Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Verneovský výlet za budoucností podle pana odborného rady
Přemysl Hnilička
(In Týdeník Rozhlas 4/2017)
Už potřetí se v našem cyklu vrátíme k prvorepublikové soutěži firmy Philips o původní rozhlasovou hru. Jen pro připomenutí: soutěž se konala v roce 1938 a po počátečním nezájmu autorů o ni (v březnu se sešly na redakčním stole jen dvě hry) se – především pro překotný politický vývoj – počet prací nebývale zvýšil. V květnu devatenáct, v červnu osmnáct, v srpnu dokonce 165 dramatických textů. Většina z nich se zaměřovala na vlastenecká a branná témata, hry se jmenovaly Hrdinové hranic, Za vlast nebo Ubráníme republiku.
Mezi nimi se však objevilo i pozoruhodné rozhlasové sci-fi odborného rady Václava Gutwirtha Jenda se probudil roku 2000. Situace této hry je jednoduchá: otec hovoří se svým synem v kuchyni u kamen. Chlapec se dožaduje nějaké zajímavé knížky, pokud možno s fantastickým námětem – ale ne Vernea, ten je prý už překonaný. Otce tato myšlenka zaujme a pokusí se chlapci oponovat: skutečně jsou všechny Verneovy myšlenky už uskutečněné? Ano, máme automobily, rozhlas i televizi, létáme letadly, ba i do stratosféry, ale dokážeme už letět na Měsíc? Vždyť ani ty ponorky ještě nejsou tak dokonalé, jako Nautilus kapitána Nema…
Tatínek tedy půjčí chlapci knihu Karla Veselého Jenda se probudil roku 2000, v níž jistý profesor Dvořák dokáže libovolného člověka uspat třeba na sto let. To už se ovšem Jendovi klíží víčka, a tak je najednou vtažen přímo do děje a pan profesor ho skutečně nechá uspat až do roku konce milénia.
Jenda se skutečně probudí v určený rok v místnosti bez nábytku, jen s velkou telestěnou, která průběžně informuje o něm samotném. Chlapec dostane vlastního průvodce novým, moderním světem, který se „jmenuje“ AR22. Sám o svém pojmenování říká: „Je to pohodlnější. Je to – jakési praktické třídění lidí.“ (Ještěže autor nic netušil o tom, že tou dobou už podobné „praktické třídění lidí“ pomocí čísel probíhá.)
Seznamuje ho (i nás posluchače) s moderními výdobytky: stroje již nejsou poháněny uhlím, ale světlem. Věci se vyrábějí z „dokonalé hmoty“. Celá domácí knihovna je dostupná na dvou skříňkách s tenoučkým úzkým páskem, na němž je zvuková nahrávka knih. Nechybí tu ani domácí biograf. Místo mobilních telefonů se jedinci domlouvají pomocí vysílání znělek, tedy téměř telepaticky. Umějí v lidech potlačit nepříjemné (či nevhodné?) vzpomínky. Papírové knihy jsou ovšem uskladněny v Ústavech lidské práce, což není nic jiného, než svého druhu muzeum. K Jendově radosti byl zjednodušen pravopis, radost však neměl ze zprávy, že byly zrušeny prázdniny. Není jich třeba, škola je totiž zábavná. Stratosférickými letadly se létá meziplanetárně. Splnil se dokonce základní komunistický sen: poroučí se větru, dešti.
Svět, který tato rozhlasová hra zobrazuje, je ještě v zajetí představy o člověku jako středobodu světa, který ovládá přírodu i živé tvorstvo. Gutwirthova vize budoucnosti je však tak trochu bezzubá: jakoby si pan odborný rada nechtěl před budoucím čtenářem „uříznout kšandu“, zobrazuje rok 2000 jen ve velmi hrubých obrysech a ledabylých náznacích. Nechybí ani komické paradoxy, jakými je například stále stejná liblická znělka, jako v roce 1939. AR22 to vysvětluje přesvědčivě: „Přijímáme z minulosti a zachováme vše, co bylo dobré. Nenašli jsme krásnější znělky. Zůstala i na naše časy.“
I tato rozhlasová hra pro mládež musela projít cenzurním řízením. Vyškrtnuta byla Jendova replika: „Za mé doby byly války. Byla světová válka. Já se na ni nepamatuji. (…) Za mých časů se mnoho mluvilo o válce.“ Na to měl jeho průvodce odpovědět: „Válka? Dnes nám dá práci vysvětlit naší mládeži, co to byla válka.“ Zásahu se nelze divit: hra pana rady Gutwirtha měla premiéru v mládežnickém rozhlase 25. března 1939. O to hořkosměšněji vyznívá závěrečná scéna, v níž AR22 nabízí Jendovi setrvání v roce 2000. Jenda se však rozhoduje vrátit se zpátky – do roku 1939, za mamkou a taťkou. A za počínající válkou, chce se dodat.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Pan ministerský a vládní rada Václav Gutwirth (1896-1968) byl stálým spolupracovníkem rozhlasu od své účasti v soutěži o rozhlasovou jednoaktovku v roce 1926 a teoretikem rozhlasové tvorby. Jako publicista se věnoval popularizaci vědy (s tím souvisí i dlouhá řada článků o Vernovi), jako novinář politickému komentáři (odtud zákaz novinářské činnosti a publikování po roce 1945). Pro rozhlas napsal řadu her a pásem (zejména Duch dějin /1928/) a přednášek (mj. Přežil se J. Verne? /1936/ a Verne, autor našeho mládí /1937/). I na Panáčkovi má několik záznamů.