Poezie a jazz II (1967)

Přidal: Martin |

Srpen 29, 2010

Andrej Vozněsenskij a Václav Hrabě. Připravili Oldřich Kryštofek a Luděk Hulan. Hudební režie Zdeněk Petr. Zvuková režie básní Miroslav Prokeš (1. strana) a Jiří Očenášek (2. strana). Sleeve-note Oldřich Kkryštofek, 1967. Cover Irena Bryndová, 1967. Režie Josef Henke.

Nahráno v pražských studiích Supraphonu (Lucerna, Mozarteum, Dejvice) a Čs. rozhlasu v září a říjnu 1966 a v lednu 1967. Vydal Supraphon v roce 1967 pro Gramofonový klub (1 LP, DV 048 0106 nebo SV 148 0106).

Poezie a jazz II (1967) Obsah: 1. strana – Andrej Vojněsenskij. Přeložil Václav Daněk. Autoodbočka (recituje Luděk Munzar) – Vstupní (Petr Haničinec) – Striptýz (Milan Mach) – Školní odbočení (Alfréd Strejček) – Autoodbočka (L. Munzar) – Muromský srub (P. Haničinec) – Večerní odbočení (A. Strejček) – Odbočka v rytmu rockn’rollu (M. Mach) – Bijí ženu (L. Munzar) – Zpívají negři (P. Haničinec) – Autoodbočka (L. Munzar). Hudba Luděk Hulan. Periferní litanie. Arr. Karel Krautgartner (Jazzový orchestr Čs. rozhlasu, sólisté Milan Ulrich – tenor, saxofon, Richard Kubernát – trubka, Milan Petr – lesní roh, Rudolf Rokl – klavír, řídí Karel Krautgartner); Antisvěty (Skupina sólistů Luďka Hulana: Bedřich Kuník – tenor, saxofon, Laco Deczi – trubka, Karel Růžička – klavír, Luděk Hulan – kontrabas, Ivan Dominák a Vladimír Žižka – bicí. Zpívá Eva Olmerová).

Obsah: 2. strana – Václav Hrabě. Blues pro bláznivou holku (úryvek) – Refrén (z Reduta blues) – Chvíle – Zavři oči – Refrén (z Reduta blues) – Dlouhonohé září – 1964 (zima) – Refrén (z Reduta blues) – Reduta blues – Chvíle (recituje Jan Tříska) Hudba Karel Velebný SHQ (Karel Velebný – vibrafon, tenor, saxofon, Miroslav Krýsl – alt. saxofon, bas. klarinet, Zdeněk Pulec – trombón, Rudolf Dašek – kytara, Petr Marcol – kontrabas, Milan Mader – bicí).

Pozn.: První deska „Poezie a jazz“, vydaná Gramofonovým klubem v roce 1965 (připravili Jaromír Hořec a Luděk Hulan, režie Jiří Ostermann), byla v podstatě upraveným a doplněným záznamem širšího pásma „Komu patří jazz“, kterým v červenci 1963 zahájila svou činnost pražská poetická vinárna Viola — když předtím zaznělo v květnu téhož roku na matiné „Jazz v poezii“ v pražském Divadle hudby. V tomto pásmu bylo zastoupeno šest českých autorů inspirovaných jazzem — Inka Machulková, Jiří Šotola, Jaromír Hořec, Ivan Diviš, Luděk Hulan a Václav Hons. Báseň Ivana Diviše „Komu patří jazz“ dala onomu prvnímu programu Violy i název. Kromě šesti českých autorů bylo zde zastoupeno sedm básníků zahraničních: Gregory Corso, Andrej Vozněsenskij, Kenneth Rexroth, Jevgenij Jevtušenko, Langston Hughes a Lawrence Ferlinghetti. Z nich zejména američtí autoři — a to zvláště ti, kteří patřili k první beatnické skupině v San Francisku (Rexroth, Ferlinghetti, Corso) — byli nejslavnějšími otci i původci obnoveného zájmu o spojení poezie a jazzu také u nás. Praotcem pak slavný černošský básník Langston Hughes — druh Ellingtonův. Dva mladí autoři sovětští — Vozněsenskij a Jevtušenko — byť již tenkrát svou poetikou se od sebe výrazně odlišující, ocitli se v této první široké „světové“ skupině jistě proto, že představovali, každý po svém, nové hlasy v sovětské poezii — v mnohém blízké pocitům i vyjadřování některých jmenovaných básníků amerických i našich.

Tato šíře byla pochopitelná a nutná v letech, kdy dychtivost čtenářů I posluchačů po nových, nepoznaných či po léta zadržovaných uměleckých projevech byla skoro bezbřehá a kdy takřka manifestační souhlas zejména mladých s těmito projevy — vyjadřovaný obecně — byl i formou Jistého společného gesta — řekněme i protestu. Beatnici různých typů, forem a druhů hledali a nacházeli tu své vzory a potvrzeni. Však také pořad „Komu patří jazz“ byl dodnes divácky nejúspěšnějším pořadem Violy: dosáhl kolem stovky repríz.

Od té doby — od roku 1963 — se přirozeně ani umělecký ani společenský vývoj nezastavil. Dá se říci, že v mnohém se prostě dále normalizoval. Co mělo ještě v roce 1963 alespoň zčásti příchuť zakázaného ovoce, je dnes bez senzací a seancí běžné v ediční praxi nakladatelské, v hudební dramaturgii i v naší oblasti. Od šíře původního a úvodního programového nástupu šel vývoj k diferenciaci a k diferencované kvalitě i uvnitř tohoto programového nástupu. U čtenářů a posluchačů pak vedl k touze po hlubším poznání jednotlivých uměleckých osobnosti, zjevů a jevů, prezentovaných původně v oné široké nástupní jednotě. Je například zajímavé, že další dva pořady Violy, snažící se navázat na úspěšný první pořad „Komu patří jazz“, nebyly již tak výrazné a nesetkaly se také se stejně dychtivým zájmem publika. Zato své místo v dramaturgii i u posluchačů měly některé z pořadů, věnované jednotlivým osobnostem z onoho původně širokého proudu: Ferlinghettimu, Corsovi a Vozněsenskému. Zajímavé také je, že z významnějších českých autorů žádný zatím ve své další tvorbě nenavázal na jazzové impulsy. Zato se objevila řada mladých, po výtce začínajících au-torů, pro které tyto impulsy (spojení poezie a jazzu, ale i vyjádřeni jistých životních pocitů zralejšími básníky americkými, sovětskými a našimi) byly určující pro jejich vlastni pokusy o vstup do současné české poezie, nebo alespoň byly podnětem pro více či méně zdařilé pokusy o vlastni sebevyjádření veršem.

Viola z těchto pokusů, jimiž byla v letech 1963-65 doslova zaplavena, připravila několik zpravidla nereprizovaných hromadných autorských večerů, textfór, na nichž si autoři měli možnost ověřit nosnost svých veršů, a to většinou před svými druhy. S rokem 1966 tento přiliv víceméně ustal. Jednou z výjimek byl vytrvalý, věrný a skromný milovník spojení poetické a jazzové múzy — Václav Hrabě. Veršům Václava Hraběte věnoval — po autorově tragické smrti na počátku roku 1966 — litvínovský soubor, vedený Miroslavem Kovaříkem, celý večer, s nímž úspěšně hostoval také ve Viole.

Pro toto vše nemůže také druhá deska Gramofonového klubu „Poezie a jazz“ navazovat bezprostředně na první desku, charakterizovanou oním širokým prouděním poezie a jazzu. Zvolili jsme tedy s režisérem Josefem Henkem druhou cestu, která, jak se domníváme, odpovídá situaci roku, v němž byla deska připravována, i roku, pro nějž je určena. Pro jednu její stranu zvolili jsme verše Andreje Vozněsenského, plné „expresivní, dráždivé imaginace, básnického intelektu, smyslu pro experiment, náročného úsilí formulovat vztah současného člověka k rozpornému světu moderní civilizace“ (překladatel Václav Daněk o Vozněsenském ve výboru Mladá sovětská poezie). Osobně považuji Vozněsenského (nar. 1933) za nejzralejšího z mladých sovětských a snad i evropských básníků, kteří vstoupili s otevřeným hledím do poezie po roce 1956. Jako by přímo v elektrických nábojích vyjadřoval nikoliv stesk domova i světa a člověka v něm a verbální protest proti podléhání osudu — jako tolik jiných — nýbrž tento protest je u něho protestem vůči základním nebezpečím člověčenstva i jednotlivce a on jej vyjadřuje uměleckým činem, až hepticky souhlasným s dobou, z níž vychází. Není jistě náhodou, že blízkým druhem Vozněsenského je například Igor Neizvěstny], jeden z podobně nejdráždivějších současných sovětských výtvarníků, jako jistě rovněž není náhodou, že ve Vozněsenského poezii se poprvé od let dávné sovětské básnické avantgardy tak organicky prolínají vichřice světa (zvláště impulsy ze Spojených států) s nově viděnými rysy lidských vztahů i pocitů tak moderně ruských. Tuto zvláštní a charakteristickou dialektiku Vozněsenského tvorby a tvarů této tvorby jsme se snažili postihnout i výběrem veršů pro tuto desku.

Z dosavadního díla Andreje Vozněsenského vyšly u nás zatím knižně: Parabola, výbor z jeho prvních dvou sbírek Parabola a Mozaika, a Trojúhelníková hruška, obojí v překladech Václava Daňka.

Druhá strana desky je věnována výběru z veršů Václava Hraběte (1937-65). Zastupuje celý proud mladých a začínajících, které inspirovala k vlastním pokusům ona první vlna obnoveného zájmu o spojení poezie a jazzu. Není to zajisté ještě poezie vyzrálá a hotová. Je zatím spíše svědectvím o životních pocitech, zkušenostech a gestech generace, která dosud v uměni neřekla své nejvlastnější slovo. Svědectvím talentu více než jeho plodů. Svědectvím oné odvěké a spravedlivé, zjitřené a urputné touhy mládl po čistotě, upřímnosti, otevřenosti, mládl, mučícího se a uraženého každou deformaci ideálů, odmítajícího se pokořit, vášnivě milujícího i vášnivě protestujícího. Václav Hrabě se toto vše snažil realizovat nejenom svými básnickými pokusy, ale také svou životni praxi učitele, jednoho z nejoblíbenějších mezi mnoha košířskými žáky. Dramaturgickému záměru i výběru obou stran naši desky odpovídá i výběr a podíl hudebníků. Luděk Hulan patři v posledních letech k průkopníkům spojení poezie a jazzu u nás, a to nejenom spoluautorstvim všech tři večerů tohoto typu ve viole. Karel Velebný pak — krom jiného — obohatil pražskou Violu o další výrazné rysy svými pravi-delnými úterními komorními Jazzovými koncerty. Režisér Josef Henke, žák E. F. Buriana, je v poslední době znám zejména jako režisér mnoha osobitých pořadů poetických i dramatických v Čs. rozhlase (K. H. Mácha, I. Bergman a další autoři). Byl také režisérem portrétní desky básníka A. Sovy a některých zvlášť výrazných pořadů ve Viole (Babel-Achmatovová, Vozněsenskij) i jinde (naposled např. Baudelaire v Městské knihovně v Praze nebo Nezval v Divadle hudby). Uměleckému přednesu věnoval také knihu zasvěcených a v mnohém průkopnických studil.

Jaký bude další vývoj spojení poezie – jazz těžko předvídat. Naše deska chce být záznamem jedné z variant dosavadního vývoje, jak se u nás objevily. A snad také trochu jeho svědectvím. Oldřich Kryštofek, sleeve-note