Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LXIII. – Neviditelný most slepcovy duše

Mgr. Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 8/2014)

Léta dvacátá a třicátá jsou v rozhlase – pochopitelně – vnímána jako léta experimentační. Rozhlasová hra se pokouší emancipovat od pouhých úprav divadelních textů a autoři píší originální náměty. Cesty k rozhlasové hře byly různé: někteří šli cestou tzv. „sensačních her“ (u nás tuto linii zastupoval např. Jan Grmela se svým Požárem opery), jiní přijali charakteristiku rozhlasu jako „divadla pro slepé“ – a zkoušeli ve svých textech vnímat svět skrze nevidomé.

Sem patří i hra Neviditelný most (1938), kterou napsal český spisovatel František Erik Šaman (vl. jm. František Schamann). Ještě v rakousko-uherské armádě dosáhl důstojnické pozice, v Československu byl pak zaměstnán jako úředník ministerstva národní obrany a poté v kontrolním úřadě v Praze. V literárním světě byl znám jako autor naturalistických próz, největší ohlas měl jeho román z pražské periférie Dělník Závada (1937) nebo Tělo člověka (1937), román o lékaři, který vzkřísí nevinně odsouzeného a popraveného, aby na něm mohl konat pokusy k objevení příčiny rakoviny. Mezi další jeho díla patří Tanec vykoupení (1933), Oltář všedního života (1939), Bílá věž (1942). Jeho román se stal také předlohou společenského filmu Srdce v celofánu (1939, režie Jan Sviták).

Svou bohatou rozhlasovou činnost hrou zahájil hrou Mater Regum — Laeticia, dobovou slávu mu však zajistil až Neviditelný most, v němž – jak píše Miloslav Havel v knize Od rozhlasové hry k rozhlasovému dramatu – „dovedl pochopit, co potřebuje rozhlas na rozdíl od divadla“. Ostatně – hra získala první cenu v soutěži firmy Phillips o rozhlasovou hru.

Oč ve hře jde? Již léta spolu v manželství žijí Emil Roden a jeho žena Jana. Roden je slepý a jeho žena „je jeho očima a on její duší“. Zvykli si již na svůj život, který však naruší příjezd Emilova přítele z dětství – lékaře Dana. Tváří se, že jde o pouhé setkání starých přátel, Jana však ví, že Dan je téměř zázračným očním lékařem, který vrací slepcům zrak. Podle všeho by z takové návštěvy měla mít radost; Jana má však strach, že navrácením zraku přijde její manžel o iluze o ní; podvádí jej totiž už tři roky a postupně jej s milencem připravují o peníze.

Roden se nakonec nechá přesvědčit k operaci, nechce být svým okolím nadále litován. Chce prohlédnout, vidět skutečnost. To samozřejmě děsí jeho ženu, při niterném rozhovoru s ním se však dozvídá, že manžel již dávno všecko ví, nesoudí ji však: „Spravedlnost je slepá, ale slepec nemůže být soudcem.“. V náhlém vzepětí citů chce svou ženu vidět okamžitě, a tak si předčasně sundává obvazy. Jeho nadšení z vidění zcela přehluší to, že jako první viděl svou ženu – a ani ji nepoznal.

V následujících dnech poznává zrakem svět, který od narození znal jen pohmatem: „Chléb? Chléb náš vezdejší dejž nám dnes… Tak tedy vypadá ta vymodená věc…? Věříš, že se do něho bojím kousnout?“ Předčasné zbavení se obvazů mu však nakonec zrak znovu vezme. Jana zatím navrací svému muži ukradené peníze, zříká se své minulosti a smiřuje se s Rodenem.

Nejen v námětu, ale i v detailech si můžeme všimnout, že Šaman usiloval o rozhlasovou působivost: např. jednající ženské postavy často spouštějí gramofon, aby v podkresu dialogu zněla odpovídající hudba (autor tento efekt používá tak často, že jej v několika případech režisér škrtl a vynechal). Šamanova hra dnes již neposkytuje výrazný umělecký zážitek, navíc svou dějovou linkou silně připomíná román Josefa Kopty „Hlídač č. 47″, který vyšel již roku 1926 a o jedenáct let později byl zfilmován. Je pravděpodobné, že Šaman Koptův román znal a jeho látka – nevidomý muž podváděný svou ženou – mu jistě připadala velmi vhodná pro rozhlasové zpracování. V textu se ostatně objevují četné úvahy o vnímání světa nevidomými. V jedné z nich popisuje Roden své setkání se smrtí: „.. dotkl jsem se toho studeného těla… Ne, není to nic pěkného. Zvláště pro člověka, který smrt nevidí a může ji jen hmatat. Pamatuji se, když zemřela moje matka, ohmatával jsem také její obličej.. Bylo to studené, tuhé, hrozné…“.

V postavě sluhy Jakuba jako bychom se potkávali s Alquistem z Čapkovy hry R. U. R. Ve druhé polovině hry vší silou svého prostého rozumum protestuje: „Neměli jste to dělat (…) Kdo vám dovolil, abyste bourali jeho štěstí? Mohl spokojeně žít, mohl dojít nevědomě a šťastně až na samý okraj propasti (…). Proč potřebuje člověk vidět, když ho vedou na jatky?“

Hru Neviditelný most nastudoval režisér Václav Sommer a premiéru měla 29. 4. 1938. V roli Emila Rodena vystoupil „lyricky laděný“ Eduard Kohout, jeho ženu hrála Sylva Kleinová (její výkon byl podle dobové kritiky „podivuhodně propracován“), lékaře Dana Bedřich Veverka. Vedlejší roli nepříjemné paní Horynové hrála Světla Amortová, sluhu Jakuba Ludvík Řezníček, Danovu asistentku Kláru Elena Hálková. Václav Sommer dal hře „neustálou, až křečovitou nervositu, ač bylo možno pracovat také tichem a zámlkami.“

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)