Rozhlasová událost desetiletí! – 2.

Přidal: Přemek |

Říjen 17, 2008

Přemysl Hnilička

Jsme rádi, že můžeme během dvou týdnů upozornit už na druhý skutečně povedený dramaturgický „zářez“. Zatímco první byl dílem archiváře pana Turka a redaktora Tomáše Černého, druhý dal dohromady dramaturg Hynek Pekárek. O celém cyklu „Ferdinand Vaněk v hlavní roli“ již informoval Týdeník Rozhlas, a tak se snad autor článku Josef Mlejnek nebude zlobit, ocitujeme-li ho tu celý:

„O cyklu rozhlasových „vaňkovek“přemýšlel dramaturg Hynek Pekárek z vltavské literárně-dramatické redakce několik let. Letošní „osmičkový“rok se stal skvělou příležitostí nápad realizovat. A tak nás podzimními čtvrtečními večery až do předvánočního času budou provázet příběhy Ferdinanda Vaňka v podobě,v jaké je zpracoval nejen Václav Havel, ale i Pavel Kohout, Pavel Landovský a Jiří Dienstbier. Můžeme se těšit hned na čtyři premiéry – jednu dokonce světovou!!

V říjnu roku 1989 se v Rudém právu objevilo nenápadné oznámení,že jistý Ferdinand Vaněk oslavil 5.října narozeniny. Nevím,jak se podařilo je tam propašovat,nejspíše došlo uplatnění pravidlo „Pod svícnem bývá největší tma“. Text inzerátu s občanskou fotografií Václava Havla z mladších let se objevuje i na obálce knihy V hlavní roli Ferdinand Vaněk, kterou v roce 2006 vydalo nakladatelství Academia rovněž k připomenutí Havlových narozenin, tentokrát sedmdesátých.

ALTER EGO

Možná Václav Havel někde poskytl uspokojivý výklad vzniku pseudonymu pro své „první já“. Pro sebe jsem si příjmení Vaněk (původně domácká zkomolenina jména Václav) spojoval s dětskou hračkou,paňácou Vaňkem-Vstaňkem, jíž těžiště umožňuje se při úderu nesvalit,ale vracet se směšně nepoučitelně do své vzpřímené polohy. A dnes již prakticky nepoužívané jméno Ferdinand evokuje postavu neobratného intelektuála, který žije ve světě,,ale neumí v něm – či přesněji „v tom“- chodit.. Této poloze nejvíce odpovídá hlavní postava aktovky Vernisáž Bedřich.

V letošním roce se Vltava v rámci volného cyklu Smyčky osudových osmiček rozhodla odvysílat „vaňkovky“ nejen Havlovy, ale i Pavla Landovského, Pavla Kohouta a Jiřího Dienstbiera. „V příbězích spisovatele Ferdinanda Vaňka si projdeme několika obdobími temné epochy nedávné české historie, pro něž se vžil mrazivě znějící název normalizace,“ říká dramaturg cyklu Hynek Pekárek.

S určitou licencí lze říci,že vaňkovská přehlídka započala už letošního 21. srpna odvysíláním Havlovy rozhlasové performance Čechy krásné, Čechy mé, v níž idylická píseň Václava J. Picka-Podsvijanského rámuje Havlovu drsnou groteskní koláž z výroků československých státníků ve zlomových okamžicích národních dějin s neméně groteskním kontrapunktem v podobě mlaskání a srkání anonymního vše přežívajícího pojídače. Jde o skličující ouverturu k normalizaci.

AUDIENCE A SPOL.

Fakticky však cyklus zahájí 23. října Havlova „protovaňkovka“ Anděl strážný, která byla v rozhlase odvysílána ještě před srpnovou invazí – tehdy myslím pod názvem Užky (režie Josef Melč). Hlavní postavu,spisovatele Vaváka (opět domácká zkomolenina Václava!), navštíví fízlovsky si počínající nepravý obchodní cestující,který jej nakonec nůžka-mi-užkami zbaví jeho poněkud přerostlých uší,naslouchajících, leč neposlušných. V podání Jaromíra Hanzlíka a Jiřího Sováka si rozhlasová nahrávka i po čtyřiceti letech uchovala sugestivně mrazivý spád.. Pak už budou následovat proslavené „vaňkovky“ Audience (patrně nepřekonatelná nahrávka s Pavlem Landovským v roli Sládka a Václavem Havlem – Vaňkem, 30.10.). V dalších večerech uslyšíme dnes již neznámé a pro nás raritní nahrávky z vysílání Svobodné Evropy – Vernisáž (1977) (6.11.) a Protest (1991) (13.11.).

KOHOUT, DIENSTBIER, LANDOVSKÝ

Hry Pavla Kohouta Atest (20.11.) a Marast (27.11.) jsou pojaty jako protest proti Havlovu věznění – není od věci si připomenout, že v roce 1982 se na divadelním festivalu v Avignonu konala Noc Václava Havla a že Samuel Beckett mu věnoval svou hru Katastrofa.

Je škoda, že s odvoláním na rozhlasově nepřevoditelnou divadelnost byla vypuštěna Landovského Sanitární noc z roku 1976. Výskyt spisovatele Vaňka v této hře je okrajový – sbírá podpisy za propuštění disidenta,a to v době, jež předběhla vznik hry o celé desetiletí, kdy měly být normalizační šroubky ještě více utaženy (to se koneckonců potvrdilo). Hlavní postavou se Vaněk stává až v Landovského aktovce z roku 1983, případně nazvané Arest (4.12.), jež se odehrává v pankrácké věznici.

Vůbec poprvé nesamizdatově vyšla před dvěma lety hra Havlova spoluvězně a mezi autory jediného nedramatika, Jiřího Dienstbiera Příjem (1984). Ve čtvrtek 11. prosince ji rozhlasoví posluchači uslyší dokonce ve světové premiéře. Svoji aktovku Příjem dedikoval v roce 1984 Václavu Havlovi „k prvnímu společnému roku na svobodě“. Dienstbier se v ní podle vlastních slov nechal inspirovat „Audiencí a společným pobytem v místech, kde život odkládá společenskou masku“. Dějově navazuje hra na starší Audienci, Vaněk se tu setkává opět s užvaněným Sládkem, tentokrát v prostředí nápravného zařízení, tak komunisté pokrytecky nazývali vězení. Místo piva se tu sice nalévá čaj a káva, ale budete příjemně překvapeni, jak se Dientsbierovi podařilo „trefit“ obě známé postavy s jejich charakteristickými „hláškami“. Hra je i pozoruhodná užitím vězeňského žargonu a znalostí vězeňských poměrů. Opravdové znalce nepochybně potěší dosud neznámá fakta o dalších osudech legendárního pivovarského dělníka Šerkezyho. Rozhlasové uvedení všech „vaňkovek“ možná ukáže, nakolik si na některých z nich zahlodal zub času,ale troufám si tvrdit,že Příjem to nebude. V Dienstbierově „vaňkovce“ jde jakoby o přímé pokračování Audience: Sládek se po čase ocitl za „rozkrádačku“ ve vězení a setkává se v něm znovu s Vaňkem, jemuž se svěřuje se svými mukami žárlivosti na „starou“, již musel opustit, ale protože se i v kriminále propracoval k určitému postavení, může Vaňkovi nabídnout spolupráci i zde. Dienstbierovu hru jsem si s chutí při jejím knižním vydání přečetl po dvaceti letech znovu a tehdy mne napadlo, že by nebylo od věci nastudovat ji společně právě s Audiencí. To je ovšem podnět spíše pro divadelníky. I tak je skvělé,že se obě hry sejdou v jednom rozhlasovém cyklu. Hru uvedeme ve světové premiéře.

Festival Ferdinanda Vaňka zakončí hra Pavla Kohouta Safari (18.12.) z roku 1985. Náš hrdina se ocitá v rakouském exilu a je přizván jako host do diskusního pořadu. Ve společnosti rakouských celebrit se však nakonec nedostane ke slovu. Místo toho musí trpně sledovat slovní půtky ideologicky nesmiřitelně rozdělených účastníků. Tato hra byla napsána původně německy a autorem překladu je Julek Neumann.

Stopy Ferdinanda Vaňka vedou ještě dál, než v našem festivalu můžeme ukázat. Pavel Landovský ho považuje za samotný „archetyp Havla“, Lenka Jungmannová shledává zřetelné vaňkovské náznaky i v dalších Havlových hrách. Vaněk ještě vystupuje v nepublikované Havlově mikrohře Prase, v němé roli v aktovce Arthura Millera Vaňkovská hra bez názvu a nakonec Ferdinand ve Stoppardově hře Rock’n’roll je tak trochu „Vaňkem“ svého druhu. Skoro by se chtělo po pirandellovsku říci, že „každý má svého Vaňka“.