. Současně ale nedopustím, aby někdo se snažil vyčleňovat sudetské Němce a jejich zástupce ze společnosti a špinit dobré jméno této kanceláře“.

Opakuji, co jsem se snažil ozřejmit výše: Sudetské Němce nikdo nevyčleňuje, z Lidic je nikdo nevyhání, žádnou kolektivní vinu nikdo nehlásá. Sudetoněmecké krajanské sdružení se samo vyčleňuje svým revanšismem z dob nejhlubší studené války.

Samozřejmě zůstat stranou nemůže ani největší ekumenický duch naší doby, Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D. z České křesťanské akademie: „Tlak na vrácení daru nebezpečně posouvá připomínky lidické tragédie zpět do dob komunistické propagandy, která tuto událost zneužívala k protiněmeckému štvaní a která sudetoněmecké organizace paušálně démonizovala… Jsem přesvědčen, že tlak na urážlivé vracení daru Sudetoněmecké kanceláře je projevem naprostého nepochopení smyslu celého projektu a podrývá úmysl učinit z Lidic místo smíření, a nikoliv dalšího potencování nacionální nenávisti.“

„Metody, které používalo nacistické Německo“, „temné síly a extremisté“, „komunistická propaganda, která tuto událost zneužívala k protiněmeckému štvaní“, „urážlivé vracení daru Sudetoněmecké kanceláře“ – to vše je projevem dokonalého pochopení pouček soudruha Dr.Josepha Goebbelse! Oldřich Stránský dokonce píše o „tragické události, která se odehrává nyní v Lidicích“, přičemž nemíní vyvraždění obce, ani výrobu nového propagandistické (sic!) díla!

Protože v mocném hluku kolem daru/nedaru SKS zaniká samotný obsah onoho audiodíla. Pamětníci jsou opět zděšeni. Nejsou uvedena fakta, nejsou uvedeny doslovně zachované citace, dětem je zde vyprávěna pohádka Boženy Němcové, jsou použity nicneříkající dialogy. Vilém Faltýnek se brání: Tam, kde nejsou známa fakta, popustila autorka textu „volnou uzdu fantazii“. Ta fantazie je natolik mocná, že spisovně mluvící paní Horákové vkládá do úst pražskou češtinu, a jedna dívka dokonce má mít „svarbu“, což je z nářečí chodského.

Co je ale horší: Audiorama ukazuje Lidice na začátku června 1942 jako poklidnou českou vísku v hlubokém protektorátním klidu a míru. „Uměleckým záměrem“ je patrně v posluchači emočně vyhrotit bukolickou selanku oproti nastávajícímu infernu. Avšak podle badatele Jaroslava Čvančary : „Nacistická okupační správa spustila takovou atmosféru strachu, jakou snad od středověku tento prostor nepoznal, a začalo to hned den atentátu (27.5.1942). Policejní razie, demonstrace síly, telefonáty mezi Prahou a Berlínem, kdy rozzuřený Hitler nařizuje deset tisíc popravených okamžitě…“ Začínají popravy stovek lidí, jejich jména jsou denně čtena z rozhlasu.

Ale v audiodíle o Lidicích, ze kterých denně dojížděli dělníci a havíři do Kladna, vládne absolutní klid a neinformovanost! A teď se dostávám k tomu kruciálnímu problému:

FAKTA JSOU ZNÁMA! Co ale lidé ze Sonosféry vůbec vědí o okupaci, když se mohli obrátit na kancelář SKS, která ze svého skromného rozpočtu uvolnila na milionový projekt osm tisíc korun? Vnucuje se kalné podezření, podpořené i reakcí starých zlých holubů, že tento projekt se – nejspíš bezděky – stal jen součástí dlouhodobé německé snahy zrelativizovat oběti 2. světové války, ve které přece byl největší obětí samotný německý národ… Zatímco Češi si žili (až na Lidice) v míru, a ani nemuseli rukovat do Wehrmachtu.

Záměr autorů ze Sonosféry byl možná ušlechtilý. Leč buďto fakta neznali, nebo zfalšovali. Nemůže obstát odkaz na „uměleckou licenci“, protože umění musí být zejména pravdivé. Zde i písmenko či dvě dělí „rozeznění“ od „rozezlení“. Zatímco technická a výtvarná kvalita projektu je nepochybně skvělá, je kvůli nepravdivosti díla „umělecký dojem“ záporný. A politický katastrofální!

 

 

 

 

 

 

 

 

A musím konstatovat, že klasická šestá kolona (pátou měl v Madridu Franco, šestou mají sudetoněmečtí revanšisté v Praze) drze zneužila hlouposti lidí ze Sonosféry i nadcházejícího 70. výročí lidické tragédie. Přijďte tam letos do Lidic 10. června všichni!

Lit.: anonym (Faltýnek, Vilém?): Prezentace projektu Rozeznění – Lidice 2012.  Pozvánka na prezentaci projektu Rozeznění – Lidice 2012 (ÚSTR, 10.05.2012). In web ÚSTR, 10. 5. 2012 (pozvánka). – Cit.: Vyprávění pamětníků z Lidic inspirovalo vznik projektu Rozeznění – Lidice 2012. Spisovatelka Tereza Semotamová napsala v loňském roce s využitím nahrávek pamětníků audio drama, které už brzy nabídne nevšední zážitek návštěvníkům pietního území v Lidicích – na místě zničené obce obživne letos v červnu její každodenní život tak, jak mohl vypadat pár dní před vyhlazením – jako individuální nahrávka do sluchátek návštěvníka. O přenosu dokumentárního materiálu do umělecké podoby diskutovali tvůrci audiodramatu Tereza Semotamová, režisér Thomas Zielinski a dramaturg Vilém Faltýnek. Návštěvníci slyšeli první ukázky ze vznikajícího díla. Besedu moderoval Michal Šmíd.

Lit.: Doležal, Bohumil: Květen – měsíc nenávisti. In Lidové noviny, 10. 5. 2012 (fejeton). – Cit.: „Byl první máj, byl lásky čas“, zní okřídlený verš básníka. Toto pojetí května není české specifikum. České specifikum je svéráz oslav, které na květen připadají: vzbuzuje totiž podezření, že řeči o lásce času jsou v našem případě pokrytecké. Praxe totiž vypadá jinak.

Mluvím o zavedeném způsobu oslav konce druhé světové války. Válka skončila před skoro sedmdesáti lety. Je jistě co oslavovat. Vzdát úctu padlým a obětem, vyjádřit obdiv hrdinům, kteří se zbraní v ruce vzdorovali nacistickému Německu a přispěli k jeho porážce. Takový způsob vůbec nebrání hovořit o tom, co se dělo za války i bezprostředně po ní, jako o minulosti, to znamená s odstupem, věcně, a kde je to třeba, i kriticky.

U nás se děje něco úplně jiného: vzpomínání na válku a její ukončení je spojeno s navozením společenské atmosféry, jaká tu vládla v květnu 1945. Patřily k ní zjitřené emoce a notná dávka nenávisti k poraženému nepříteli, v té době svým způsobem pochopitelné. A tak má člověk vždy zhruba jeden měsíc v roce dojem, že válka skončila právě teď, přesněji řečeno, že její skončení musí být vždy znovu a znovu rituálně probojováno. V té hysterii se skrývá jakési špatné svědomí: leccos z toho, co se u nás bezprostředně po válce dělo (mám na mysli zejména nelidské zacházení s německým obyvatelstvem ČSR), bylo sice pochopitelné a dá se to vysvětlit, v žádném případě to ale nejde ospravedlnit. Zejména ti, pro něž to bylo prospěšné, se od té doby pokoušejí národ přesvědčit, že to bylo prospěšné pro všechny a že právě to ty činy legitimuje. Nemotorná křečovitost této populistické lsti je patrná na první pohled. A tak jsme na tom jako smutný hrdina Chaplinovy grotesky, který deset let po válce (té první) střeží opuštěný zákop někde u Verdunu – nevšiml si totiž, že už je dobojováno.

Tahle hysterie je něco jako obrovitý maelström. Vtahuje do sebe nejen události, které se sice odehrály ještě dlouho před koncem války, ale ve válce a s válkou souvisí, ale i takové, které s ní nesouvisí vůbec. Namátkou dva příklady z pondělních Lidových novin.

Před časem poskytla Sudetoněmecká kancelář v Praze finanční podporu uměleckému projektu Rozeznění, který má sloužit uctění lidických obětí. Ředitel Lidického památníku donutil autory projektu podporu vrátit s odůvodněním, že se německá reprezentace za Lidice nikdy řádně neomluvila a že sudetští Němci se jako tlumočníci účastnili lidického masakru. Jistě, tlumočníci nebyli Alsasané, ti uměli francouzsky, ne česky. Taky tam netlumočilo všech tři a čtvrt milionu sudetských Němců. A nikdo neobviňuje deset milionů Čechů za to, že se mezi nimi našlo pár (v tomto případě pár tisíc) darebáků, kteří s ruskou podporou prováděli stalinské represe. Profesor Halík si troufnul docela věcně namítnout, že tlak na urážlivé vrácení dotace je projevem naprostého nepochopení projektu, jehož smyslem bylo učinit z Lidic místo smíření, a nikoli potencování nacionální nenávisti. Nato mu Daniel Kaiser v Lidových novinách odpověděl, že Lidice nemohou být žádným místem smíření, ale „v ideálním případě“ místem pokory nynějších návštěvníků (rozuměj z Německa), kteří cítí jakousi nepřímou odpovědnost za pachatele. Zkrátka, Němci smějí do Lidic tak nanejvýš lézt po břiše.

Ve stejném čísle Lidových novin píše Zdeněk Zacpal o věci časově velmi odlehlé, totiž o vztyčení a znovuobnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí (to první se odehrálo v roce 1650). Podle autora je zapotřebí, aby se česká společnost inspirovala nikoli dobou poroby, ale první republikou a těmi, kteří bojovali v první světové válce za ni a pak za svobodu proti nacistickým a sovětským uchvatitelům.

Česká společnost s sebou už skoro sedmdesát let vláčí břemeno latentní nenávisti. Otevřeně se projeví každoročně v květnu a má sklon extendovat (konec konců k válce nepatřily jen květny, ale i červny a třeba prosince). Nenávist se šíří jako rakovina i do oblastí, které nikdo s válkou ani nespojuje: viz agresivní hulvátství, jež provází odborářské mítinky (čekají nás ještě během měsíce).

Politika – ne ta naše, ale politika vůbec – byla vždycky technikou pro usmiřování konfliktů, které by jinak společnost sužovaly a ničily. Na Západě stojí na křesťanských základech: na přesvědčení, že i nepřítel je bližní, na příkazu bližní milovat a v tom rámci jim taky odpouštět. Tyto zásady, jak upozorňoval Masaryk, jsou nejen „mravné“, ale taky praktické.

U nás bohužel spočívá politika v péči o udržování stálé hladiny nenávisti ve společnosti. Je prý nesmiřitelným (podle některých teorií dokonce neustále se zostřujícím) třídním bojem mezi silami dobra a silami zla. Ve společnosti takto pojaté a řízené se nedá žít a nenávist ji dřív nebo později sežere.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Toto pojetí politiky bylo dovedeno k dokonalosti v době ruského komunismu. Bez větších problémů pak přežilo i listopad 1989. Nezbývá než konstatovat, že v téhle základní záležitosti se transformace české společnosti zatím nepovedla.

Lit.: -oho- (= Houska, Ondřej) – Winklerová, Kristina: Názor pamětníků je nezajímal, říká ředitel Památníku Lidice o chystané dramatizaci. In web ČRo, 10. 5. 2012 (článek + audio). – Cit.: Obyvatelé Lidic požadují zastavení projektu, který si klade za cíl zachytit atmosféru v obci těsně před jejím vyhlazením nacisty 10. června 1942. Projekt nazvaný Rozeznění – Lidice 2012 má být zvukovou dramatizací tehdejších tragických událostí pro návštěvníky lidického památníku. Podle občanů ale zkresluje a zlehčuje historické události.

Audiodrama popisuje běžný život Lidic zhruba v období heydrichiády. „Vycházeli jsme z toho, že poslední pamětníci pomalu odcházejí. Dneska žije pouze šest žen, které přežily druhou světovou válku. Nejstarší je 99, nejmladší 86,“ říká ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl.

Záměrem podle něj bylo přenášet emoce nejen prostřednictvím výkladu průvodkyň, ale přímo s nimi na pietním území pracovat. Projekt týmu kolem občanského sdružení Sonosféra mu proto připadal jako vynikající nápad.

Ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl přibližuje námitky k projektu Rozeznění – Lidice 2012: „Představoval jsem si, že v podstatě nahradí jednou to, co nám vlastně dneska bude chybět tím, že neprovádějí po pietním území lidické ženy nebo přeživší lidické děti,“ dodává Červencl s tím, že výslednou dramatizaci zatím neslyšel.

Námitky občanů přesto ředitel Památníku Lidice chápe. „Neviděli celý scénář. Nebyl jim ani předložen. Byl jim odmítnut k předložení a to si myslím, že je velká chyba. Protože jestliže, a to se každý do toho může vžít, se tam pojednává o mých předcích, o mé mamince, o mé babičce, bylo by dobré, kdybych věděl, o co tam půjde,“ vysvětluje.

Problémy, které Lidičtí s audiodramatem mají, se podle Červencla týkají spisovné češtiny, ale i míry fabulace některých příběhů nebo dokonce zobrazení osob, u kterých prý není zcela jasné, zda byli zrádci, nebo hrdinové. On sám si myslí, že scénář by měl být s pamětníky konzultován.

 

 

 

 

 

 

Scénáristka ale údajně nedovolí žádné úpravy, upozorňuje ředitel památníku. Další osud projektu je tak zatím nejasný. „Osobně doporučuji, a včera jsem to znova napsal Sonosféře, abychom se vrátili k jednacímu stolu s lidickými pamětníky a pokusili se najít východiska. Protože toho projektu jako takového by byla velká škoda, pokud by se neuskutečnil. Ale já na druhou stranu jako ředitel památníku pracující v Lidicích těžko mohu nepřihlížet k důrazným výtkám ze strany lidických občanů,“ uzavírá Červencl.

Lit.: ČTK, -fil- (= Filip, Martin): Lidičtí chtějí zarazit chystaný audioprojekt, prý zkresluje historii. In web IDnes, 10. 5. 2012 (článek). – Cit.: Obyvatelé Lidic chtějí zastavit projekt Rozeznění, připravovaný k letošnímu 70. výročí vyhlazení obce. Návštěvníky mělo pietním místem provést takzvané audiodrama, které by přiblížilo atmosféru života v obci těsně před tragickým 10. červnem 1942. Nahrávka ale podle pamětníků události zkresluje.

Návštěvníci areálu lidického památníku si měli interaktivní zvukovou nahrávku poslechnout prostřednictvím upraveného mobilního telefonu při procházce pietním územím. Projekt měl být spuštěn 9. června. Místní lidé, kteří historické události pamatují, ale tvrdí, že audiodrama historii zkresluje a navíc zlehčuje období heydrichiády a stanného práva, které předcházelo vypálení vesnice.

Podle starostky Veroniky Kellerové Lidičtí na jednu stranu chápou, že osud vesnice je často umělecky zpracováván. Zároveň však dodávají, že v případě projektu Rozeznění o umělecké dílo v pravém slova smyslu nejde, a je proto nutné zachovat co možná největší míru autenticity.

„Projekt se má odehrávat přímo na pietním území, posluchači budou zdramatizované rozhovory považovat za realitu. V takovém případě by měly realitě maximálně odpovídat,“ domnívá se starostka. Mimo jiné má výhrady i k tomu, že projekt nikdo detailně nekonzultoval s lidmi, kterých se dotýká.

„Prakticky jsme neměli možnost se s audiodramatem kompletně seznámit. Předložili nám jej jako hotovou věc asi před třemi měsíci,“ řekla jedna z žen, která v Lidicích za války přišla o otce.

Lidickým vadí, že nahrávka není autentická

Řediteli lidického památníku Milouši Červenclovi se myšlenka projektu zamlouvá: „Myslím, že je to skvělý nápad. Zachovat zejména pro mladou generaci pravdivé svědectví o této době a o událostech, které mohou nejlépe popsat právě jejich pamětníci.“

Zároveň ale lidické obyvatele chápe. „Pamětníkům vadí zejména fakt, že na nahrávce chybí skutečné autentické výpovědi. Pamatují si svoji babičku, která ty události zažila, a chtěli by slyšet vyprávět ji. Jak ona to říkala, jak ona mluvila. Když už tam zaznívá její jméno,“ přiblížil MF DNES Červencl výhrady místních lidí.

Autoři projektu uzavřeli loni s Památníkem Lidice smlouvu a podle té prý postupují. Podle spoluautorky Lenky Faltýnkové vadí obyvatelům a pamětníkům z Lidic například dialekt, jakým mluví někteří herci nebo spisovnost jazyka.

Faltýnková ale uvedla, že lidičtí znají zatím jen část textu a hudebního zpracování: „Proto dochází k tomu, co se teď děje. Myslíme si, že to je veliké nedorozumění. Chtěli bychom, aby pamětníci slyšeli konečný tvar a výsledné dílo a pak ať se vyjádří,“ řekla k tomu. V projektu chce rozhodně pokračovat.

Válečné ukázky v audiodramatu zaznít neměly

Text pro projekt Rozeznění literárně zpracovala česká spisovatelka a překladatelka žijící v Německu Tereza Semotamová. Měl přiblížit obyčejný život běžného člověka v dramatické době. Představuje to, co Lidicemi mohlo znít v posledních dnech před jejich zánikem. Například tu vyhrávala místní dechová kapela Ladislava Huříka, u velké lípy se scházeli mladí a bavili se.

„Rozhovory s lidickými pamětníky pro projekt Paměť národa, které jsme sbírali od loňského léta, nás velmi zaujaly. A říkali jsme si, jak to, že každý o Lidicích něco ví, ale málokdo se sem přijede podívat,“ popsal Vilém Faltýnek z Tuchlovic na Kladensku, jak vznikl nápad vytvořit pro Památník Lidice něco na způsob rozhlasové hry vycházející z výpovědí pamětníků.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fiktivní dialogy evokují atmosféru těsně po atentátu na Reinharda Heydricha, kdy však obyvatelé Lidic ještě nevědí, že zemřel. V dramatu tak chybí tragické scény.

Lit.: Jurková, Marcela: Obyvatelé Lidic si stěžují na umělecký projekt, podle nich tragédii zlehčuje. In web IHNed, 10. 5. 2012 (článek). – Cit.: Projekt Rozeznění, který má návštěvníky lidického památníku seznámit s fiktivními dialogy obyvatel před jejich vyvražděním nacisty, narazil na odpor místních. Podobně kriticky se Lidičtí vyjadřují k téměř všem novinkám, které se týkají pietního území.

Ten projekt má přitáhnout pozornost mladých lidí k tragédii, která se po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha odehrála 10. června 1942 ve středočeských Lidicích. Přímo v místech, kde po vypálení obce a povraždění všech mužů, zůstalo jen pietní území, si prostřednictvím nahrávky poslechnou, jak před 70. lety lidé ve zdejší vesnici žili.

Není však vyloučeno, že Lidice zůstanou nadále „tiché“.

Obyvatelé obce totiž požadují, aby společnost Sonosféra projekt Rozeznění – Lidice 2012, který má zachytit atmosféru života v obci těsně před jejím vyhlazením, zastavila. Vadí jim, že se nedrží historických faktů.

„Projekt má být realizován přímo na pietním území, posluchači budou zdramatizované rozhovory považovat za realitu. V takovém případě mají realitě odpovídat, celkový obsah projektu má projít připomínkováním těch, kterých se dotýká a jejich připomínky mají být respektovány a  přijaty,“ říká Miloslava Kalibová, která v Lidicích ztratila otce a další tři roky nuceně strávila v koncentračním táboře.

Manažer projektu Vilém Faltýnek tvrdí, že se snažili věcné připomínky podle obyvatel Lidic do scénáře vložit. „Jedná se ale od počátku o umělecké dílo. Všichni návštěvníci, kteří si audioverzi poslechnou, na to budou hned v úvodu nahrávky upozorněni,“ tvrdí.

Lidičtí kritikou nešetří

Lidičtí obyvatelé jsou kritikou k novinkám, které se vztahují k tragické události a pietnímu území, známí. Už v roce 2006 měli výhrady k nové multimediální expozici s názvem „A nevinní byli vinni…“, která byla otevřena ve zrekonstruované budově muzea. Nakonec se s ní smířili.

Nesouhlasili ani s tím, aby Památník Lidice dal na pietní území cedulky s informacemi, co v místech původně stálo. Návštěvníci si tak mohli snáze představit, kde byla například stará fara, statky nebo rybník. „Když pak nakonec s myšlenkou souhlasili, už jsme na projekt neměli peníze,“ konstatoval před rokem ředitel památníku Milouš Červencl.

Velké výhrady měli původně Lidičtí i ke zfilmování novely Nokturno Zdeňka Mahlera. Vadilo jim, že režisér filmu Lidice Petr Nikolaev postavil snímek příliš na příběhu „antihrdiny“ Františku Seidlovi, který vyvraždění vesnice nacisty přežil jen díky tomu, že v hospodské rvačce zabil syna a tak byl ve vězení. Nakonec většinu z nich film, který viděli v předpremiéře v improvizovaném letním kině, dojal.

„Bála jsem se, že to bude úplně něco jiného,“ řekla po loňské předpremiéře Jaroslava Skleničková, kterou nacisté v šestnácti letech deportovali do tábora v Ravensbrücku. Vyhlazení Lidic přežilo jen 17 dětí, zbývajících 88 dětí nacisté zavraždili. Jedinou výtku měla ke scéně týkající se zabíjení mužů z vesnice. Podle ní je totiž nacisté nezastřelili, ale pobili.

Velké roztrpčení vyvolala také reklama Vypal Lidice aneb Total burn-out of Lidice. Internetová kampaň, která měla upozornit na to, že lidé v Lidicích skutečně zemřeli, spustila lavinu stížností. Památník Lidice následně kampaň předčasně ukončil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Projekt Rozeznění – Lidice 2012 vzniká v souvislosti se 70. výročím lidické tragédie. Návštěvníci areálu lidického památníku by si měli interaktivní zvukovou expozici vyslechnout prostřednictvím upraveného mobilního telefonu při procházce pietním územím poprvé 9. června.

Lit.: ČTK: Občané Lidic požadují zastavení projektu Rozeznění – Lidice 2012. In web České noviny, 10. 5. 2012 (článek). – Cit.: Obyvatelé Lidic požadují zastavení projektu Rozeznění – Lidice 2012, který má zachytit atmosféru života v obci těsně před jejím vyhlazením 10. června 1942. Unikátní audiodrama, jež má být k dispozici návštěvníkům areálu lidického památníku od 9. června, podle nich události zkresluje. ČTK o tom dnes informovala starostka Lidic Veronika Kellerová.

Projekt Rozeznění – Lidice 2012 vzniká v souvislosti se 70. výročím lidické tragédie. Návštěvníci areálu lidického památníku by si měli interaktivní zvukovou expozici vyslechnout prostřednictvím upraveného mobilního telefonu při procházce pietním územím.

Podle občanů z Lidic je ale problém v tom, že audiodrama zkresluje historii a zlehčuje období heydrichiády a stanného práva, které předcházelo vypálení vesnice. Lidičtí podle Kellerové uznávají, že osud vesnice bývá předmětem uměleckého zpracování a připouští uměleckou licenci. Dodávají však, že v případě projektu Rozeznění – Lidice 2012 o umělecké dílo v pravém slova smyslu nejde, a umělecká volnost tak nemůže být dána.

„Projekt má být realizován přímo na pietním území, posluchači budou zdramatizované rozhovory považovat za realitu. V takovém případě mají realitě odpovídat,“ míní starostka. Nelíbí se jí, že projekt nikdo nekonzultoval s lidmi, jichž se to dotýká. „Prakticky jsme neměli možnost se s audiodramatem kompletně seznámit. Předložili nám jej jako hotovou věc asi před třemi měsíci,“ řekla jedna z žen, jež v Lidicích přišla o otce.

 

 

 

 

Literární text pro projekt Rozeznění – Lidice 2012 napsala česká spisovatelka a překladatelka žijící v Německu Tereza Semotamová. Hlavním tématem je obyčejný život člověka v dramatické době. Představuje to, co Lidicemi mohlo znít v posledních dnech před jejich zánikem. Fiktivní dialogy evokují atmosféru těsně po atentátu na Reinharda Heydricha, kdy však obyvatelé Lidic ještě nevědí, že zemřel. V dramatu tak nezaznívají tragické scény.

Lit.: -jbu- (= Bumba, Jan) – Kozmová, Kateřina: Chystanou pietu k 70. výročí vypálení Lidic poškozuje spor o audiodrama. In web ČRo, 11. 5. 2012 (článek + audio). – Cit.: Jeden z hlavních bodů chystané piety k 70. výročí vypálení Lidic je v ohrožení. Obyvatelé obce odmítají unikátní audiodrama, které mělo návštěvníkům připomenout, co se za druhé světové války odehrálo. Nelíbí se jim, že jde o fiktivní dialogy. Ty podle nich na pietní území nepatří.

Autorkou textů je Tereza Semotamová, česká spisovatelka a překladatelka žijící v Německu. Audiodrama pojala jako fiktivní dialogy mezi osobami, které v době Heydrichiády skutečně žily. Za dramatizací textů stojí projekt Rozezeznění – Lidice 2012.

„Jsme přesvědčeni, že texty v té podobě, jaká nám byla prezentována, na pietní území nepatří. Nezobrazují tragédii Lidic, nereprezentují události tak, jak se staly, reálný život. Texty jsou vymyšlené a vkládané do úst lidem, kteří možná žili,“ shrnuje hlavní výtky starostka Lidice Veronika Kellerová.

Obyvatelé obce se shodují, že podobná umělecká volnost na pietní území nepatří. „Může to být v televizi, v rádiu, v knihách. Ale ne tam, kde umírali lidé,“ říká Kellerová.

Starostka Lidic Veronika Kellerová a hlavní realizátor projektu Rozeznění – Lidice 2012 Vilém Faltýnek byli hosty pořadu Ozvěny dne. Hlavní realizátor projektu Rozeznění – Lidice 2012 Vilém Faltýnek tvrdí, že podobu projektu už lidičtí znají delší dobu: „Jsme s lidickými v kontaktu už dva roky, od doby, co jsme točili vzpomínková vyprávění. Už tehdy jsme je o projektu informovali.“

Ve smlouvě s Památníkem Lidice je prý jasně uvedeno, že se jedná o umělecký dramatický tvar, který bude možné poslouchat v areálu zaniklé vesnice, tedy na pietním území.

Obyvatelé Lidic texty audiodramatu poprvé viděli 19. února. Od té doby si podle Kellerové občané píšou s manželi Faltýnkovými a řeší připomínky k textům.

„Všemi připomínkami se vážně zabýváme, řadě z nich jsme už vyhověli, opravili jsme spoustu nepravdivých faktů, na které jsme byli upozorněni,“ říká Faltýnek.

Starostka však oponuje: „Ano, takhle to vypadá, že s námi komunikují a reagují na veškeré připomínky. Ale oni začali reagovat až ve chvíli, kdy nás lidičtí poprosili, abychom se do toho vložili jako obec.“

Hlavní nebezpečí audiodramatu vidí Kellerové v tom, že může být zavádějící, protože návštěvníci památníku budou dialogy pokládat za něco, co se opravdu odehrálo.

„Každého posluchače upozorníme, že poslouchá umělecké dílo Terezy Semotamové a dalších umělců, kteří se snaží podat představu vesnice, jak mohla být, než byla zničena,“ popisuje Faltýnek. Ve smlouvě je prý navíc stanoveno, že drama bude zachycovat to, co se stalo před vypálením Lidic, nikoli samotnou tragédii.

Lidice chtějí změnu i za cenu zpoždění projektu

Lidičtí jsou přesto rozhodnuti projekt v současné podobě nepřipustit, i za cenu toho, že nebude realizován přesně na výročí vypálení Lidic, které připadá na 9. června. „Nejsme proti projektu, ale musí být jinak zpracován, nebo musí být realizován jinde, ne na pietním místě. A klidně to může být na podzim,“ říká Veronika Kellerová.

Posun/e m projektu však Vilém Faltýnek kategoricky odmítá, protože projekt je od začátku definován jako součást vzpomínkových akcí ke dni výročí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„V souladu s tím byli osloveni všichni sponzoři a nadace, kteří tento neziskový projekt podpořili. Rozpočet byl tři miliony korun, dva roky se projektu věnovaly desítky dobrovolníků,“ vysvětluje Faltýnek. Pokud se prý projekt nezrealizuje přímo k 9. výročí, neuskuteční se vůbec.

Lit.: Bystrov, Michal: Píseň v hlavě – Rozeznívat Lidice se nevyplácí. In Lidové noviny, 14. 5. 2012 (glosa).

Lit.: Drda, Adam: Sudeťácký strašák v Lidicích. In Hospodářsk é noviny, 14. 5. 2012 (glosa).

Lit.: Drda, Adam: Lidice, Rozeznění a pokrytectví. In Revolver Revue, 14. 5. 2012 (glosa). – Cit.: Občanské sdružení Sonosféra připravuje už dlouho náročný projekt Rozeznění – Lidice 2012. Stručně řečeno, jeho cílem je umělecké oživení vesnice vyhlazené nacisty, které pracuje s prostředky zvuku a využívá moderní technologie. Návštěvník lidického památníku by měl mít možnost půjčit si speciálně upravený mobilní telefon a sluchátka a pak volně chodit po prostoru někdejší vsi, přičemž telefon rozezná jeho polohu a podle toho bude do sluchátek pouštět část „audiodramatu“ vztahující se k danému místu (podrobnosti na www.rozezneni.cz). Autoři se přitom rozhodli, že nebudou pojednávat události z 9. a 10. června 1942, to jest vraždění a počátek likvidace obce, ale všední život, který tragédii předcházel. Jejich tématem tedy není zánik, předvedený už mnohokrát, nýbrž to „obyčejné“, co nacisté zničili. Útržky rozhovorů mezi obyvateli, hlas zvonů zbouraného kostela, štěkot psů a třeba i bouchání dveří a oken ve staveních, která už nejsou.

Záměr je pozoruhodný. Za prvé se snaží překonat komunisticky propagandistické pojetí, zplošťující lidickou tragédii individuálních osudů na povšechný „osud obce“ jako součásti „celonárodního boje proti fašismu“. Lidice přece kdysi nebyly žádným symbolem – před tragédií to byla vesnice jako každá jiná. Za druhé za pozornost stojí záměr pracovat především se zvukem. Nemohu psát o výsledku, který neznám, protože premiéra má být až začátkem června (vím jen, že v dramatickém zpracování se mísí projev herců s řečí pamětníků), ale je mi sympatická představa, že zvukem lze i v takovém veřejném prostoru a míře „stavět“, že jím lze i bez dalších prostředků tvořit, vyvolávat emoce a podněcovat myšlenky.

V posledních týdnech se však v českých médiích objevila série zpráv, že „audiodrama“ naráží v Lidicích na zásadní odpor. Deklarovaný důvod? Na realizaci projektu (celkové náklady jsou asi tři milióny korun) přispělo částkou osm tisíc Kč Sudetoněmecké krajanské sdružení, což se představitelům lidických organizací prý jeví jako nepřípustné. Daniel Kaiser publikoval v Lidových novinách (7. 5. 2012) komentář s titulkem „Hrdost lidických“, v němž líčí SKS jako doslova ďábelskou revanšistickou organizaci, kritizuje její finanční příspěvek a poté píše: „V této konkrétní epizodě je ovšem Sudetoněmecká kancelář v Praze nevinně, o peníze byla požádána a možná by odmítnutím riskovala ještě větší rozruch. Chytnout za nos by se měli spíš v Sonosféře.“ Odhlédnu-li od Kaiserovy představy, že nenávist má každý zachovávat až do bůhvíkolikátého kolene („dějiště masového zločinu nemá co být místem smíření“), stejně tu zůstává jako vážný problém neuvěřitelná lehkost, s níž komentátor z pozice trapného českého nacionalismu „napálí“ sdružení, o němž zjevně nic neví, a vloží se do sporu, o němž toho ví ještě míň.

Už po několika dnech se totiž ukázalo, že dar od SKS je jenom záminka k útoku proti projektu, jehož konečná realizace je v současné chvíli v ohrožení. Představitelům Lidic se jednoduše nelíbí Rozeznění jako takové, vadí jim, že nerespektuje dosavadní zažité pojímání tragédie a že si žádá uměleckou svobodu. Přesně to vyjádřila starostka obce Veronika Kellerová v rozhovoru pro Český rozhlas: „Občané Lidic jsou přesvědčeni, že v té podobě, která jim byla prezentována (…) sdružením Sonosféra, tak se v žádném případě na pietní území nehodí. Ono totiž vůbec nezobrazuje tu tragédii, která se v Lidicích stala. Ty texty jsou skutečně vymyšlené, vkládány do úst lidem, kteří možná žili, a rozhodně nezobrazují reálný život naší obce. (…) A my si právě myslíme, že taková umělecká volnost na pietní území nepatří.“

 

 

 

 

Čili je to tak, jako se „sudeťáckou“ kartou vždycky – vytahuje se zákeřně, když se to zrovna hodí, a to vůbec lidickým (o Kaiserovi) nemluvě neslouží ke cti. Likvidují nebo přinejmenším haní a ztěžují na poslední chvíli několikaletou práci lidí, kteří si Lidice sami našli a pokusili se udělat něco pro to, aby se tamní tragédie zpřítomnila i generaci těch, pro něž je druhá světová válka dávná minulost. Že jejich novátorskému pojetí nerozumí ti starší, to se stává, ale bylo by přinejmenším slušné nechat Sonosféru projekt dokončit a veřejně presentovat, což z podstaty věci nelze udělat jinde než právě v Lidicích.

Lit.: Aum, Jan: Daniel Kaiser psal… In web Události: Politický zápisník Bohumila Doležala, 14. – 19. 5. 2012 (názor čtenáře). – Cit.: Daniel Kaiser psal komentář o hrdosti Lidických, kteří odmítli dar našich bývalých německých spoluobčanů. Použil hantýrku komunistických demagogů, kteří v boji proti odsunutým českým Němcům spatřovali snad podstatu existence. Do česky psaných textů záměrně, stejně jako pan Kaiser, vkládali německá slova jako třeba Landsmanschaft, která pro Čechy, kteří většinou nechápou pravý smysl německého slova, zní ošklivě, což je ale účel autora štvavého hanopisu. Správně by místo Landsmanschaft měl napsat krajanské sdružení nebo krajanské sdružení našich bývalých spoluobčanů, ale to by nesplnilo jeho záměr zabrnkat na nacionalistickou strunu. A co se samotných Lidic týče, byly i jiné „Lidice“, třeba ty ze dne 4. března 1919, kdy československé vojsko střílelo v Kadani kulometem do demonstrujících žen a dětí. Nebo „Lidice“ na popravišti Švédské šance u Přerova, v každém ohledu horší než Lidice samotné, když v noci z 18. na 19. června 1945 vojáci popravili 74 dětí a jejich matky. Uvidíme, jestli k tomuto výročí „Lidic“ napíše pan Kaiser také nějaký komentář o „hrdosti“ a jestli se budou konat pietní vzpomínky.

Lit.: Drda, Adam: Studio Česko. In web ČRo, 17. 5.2012 (rozhovor – hosty Adama Drdy jsou iniciátoři a spoluautoři Rozeznění Lidic Vilém a Lenka Faltýnkovi.)

Lit.: Káninská, Jana: V Lidicích na Kladensku se stupňuje odpor proti projektu Rozeznění. In web ČRo, 17. 5. 2012 (článek + audio). – Cit.: V Lidicích na Kladensku se stále silněji ozývají hlasy proti projektu Rozeznění. Projekt označovaný jako audiodrama, připravuje už téměř dva roky občanské sdružení Sonosféra. Chce připomenout autentický život v Lidicích před jejich zničením nacisty. Umělecká podoba díla se ale místním příliš nelíbí. Dali to najevo i při dnešní prezentaci.

Obyvatelům Lidic se nelíbí hlavně umělecká podoba díla, a to i přesto, že ji autoři již od počátku avizovali. Hlavní spor je o to, že se v nahrávkách objevují fabulace a vymyšlené části příběhu, které přitom mají reálný základ ve vzpomínkách původních obyvatel Lidic.

Několik pamětníků života původní obce ale stále žije a jejich potomci dnes dokonce autory obvinili, že těm starým lidem chtějí vzít vzpomínky a vyprávět příběhy, které se mohly odehrát úplně kdekoliv. Chtěli by, aby dílo bylo spíše dokumentární.

Prezentaci zvukového projektu přímo v Lidicích sledovala reportérka Jana Káninská

Na dnešní prezentaci zazněl ale na druhou stranu hlas lidického občana Františka Koláře, který se autorů i projektu zastal s tím, že na pietním území stejně lidé venčí psy, takže pieta je již dávno narušena.

Autoři projektu, kterými jsou manželé Faltýnkovi, mají za to, že došlo k nedorozumění. Od začátku říkali, že součástí jejich audiodramatu bude fikce. Navíc scénář nahrávek dávali pamětníkům ke schválení a snažili se zapracovat jejich připomínky.

Lenka Faltýnková má za to, že problémy odstartovala zmínka o kontroverzním lidickém občanovi Kubíkovi, který byl původně zmíněn jako vlastenec, přitom byl podle pamětníků členem nacistické organizace. Tyto údaje teď dokonce prověřují historici.

 

 

 

 

 

 

 

Autoři momentálně nevědí, co s projektem bude dál. Jasno do toho nevnesl ani Památník Lidice. Žádný z jeho zástupců ne dnešní prezentaci nepřišel.

Lit.: Blahuš, Petr: Jinýma očima – Halíku, tohle nám neříkejte. Šéf památníku v Lidicích se zlobí kvůli Sudeťákům. In Parlamentní listy, 21. 5. 2012 (článek). – Cit.: Někdejší blízký spolupracovník prvního polistopadového prezidenta Václava Havla, kněz Tomáš Halík rozlítil představitele Památníku Lidic i členy Českého svazu bojovníků za svobodu, když podpořil sponzorské snahy sudetských Němců spojené s chystanou vzpomínkovou akcí u příležitosti vyhlazení obce Lidice nacisty.

Kněz Tomáš Halík se postavil na podporu kontroverzního sponzoringu sudetských Němců projektu Rozeznění. Ten má být součástí velké piety konané na místě zničených Lidic 10. června. Proti známému církevnímu představiteli a vyhledávanému intelektuálovi se ale nezvykle ostře postavil spolek zastupující pozůstalé z nacisty vypálené vesnice i váleční veteráni.

Projekt Rozeznění, který chce sponzorovat sudetoněmecký landsmanchaft, měl návštěvníkům památníku v Lidicích umožnit během procházky areálem Němci zlikvidované vesnice pomocí mobilního telefonu a sluchátek poslouchat nejrůznější zvuky či rozhovory tehdejších obyvatel, které se odehrály jen několik dní před tragickým nájezdem nacistů. Pamětníci však tvrdí, že tento dokument je navíc zcela nevěrohodný.

„Tlak na vrácení daru nebezpečně posouvá připomínky lidické tragédie zpět do dob komunistické propagandy, která tuto událost zneužívala k protiněmeckému štvaní a která sudetoněmecké organizace paušálně démonizovala,“ uvádí Halík. Dodává též, že je přesvědčen, že „tlak na urážlivé vracení daru Sudetoněmecké kanceláře je projevem naprostého nepochopení smyslu celého projektu a podrývá úmysl učinit z Lidic místo smíření, a nikoliv dalšího potencování nacionální nenávisti“.

Halík tvrdí že pražská sudetoněmecká kancelář, která sama sebe označuje za zpravodajskou, naopak údajně zastupuje tisíce antifašistů. „A samozřejmě i nevinných obětí bestiálních zločinů během „divokého odsunu“,“ zdůrazňuje Halík.

Žije mimo realitu

„Nejsem žádný komunista, ale Halík je demagog. I když je to bezesporu chytrý člověk, tak se opět jasně zcela ukázalo, že je mimo mísu,“ ostře odsoudil Halíkovu veřejnou podporu sudetským Němcům ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl.

„Čím déle jste odříznutý od normálních lidí, tím více jste mimo,“ dodal Červencl, na jehož podporu se před ministerstvem kultury plně postavil i Český svaz bojovníků za svobodu (ČSBS). „Za poslední týden jsem se stal terčem takového množství útoků a urážek, že už si to ale tolik neberu. I když od tak chytrého člověka, jakým pan Halík určitě je, to bolí obzvlášť,“ dodal ředitel Památníku Lidice v prohlášení zaslaném ParlamentnímListům.cz.

Halíkovy argumenty tvrdě odmítlo i nejvyšší vedení Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), konkrétně jeho předseda Jaroslav Vodička. „Za komunisty se rozhodně nepovažujeme a co by snad mohlo zajímat i pana Halíka, tak se za ně rozhodně nepovažují ani přeživší lidické ženy a děti, kteří dar od sudetských Němců prostě nechtějí kvůli podílu sudetských Němců na vyvraždění jejich otců, matek a dětí. Je to nestoudnost!“ odpověděl Halíkovi prostřednictvím ParlamentníchListů.cz na ČSBS Vodička.

„Odmítáme, aby tento projekt byl součástí Památníku Lidice i území, jež se stalo dějištěm masakru lidických mužů, a jehož pieta musí být zachována,“ obracejí se s tvrdým odsouzením jak na snahy sudetských Němců vmísit se do chystaných oslav, tak i na jejich Halíkovu podporu pozůstalí po obětech podle mezinárodního práva nepromlčitelných německých válečných zločinů. Památník Lidice, přeživší ženy a děti a jejich potomci mají právo ovlivňovat, co bude součástí pietního území a náplní památníku Lidice,“ uvádí dále.
Zneuctění obětí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Pro dosud žijící pamětníky a jejich potomky je území Lidic místem jejich bývalých domovů, odpočinku jejich nejbližších a proto hájí jakékoliv narušení a zneužití tohoto pietního území. Domníváme se, že projekt o.s. Sonosféra svým obsahem doslova znevažuje lidickou tragédii,“ tvrdí ParlamentnímListům.cz na adresu projektu Rozeznění, který chtěli podpořit symbolickou částkou asi 8000 korun právě sudetští Němců, předseda ČSBS v Lidicích Pavel Horešovský. Sám nejlépe ví, o čem je řeč. Je totiž vůbec nejmladším přeživším lidickým dítětem. Na rozdíl od většiny svých vrstevníků měl štěstí a neskončil v pojízdných plynových komorách.

Lit.: Palata, Luboš: Nazistowska zbrodnia dzieli Czechów. In web Gazeta Wyborcza, 25. 5. 2012 (článek). – Cit.: Lidice, wioska, która symbolizuje nazistowskie zbrodnie w Czechach, stały się polem bitwy zwolenników i przeciwników pojednania z Niemcami. Prawicowym ekstremistom nie w smak czesko-niemiecki projekt artystyczny upamiętniający siedemdziesiątą rocznicę wymordowania jej mieszkańców.

Czy zaplanowane na 10 czerwca obchody 70 rocznicy zburzenia wsi i wymordowania jej mieszkańców zamienią się w skandal mogący zaszkodzić dobrym stosunkom czesko-niemieckim? Prawicowym ekstremistom o to chodzi. Jako pretekst do awantury posłużył im czesko-niemiecki projekt artystyczny związany z Lidicami.

Do tej wsi udaje się każdy niemiecki polityk, który chce oddać hołd ofiarom nazizmu w Czechach. Jest tam ona odpowiednikiem Pomnika Bohaterów Getta czy Pomnika Bohaterów Powstania Warszawskiego. Ponad 350 mężczyzn z Lidic (wśród i nieletni chłopcy) zapłaciło życiem za najbardziej znaczący akt czechosłowackiego ruchu oporu podczas II wojny światowej. 27 maja 1942 r. przysłani z Wielkiej Brytanii czescy komandosi zabili jednego z nazistowskich przywódców, Reinharda Heydricha. Adolf Hitler szalał ze złości, w Protektoracie Czech i Moraw ogłoszono stan wyjątkowy, zaczęły się masowe egzekucje. Zginął też premier rządu Protektoratu, generał Alois Eliasz.

Kilkanaście dni później Lidice stały się miejscem pokazowego odwetu, choć ich mieszkańcy nie mieli nic wspólnego z zamachem ani z ruchem oporu, co potwierdziły przesłuchania. Wioskę wymordowano na rozkaz Hitlera. Przeżyły jedynie 132 kobiety i 17 dzieci (40 innych dzieci z zginęło w komorach gazowych). Lidice urosły do rangi symbolu.

Kilka dekad później to właśnie dzięki tej wiosce stało się możliwe pojednanie Czechów z wypędzonymi po wojnie Niemcami sudeckimi. 17 listopada 2010 r. przywódca Ziomkostwa Niemców Sudeckich, europoseł Bernd Posselt, wygłosił historyczne słowa: „Kłaniamy się naszym współmieszkańcom z Lidic i prosimy o wybaczenie tej części winy, jaką i my ponosimy“. Rok później, wraz z premierem Bawarii Horstem Seehoferem, znów odwiedził Lidice. Obydwaj wypowiadali się w podobnym tonie.

Dzięki temu także w 2011 r. stało się możliwe pierwsze oficjalne spotkanie premiera Bawarii („z urzędu“ jest on patronem wypędzonych z Czech Niemców) z czeskim premierem w Pradze. A premier Petr Neczas zaplanował na ten rok podróż do Monachium – pierwszą na tym szczeblu.

Ostatnio okazało się jednak, że Lidice jako miejsce czesko-(sudecko) – niemieckiego pojednania przeszkadzają niektórym ich mieszkańcom i politykom. Na własnej skórze odczuła to grupa młodych artystów, która z okazji 70. rocznicy mordu przygotowuje czesko-niemiecki projekt audiowizualny „Głosy“. Zderza w nim wspomnienia uczestników tragicznych wydarzeń z codziennym życiem wsi tuż przed zagładą. W realizację nagrań na pliki MP3 wzięło udział 60 znanych aktorów z obydwu krajów.

Wśród sponsorów projektu znalazło się Ziomkostwo Sudeckoniemieckie, przeznaczyło nań kilkaset euro. – Trzeba przypominać kolejnym pokoleniom o zagładzie Lidic. I powtarzać, że coś podobnego nie ma prawa się powtórzyć – mówił szef praskiego biura Ziomkostwa Peter Barton.

- Wydaje mi się to całkiem naturalne, szczególnie po gestach jakie Niemcy sudeccy wykonali w Lidicach – wyjaśnia „Gazecie“ Vilem Faltynek, menedżer projektu.

W liczących dziś ok. 500 mieszkańców Lidiach cała sprawa wywołała niezły zamęt. Najgłośniej zaprotestowała miejscowa organizacja Związku Bojowników za Wolność, której członkinią i sponsorką jest 40-letnia Jana Bobosikova, przewodnicząca nacjonalistycznej patii Suwerenność (to ona poprowadziła antyniemiecką demonstrację podczas niedawnej wizyty kanclerz Angeli Merkel w Pradze).

- Nie zgadzam się, żeby projekt z takim wsparciem, był realizowany – oburzał się Pavel Horeszovski, prezes lidickiego oddziału Czeskiego Związku Bojowników za Wolność.

Mimo iż organizatorzy przedsięwzięcia zwrócili już pieniądze Ziomkostwu, projektu chyba nie da się uratować. – Teraz zarzucają nam, że ma on charakter nazbyt artystyczny a nie dokumentalny. Ale my wciąż staramy się rzecz dokończyć – mówi Faltynek. – Niestety, z internetowych stron Pomnika Lidice już nas usunięto.

 

„Głosy“ wciąż figurują jednak w programie rocznicowych obchodów. Ich realizacja miałaby się rozpocząć 9 czerwca, w wigilię rocznicy zbrodni.

Lit.: Gregor, Jan: Bílé místo v historii Lidic. František Kubík budí vášně. In web Aktuálně.cz, 27. 5. 2012 (článek). – Cit.:  Lidice – Nikdo si neumí představit, jak se museli cítit muži z Lidic nastupující tragického desátého června po skupinách před hlavně pušek vražedného nacistického komanda pro jistou smrt.

Stáli hrdě a tiše, jen před jednou ze salev se z řady ozvalo zvučnou, kultivovanou němčinou: „Pánové, řekněte, co na nás chcete vědět, my vám to všechno povíme!“

Velící důstojník znejistěl, když slyšel svou mateřštinu a otočil se na své nadřízené. Ti ale výkřiku nevěnovali pozornost. Dal tedy pokyn ke střelbě. Tak nějak podává svědectví o události zpráva ministerstva vnitra z roku 1945 s názvem Lidice – Čin krvavého teroru.

Hlas údajně patřil redaktorovi ČTK Františku Kubíkovi, rodákovi z Berlína, který se do Lidic přistěhoval pouhých sedm let před tragédií. Pro přeživší jde jen o další z dokladů slabého charakteru muže, který podle nich nedokázal statečně vzdorovat záhubě, podle jiné interpretace se mohl domnívat, že hrůzná pomsta na Lidicích souvisí nějak s odbojovou činností, do níž mohl být podle nepotvrzených indicií zapojen a pokoušel se ještě zachránit situaci bláhovou nabídkou přiznání.

Vlastenec, nebo kolaborant?

Jméno Františka Kubíka a jeho blízkých působí na lidické pamětníky dodnes jako červený hadr na býka. Je to právě jeho příběh, který vnesl velký rozkol mezi lidické obyvatele a autory projektu Rozeznění, který by se měl v předvečer 70. výročí tragédie spustit na zdejším pietním místě. Interaktivní projekt by měl návštěvníky nalákat na mobil se sluchátky, který pomocí GPS technologie vybírá a spouští na konkrétních místech historické informace a zdramatizované dialogy rekonstruující život v Lidicích před válkou.

Kubík se v textu audiodramatu sdružení Sonosféra vyskytuje ve dvou scénách: ve fiktivním dialogu s manželkou a potom o něm na jednom místě mluví farář jako o vlastenci a dobrém Čechovi.

Jeho image u některých pamětnic je poněkud jiná. Proti Kubíkovi v obci nejvíce brojí sestry Miloslava Kalibová a Jaroslava Skleničková. Jejich rodina Suchánků za války sousedila s Kubíkovými a svůj nesouhlas vůči zařazení Kubíkova příběhu do projektu podepírají vzpomínkami na to, že jejich otec sousedovi za války nedůvěřoval.

Jeden z hlavních autorů projektu Vilém Faltýnek je ze situace nešťastný. „Nic konkrétního, co by se dalo použít proti Kubíkovi, nám ale nesdělili.“ Na prezentaci Rozeznění v Ústavu pro studium totalitních režimů na počátku května zaznělo z úst vnučky paní Kalibové obvinění, že německý rodák byl členem fašistického hnutí Vlajka. Autoři si hned nechali v ÚSTR Kubíka prolustrovat – s negativním výsledkem.

Spíše se tedy zdá, že případ Kubík je jen záminkou, kterou se část lidických obyvatel brání proti projektu, který nechtějí na pietním místě za žádnou cenu připustit. Vadí jim hlavně fabulace a umělecká licence, kterých se autoři dopouštějí. Mají také za to, že autoři s nimi málo komunikují a nerespektují jejich připomínky.

„To máte těžké,“ říká Vilém Faltýnek. „Respektovat jedny pamětníky znamená odmítnout vzpomínky někoho jiného,“ říká Faltýnek s odkazem na dceru Františka Kubíka Evu, která žije dlouhá léta v Kanadě. Její vzpomínky ho zaujaly už v době, když je zpracovával pro organizaci Post Bellum. Kubíkův fascinující příběh shrnul v rozhlasovém dokumentu Vyhlazení paměti.

Intelektuál a „Móda“

Ekonomický redaktor ČTK František Kubík se do Lidic přiženil v roce 1934. Každý pracovní den dojížděl autobusem do práce do Prahy. Pozice Kubíka ve vesnici nebyla jednoduchá. Byl intelektuál, navíc ještě původem z Německa a s nikým se moc nebavil. S manželkou často trávili večery v Praze, nosila nejnovější modely šatů, i proto se jí údajně na vesnici přezdívalo „Móda“. Na vsi se otravovala, ale Kubík, který v Berlíně zažil hlad za první světové války, trval na tom, že pro rodinu je lepší díky potravinové soběstačnosti přečkat očekávané roky bídy na venkově.

Vojenský historik Eduard Stehlík, který je díky svému dlouholetému bádání čestným občanem Lidic, Kubíka hájí. Ve Faltýnkově pořadu se vyjádřil, že Kubík to v období Mnichova a začátku okupace českých zemí musel mít hodně těžké. „Pod vlivem geopolitické situace je tu v závěru třicátých let akcentované protiněmectví, on byl vždy chápán jako někdo, kdo přišel z Německa. Ta pověstná náplava bývá vnímána jako cizí element a trvá i několik generací než se s komunitou sžije.

Za protektorátu nedůvěra ke Kubíkovi ve vesnici zhoustla: „Přišel z Berlína do Četky, mluvil německy, tak co jste si jiného mohl myslet,“ říká v dokumentu výše zmíněná Miloslava Kalibová, jejíž otec se prý obával, aby se nějaká z naivních chlapců ze vesnice před Kubíkem neprozradil se svými sympatiemi vůči atentátníkům na Heydricha.

Řádění německé soldatesky

Pravda je taková, že Kubíka jako jednoho z mála skutečně dobře německy mluvících obyvatel Lidic v době zvýšeného napětí heydrichiády často navštěvovali němečtí oficíři. „V kritických dnech před tragédií jsem ho zastihl velmi znepokojeného, nervózního, s obavami o rodinu,“ sepsal v roce 1982 své vzpomínky jeho někdejší kolega ze zaměstnání Václav Brož. „Sděloval mi důvěrně, jak gestapo a německá soldateska v Lidicích řádí: prohlídky, výslechy, pátrání po cenných věcech v rodinách, později hrubosti. Od Němců, kteří v německých uniformách nebo uniformách SS slyšel zlé narážky na domnělou ilegální podvratnou činnost vycházející z Lidic. Sám vynakládal veškeré úsilí, aby toto nebezpečné nařčení vyvrátil.“

Jsou-li pravdivá zaznamenaná svědectví manželky Anny a dcery Evy, sám měl co skrývat. Svěřil se totiž prý rodině, že byl členem tzv. Schmoranzovy skupiny napojené na odbojovou Obranu národa a generála Eliáše a jen shodou okolností unikl zatčení. Skupina pojmenovaná podle vedoucího tiskového odboru Zdeňka Schmoranze shromažďovala v prvních měsících protektorátu citlivé informace pomocí sítě tiskových referentů na okresních úřadech a dodávala je exilu.

Neexistují žádné přímé důkazy o jeho zapojení do boje proti okupantům, nicméně historik Stehlík říká: „Nedovedu si představit, že by nebyl o odbojové činnosti informován nebo že by se na ní nepodílel.“ O jeho pověsti v práci svědčí i fakt, že se po lidické tragédii na jeho prázdném stole objevily květiny, za což Gestapo potrestalo dva Kubíkovy kolegy několikaletými tresty.

Pověsti manželky a dcery po válce přitížil už fakt, že přežily. Eva přitom měla neobyčejné štěstí. Mezi sedm dětí poslaných ze sběrného tábora v Lodži na převýchovu se podle Stehlíka dostala náhodou. Sedla si ke dveřím a Němec, který děti vybíral, se nechtěl příliš zabývat zavšivenými dětmi a sáhl podle jeho pátrání po prvních, které byly po ruce.

Podezření vzbudil také fakt, že se malá Eva nakonec dostala do rodiny své tety Ely v Berlíně. K tomu jí ale podle všeho pomohla její vlastní silná diplomatická ofenziva a rozhodně ne nějaká protekce s ohledem na Kubíkovu osobu, jak se v obci tradovalo.

Vypadnout z Lidic

Po válce se Anna Kubíková musela konfrontovat s bolestí lidických žen, které nevěděly, co se stalo s jejich dětmi. Existují magnetofonové vzpomínky Anny Kubíkové z osmdesátých let, ve kterých tvrdí, že k emigraci ji kromě jiného donutila i zášť lidických žen. „Chtěla jsem od nich vypadnout,“ říká.

Její slova potvrzuje i tón svědectví pamětnice Jaroslavy Skleničkové nazvaný Historie Kubíkové v lágru, které obyvatelka Lidic vypracovala jako opoziční stanovisko k audiodramatu.

Píše se v něm například: „Když skončila válka, byla najednou Eva prohlášena jako první nalezené lidické dítě, ale nebyla nalezena, protože o ní její matka věděla. Lidické ženy neprotestovaly, i když na základě označení jako první nalezené dítě dostala Eva neprávem 20.000 Kč.“S novým manželem Jaroslavem Zbíralem, Evou a její malou sestrou Jaroslavou a v létě 1948 se jim na druhý pokus podařilo dostat do Rakouska. Cejch emigrantů image rodiny v Lidicích také nevylepšil.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Lidičtí občané stupňují ofenzivu a kromě ministerstva kultury obeslali stížnostmi na autory i sponzory třímilionového projektu. Budoucnost Rozeznění je v tak vypjaté atmosféře stále nejistá, ale už teď je jeho vznik přínosem minimálně proto, že ukazuje, že v oficiální historiografii lidické tragédie jsou i po sedmdesáti letech velmi zajímavá tabuizovaná místa.

Lit.: Kalibová, Marcela: {Dopis Tereze Semotamové}. In Facebook, b. d. (květen 2012). – Cit.: Slečno Semotamová, Váš text k Rozeznění Lidice 2012 není možné přijmout nejen Lidickými, ale pravděpodobně i uměleckými scénáristy či dramaturgy. Jediné, co na Vás obdivuji , je Vaše odvaha se s něčím takovým prezentovat a ještě to chránit autorskými právy. Tohle by Vám opravdu nikdo nevytuneloval. Není totiž co. Nosnou myšlenku to nemá, nemá to ani charakter audiodramatu, jak řekl na tiskové konferenci dne 17.5.2012 pan Lukeš z Literárních novin, který se této tiskové konference zúčastnil na objednávku pana Faltýnka a paní Faltýnkové. Tento novinář , který fakultu žurnalistiky na rozdíl od jiných, kteří se snaží svými diletantskými články pošpinit Lidické a Lidice jako takové, vystudoval a je to nesporně zřejmé. Dokonce byl v podezření, že si jej „najali“ Lidičtí. Opak je pravdou. On se dříve, než jel na tuto konferenci (sám v celém vypraveném autobuse z Dejvic), seznámil s problémem a ptal se. Neagresivně, ale přímo cílenými otázkami. Bylo to pro Faltýnkovi jistě nepříjemné a podezřelé. Tak ale pracuje odborník, kterému jde o věc, nikoliv o to, aby cokoliv zkresloval z osobních zájmů. Někdo se prostě koupit nedá, protože má osobní a profesní čest.
Vy se odvoláváte na scénáře k filmu Amadeus a Lidice. To je nejen nabubřelé, ale hlavně je tu jeden základní a podstatný rozdíl. Tato díla jsou skutečně do jisté míry fabulacemi. Jsou však určena do kin a TV, ne na hřbitov, kterým lidické pietní území bezesporu je a tak, doufám, i zůstane. Dovolila byste si napsat něco podobného pro Olšany či jakýkoliv hřbitov? Jen skutečně nezralý či bezcitný člověk, člověk bez vhledu do hrůzy, kterou prožily Lidičtí a hlavně po návratu z KT lidické ženy, když nanašly své domovy, muže, a hlavně své děti, může něco tak banálního a bezduchého napsat a ještě se cítit dotčený, že je jeho dílo odmítnuto. S pamětníky jste sama nehovořila, vše jste převzala od Faltýnků a s Lidicemi jste se seznámila po té, až když jste byla jako poslední v řadě,když ostatní scénáristé odmítli (podle pana Faltýnka) požádána o scénář.
Lidice a jejich tragédie, resp.hrůzná genocida je téma, které bylo s citem a respektem zpracováno panem Mahlerem a Nikolajevem ve filmu Lidice. Oni se s Lidickými na rozdíl od Vás během natáčení radili. Premiéra se odehrála vloni, ale mimo pietní území.Také hlavní „hrdina“ nenesl jméno skutečného lidického občana pana Seidla. Jmenoval se Šíma. Nikdo z těchto renomovaných autorů by si totiž nedovolil použít pravé jméno pro své dílo, které sice vychází ze skutečných událostí, ale je do určité míry fabulativní.

 

Udělejte si ze svého audioramatu cokoliv a pro kohokoliv, ale pro Lidické NE a NIKDY VÍC. Jakým právem se ujímáte role spolu s Faltýnkovými usmiřovatele mezi Lidickými a sudetskými Němci? Kým jste byli pověřeni? Opravdu jste přesvědčena, že za tak krátkou dobu – 70 let ( =délka jednoho průměrného mužského života) lze odpustit a usmířit se za totální genocidu? Jste Češka nebo Němka? Pro koho pracujete? Vám a Faltýnkům jde o jediné – vlastní profit bez ohledu na kohokoliv a na cokoliv. Smutné, ale poučné.
Marcela Kalibová
P.S podepisuji se za svá prohlášení vždy a všude, uvádím adresu, tedy si za svými názory stojím. Co Vy?

Senková, Zita – Kosatík, Pavel: Jak to vidí Pavel Kosatík – 31. května. In web ČRo 2 Praha, 31. 5. 2012 (rozhovor). – Cit. (…) Zita SENKOVÁ, moderátorka
——————-
Po mnoha staletích a tak v této souvislosti zřejmě příliš nepřekvapí trochu podobný příklad, který ukazuje, jak dlouhá a trnitá bývá cesta k vyrovnání se s minulostí, k usmíření, pokud vůbec se dojde k tomu cíli. Za pár dní si připomeneme 70 let od vypálení Lidic. Připravuje se umělecký projekt Rozeznění Lidice 2012, což má být takové audiodrama, zvukové oživení místa té tragédie. A na tuto akci přispěla i sudetoněmecká kancelář v Praze. Jakmile to ale lidická organizace Českého bojovníků za svobodu i obecní úřad zjistily, rozhodly se darované peníze vrátit. Přitom projekt byl jaksi namířen, chtěl přispět právě k usmíření v těch česko-německých vztazích. Je pro vás, pane Kosatíku, tento sponzorský dar sudetských Němců přijatelný?

Pavel KOSATÍK, spisovatel
——————–
Je pro mě přijatelný, poněvadž podívejte, já jenom možná ještě malinko přesně připomenu, o co v té akci jde. Správně jste řekla, jmenuje se Rozeznění, připravilo to jedno občanské sdružení a víte, tam v těch Lidicích kdysi vznikl takový slogan Lidice budou žít. Ne tak zcela se ve starém režimu ho povedlo uplatnit. Vzniklo z toho trošku takové povinné a tím, nerad to říkám, ale pro mnohé návštěvníky i malinko protivné místo, a nepovedlo se tu tradici tenkrát oživovat způsobem, který si to téma zasluhovalo. Dneska je to o něco možná lepší a tady tenhle ten projekt k tomu může senzačně přispět právě v tom, že ten by tam to území rozžil. On spočívá, stručně řečeno, v tom, že když tam návštěvník přijede, tak dostane mobil, GPS, bude si tam moct chodit po té pláni, kde dneska už samozřejmě žádné budovy nejsou a na těch místech, kde stály domy a kde bydleli lidé, a ono se ví kteří, tak tam v jakési téměř až rozhlasové dramatizaci ožijí jejich hlasy, budou tam štěkat psi, prostě ožije atmosféra té vesnice tak, jako kdyby tam ti esesáci nikdy nebyli vpadli, jak se tam žilo předtím. A mně to přijde jako nápad náramnej, nejenom proto, že je úplně jinej než všechno to patetické, co v souvislosti s Lidicemi zažíváme, ale že skutečně se ta idea té, toho vítězství života nad smrtí tímto způsobem uplatňuje. No, a teďka teda přijde někdo, kdo nabídne peníze a zjistí se, že je opět nemilosrdně kádrován a odmrštěn a prostě je vlastně, a vy zjistíte, že opět zase, to je, to je, vlastně ano, to je podobné jako s tím, s tím sloupem, že v hlavách těch lidí, kteří teda jsou až v podstatě jakoby placeni za smíření, nebo profesionálové smíření, takže je opak tady toho. Že tam, tak si řeknete, tak co vy byste asi od těch sudetských Němců chtěli? Můžou oni tam vůbec přijet, kdyby se chtěli poklonit té památce? A dovolíte jim to? A budete je pozorovat, jak se klanějí a budete jim to hodnotit, jestli to dělají dobře? Víte, já si nemyslím, že ten areál nebo Lidice jako takové, že jsou vlastnictvím jenom těch lidí, kteří se tam tím zabývají nebo těch pamětníků, nebo lidí, kteří zřejmě si k tomu vytvořili takový jakýsi mocenský vztah a myslejí si, že oni sami se o tom rozhodujou. Já si myslím, že ty Lidice, paní Senková, jsou stejně tak vaše i moje, pokud jsme teda ochotný tule tu tradici do sebe pojmout a to myslím, že jsme. A mě to vlastně, oni mě tím udělali ostudu před těmi, před těmi Němci, když se zachovali takhle blbě ve věci toho daru. A mě to na nich vadí. Já si myslím, že oni na to nemají právo a myslím si, že bychom se měli bránit proti takovým lidem, a teď to řeknu obecně, kteří si prostě tak trošičku zmocní nějaké tradice a začnou si z toho dělat svůj vlastní byteček. Já rozumím asi části těch pohnutek, vím, že mnozí z těhletěch lidí k tomu mají citový vztah na základě tom, že jejich předkové tam žili a byli tam zavražděni, ale ať se na mě nikdo nezlobí, po tak dlouhé době to nezakládá právo, znova říkám, zacházet s tím takovýmhle majetnickým způsobem, že prostě já rozhoduju o tom, co se tady smí a nikdo jinej do toho. Víte, tam padaly argumenty třeba proti tomu projektu jako takovému, proti tomu Rozeznění, že třeba v té dramatizaci jsou použita slova, která by ti skuteční lidé nebyli použili, říkají prapotomci těch tehdejších. Třeba pán říkal, že tam zazní slovo Vašku a že ten jeho dědeček by nikdy neřekl Vašku, ale řekl, říkal prý vždycky Vendo. No, tak ponechám na jako soudnosti kohokoli, aby, aby posoudil, nakolik jsou tohle to relevantní argumenty, no. Jestli skutečně se tam hraje o něco podstatného nebo ne. Podstata věci je podle mě ta, aby lidi konečně k tomu prostoru opět získali neafektovaný vztah, aby tam prostě jezdili a aby tam byli schopní začít co, nebo prožít co nejvíc z toho, co ten prostor umožňuje, a ne, aby jim tam pořád někdo poroučel, jestli mají držet tělo vzpřímeně nebo v předklonu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
——————–
Ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl postrádá omluvu Německa za Lidice. Fakt, že toto místo nedávno navštívil bavorský premiér Seehofer a vyjádřil lítost, mu nestačí. Jak vůbec ale řešit tyto spory ohledně zodpovědnosti za 2. světovou válku, za všechno, co s tím souvisí, jaké omluvy, jaká gesta jsou pak účinné?

 

 

 

Pavel KOSATÍK, spisovatel
——————–
Ano, to se právě nesmí předepisovat, že jo. Když prostě řeknete předem, že chcete omluvu, tak pak hodnota té eventuální omluvy, kterou za této situace dostanete, asi nebude velká. To ten dotyčný si pravděpodobně i uvědomuje sám. Tohle se vždycky řeší případ od případu, je to velice citlivá věc a to nejpodstatnější, co rozhoduje o výsledku, tak je opravdu cit těch lidí pro jako vůbec schopnost představit si, že ta jakási druhá strana nebo prostě lidi, kteří si můžou myslet něco myslet něco úplně jiného než já, tak nejsou nepřátelé, nejsou škůdci toho mého projektu a že sem prostě v podstatě povinen s nimi vyjít tak, jako s kterýmkoli jiným člověkem. To by bylo senzační, kdyby se jim dostalo do hlavy.   (…)

Lit.: ČTK: Lidice zatím zůstanou tiché. Unikátní projekt autoři kvůli námitkám místních přepracují. In web IHned, 5. 6. 2012 (zpráva). – Cit.: Den před 70. výročím vyhlazení středočeských Lidic nacisty a vyvražděním 173 místních mužů si měli návštěvníci udělat představu, jak vypadala obec den před tragédií. Unikátní projekt ale 9. června 2012 nezačne. Spuštění unikátního projektu Rozeznění – Lidice 2012, který má evokovat atmosféru obce těsně před jejím vyhlazením 10. června 1942, bylo odsunuto na podzim.

Autoři zvukového dramatu tak vyšli vstříc pozůstalým, kterým se nelíbí kombinace autentických vzpomínek s vymyšleným vyprávěním.

„Chceme místním vyjít vstříc, takže to budeme upravovat do září,“ uvedl pro list MF Dnes Jan Havlíček ze sdružení Sonosféra, které projekt za zhruba tři miliony korun připravilo.

Návštěvníci lidického památníku by si měli interaktivní zvukovou expozici vyslechnout prostřednictvím upraveného mobilního telefonu při procházce pietním územím. Fiktivní dialogy evokují atmosféru těsně po atentátu na Reinharda Heydricha, kdy však obyvatelé Lidic ještě nevědí, že zemřel. V dramatu tak nezaznívají tragické scény.  Text pro projekt Rozeznění – Lidice 2012 napsala česká spisovatelka a překladatelka žijící v Německu Tereza Semotamová.

 

 

 

 

10. června si Lidice připomenou 70. výročí od vyhlazení obce. Pietní vzpomínky se uskuteční šéf Senátu Milan Štěch či kardinál Dominik Duka. Po poledni se představí dětské pěvecké sbory ze 14 krajů Česka.

Lukeš, Alexander: Rozeznění zatím nerozeznělo nic. In web Literárky, 6. 6. 2012 (článek). – Cit.: Aniž bychom zabíhali do detailů, premiéra projektu Rozeznění, které mělo v Lidicích zaznít k 70. výročí tragédie této obce, se s největší pravděpodobností 9. června neuskuteční. Ačkoliv mělo jít o umělecký počin a nikoliv o dokument, Lidičtí tvrdí, že toto audiodrama zkresluje historii a zlehčuje období heydrichiády a stanného práva, jež předcházelo vypálení Lidic v červnu 1942.

 

Zprvu zajímavá myšlenka postavená na propojení zvukového dramatu a GPS navigace, jež měla na čtyřiceti třech pietních místech zachytit obyčejný život obce před jejím zničením, narazila po všech dohadech a pochybnostech na to nejpodstatnější: autorka libreta, mladá dramatička Tereza Semotamová svůj úkol prostě nezvládla. Což si již zřejmě uvědomují i autoři a hlavní realizátoři projektu manželé Vilém a Lenka Faltýnkovi z občanského sdružení Sonosféra.

 

Proč Rozeznění?
Přínos projektu měl spočívat mj. v těchto aspektech: „Vznikne nové umělecké zpracování Lidic. Současná generace nemá více než 20 let po pádu komunismu k dispozici neideologické zpracování námětu. Většina uměleckých děl o Lidicích vznikla před rokem 1989. Obnovíme silný námět, devalvovaný komunistickou ideologií… Projekt Rozeznění – Lidice 2012 přichází s původním dramatem, které má neobvyklý dramaturgický akcent: nebudeme zobrazovat drastický zánik místa, ale jeho každodenní život ve válečných letech. Interaktivní umělecké dílo umožní dětem názornou představu spojenou s hlubokým prožitkem. Audio-drama bude působit emotivně i na dospělé návštěvníky a obrátí jejich pozornost ke stávajícím expozicím a fondům Památníku Lidice.“
Silná slova a chvályhodný záměr vyvolaly patřičnou odezvu, kterou Sonosféra logicky využila k podpoře své věci. A tak čteme na stránkách uvedeného sdružení takováto dobrozdání: „Na vašem projektu a na dramatu paní Semotamové mě zaujalo především to, že člověk se dívá lidem do tváří a že tak bude oplakávat blízké, jejich lásku, naděje…“ Kristina Kallertová, překladatelka audiodramatu do němčiny. „Lidický projekt pokládám za zcela unikátní pokus využít nejmodernější technologie proto, aby se současným lidem vrátily dávno ztracené a dost možná nikdy zcela rozvinuté magické schopnosti vnímání světa a vesmíru…“ Dušan Všelicha, dramaturg a podnikatel. „Hlasy ze hry Terezy Semotamové, to jsou duchové Lidických, kteří s námi stále jsou a budou, a ozývají se z míst, kde žili…“ Martina Musilová, dramaturgyně a divadelní kritička.
Netuším, zda audiodrama, jež podle mne žádným dramatem není, výše uvedení skutečně slyšeli. Možná, že se jen nadchli pro sugestivní kvazioznačení žánru, kterým autorka chtěla spíše pojmenovat svou snahu fabulovanou formou načrtnout atmosféru až banálního života Lidic před tragédií. Označení „drama“ však neodpovídá žánrovým obrázkům z všedního života obce, který ovšem ve skutečnosti až tak všední nebyl, neboť každodenní přítomnost strachu, zvláště po spáchání atentátu na R. Heydricha, byla zcela ochromující.
Literární noviny se staly mediálním partnerem projektu v dobré víře, že text libreta ponese znaky literárně-dramatických profesních postupů, což se dle mého úsudku bohužel nestalo. Jak řekl jeden z přeživších, Antonín Nešpor, na adresu autorů projektu: „Fabulovat utrpení na konkrétním místě, které vnímáme stále jako hřbitov, jako místo, kde zahynuli naši blízcí, nelze. Napište si hru o Lidicích, ale neprezentujte ji zde! Od toho je rozhlas.“ Jenže ono nejde ani o hru, což vlastně potvrzuje ve svém vyjádření další sympatizant „audiodramatu“, divadelní teoretik a pedagog DAMU Michal Čunderle: „Text nemá vlastně v intencích takto koncipovaného projektu – a ani nemůže mít – základní dramatickou linku, je to spíše fragmentární podklad, který budete dramatizovat až vy svým putováním Lidicemi. Jako byste šli vesnicí, proběhla kolem vás parta dětí hrajících si na schovávanou, na protějším chodníku se zvolna procházel starý farář… a z pootevřených dveří každého domku se k vám donesl kus rozhovoru, za kterým můžete vytušit příběh…“
Ale kde je ten příběh, zprvu asi idylický? Nasadil jsem si sluchátka a vyrazil ještě s několika novináři a se starostkou Lidic Veronikou Kellerovou do terénu.

 

Pohádka a falešné emoce
Rozpaky se dostavují velmi záhy. Pocit existence zdánlivě bukolické rozhodně nevyvolává například scéna vyprávění pohádky O kohoutkovi a slepičce. Posluchač se bude zřejmě divit, proč ji musí poslouchat v celé její délce. Další scéna popisující bezstarostné hraní si dětí na slepou bábu a tak podobně má patrně navodit atmosféru bezbranného dětství, v této podobě však až kýčovitě vykresleného, s topornými dialogy a s kalkulací, že tohle by rozhodně mělo dojmout. Skutečná pamětnice – paní Šupíková – zprostředkovává obraz vesnického života obyčejnými slovy – a tato autenticita má svou sílu. Naneštěstí další pamětníky již autorka nevyužívá, takže záměr vycházet z reálií, jak sama proklamuje, skončí na prvním a zároveň posledním pokusu. Z paní Šupíkové se následně stává smyšlená postava osmileté dívenky Marie Doležalové, jež nás po svém provází Lidicemi. Další reálný motiv je zpracován do rozhovoru sedmnáctileté dívky, která se chce vdávat, a rodiče jsou proti. Těmto výjevům (zprostředkovaným GPS technikou s mnohdy selhávajícím nepřítomným signálem na některých místech piety) chybí to základní: struktura textu, zážitek z vystavěných dialogů, pointa a následná katarze. A nad všemi těmi obrázky všednosti nevisí ani hrozba blížící se tragédie, která by tomu dodala osudový rozměr hodný antické tragédie, byť ji autorka nechtěla popisovat. Popisovat ji nemusela, její latentní přítomnost je však neoddiskutovatelná.
Text ambiciózní, nicméně neprofesionální. Teze převažující nad konkrétním provedením. Absence nápadu, absence mrazení v zádech, chcete-li. Absence sdělení – jako přidané hodnoty pro naše – mnohdy okoralá srdce. Z idyly se stává nuda.
Co k tomu na stránkách www.rozezneni.cz píše sama dramatička Tereza Semotamová? Třeba se brání tímto argumentem: „Drama jsem napsala na základě nahrávek vzpomínek pamětníků, které vznikly v rámci projektu Paměť národa, a dále na základě studia sekundární literatury. V případě audiodramatu Rozeznění – Lidice 2012 se jedná o smyšlené dialogy, zachycující fiktivní situace ze života některých lidických občanů. Byť bych si to přála, není možné vyrobit stroj času a přenést se do válečných let a zaznamenávat, jaké dialogy místní mezi sebou vedou. Jakkoli se snad tato metoda může zdát troufalá, pusťte si například film Amadeus. Myslíte, že tohle Mozart opravdu kdysi říkal?“
Starostka obce Lidice Veronika Kellerová sděluje své dojmy z poslechu: „Začátek audiodramatu s vyprávěním paní Šupíkové a přechod na hlas desetileté holčičky Marušky Doležalové s popisem Lidic byl působivý, ale tím ta působivost pro mne skončila. Zbylé ukázky, které jsem měla možnost slyšet, jsem i přes znalost historie Lidic nechápala. Nedaleko hrobu lidických mužů jsem poslouchala hlas Luby Skořepové, jak ukazuje fotky svého psa Puňti a svých dvou dcer a k tomu jsem potřebovala vysvětlení autorů. Proč? Ovšem nejvíc na mne zapůsobil, bohužel ne v kladném slova smyslu, rozhovor holiče s manželkou nad dobovými novinami, kde chválí založení manželské poradny a její nutnost v množství rozvodů.  To mi přišlo skutečně směšné a naprosto nevhodné. Audiodrama nemá patřičnou katarzi, a když to shrnu, Rozeznění na mě působí jako kousky rozhlasových her, které chytáte při přelaďování stanic rádia, bez určitého spojovacího článku. Běhala jsem po celém pietním území bez ohledu na cestičky a hledala jsem, kde se mi ozve signál. A tak to na mne nakonec působilo jako bojová hra na táboře….“
Právnička Klára Kalibová, třetí generace Lidických, dodává: „V podobě, v jaké je, projekt Rozeznění na pietní území nepatří. Pietní území není park, je to pohřebiště, to že nejsou vidět torza domů, jak je tomu například v Oradouru, nic na bestialitě zmizení Lidic nemění. Ve sluchátkách slyšíme běžný chod vesnice, ale není zcela jasné proč. Nevím, proč bych měla znát manželské či rodinné problémy svých sousedů, vědět, že i před válkou se pralo, vařilo a chodilo za děvčaty. To je  přece jasné, o tom není sporu. Celé pojetí by dávalo smysl, kdyby někam gradovalo, a dozvěděli bychom se například, že mlynářův syn, který se těší do školy, do ní vůbec nenastoupí, protože bude zplynován, Anička, která se těší na miminko, ho sice porodí, její muž je  však nikdy  neuvidí, protože bude zastřelen, dítě bude zavražděno, a zobrazovaná Anna Horáková bude poslána do koncentračního tábora. Příběh negraduje vůbec
nikam…“

 

Pointa?
Podle manželů Faltýnkových dojde k patřičným korekcím v textu ve smyslu doplnění skutečných, autentických osudů Lidických. Premiéra tohoto projektu je tak zatím ve hvězdách. Dopracování finančně náročného projektu s řadou sponzorů doporučila, s ohledem na námitky občanů Lidic, také Anna Matoušková, náměstkyně ministryně kultury ČR. Ale kdo bude tím případným novým autorem libreta? To je též ve hvězdách.

 

V Lidicích žilo před válkou 503 obyvatel. Před 70 lety – 10. června 1942 – byla obec vyhlazena německými nacisty. Důvodem byla domněnka, že místní obyvatelé spolupracovali s atentátníky na Reinharda Heydricha. Jednalo se však jen o záminku, neboť nikdo z obyvatel neměl s atentátem nic společného. Po 2. světové válce byla obec obnovena, z pietních důvodů ale byla nově postavena na jiném místě nedaleko od obce původní, na původním místě se dnes nachází Památník Lidice. Z koncentračního tábora se do ní vrátilo 143 žen a po usilovném pátrání i 17 dětí.

Bystrov, Michal: Dodatek. Reakce na článek „Rozeznění zatím nerozeznělo nic“. – Cit.: Nutno dodat, že velmi nevhodný a nedůstojný byl i způsob, jakým Občanské sdružení Lidice a ředitel lidického památníku na aktivity autorů Rozeznění a otázku českoněmeckých vztahů reagovali. Vyvodit důsledky z těchto výroků, které odhalily velkou míru zášti a netolerance na místě, kam takové projevy extrémismu rozhodně nepatří, mi osobně přijde důležitější než vše ostatní v této „kauze“. Na audiohru, ať už se povedla, či ne, jistě není třeba vytahovat zbraně takového kalibru. A na nenormální útoky je třeba reagovat. Což v článku pana Lukeše postrádám. Můj názor zní, že projekt se má obhájit sám, ale svobodu projevu mají hájit všichni, nehledě na kvalitu daného díla. (…) kdyby přišli nějací novátoři a udělali z gulagu rozkošnou selanku, necítil bych se povolaný mluvit jménem těch, kteří byli posláni na Sibiř. Neměl bych pocit, že mohu odsuzovat Rusy a vyžadovat falešnou pietu jen z toho titulu, že jsem vnuk člověka, který byl zavřený v komunistickém koncentráku. V mé rodině byli mimochodem také dva lidé zastřeleni, ani to mi ale nedává právo mluvit jejich jménem. Váš zásadní problém je v tom, že nemluvíte za sebe, ale za lidické oběti a přeživší. Jejich zkušenosti však nemáte, stejně jako já nezažil to, co můj děda. Kdybyste se uklidnila, třeba by vám došlo, že od začátku pouze hájím právo autorů Rozeznění na svobodu projevu a ozývám se proti nehorázným výrokům, kterými vy a pár dalších bombardujete druhou stranu. Neuvádíte žádné soudné argumenty, jen útočíte. Přisvojujete si lidické téma, oháníte se morálním právem. Brnkáte na nacionalistickou notu, používáte hantýrku minulých dob, vyhrožujete. Udělali jste Lidicím mnohem horší službu než nějaká audiohra. Nesouhlas přeživších je naprosto legitimní, stejně jako je legitimní, když kdokoli jiný vyjádří svobodně svůj názor, tedy třeba i opačný, než mají oni. Ale to, co provozujete vy, je normální pokrytectví, a já nevidím jediný důvod, proč vaše výlevy dál sledovat. Takže sbohem. (…) Naše rodina byla v Lidicích mnohokrát a lidická tragédie se nás jako každého normálního člověka velmi dotýká. Proto se mě osobně ale také velmi dotýká, když se projevujete tak nepřátelsky, dělíte Němce na ty, kteří se vaší obci omluvili a na ty, které to zatím nenapadlo, a naprosto zbytečně zadupáváte do země lidi, jako je Vilém Faltýnek, který možná nesplnil vaše očekávání, ale pokud mohu soudit z dokumentů, které znám, se k vám až do tohoto osudného projektu choval s maximální pietou a zdvořilostí. Vzpomínky, které v Lidicích posbíral a zpracoval, mají svou hodnotu a rozhodně vás nijak nedehonestují. Naopak. Kdybyste vy a někteří další reagovali normálním způsobem, bez zbytečných urážek, apriorních útoků a poznámek typu „kdo vás platí, Češi, nebo Němci?“, nikdy by tato neshoda nevzbudila takové vášně. A to je vše, na co jsem se rozhodl poukazovat. Lidické oběti mají moji úctu, vy však ne. Kvůli vám úroveň této debaty klesla na nepřijatelnou úroveň. A mně je líto, že jsem se nechal vyprovokovat k předchozím příspěvkům, protože jsem tím pádem na vaši úroveň klesl také. Berte tento můj poslední dodatek jako pokus o vysvětlení, určité smíření, i když to slovo v Lidicích nemáte rádi, a také jako prosbu, aby už se podobnými pamflety nepopisovaly žádné blogy ani facebooky. Není to hodno vás ani těch, kteří Lidice navštěvují.

Lit.: Filip, Martin: Před výročím vypálení Lidic vyvrcholil spor o zvukové drama Rozeznění. In web IDnes, 9. 6. 2012 (článek). – Cit.: Spor o audiodrama Rozeznění, které má připomínat 70. výročí tragédie Lidic, vyvrcholil v předvečer začátku piety za obětí z vypálené vesnice. Autoři projektu ze sdružení Sonosféra pouštěli své dílo skupině příznivců a sponzorů. Naopak zástupci lidických přeživších, kteří s dílem nesouhlasí, se pokusili Sonosféru zastavit.

 

Unikátní projekt zvukového dramatu měl přiblížit atmosféru života v obci těsně před tragickým 10. červnem 1942. Potomci obyvatel Lidic, kteří přežili vyhlazení obce, však s podobou zvukového dramatu nesouhlasí, protože podle nich události zkresluje a tvrdí, že sdružení Sonosféra nemá právo nakládat se vzpomínkami pamětníků z Lidic.

Právě v pátek se měla konat premiéra díla, ale Sonosféra ji po protestech odpůrců zrušila a rozhodla se dílo pusti pouze uzavřené skupině svých příznivců a sponzorů. I tomu však chtěli potomci přeživších obyvatel Lidic zabránit.

„Ze strany Sonosféry je to velká rána pod pás. Na jednání s ministerstvem kultury bylo domluveno, že se dnešní premiéra neuskuteční,“ řekla starostka Lidic Veronika Kellerová.

 

 

„Je to uzavřená akce a nevidím důvod, proč ji neuskutečnit,“ uvedl naopak předseda Sonosféry Vilém Faltýnek.

Sonosféra s širokým uměleckým týmem včetně šedesáti českých a šedesáti německých herců vytvořila zvukovou připomínku původní vesnice. Návštěvníci ji mají poslouchat ze sluchátek při procházce údolím, kde Lidice stály.

Zařízení napojené na GPS navigaci spouští dialogy, které se vážou ke konkrétním místům a odehrávají se v době před vyhlazením Lidic. Audiodrama částečně vychází ze vzpomínek přeživších, ale je více uměleckou fikcí. Text psala devětadvacetiletá spisovatelka Tereza Semotamová.

 

 

Komu patří lidické vzpomínky?

Partner projektu Památník Lidice, správce pietního území, a Sonosféra tento týden vydali protichůdná prohlášení. Památník napsal, že se premiéra 8. června neuskuteční, že se tak strany dohodly. Sonosféra však avizovala, že premiéra bude – v uzavřeném kruhu pro sponzory. A že audiodrama si budou moci poslechnout i potom lidé, kteří se předem objednají.

Lidičtí pamětníci ve středu poslali Sonosféře dopis, že si nepřejí, aby jejich příběhy a příběhy jejich příbuzných byly nadále používány v projektu. Podepsaly se pod něj všechny čtyři v Lidicích žijící ženy, které přežily tragédii, a pět ze sedmi lidických dětí, které ve vsi bydlí. Vydat takové prohlášení jim doporučilo několik odborníků z České asociace orální historie – jde o vědní obor, který se obecně vyprávěním pamětníků zabývá.

Část příbuzných pamětníků tragédie v pátek přišla na prezentaci Sonosféry s tím, že používá vyprávění lidických neoprávněně. Sonosféra pustila projekt sponzorům v domě Františka Koláře z Lidic, který naopak Rozeznění podporuje.

„Původní nápad se většině Lidických líbil, ale tvůrci je nerespektovali. Několik Lidických se už vyjádřilo, že nechtějí žádné Rozeznění,“ uvedla Gabriela Havlůjová, předsedkyně kladenského Svazu bojovníků za svobodu. Tu v pátek tvůrci projektu z pozemku Františka Koláře vykázali, že není pozvaná.

„Dílo neodpovídá tomu, jak si lidičtí přeživší pamatují onu dobu, a neodpovídá realitě. Dozvíte se z něj, že se v Lidicích chodilo za holkama, do školy, pralo se prádlo a vařil se oběd. Ale nedozvíte se, že ti lidé zemřeli a jak zemřeli,“ řekla Klára Kalibová, vnučka lidické ženy Miroslavy Kalibové.

 

 

Faltýnek řekl, že do podzimu Sonosféra drama upraví, zpracuje připomínky Lidických a doplní fakta.

Lit.: Sůva, Lubomír: Jak se stát zakázanou autorkou. In web Čtenářův blog, 10. 6. 2012 (článek). – Cit.: V předvečer tragického výročí vypálení obce Lidice (za které se v pátek bezprecedentním způsobem, tj. vyzvednutím hrdinství atentátníků na zastupujícího protektora Heydricha, omluvil německý prezident Gauck) by neměla zaniknout informace, která souvisí s otázkou, co s lidickou tragédií dnes. Občanské sdružení Sonosféra připravilo k tomuto výročí projekt Rozeznění, v němž chce volnou uměleckou formou (avšak na základě vzpomínek pamětníků) zmizelou vesnici „rozeznít“, tj. ukázat, jaká asi mohla být vesnice Lidice předtím, než padla za oběť tomuto válečnému zločinu. Návštěvníci místa, kde Lidice stály, měli chodit se smartphonem na uších po lidické pláni a na jednotlivých místech poslouchat její zmizelé ozvuky: štěkot psů, písničky, dialogy… Lidickým, resp. části těch, kteří dnes mluví za vyhlazené rodiny, se projekt znelíbil a napnuli všechny síly k tomu, aby ho zastavili, což se jim nakonec také podařilo.

Své argumenty pro zastavení projektu shrnuli „lidičtí“ v dopise, který poslali mj. Miroslavě Němcové, Milanu Štěchovi a Bohuslavu Svobodovi (viz pdf). Autorka audiodramatu Tereza Semotamová jim odpověděla v prohlášení rozeslaném novinám a zveřejněném na webu Sonosféry (ke stažení zde); kromě této výměny názorů vyšla o projektu také řada článků, mimo jiné na webu polské Gazety Wyborczej; autor se pozastavuje nad tím, že nejhlasitěji proti projektu protestuje strana Jany Bobošíkové Suverenita a Český svaz bojovníků za svobodu; šovinistický projev jeho bývalé předsedkyně Anděly Dvořákové je možné si poslechnout zde). Kromě kontroverze, kterou vyvolalo přijetí finančního daru Sudetoněmecké kanceláře v Praze (autoři projektu dar, podle mého nešťastně, pod tlakem vrátili) se „lidičtí“ ohrazují především proti tomu, že drama bagatelizuje lidickou tragédii. Autorka naproti tomu upozorňuje, že jejím záměrem nebylo tragédii bagatelizovat, nýbrž naopak v kontrastu s holou lidickou plání dojem zmizelé a ve zvuku přesto náhle přítomné vesnice umocnit.

 

 

To nejpodstatnější k věci podle mého zaznělo z úst Pavla Kosatíka v rozhovoru v Českém rozhlase: „Víte, já si nemyslím, že ten areál nebo Lidice jako takové, že jsou vlastnictvím jenom těch lidí, kteří se tam tím zabývají nebo těch pamětníků, nebo lidí, kteří zřejmě si k tomu vytvořili takový jakýsi mocenský vztah a myslí si, že oni sami se o tom rozhodujou. Já si myslím, že ty Lidice (…) jsou stejně tak vaše i moje, pokud jsme teda ochotný tule tu tradici do sebe pojmout a to myslím, že jsme.“ Bohužel, opak je pravdou: soustředěným tlakem, který „lidičtí“ vyvinuli, se jim podařilo – doufejme, že ne navždy – si takový nárok vynutit. Hysterická kampaň, která je proti projektu vedená („Jste Češka nebo Němka? Pro koho pracujete?“, ptá se v emailu autorce, zveřejněném na sociální síti Facebook, jedna z aktivních mluvčích „lidických“ Klára Kalibová), dokazuje, že „lidičtí“ se bojí jediného: že by se Rozeznění mohlo někomu líbit (viz například pokus o dehonestaci dosud neuvedeného díla v Literárních novinách). Právě urputnost, s jakou je usilováno o zastavení něčeho, co zatím nemohl slyšet nikdo než úzká skupina pozvaných, by však měla být varováním a také důvodem k tomu, aby bylo Rozeznění co nejdřív uvedeno a bylo možné si na něj udělat samostatný názor. Zakázaných uměleckých děl už, myslím, bylo v naší historii dost a není potřeba přidávat další.

Kalina: Pavel: Lidice a jejich Rozeznění. In Blog.Idnes.cz, 14. 6. 2012 (článek). – Cit.: Projekt Rozeznění, připravený občanským sdružením Sonosféra pro údajné oživení památníku v Lidicích, vyvolal jisté mediální pozdvižení. Podobně jako pohádky Járy Cimrmana, které se, ač jistě kvalitní, setkaly s neskrývaným odporem, zejména u dětí, i tento projekt trpí jistou vadou – nelíbí se jednak obyvatelům Lidic včetně pamětníků tragédie, jednak historikům.

Projekt jsem neslyšel a nemůžu se k němu zodpovědně vyjadřovat. Zjistit lze nicméně jedno: jeho autoři se ve své webové prezentaci dopouštějí poměrně zásadních historických nepřesností. Tvrdit, že tradiční venkovské společenství Lidic se ještě v první polovině minulého století vyznačovalo „soběstačností“ je věru perlou: i průměrný divák stejnojmenného filmu si pamatuje, že část obyvatel Lidic pracovala na Kladně. Zemědělská produkce první poloviny 20. století pak zejména ve středních Čechách rozhodně byla zapojena do fungující tržní ekonomiky – o „soběstačnost“ usilovala někdy před staletími. Lze se samozřejmě ptát: pokud projekt připravili lidé, kteří moderním dějinám nerozumějí, jaký je jeho smysl?

Ještě horší je, když se tento ledabylý přístup promítne do způsobu, jakým autoři projektu vnímají celou tragédii. Je totiž naprosto zavádějící tvrdit, že i „Lidice se i v dnešním světě opakují“. Tento relativismus vůbec není na místě: samozřejmě i dnes jsou po celém světě tradiční společenství konfrontována s tlaky současné civilizace, a tyto tlaky často mohou mít násilnou formu. Na osudu Lidic však bylo jedinečné spojení naprostého barbarství s odosobněným cynismem okupační správy, zaštítěné maskou práva a využívající prostředků moderní techniky k fyzické likvidaci naprosto nevinných lidí. Pokud to někdo nechápe, možná by se měl věnovat jiným činnostem, než je vymýšlení uměleckých (nebo „uměleckých“?) projektů za řádově milióny korun.

Je zvláštní shodou okolností, že i v denním tisku se právě v roce 70. výročí vyhlazení Lidic dočteme názory, které zpochybňují to, co nám vždycky připadalo nezpochybnitelné – tedy skutečný význam lidické tragédie. Bohumil Doležal (LN 10.5.) popsal květen jako „měsíc nenávisti“ (rozuměj Čechů k Němcům) a jako příklad uvedl negativní postoj občanů Lidic k příspěvku Sudetoněmeckého krajanského sdružení na projekt Rozeznění. Kritizoval Daniela Kaisera (LN 7.5.), jenž naopak označil postoj daru se vzpírajících lidických za hrdý.  S Kaiserem nesouhlasil ani Adam Drda (HN a Revolver revue 14.5.). Ten lidickým mj. vytknul, že jim vadí především to, že „Rozeznění nerespektuje dosavadní zažité pojímání tragédie a že si žádá uměleckou svobodu“. Naposledy Vladimír Just (LN 12.6.2012) se nás snaží přesvědčit, že není rozdíl mezi vyhlazením Lidic a jím citovaným případem povraždění etnických Němců příslušníky čsl. ozbrojených sil.

Vladimír Just nepochopil nebo nechce pochopit zásadní rozdíl: masakru v Lidicích se nedopustila skupina vojáků, kteří náhodou projížděli kolem. Šlo o pseudoprávní akt státní moci. Žádný masakr Němců na českém území mě nemůže naplňovat ničím jiným, než odporem. Žádná tolerance takového masakru ze strany tehdejšího státu mě nemůže naplňovat hrdostí na tento stát. Není mi však známo, že by někdejší Československo zcela záměrně a vědomě zmocnilo složky své moci, aby pod jakousi pseudoprávní záminkou vyhladily celou jednu německou vesnici. Je to zásadní rozdíl a jeho zastírání svědčí přinejmenším o hlubokém nepochopení věci.

Pro dokreslení absurdity tohoto způsobu uvažování si představme situaci, kdy by nový, osvícený přístup k dějinám převládl nejprve u nás a pak i v dalších zemích. Občanské sdružení Sonosféra by mohlo připravit pěkný projekt třeba do katyňského lesa – vždyť i ten kdysi žil zcela poklidným a soběstačným životem, bzučely v něm včely, kukaly kukačky a cvrlikali vrabčáci. Do toho by se mohlo vmísit pár vět polských důstojníků, rozprávějících o počasí. Návštěvníci Osvětimi by se zase mohli zapojit do interaktivního projektu Na návštěvě u ŽZařízení napojené na GPS navigaci spouští dialogy, které se vážou ke konkrétním místům a odehrávají se v době před vyhlazením Lidic. Audiodrama částečně vychází ze vzpomínek přeživších, ale je více uměleckou fikcí. Text psala devětadvacetiletá spisovatelka Tereza Semotamová.idů.  Projekt by popisoval poklidný život židovské rodiny před vydáním norimberských zákonů. Židé by pili kávu, kouřili doutníky, hráli tenis či přemýšleli, kde si postaví novou vilu. Konec konců – proč pořád v Osvětimi připomínat holocaust? Takový projekt by jistě došel mezinárodního uznání a na jeho realizaci by rádi přispěli i pozůstalí po členech SS-divize Totenkopf. Tím dojde k definitivnímu „usmíření“. Na závěr by pak mohl vystoupit Vladimír Just s krátkým projevem o zvěrstvech, kterých se po zuby ozbrojení Pražané dopouštěli na bezbranných příslušnících jednotek SS v květnu 1945 (tzv. povstání).

Anebo bez ironie: autoři a zastánci projektu Rozeznění nepřímo, Vladimír Just vcelku otevřeně popírají smysl lidické tragédie. Postoj prvních snad lze omluvit, druhý postoj je neomluvitelný. Marně vzpomínám, kdy jsem se v životě setkal se srovnatelným cynismem.

Lit.: Ostrčilík, Jaroslav: Palcát jménem Lidice. In Blog J. Ostrčilíka, Respekt, 25. 6. 2012 (názor). – Cit.: Lidický památník měl být rozezněn hlasy obyvatel vesnice a zvuky jejího všedního dne. Vypjatě zamítavá reakce na projekt ale odhaluje trvající neschopnost naší společnosti, chápat svoji minulost objektivně a lidsky.

Procházíte se areálem památníku a v uších slyšíte křik dětí a sousedské hovory, znějí zvony Lidického kostela, štěkají psi a někde práskly dveře. Vesnice, která měla být vymazána z povrchu zemského i z paměti, opět ožívá. Přehrávač automaticky pouští jednotlivé části nahrávky podle toho, kde se posluchač právě nachází. Je tedy na každém návštěvníku, které obyvatele obce potká a která místa navštíví. Přístroje nevyžadují obsluhu, stačí se jen procházet zmizelou vesnicí, hledat příběhy a poslouchat práci v mlýně, žáby v rybníce, chlapy v hospodě.

Projekt Rozeznění – Lidice 2012 občanského sdružení Sonosféra chtěl zachytit atmosféru obce těsně po atentátu na Heydricha, než se o něm v Lidicích vůbec dozvěděli. Jenže se zdá, že nám právě řádění mordkomanda SS a plameny v audiodramatu Terezy Semotamové nesnesitelně chybí. Dílo, které mělo mít premiéru v den před výročím vyhlazení Lidic, tedy 9. června, nečekaně (nebo spíše očekávaně) tvrdě narazilo.

Zástupcům obce a obětí se předně nelíbí, že prý s nimi projekt nikdo nekonzultoval. To je jistě možné, vždyť komunikace je u takto silných témat vždy delikátní záležitostí, zvláště pokud ji provází silná apriorní nedůvěra. Další argumentace však odkrývá skutečné jádro pudla.

Co býkovi rudý hadr, je mnohým finanční podpora projektu ze strany Sudetoněmecké kanceláře v Praze. To, co by z nebe spadlý mimozemšťan mohl objektivně vyhodnotit jako gesto dobré vůle a smíření, je chápáno jako nejvyšší urážka lidických mučedníků a plivanec do tváře národa. Válka ještě ani neskončila (alespoň ne v hlavách lidí), a sudeťáci už si zase vyskakují. Na autory projektu, zrádce a zaprodance, prší hněv a nenávist. Příspěvek se musí pochopitelně vrátit, jinak žádná spolupráce s památníkem nebude. Jak tvrdí jeho ředitel: krajanská reprezentace se přece nikdy neomluvila – tedy ano, ale Posseltova prosba o odpuštění z roku 2010 nebyla přijata, a hlavně se sudetští Němci masakru přímo zúčastnili v roli tlumočníků (nechci být cynický, ale to tam muselo být pěkně narváno, když batalionu SS překládaly tři miliony lidí).

Další argument se dotýká samé podstaty češství. Jak píše komentátor LN Daniel Kaiser v článku s všeříkajícím titulkem Hrdost lidických, „dějiště masového zločinu nemá co být místem smíření“. Ale čím tedy?

Nejspíš věčnou připomínkou germánské bestiality a palivem vylučujícího, až latentně nenávistného postoje, důležitého pilíře tuzemského pokusu o národní identitu. Zkuste si to sami: jsme Češi, protože nejsme oni (Němci, Romové, Evropané, …). Když ale odhlédneme od této negativní sebedefinice, co kromě piva a hokeje zbývá? No vidíte – přitom kladných důvodů k hrdosti by nám chybět nemuselo, kdybychom je připustili.

Ale zpátky do Lidic. Dle tvůrců i zdravého rozumu má právě interaktivní umělecká forma potenciál, tragedii nejlépe přiblížit zejména mladým návštěvníkům. A ani obecně nám neuškodí, mýtus vrátit zpátky na zem, mezi lidi. Pointou osudu Lidic přece není zločin jako takový, ale šokující morální selhání člověka na jedné a utrpění obětí na druhé straně.

Zneužití Lidic jako kladiva na Němce však má dlouhou tradici a zdá se i tuhý kořínek. Začalo okamžitě po válce, kdy byly lidické ženy vystavovány jako obžaloba z masa a kostí, a pokračovalo jako jeden ze základních kamenů komunistické propagandy. Zploštění individuálních osudů obětí masakru na další dějiství odvěkého boje s Germánem cementoval také způsob, jakým se o vyvraždění vesnice učilo a stále učí na školách.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Se zatíženým pohledem na vlastní historii souvisí i odpor, který vyvolává samotný způsob uchopení tématu. Slovy starostky obce Veroniky Kellerové: „A my si právě myslíme, že taková umělecká volnost na pietní území nepatří.“ Ano, pietní vzpomínka má nejlépe formu dvacetimetrové matky Vlasti s plamenným mečem v ruce. A z kamene či betonu nechť je i vzpomínka – bunkr osazený děly, namířenými na odvěkého nepřítele.

Kaliba, Miroslav: Poznatky  z první prezentace projektu Rozeznění Lidice 2012 na půdě Ústavu pro studium totalitních režimů konané dne 10.května 2012. In web Lidice.cz, 14. 5. 2012 (článek). – Cit.: Na tuto první zvukovou  prezentaci Rozeznění – Lidice 2012 nebyl nikdo z přeživších  lidických žen, dětí či jejich potomků, kteřých se projekt týká především,  pozván. Nebyl pozván ani ředitel Památníku Lidice pan M. Červencl, který je smluvní stranou o.s.Sonosféra,  ani starostka Lidic paní V.Kellerová.  A nejen to, o.s. Sonosféra reprezentované manžely Faltýnkovými za podpory reklamního agenta pana Jana Havlíčka  tuto prezentaci záměrně před nimi tajila , o čemž svědčí, že  na facebooku Rozeznění -Lidice 2012 byla informace o ní zveřejněna až o půlnoci z 10.5. na 11.5.2012.

Na webové stránky  Ústavu pro studium totalitních režimů byla  informace o   konané prezentaci vložena až  4.5.2012, tedy jako dopředu neplánovaná  aktualita. Bylo to evidentně opatření autorů projektu, jak tajně prezentovat svůj  projekt a získat pro něj posvěcení od ÚSTRu po té, když  30.4.2012 proběhla na půdě PL za přítomnosti ČT 1  velmi ostrá diskuse ohledně zpracování projektu a sponzorského daru, který o.s.Sonosféra obdrželo od SKS – informační kanceláře Praha. Tohoto dne Faltýnkovi pochopili, že jejich projekt je ohrožen a znovu lidické podvedli.

Přesto se lidčtí o této akci dověděli. Zúčastnil jsem se jí nejen jako lidický občan a  syn jedné z lidických žen,  paní Miloslavy Kalibové,  ale také jako  bývalý starosta Lidic. Mé  otázky se proto týkaly především praktického zajištění a provozování projektu ve vazbě na NKP – pietní území Lidice.

Manželé Faltýnkovi  odmítají   jakékoliv faktické a praktické připomínky k svému projektu. Na otázku, po kterých místech na pietním území se budou návštěvníci a posluchači jejich projektu pohybovat, nedokázali odpovědět, mapu jednotlivých zastavení nepředložili. Prý se uvidí, až bude projekt v provozu!

Evidentně je tedy netrápí problém zničení travnatých ploch, jejichž údržba je velmi nákladná. Tedy pravděpodobně tyto náklady ponese PL na úkor jiných svých aktivit daleko přínosnějších.
Pohyb návštěvníků, zejména školní mládeže, pro kterou je projekt především  jako moderní technická záležitost zamýšlen, bude tedy naprosto chaotický a neuhlídatelný. Musí se také počítat s tím, že tento projekt budou volit také ti, kteří mají omezený přístup do muzea – rodiny s kočárkem, invalidé na vozíčku, turisté na kolech.

Místo faktů obohacených autentickými vzpomínkami lidických přeživších žen, dětí a pozůstalých se jim ale dostane jen rádoby uměleckého zpracování života v Lidicích, který lze  „napasovat“na jakoukoliv obec v tehdejší době.
Faltýnkovi nepřipouštějí jiný názor a trvají na tom, že jejich projekt pomůže mládeži pochopit život v Lidicích v období heydrichiády.
Posluchači ale uslyší jen veselé švitoření dětí, kejhání hus, veselou muziku ( v této době naprosto nemožnou) , vyfabulované rozhovory bývalých obyvatel Lidic, např. i o neplodnosti manželů Podhorových, plačícího Toníčka, že se ztratil  atd. Tyto scénky jsou uvedeny  jen v malé části textu, která byla lidickým předána dne 19. 2. 2012 na první a poslední besedě o projektu, který se jich bytostně  týká.  Celý text v češtině dosud nikdo nespatřil , je prý chráněn aurorskými (!) právy sl. Terezy Semotamové. O verzi německé ani nemluvím.

 

 

 

 

 

 

Podstatou všeho je, že nikdo, kromě ředitele PL, neví, co je obsahem smlouvy a jak jsou tyto technické a praktické problémy ve smlouvě ošetřeny.
Dalším problémem je, zda a kdo  může obsah nahrávky průběžně  kontrolovat, protože dle sdělení techniků z ČVUT v Praze na tiskové konferenci dne 23. 2. 2012  není problémem do mobilních telefonů nahrát cokoliv, třeba i oslavu třetí říše.

Palata, Luboš: Nazistowska zbrodnia dzieli Czechów. In Gazeta Wyborcza, 25. 5. 2012 (článek). – Cit.:   Lidice, wioska, która symbolizuje nazistowskie zbrodnie w Czechach, stały się polem bitwy zwolenników i przeciwników pojednania z Niemcami. Prawicowym ekstremistom nie w smak czesko-niemiecki projekt artystyczny upamiętniający siedemdziesiątą rocznicę wymordowania jej mieszkańców.

Czy zaplanowane na 10 czerwca obchody 70 rocznicy zburzenia wsi i wymordowania jej mieszkańców zamienią się w skandal mogący zaszkodzić dobrym stosunkom czesko-niemieckim? Prawicowym ekstremistom o to chodzi. Jako pretekst do awantury posłużył im czesko-niemiecki projekt artystyczny związany z Lidicami.

Do tej wsi udaje się każdy niemiecki polityk, który chce oddać hołd ofiarom nazizmu w Czechach. Jest tam ona odpowiednikiem Pomnika Bohaterów Getta czy Pomnika Bohaterów Powstania Warszawskiego. Ponad 350 mężczyzn z Lidic (wśród i nieletni chłopcy) zapłaciło życiem za najbardziej znaczący akt czechosłowackiego ruchu oporu podczas II wojny światowej. 27 maja 1942 r. przysłani z Wielkiej Brytanii czescy komandosi zabili jednego z nazistowskich przywódców, Reinharda Heydricha. Adolf Hitler szalał ze złości, w Protektoracie Czech i Moraw ogłoszono stan wyjątkowy, zaczęły się masowe egzekucje. Zginął też premier rządu Protektoratu, generał Alois Eliasz.

Kilkanaście dni później Lidice stały się miejscem pokazowego odwetu, choć ich mieszkańcy nie mieli nic wspólnego z zamachem ani z ruchem oporu, co potwierdziły przesłuchania. Wioskę wymordowano na rozkaz Hitlera. Przeżyły jedynie 132 kobiety i 17 dzieci (40 innych dzieci z zginęło w komorach gazowych). Lidice urosły do rangi symbolu.

Kilka dekad później to właśnie dzięki tej wiosce stało się możliwe pojednanie Czechów z wypędzonymi po wojnie Niemcami sudeckimi. 17 listopada 2010 r. przywódca Ziomkostwa Niemców Sudeckich, europoseł Bernd Posselt, wygłosił historyczne słowa: „Kłaniamy się naszym współmieszkańcom z Lidic i prosimy o wybaczenie tej części winy, jaką i my ponosimy“. Rok później, wraz z premierem Bawarii Horstem Seehoferem, znów odwiedził Lidice. Obydwaj wypowiadali się w podobnym tonie.

Dzięki temu także w 2011 r. stało się możliwe pierwsze oficjalne spotkanie premiera Bawarii („z urzędu“ jest on patronem wypędzonych z Czech Niemców) z czeskim premierem w Pradze. A premier Petr Neczas zaplanował na ten rok podróż do Monachium – pierwszą na tym szczeblu.

Ostatnio okazało się jednak, że Lidice jako miejsce czesko-(sudecko) – niemieckiego pojednania przeszkadzają niektórym ich mieszkańcom i politykom. Na własnej skórze odczuła to grupa młodych artystów, która z okazji 70. rocznicy mordu przygotowuje czesko-niemiecki projekt audiowizualny „Głosy“. Zderza w nim wspomnienia uczestników tragicznych wydarzeń z codziennym życiem wsi tuż przed zagładą. W realizację nagrań na pliki MP3 wzięło udział 60 znanych aktorów z obydwu krajów.

Wśród sponsorów projektu znalazło się Ziomkostwo Sudeckoniemieckie, przeznaczyło nań kilkaset euro. – Trzeba przypominać kolejnym pokoleniom o zagładzie Lidic. I powtarzać, że coś podobnego nie ma prawa się powtórzyć – mówił szef praskiego biura Ziomkostwa Peter Barton.

- Wydaje mi się to całkiem naturalne, szczególnie po gestach jakie Niemcy sudeccy wykonali w Lidicach – wyjaśnia „Gazecie“ Vilem Faltynek, menedżer projektu.

W liczących dziś ok. 500 mieszkańców Lidiach cała sprawa wywołała niezły zamęt. Najgłośniej zaprotestowała miejscowa organizacja Związku Bojowników za Wolność, której członkinią i sponsorką jest 40-letnia Jana Bobosikova, przewodnicząca nacjonalistycznej patii Suwerenność (to ona poprowadziła antyniemiecką demonstrację podczas niedawnej wizyty kanclerz Angeli Merkel w Pradze).

- Nie zgadzam się, żeby projekt z takim wsparciem, był realizowany – oburzał się Pavel Horeszovski, prezes lidickiego oddziału Czeskiego Związku Bojowników za Wolność.

Mimo iż organizatorzy przedsięwzięcia zwrócili już pieniądze Ziomkostwu, projektu chyba nie da się uratować. – Teraz zarzucają nam, że ma on charakter nazbyt artystyczny a nie dokumentalny. Ale my wciąż staramy się rzecz dokończyć – mówi Faltynek. – Niestety, z internetowych stron Pomnika Lidice już nas usunięto.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Głosy“ wciąż figurują jednak w programie rocznicowych obchodów. Ich realizacja miałaby się rozpocząć 9 czerwca, w wigilię rocznicy zbrodni.

Lit.: Plocek, Jiří: Rozeznění v Lidicích… ale čeho? In Kulturní noviny 13/2012, s. 1 a 4 (polemika).

Lit.: anonym: Sonosféra získala poctu festivalu … příští vlna / next wave… v kategorii Projekt roku. Tisková zpráva, 8. října 2012. – Cit.: Festival …příští vlna/next wave… ocenil v kategorii Projekt roku projekt sdružení Sonosfěra o.s. zaměřený na oživení odkazu lidické tragédie pro současné generace Rozeznění – Lidice 2012. Pocty byly vysloveny v pátek 5. října v Divadle Na zábradlí.

Pořadatelé festivalu na internetových stránkách rozhodnutí zdůvodnili: „Projekt Rozeznění – Lidice 2012 je v mnoha ohledech výjimečný. Především nahlíží lidickou tragédii, jejíž sedmdesáté výročí si letos připomínáme, civilními mini-příběhy obyvatel vesnice těsně před samotnou událostí. (…) Jako by tak ožívaly události, které jsou v daném prostoru zaklety. Vzniká tak živé divadlo, které není vidět. Hercem je sám prostor bývalé vesnice Lidice.“

Slavnostního udílení se pro letošní rok zhostili Martin Finger s Romanem Zachem a na půdorysu scénického koncertu Miusee@poetrymusical vystavěli slavnostní večer, během něhož předali ocenění v šesti kategoriích. Všichni poctění převzali symbolickou zrcadlovou divadelní masku, kterou pro festival navrhl výtvarník Petr Nikl.

Audiodrama Rozeznění – Lidice 2012 je interaktivní zvukové dílo natočené za účasti desítek předních českých a německých herců podle hry Terezy Semotamové. Hudbu složil Michal Rataj, režisérem byl Thomas Zielinski. Poslech v místě zaniklé vesnice umožňuje multimediální přehrávač s GPS díky aplikaci, kterou vyvinuli Tomáš Hlušička a Jakub Doležal z ČVUT. Na realizaci se v nejužším týmu spolupracovníků dále podíleli například Samuel Titěra, Zuzana Vojtová, Šimon Podlipský, Marie Zichová, Jan Havlíček, Anna Losová, Mária Králová a další. Předseda sdružení Sonosféra Vilém Faltýnek při předání vyzdvihl zásluhu těch, kdo projekt finančně podpořili, a všem členům týmu poděkoval za mimořádné osobní nasazení a podporu, díky níž bylo možné náročný realizační proces zvládnout.

„Pocty festivalu Next wave si nesmírně vážíme. Pocta je krásné slovo, přesně vystihující,

jak se cítíme. Jsme jí poctěni. Když jsme na projektu začínali pracovat, nikdy by nás nenapadlo, že to bude vnímáno jako alternativní počin. Chtěli jsme prostě připomenout Lidice ‚trochu jinak‘ a oslovit i mladší generaci,“ uvedl Vilém Faltýnek. A spoluautorka projektu Lenka Faltýnková dodává: „Rozhodně nám nešlo o originalitu za každou cenu. Hledali jsme způsob, jak dílo přenést na pietní území, a zároveň místo nenarušit. Bylo od počátku jasné, že tradičními prostředky to nepůjde. Podle prvních tří měsíců provozu můžeme říct, že z těch, kdo už audiodrama v Lidicích slyšeli, přišlo devadesát pět procent do Lidic poprvé. A kupodivu nejen z mladší generace.“

 

 

 

 

 

 

Vzniklé audiodrama mělo premiéru 8. června letošního roku v Lidicích. Od původně avizovaných dalších úprav sdružení upustilo poté, co pamětníci a obyvatelé Lidic odmítli se Sonosférou dál jednat. Protože nebylo možné zprovoznit původně plánovanou půjčovnu přehrávačů v Památníku Lidice, spolupracovníci Sonosféry dodávají přístroje individuálně, a to na základě předchozího objednání na telefonním čísle 00420-776153958 nebo e-mailem.

Lit.: Bejšáková, Sandra: Projekt Rozeznění stále jitří v Lidicích emoce. In web Kladenský deník, 10. 10. 2012 (článek). – Cit.: Lidice – Ačkoliv před několika dny získalo Sdružení Sonosféra za projekt Rozeznění ocenění na festivalu Příští vlna/Next Wave v pražském Divadle Na Zábradlí, plánovaná půjčovna přehrávačů, kterou chtělo sdružení po červnové premiéře v Památníku Lidice, chybí. Spolupracovníci Sonosféry však dodávají přístroje individuálně.

Pořadatelé festivalu na internetových stránkách svoji volbu pro udělení pocty v kategorii Projekt roku zdůvodnili: „Projekt Rozeznění – Lidice 2012 je v mnoha ohledech výjimečný. Především nahlíží na lidickou tragédii, jejíž sedmdesáté výročí si letos připomínáme, civilními mini-příběhy obyvatel vesnice těsně před samotnou událostí.“

Předseda sdružení Vilém Faltýnek reagoval: „Pocty festivalu Next wave si nesmírně vážíme.“ A doplnil: „Když jsme na projektu začínali pracovat, nikdy by nás nenapadlo, že to bude vnímáno jako alternativní počin. Chtěli jsme prostě připomenout Lidice trochu jinak a oslovit i mladší generaci.“

Od úprav, jež požadovali lidičtí pamětníci, tvůrci upustili poté, co pamětníci a obyvatelé Lidic odmítli podle sdružení dál spolupracovat. Spoluautorka projektu Lenka Faltýnková popsala: „Rozhodně nám nešlo o originalitu za každou cenu. Hledali jsme způsob, jak dílo přenést na pietní území, a zároveň místo nenarušit. Bylo od počátku jasné, že tradičními prostředky to nepůjde. Podle prvních tří měsíců provozu můžeme říct, že z těch, kdo už audiodrama v Lidicích slyšeli, přišlo devadesát pět procent do Lidic poprvé. A kupodivu nejen z mladší generace.“

Ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl současnou situaci okomentoval: „Pro mě je to novinka, nezachytili jsme tady, že by se tu ten projekt nějakým způsobem poslouchal. Ale samozřejmě pokud tu lidé chodí s mobily nebo sluchátky od přehrávače na uších my těžko zjistíme, co si tam pouštějí.“
Antonín Nešpor z Občanského sdružení Lidice stále s uváděním Rozeznění na pietní území nesouhlasí. „Původně jsme si s Lidickými mysleli, že to budou fakta. Jenže to rozmělňuje historii a jsou tam vymyšlené věci. Je to nepřípustné, zvlášť na pietním území, jakkoli to je umělecké dílo. Sem patří jen pravda a nebo se tu má mlčet.“

Marie Šupíková, která je jedním z přeživších lidických dětí, uvedla: „Mé vyprávění v úvodu projektu je v pořádku a tu další část neznám.“

Rozeznění

 

 

 

 

 

 

 

Audiodrama, které je interaktivním zvukovým dílem natočeným podle hry Terezy Semotamové. Hudbu složil Michal Rataj, režisérem byl Thomas Zielinski. Poslech v místě zaniklé vesnice umožňuje multimediální přehrávač s GPS.

Lit.: Čápová, Hana: Neplodné Lidice. Snaha oživit památné místo utrpení narazila na stále živou bolest. In web Respekt, 14. 10. 2012 (úryvek článku). – Cit.:  Jmenuji se Marie Šupíková, narodila jsem se v Lidicích. Tatínek pracoval v železárnách. Bylo mi deset, když se stala lidická tragédie,“ říká do sluchátek hlas osmdesátileté ženy. Po pár krocích přes prázdné travnaté prostranství zabírající areál vypálených Lidic se hlas ženy ve sluchátcích mění v hlas dítěte, kterým byla před sedmdesáti lety: „Támhle za kostelem bydlí strejda a teta. Já k nim ráda chodím, mají pejska, se kterým si hraji.“ Sluchátka na chvíli ztichnou, návštěvník jde dál, a pak přístroj zachytí dialog herců předvádějících dávné loučení milenců mezi dnes už neexistujícími domy: „Mysli na mě. – Ještě jednu pusu. – Už běž, ať ti to neujede. Pozor, putýnka, ať nezakopneš.“

Lit.: Faltýnek, Vilém: Na faktické chyby jsme reagovali… In Facebook, 22. 10. 2012 (reakce). – Cit.: Na faktické chyby jsme reagovali a zaslali do redakce dopis s přáním, aby byl otištěn. Našemu přání bylo vyhověno jen z části, proto jsme se rozhodli text vložit na FCB.

„K článku Hany Čápové Neplodné Lidice bych rád upozornil, že obsahuje řadu mylných informací a zároveň cituje zjevně mylné výpovědi některých respondentů.

Památník Lidice se od projektu Rozeznění – Lidice 2012 nikdy fakticky nedistancoval. Smlouvu o spolupráci se Sonosférou dodnes nevypověděl, ani nenavrhnul její úpravu. V naší spolupráci nemělo jít jen o to, že „až projekt vznikne, bude (památník) zájemcům půjčovat sluchátka a telefony.“ Naopak. Bez souhlasu Památníku a spolupráce s ním bychom projekt před dvěma lety vůbec nezačali připravovat, neabsolvovali bychom strastiplnou realizaci s několika hodnotícími posudky z jeho strany a nedošlo by v červnu k premiéře.

Přístroje se nepůjčují „ve vedlejší vesnici“, ale v Lidicích, jako si ho půjčila i Čápová sama.

Nadace Vodafone ČR zdaleka není jediným sponzorem projektu, realizaci jsme kryli z desítek zdrojů, mj. grantem ministerstva kultury ČR a mnoha dalšími.

Hana Čápová v článku uvádí, že pamětníci se začali o obsah audiodramatu zajímat až po aféře s darem od Sudetoněmecké kanceláře. Ani to neodpovídá skutečnosti. S textem hry byli pamětníci seznámeni dřív a jejich reakce v té době nebyly zdaleka odmítavé. O projektu jsme je informovali od počátku, a to jak osobně, tak například pozváním na prezentace projektu.

V článku se také znovu vrací do hry otázka zacházení s orálně-historickými prameny. Citovaná Česká asociace orální historie (COHA) není navzdory názvu velká a už vůbec ne normotvorná instituce, ale spíše reprezentant jednoho z mnoha přístupů. Proč nedostal slovo nikdo ze sdružení Post Bellum, pro které nahrávky Lidických vznikly a s nimiž Hana Čápová obsáhle hovořila?

Hodnocení umělecké kvality Rozeznění opírá autorka pouze o negativní laický názor Kláry Kalibové. Cena festivalu …příští vlna/next wave…, o které se v článku nepíše, je ale z odborného hlediska mnohem závažnější zpětná vazba.“

 

 

 

 

 

 

 

 

Děkuji za zveřejnění. Vilém Faltýnek
Lit.: Andrašková, Dominika: Ticho v Lidicích. In Divadelní noviny, 26. 10. 2012 (článek). – Cit.: Pojednávat o Lidicích je nelehký úkol. Ať už pro jejich význam v české historii, pro český národ a jeho sebe-pojetí, pro “váhu” jaká mu byla dána minulým režimem, či z hlediska lidského – díky pamětníkům a jejich potomkům. Autoři projektu Rozeznění Lidice 2012, v čele s iniciátory Vilémem a Lenkou Faltýnkovými, si toho jsou velmi dobře vědomi. Jejich přístup ke stále „bolavému“ tématu je možná netradiční, avšak citlivý a především lidský.

Během procházky po pietním území uslyší návštěvník příběhy, které se vztahují ke konkrétním místům.

Projekt je popsán jako interaktivní audiodrama, jemuž propůjčili hlas mnozí známí čeští herci. Návštěvník dostane mobilní telefon se sluchátky a sám se vydá do prázdného údolí, kde stávaly staré Lidice. Během procházky po pietním území uslyší díky GPS systému právě ty příběhy, které se vztahují k místům, kudy zrovna prochází. Do ruky dostane také „program“ s mapou vypálených Lidic, v níž je zakreslen každý dům, a dle čísla popisného jsou zde uvedeny informace o rodině, která v daném domě žila.

Audiodrama, jehož scénář napsala Tereza Semotamová a režie se ujal Thomas Zielinski, se odehrává v několika dopoledních hodinách pár dnů před samotnou tragédií. Dialogy jsou sice smyšlené, ale vytvořené na základě rozhovorů, které by skuteční obyvatelé příslušných domů mohli vést. Důležité je zde slůvko „mohli“ – nejedná se o reprodukce jejich intimních rozprav, ale naopak hovorů, které občas působí banálně a klišovitě. Rozpravy dědečka s vnukem, kluků hrajících si venku před domem, děvčátka a jejich panenky… Ve své jednoduchosti a naivnosti jsou však v jistém ohledu podobny každodennosti.

Zpočátku má člověk pocit, že údolí musí projít celé, vyslechnout si všechny příběhy. Prochází se a hledá. Po chvíli si však uvědomí důležitost oněch tichých okamžiků, kdy dialog skončí, naše okno do života zavražděných je uzavřeno a člověk je opět ponechán sám se sebou. Či lépe řečeno – s vypálenými Lidicemi, s památkou na osoby, do jejichž života jakoby právě nahlídl. Dojde mu, že všechny příběhy stejně nikdy neuslyší, což je vlastně metaforou pro místo samotné.

Faltýnkovi provedli pečlivý výzkum a o Lidické realitě ví opravdu mnoho – a to o období před tragédii (jména obyvatel jednotlivých domů znají zpaměti, stejně tak jejich věk, povolání či ambice…), tak po ní (znají osudy jednotlivých žen, které tragedii přežily, stejně jako osudy jejich dětí). Bohužel, tento vhled a především péče se neprojeví v plné míře v audiodramatu samotném (náznakem je jen onen doplňující text s informacemi), ale až při hovoru s manžely Faltýnkovými. Jinými slovy, je to projekt, který čeká na své pokračování, či snad dokončení a zdokonalení -  a to jak po stránce technologické, tak především v doplnění obsahovém.

Jemnost vzpomínky je nakonec mnohem působivější než monumentální a chladná stavba Lidického památníku…

 

 

 

 

 

 

 

Nelze tedy říct, že by Rozeznění Lidice byly především uměleckým projektem. Spíše naopak – jedná se o nenásilnou a ojedinělou formu, jak vzdát úctu Lidické tragedii. Je to právě díky zobrazení obyvatel Lidic jako lidí s konkrétními osudy, starostmi a ambicemi. Lidice přestávají být pojmem z učebnic dějepisu a televizních dokumentů, ale stávají se vesnicí se skutečnými lidmi, jejichž individuální osudy nás zajímají a dotýkají se nás. Tím, že člověk údolí rychle neproběhne, ale stráví zde o samotě i dvě hodiny, je návštěva pietního území o to intenzivnější. Jemnost oné vzpomínky je nakonec mnohem působivější než monumentální a chladná stavba Lidického památníku.

-ku-: Lidičtí ve sněmovně. In Haló noviny, 30. 10. 2012 (článek). Cit.: (…) Miloslava Kalibová po třídenní internaci v kladenském gymnáziu skončila jako většina lidických žen v koncentračním táboře Ravensbrück, kde byla do konce války, v pětidenním pochodu smrti (konec dubna 1945) ušla 150 km a se skupinou dalších českých žen došla až na osvobozené území. (…)

 

Včera neskrývala radost, že společnost na ty, kdo přežili lidickou tragédii, nezapomíná. »Je to pro mě pohlazením,« uvedla. Posteskla si však, že někdy dochází i ke zkreslování historie, v této souvislosti připomněla projekt Rozeznění – Lidice 2012. (…)

Lit.: Havránková, Kateřina: Lidičtí a autoři Rozeznění se nedohodli. Věc řeší právníci. In MF Dnes (Střední Čechy), 24. 11. 2012 (článek). – Cit.:

Nenutil, Jiří Neny: Martine a Víte. In Facebook, událost Rozeznění, 1. 4. 2013 (reakce na TV dokument Rozezlení). – Cit.: Martine a Víte,
seznámili jsme se na den 70. výročí vyhlazení Lidic. Nad plání vypálené obce jste kladli hrubé nekompetentní otázky lidem, kteří si připomínali hodiny vraždy svých rodičů, sourozenců, příbuzných a přátel. Jistě, pro Vás ta chvíle byla jen pompézním rituálem, na kterém se podílí stovky lidí a kterému nerozumíte, nicméně skutečnost byla taková, že jsem Vás oslovil, když jste lidi, které mám rád, uváděli neomaleností do rozpaků.

Protože jsem uvěřil, že máte skutečný zájem pochopit podstatu Lidic, vybudovat si vůči nim svůj vlastní vztah a přenést vyvstalé otázky a nalezené odpovědi do filmu, přijal jsem roli vašeho průvodce Lidicemi. Byla to chyba, které lituji. Výsledný dokument Rozezlení je mělká pohlednice ze zjitřeného roku, která nedosahuje téměř žádného relevantního sdělení. Stydím se, že jsem vás hájil před těmi, kteří mi naslouchali. Je mi hluboce líto, že jsem pomohl do vaší karnevalové frašky vrátit lidi, kteří se již s vámi odmítali bavit. Mnohé byste si dokázali pokazit sami, nicméně z části jsem vám pomáhal, a mrzí mne to. Vím, kolik jste se toho o Lidicích dozvěděli, a nepříjemně mne překvapuje, že jste ochotni se podepsat pod něco tak nedomrlého, jako jste předložili národu v České televizi.
Jsem nešťasten, že je s tímto dílem spojeno mé jméno, a hněvám se na Vás, jak uboze jste se s tématem vypořádali.

Obskurní fascinace slovem „pieta“, která posléze pokračuje jako marketingová značka, je signifikantním úkazem vašeho ztracení se v tématu. I bez akademického vzdělání (kterého se vám oběma dostalo) lze vztáhnout slovo pieta ke kořenům. Matka držící v náručí zavražděného syna, který byl bez viny. Proč Vás nezadržel ostych? Kde ve vás zmizel prostý lidský stud? Když se, Martine, neustále ptáš, co je to pieta na pietním území, je to otázka člověka v řece, který se ptá co je to „mokrost.“ Nemá-li citu, nepozná ponořený po krk.

Kdybyste vyprávěli příběh Rozeznění, dozvěděl by se člověk aspoň něco o tomto projektu. Které momenty vadily, kdo Rozeznění slyšel a co říká, kde se ozve tesknosnubná píseň Dva holubi. Faltýnkovi mohli vylíčit své nadšení, (ne)spolupráci s památníkem, první reakce přeživších. Máte k tomu všemu natočené hodiny materiálu. Mohli jste představit odlišné přístupy aktérů k tématu Lidic, vyjádřit svůj názor, dokumentovat proměny. Doložit podstatu „idealistických umělců“ a „konzervativních obyvatel“( na okraj, je pozoruhodné, jak některé pojmy jsou prázdné a některé se hodí, že). Představit rodiny a jejich mrtvé (a tedy kořeny ryzího vztahu k území Lidické pláně), popsat financování Rozeznění (které, ač démonizováno, ve skutečnosti přímo ukazuje až naivní idealismus Faltýnkových). Zachytit hloubku a podstatu konfliktu. Konflikt, který jste ukázali (a, Martine, upřímně, často vyvolávali – „aby bylo co točit“), je mělký a bezobsažný. Hluboce se zamýšlím, kolik slepoty a hluchoty je potřeba, aby se do filmu nepromítlo vaše půlroční procházení Lidicemi. Jak zajímavý by ten film byl, kdyby se netýkal Lidic ? Kolik tvůrčí invence je v něm, aby při záměně Lidic a Karlštejna vůbec někoho zajímal? Selhali jste, pánové, a to, že to Martin veřejně v režijní poznámce uzná, z toho menší hanbu nedělá.

Několikrát jsem se pokusil s Vaším filmem rozejít, byl jsem Martinem ubezpečen, že jde o kolektivní portrét obce, a Vítem, že Rozeznění bude tvořit tak třetinu filmu . Nechtěl jsem se neprávem řadit mezi Lidické, protože jsem ve vsi jen na návštěvě. Tvrdil jsi, Martine, že dokument bude o lidech, kteří se s Lidicemi potkávají, a jejich vztahu k Lidicím. Mohl bych se pohoršovat, že místo mých argumentů pro sakralizaci pietního území a práva Lidických na správu svého domova jsem představen jako pojídač oříšků, případně že z dvouhodinové hluboké a kontroverzní debaty s Klárou Kalibovu o identitě obětí a vítězů zůstane zkratkovitá dryáčnická tečka. Více mi vadí, že paní Bobošíková je jediný politik, kterého se na Lidice ptáte. Záběry na přeživší, kteří jedí na výroční schůzi, jsou dalece za hranou dobrého vkusu. Aktivistický postoj „mohli byste tu květinu položit ještě jednou“ jsem Ti, Martine, několikrát ostře vyčetl. V restauraci v Lidicích u debaty s Klárou jsem Ti řekl, že nerozumíš tématu, nemáš žádnou osu a nevíš, co chceš říci. Tato slova bohužel platí nadále.

Mrzí mne, že i tímto dopisem se účastním karnevalového panoptika Martina Duška, kontroverzního umělce, který angažovanou provokací otevírá a odhaluje vůbec nic. Nicméně od té chvíle, co jsem odpoledne 10. června místo pietě věnoval vám, potykal si s vámi, dal za vás slovo, strávil s vámi hodiny a hodiny času, nemohu svůj názor nenapsat. Cítím se podveden, zneužit a zklamán. Být to skvělý film, člověk by se smířil. Není to dobrý film. Zůstává jen pachuť dryáčnického divadýlka, pseudokontroverze a povrchního necitlivého tzv. odstupu. Lidsky mi je to velmi líto, domnívám se, že jste v jádru dobří kluci, ale vaše neschopnost vás zde nechala v nesmírně trapné situaci. Mou osobní rozhořčenost zdaleka překonává pocit znechucení nad povrchností a hloupostí vašeho díla. Nezlobte se tedy proto na mne prosím, že jakkoli lidsky mi nejste cizí, z hlediska další možné spolupráce jste zcela pozbyli mé důvěry.

Jiří „Neny“ Nenutil

PS: Na promítání do Světozoru půjdu, člověk má svou roli dohrát jakkoli do hořkého konce.

Faltýnek, Vilém:  Vážení. . In Facebook, 2. 4. 2013 (reakce na diskusi k příspěvku Jiřího „Neny“ Nenutila). – Cit.: Vážení,
rádi bychom se vyjádřili k dopisu pana Nenutila. Je laděný spíš osobně vůči Martinu Duškovi, ale přesto. Téma filmu: bylo zkrátka jiné, než jste si, pane Nenutile, ve vší úctě k Vám, myslel. Ani my jsme téma předem neznali a na počátku natáčení ho určitě neznal ani Martin. Rozhodli jsme se v něm figurovat, a to se vším rizikem. Kdo si provede rešerši Duškovy práce, nemůže přehlédnout například Mein kroj. Bylo to tedy účinkování s rizikem (promiň, Martine, víš, že to není ve zlém). Dokument rozhodně nepojmenovává k naší lítosti hlavní jádro sporů kolem Rozeznění. Martina to asi vlastně nezajímalo. Možná, že to pro nezaujaté na celé té kauze skutečně není zajímavé… Martin si z natočeného materiálu vybral spory o pietu v Lidicích. Rozhodne čas, jestli takto zacílený dokument obstojí. V každém případě film má výpovědní hodnotu, slyšíme hlasy diváků a také Vaše reakce je toho dokladem. Martin vybral a poněkud mozaikovitě a nespojitě seskládal svůj pohled a možná že skutečně vypovídá o rozpolcenosti společnosti nad tématem piety a uctívání. Pokud si, pane Nenutile, vzpomenete na naši první schůzku, tomu jsme se hodně věnovali a už tehdy jsme se s Vámi neshodli v názoru na dnešní smysl pietního území a také na roli vzdálených potomků tragédie.

Vaši roli v příběhu opravdu film nijak nevysvětluje. Mrzí nás, že nejsou představeny ani zadání ani závěry Vaší zprávy, ale i to Martin udělal podle svého uvážení. Ani to ho nezajímalo. Ministerstvo kultury závěry Vaší zprávy nakonec taky nezajímaly… Je to jeho film a pro nás zpětná vazba. Pokud jde o nás, my jsme s Vámi diskutovali rádi a setkání pro nás bylo důležité. Možná právě proto, že bylo od počátku jasné, že ačkoli se v mnoha věcech neshodneme, dokážeme spolu mluvit. Mimochodem jsme počítali s tím, že Rozeznění bude ve filmu věnovaná daleko menší plocha. Otázka naivity, to ponechme stranou, to by byla jiná debata. Vaše hodnocení jsou pro nás taky zpětná vazba, stejně jako film.

Je pravda, že přítomnost Martina naší situaci někdy velmi uškodila, ale to byl risk, který jsme připustili, když jsme souhlasili s natáčením. Martin dělal svou práci. Dělal ji podle svého nejlepšího uvážení, o tom nepochybujeme, neměl jednoduchou situaci, sami máme s dokumentaristickou prací zkušenosti. Své jsme si, myslím, vyříkali a doufám, Martine, že v klidu u kafe zbytek vyříkáme:-)
Ten dokument podle nás na věci nějak nahlédl a nabízí mnoho materiálu k uvážení. Pro nás samotné i pro diváky.

My dneska nedorazíme, neboť máme za sebou nabité Velikonoční pondělí. Pokud s námi budete chtít debatovat, jsme pro, ale prosím ne ve svátky a v lepším čase.

Vilém a Lenka Faltýnkovi

Lit.: Červencl, Milouš: Otevřený dopis GŘ ČT. In web Lidice, 19. 3. 2013 (otevřený dopis). – Cit.: Vážený pane generální řediteli, ač velice nerad, musím Vám napsat stanovisko k včerejšímu „dokumentu Rozezlení“ Martina Duška, které byl odvysílán na ČT2. O tomto dokumentu jsem měl pochybnosti od samého začátku a snažil jsem se pana Duška slušně upozornit na jeho nevhodnost a jednostranné nazírání problémů, se kterými se zde při naší každodenní práce potýkáme. Byl jsem ujišťován, že bude maximálně objektivní. Výsledek ukázal, že to pravda nebyla. Nevím, kdo práci štábu platil, pokud to byla ČT, je to smutné zjištění, komu finance ve veřejnoprávní televizi jsou poskytovány. Dostávám množství rozezlených reakcí ze všech stran a je mi líto práce mých kolegů v Památníku Lidice, ale je mi i líto vzdělané lidické ženy 90-ti leté paní Miloslavy Kalibové, která toho pozitivního pro Lidice udělala za svůj život požehnaně a momentálně má problém, že špatně slyší a toho bylo zneužito v dokumentu.
Vzpomínám si na nešťastný dokument ČT o vztahu sester Šťulíkových z Ležáků, to bylo hodně „přes čáru“ a myslel jsem si, že pod Vaším osvíceným vedením se ČT k něčemu podobnému už nesníží. Zmýlil jsem se. A tak vše pozitivní, co pro Lidice a Ležáky v roce 70. výročí ČT a její krajské redakce udělaly, bylo najednou pošlapáno jedním ambiciózním, ale hloupým dokumentem. Nejsem asi jediný, kdo Vám bude psát a nebudou to zřejmě pěkné reakce, třeba padne i nějaká žaloba, netuším. Úsudek si udělejte sám. Život tady půjde samozřejmě dál, denní poctivou prací všech, kterým na odkazu tragédie záleží, ale jedovatá slina pana Duška zde ulpí nadlouho. Přiložím jen pár vyjádření z mnoha. Jedno je od odborné pracovnice zřizovatele PL – Ministerstva kultury MK a druhé, od mladého básníka, člověka, který zde prožil v posledních letech mnoho a zejména v kulturní oblasti se zde pozitivně zapsal.

Nelíbí se mi ale formulace „idealističtí umělci“ a „konzervativní obyvatelé Lidic“. Zdá se, že potřeba „nově“ se zmocňovat tématu Lidic bez ohledu nebo s velmi svérázně pojatým ohledem k přeživším projektem Rozeznění nebyla saturována a bude se v různých podobách objevovat. Tady vidím důležitou roli PL, který by měl spolu s přeživšími a 2. a 3. generací lidických obyvatel držet svou linii založenou na kvalitní expozici, vědeckém bádání a prezentování výsledků těchto bádání,  na vzpomínání a osobní účasti přeživších, na známých soutěžích, které mají už své pevné místo v celoročních programech, ale také na hledání a zkoumání nových forem zpřístupňování lidických tragických událostí veřejnosti. Jasné je, že PL ani MK nemohou zabránit nejrůznějším umělcům, historikům „na volné noze“ a všem dalším, kteří budou chtít toto téma „po svém“ pojmout. To je asi fenomén doby  a jeden z mnoha projevů a pojetí demokracie u nás, že nikomu není nic svaté …

… ač obvykle svoje filmové tipy nepíšu, tentokrát udělám výjimku. Viděl jsem včera skvělou věc! Žánr přesně neřeknu, ale na ČSFD to bude vedeno nejspíš jako pohádková hořká komedie, nebo hořce komediální pohádka.
Děj vypráví o dvou mladých lidech (okamžitě si Tě získají, protože mají moc roztomilé děti a skvěle se o ně starají), kteří se jednoho dne rozhodli, že udělají něco pro lidstvo ‒ umínili si, že nechají pomocí kouzelného přístroje promluvit krajinu! Pracují na tom přístroji dva tři roky, už ani nevím, prostě strašně dlouho a úplně zadarmo. (Nejsem si jist, ale myslím, že u toho jedí jen biopotraviny, třídí odpad a v Africe mají adoptovaného malého černouška, prostě jsou ten typ.) A když konečně ten přístroj sestrojí, rozhodnou se ho dát k dispozici lidem. Úplně všem a já myslím, že i zadarmo. Jenže! Jenže v tom okamžiku se proti nim postaví různě přízraky a lesní duchové.
Úplně nejzásadnější je tady lesní skřet Nešpor, mytická postava, napůl druid a napůl duch lesa. A tenhle Nešpor se bojí, že když budou mít lidé ten kouzelný přístroj, začnou hromadně chodit do lesů (a co je úplně nejhorší, někteří budou i běhat!) a šlapat po kořenech stromů, ve kterých jsou zakleté duše jeho předků. On tedy není žádný stromomil, to zas ne, většinu stromů by nejraději nechal vykácet, ale prostě některé stromy si oblíbil (ty, o nichž říká, že mají paměť) a skrze ně hází našim mladým manželům klacky a větve pod nohy, a není s ním řeč, protože kdykoliv o něčem rozumným začneš, on odpovídá blábolením o stromech, a když se rozjede, začne je dokonce i sázet.
Celý film je vlastně o souboji těchto dvou sil: dobra a zla. Samozřejmě by to byla nuda, takže se tu sem tam objevují i další postavy, aby rozpoutaly různé veselé epizody, ale pak většinou zase zmizí.
Na straně těch mladých manželů stojí jediný pán – sympaťák ve světlém obleku, kterému se líbí, že ti dva nechali promluvit i jeho zahradu, kterou zatím všichni ostatní trestuhodně opomíjeli. Jenže on je jedinej (vlastně ještě s takovým jedním slizkým, ale moudrým mladým mužem), a proti nim stojí celý les, včetně úplně hluchých a popletených kořenářek, které se pravidelně účastní sletu komunistů (krásný satirický prvek, to jsem v pohádce ještě neviděl), a které vede takový vzteklý pán (asi ohnivý mužík). Dále tu vystupuje hádavé strašidlo (to se v jednom momentu přizná, že je barvoslepé a vidí jen černobíle, děsná sranda), čarodějnice (taková ošklivá… ani ostatní lesní přízraky ji moc nemusí, ale jí to nevadí, protože stejně na svém koštěti míří mnohem výš), atd., zkrátka havěť všeliká, ani trpaslíci s nahou Sněhurkou nechybí…
A nad tímhle soubojem dobra a zla bdí strašný lesů pán, něco mezi Krakonošem a Mrakomorem; chodí zásadně v černém, po boku má věrného černého psa a pokuřuje doutník. Tahle postava nevyznívá ani jako hodná ani jako zlá, spíš jde o takového revírníka – občas zahrozí, občas zatleská. Jediné, co se mi na něm teda nelíbí je, že se účastní těch komunistických schůzí (a vypadá to, že si dokonce sám tleská), ale třeba musí, to z toho neplyne.
Nakonec ale všechno skončí dobře, ti krásní mladí lidé, kteří se nám v průběhu filmu kamsi vytratili (asi k holiči, protože se nám následně ukazují krásně nakadeření) získávají za svoji práci prestižní ocenění, a „zloskřet“ Nešpor odchází sázet stromy s pamětí jinam.
P.S. Nic si z toho nedělejte! Krásně se ukázalo, že dokument tohoto typu je čistě o subjektivním pohledu autora, na jehož libovůli je, jak to celé sestříhá. Bohužel za Lidice tam kopou ty nejslabší možné výroky (často vytržené z kontextu), ohavně sestavené a poskládané za sebou tak, že jsem po půl hodině myslel, že jste tam všichni úplní blbci. Oproti tomu manželé Faltýnkovi jsou vždy připravení, roztomilí a dojemní, krátce stylizovaní. Je prima zkušenost vidět, jak to funguje. Já s Marcelem jsme tam za kreténské klauny, kteří asistují blábolení jakéhosi podivného človíčka, který je v dokumentu použit jako znak bizarnosti Vašich snažení (https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/192680/krytinarova-zpoved-v-lidicich-pri-nataceni-arabely-jsem-malem-uhorel.html). Těžko říct, jestli by něco podobného zvládli udělat i s Horáčkem nebo Nohavicou, ale nejspíš ano, nebo by to tam nedali.
Ředitel sám z toho pořadu opravdu vychází docela dobře, protože je holt profík (taky už řediteluje nějaký ten pátek, a to nejen v Lidicích) a umí v tom chodit. Snad kromě té věty: „A nejste připravení,“ která vyznívá nelogicky, tam nemá jediné slabší místo. Ale, čistě mezi námi, ono je to celkem jedno. Tenhle dokument, tohle téma… jeho životnost je kratší, než životnost průměrné reportáže z „Na vlastní oči“, zkrátka za rok za dva už ten dokument bude tak starý, že jej nikdo neodvysílá. A do té doby stěží ještě jednou, je to zkrátka takovej veřejnoprávní Blesk, jen docela nezajímavé. Buďme rádi, a berme si z toho jen to pozitivní. Třeba jsou tam hezké záběry fenky Kellyny…
Přeji Vám, pane generální řediteli, šťastnější ruku při výběru dokumentárních pořadů k nedávné tragické historii této země a naplnění objektivního poslání veřejnoprávní televize, která by neměla za žádných okolností klesnout na úroveň bulváru…
S pozdravem JUDr. Milouš Červencl, ředitel

Kalibová, Marcela: Otevřený dopis řediteli PL JUDr. Červenclovi.  In web Lidice, 23. 3. 2013 (otevřený dopis – reakce na otevřený dopis). – Cit.: Pane řediteli,  na webových stránkách Památníku Lidice jste uveřejnil svůj dopis řediteli ČT panu Dvořákovi týkající se tzv. dokumentu režiséra Martina Duška Rozezlení. Považuji tento dopis za Váš osobní, nikoliv za dopis statutárního orgánu Památníku Lidice, neboť dle mého názoru odporuje nejen profesionalitě , ale také Etickému kodexu PL.
Proto Vás žádám o okamžité stažení tohoto dopisu z veřejných webových stránek PL.

Svým veřejným dopisem, resp. rádoby vtipným dílkem básníka, jehož jméno neuvádíte, ale je lehce domyslitelné ( Jan Mikeš, dokonce prý Váš zpříbuznělý) se urážlivým způsobem dotýkáte Lidických pamětníků, jejich potomků i ostatních aktérů „dokumentu“ pana Duška. Dostal jste se tím pod jeho úroveň a mám vážný důvod se domnívat, že si v tomto dílku vyrovnáváte účty s těmi, kteří Vás kritizují již více než rok za liknavý a neprofesionální přístup k projektu Rozeznění, za nějž jste jako smluvní strana a ředitel PL odpovědný.

Dokument režiséra Duška je jen důsledkem Vašeho selhání jako manažera. Přes rok iritujete a psychicky deptáte Lidické, zejména účastníky masakru tím, že nejste schopen a ochoten tento problém vyřešit v souladu s posláním instituce, v jejímž čele stojíte.

V první části dopisu se farizejsky zaštiťujete pamětnicí, resp. účastnicí tragédie v Lidicích, paní Miloslavou Kalibovou, a v díle tzv. básníka, jehož jméno ani nemáte odvahu uvést , které je součástí !!! tohoto oficiálního dopisu, ji zmiňujete jako „hluchou a popletenou kořenářku“.

Ještě by se snad při zamhouření obou očí dalo toto omluvit hloupým pokusem o vtipné podobenství, ale v případě pana Nešpora, kterého tam jako jediného jmenujete a nazýváte jej druidem a lesním skřetem, o podobenství nejde. Jde o hrubou a neomluvitelnou urážku. A to evidentně proto, že pan Nešpor jako potomek nejpostiženější rodiny masakrem v Lidicích a člověk, kterému není a nemůže být lhostejné, jakým způsobem se s odkazem Lidic nakládá, Vaše chování jako ředitele PL několik let právem kritizuje a brání zneužívání lidického odkazu vůči Vašemu necitlivému zacházení a osobnímu zviditelnění či dokonce prospěchu.

Vaše chování vysvětlit a omluvit již nelze.

Lit.: Semotamová: Nastavte si zrcadlo, pane kardinále. In Blog Respekt, 9. 3. 2017 (článek). – Cit.: (…) Kardinál Dominik Duka se ve svém blogovém příspěvku na aktuálně.cz ze dne 1.3. 2017 zkritizoval umělecké dílo, které neviděl. Svoboda slova, budiž. Ovšem způsob, jakým této svobody využívá, se odvažuji kritizovat zase já. „Ne, sám jsem hru neviděl a ani bych ji vidět nechtěl,“ píše Duka. Žijeme ve světě, kdy „postpravda“ se vydává za víc než pravdu a do hloubky se zabývat nějakým dílem (k čemuž patří v první řadě studium primárních zdrojů, nikoli pouze terciárních) je něčím tak archaickým jako háčkování. Jak pro koho. Pro ty, kdo ctí pravdu a rozvážné studium (primárních) zdrojů, nikolivěk. (…)

Vraťme se z bubliny dojmologií a dezinformací typu „jedna paní povídala“ k zásadě, že základem pro utváření názoru jsou vždy  primární zdroje. A neupírejme nikomu, kdo neporušuje zákon, svobodu projevu. Kritizovat, že někdo nedůkladně či hanebně nastavuje zrcadlo, je jistě rolí nás všech, co přemýšlíme o tom světě. Potom ovšem nezbývá než se do toho zrcadla podívat. Nastavte tedy nejdříve zrcadlo sám sobě, pane kardinále.

Připomnělo mi to moji vlastní situaci v roce 2012. Jako autorka audiodramatu Rozeznění, site specific projektu o Lidicích, jsem se ocitla v podobné situaci. Dílo psané pro projekt občanského sdružení Sonosféra tehdy nikdo nečetl, ale všichni se k němu vyjadřovali: lidičtí obyvatelé, média, politici. Například politička Miroslava Němcová odvolala záštitu nad projektem poté, co se od lidických dozvěděla, že jsem ve svém díle „zkreslila historii“, „zneužila jejich osobní příběhy“ a „tak to tehdy teda nebylo“.

Poslední kapka pak byl dar na tvorbu díla (8000 korun) od Sudetoněmecké kanceláře v Praze. Představitelům Lidic a památníku vadilo, že se sudetští Němci za vyhlazení obce nikdy oficiálně neomluvili, a chtěli proto, aby peníze vrátili. „Jinak hrozí konec projektu,“ bylo tehdy řečeno Lidickými, kteří dílo předtím nečetli, přestože k tomu měli možnost. A ten projekt tím následně de facto opravdu skončil…

Svoboda je mimo jiné to, že pokud neporušujete zákon, váš projekt nemůže ukončit nikdo jiný než vy sami. Kardinál Duka nic nezakazuje, vím. Ovšem jeho konstatování, že je něco hanebné, přitom divadelní inscenaci nemohl okusit na vlastní kůži a nechat se políbit danou divadelní katarzí, je pro mě – zapínám capslock – HNUS.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů