Přepadení Národní banky (1969, 2018)

Oldřich Daněk. Parodie na gangsterské příběhy. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Albert, správce vězení (Valtr Taub), ministr spravedlnosti (Jiří Němeček), sekretářka Jitka (Alena Vránová), Josef Stein (Ilja Racek), Táta (Karel Máj), Beno Waldman (Ivo Gübel), Grenzel (František Filipovský), slečna Brocková (Karolína Slunéčková), členové komise (Milan Mach, Josef Chvalina), reportér rozhlasu (Rudolf Pellar).  Dále účinkují Arnošt Faltýnek, Josef Gruss, Jaroslava Drmlová, Hana Makovičková, Věra Budilová, Jiří Suk, Vladimír Krška, Vladimír Švec, Ladislav Kazda, Zdeněk Hodr, Jiří Hurta a Artuš Kalous.

Natočeno 1969. Obnovená premiéra 11. 8. 1990 (58 min.). Repríza 5. 1. 2006 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Hra pro tento večer; 23. 1. 2013 (ČRo 2 Praha) v cyklu Milý pane Jiří Horčičko; 29. 4. 2018 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.); 20. 3. 2022 (ČRo Rádio Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.); 5. 11. 2022 (ČRo 2, 13:04 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Vydala Radiotéka 23. 11. 2018 (MP3).

Štěrbová, Alena - Bylo zahájeno. In Scéna 21-1990

Lit.: Štěrbová, Alena: Bylo zahájeno. In Scéna, č. 21/1990, s. 6 (recenze).

Lit.: Zýková, Veronika: Téma Oldřich Daněk – Dva vrahové – klidná mužnost. In web 25fps, 11. 3. 2014 (článek). – Cit.: Divadelní, filmová, televizní, ale také rozhlasová tvorba Oldřicha Daňka je neodmyslitelně spjata s dramatickou polohou, ovšem najde se několik výjimek, v nichž se Daněk pustil do komedie, ať už to bylo v divadelní hře a následném filmovém zpracování rozpačitě přijaté satirické grotesky Lov na mamuta (div. premiéra 1963, zfilmováno 1964)1 či v úspěšné divadelní trilogii Svatba sňatkového podvodníka (1961), Svatba s podvodem aneb Podvod se svatbou (1965) a Sňatková podvodnice (1968).2 Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na scénář k filmu Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky (1967).3

Také v oblasti rozhlasu najdeme vedle řady dramatických Daňkových děl4 jeden titul, který staví na humoru. Přepadení Národní banky, označované jako „parodie na gangsterské příběhy“, bylo natočeno v roce 1969, uvedení se však dočkalo až v roce 1990. Důvodem byl zřejmě autorův podpis Dvou tisíc slov v roce 19685, ale už v samotném textu se objevuje řada pasáží, které musely být z pohledu tehdejších vedoucích činitelů problémové. Jméno Oldřicha Daňka bylo od roku 1970 v rozhlase nežádoucí, naštěstí ale nedošlo – s výjimkou Dialogu ve spirále (1968)6 – ke smazání jeho her. Dnes si tedy můžeme Přepadení Národní banky poslechnout v původním, zvukově kvalitním znění, na rozdíl od dalších odvážných her z konce 60. let, jako jsou Ženich pro Marcelu a Posel hydrometeorologického ústavu, které byly v 70. letech smazány.7

Jaká je tedy hra, jež byla natočena v režii legendárního Jiřího Horčičky a dramaturgii další výrazné rozhlasové osobnosti Jaroslavy Strejčkové? Bezmála hodinová stopáž nabízí příběh, jenž se točí kolem bílého prášku přezdívaného „Dva vrahové“, který má být jakýmsi humánním chemickým vězením, zbavujícím trestance agresivity. Dlouholetý vězeňský správce Albert (Valtr Taub) na začátku ukazuje ministru spravedlnosti tři polepšené trestance, kterým prášek s úspěchem podával. Cíl dostat trojici na svobodu se podaří, ovšem původní plán následného vyloupení Národní banky Albertovi překazí sled neočekávaně se vyvíjejících událostí.

Příběh je to skutečně rozverný, s dosti nečekanými zvraty a vynikajícími hereckými výkony. Velmi dobře napsaná hra obsahuje řadu perel, ocituji jen několik z nich. Například když Albert ukazuje na vězeňském hřbitůvku dva z hrobů a flegmaticky konstatuje: „Tenhle vyvraždil v záchvatu vzteku celou svou rodinu motykou, ale ten jenom podřezal břitvou svého šéfa… Koneckonců naplnil sen mnoha zaměstnanců.“ Vedle Tauba v hlavní roli stojí za zmínku mj. i herecké výkony Karla Máje coby lupiče-prosťáčka Táty a Ilji Racka jako racionálního a distingovaného bankovního lupiče Josefa Steina. Ale i výkony herců včetně těch v malých rolích jsou přesné.

Hrou nás provází postava vypravěče, který v úvodu cituje z novinových titulků („Dva vrahové v bílém prášku. / Ministr spravedlnosti bankovním lupičem. / Afrodita v lázních a jiné rozhlasové kratochvíle.“) a předznamenává tak, co později uslyšíme. Rovněž odpočítává čas do začátku přepadení (a vlastně i Přepadení). Později dokonce předkládá dvě varianty ukázek z článků o propuštění tří trestanců – poklidně seriózní a senzačně bulvární. Pochopitelně s patřičnou dikcí a dokreslené adekvátním hudebním doprovodem.

Snad nejpozoruhodnější je práce se zvukem a zvukovými/hudebními předěly, které jsou nápadité, vždy funkční a nikdy samoúčelné. Tvůrci precizně odlišují akustiku jednotlivých míst (rozlehlá hala banky, chodby vězení), kam nás příběh zavádí, včetně různých zvuků a ruchů v pozadí (např. foukající vítr na hřbitově). Dochází i k zakomponování reportážního žánru – i zde je navozen maximální pocit autenticity. Reportér nejprve konkretizuje posluchačům místo („Jsme v pracovním táboře v Pětipsech“) a posléze se ptá trestanců, co soudí o „Dvou vrazích“, slyšíme v pozadí ťukání a trestanci na otázky odpovídají tak, jak jim „zobák“ narostl: „No… že je to dobrá věc… Protože… Protože nás pustěj.“

Je to právě v této reportáži, kdy se o „Dvou vrazích“ roznese, že prý podporují sexuální život. Pochopitelně se zvedne vlna zájmu. Reklama s bujnou „Afroditou“ propagující „Dva vrahy“ patří mezi zvukově nejrozpustilejší: vilný ženský hlas, hupsnutí do vody, zvuk harfy a nápaditý text reklamy – třeskutě vtipná kombinace.

Přepadení Národní banky ovšem nepostrádá ani serióznější momenty. Vzhledem ke jménům vystupujících postav si lze příběh zasadit do Československa, o to silněji vyznívají konkrétní narážky: „Pane Alberte, dovedete si představit, co by vaši Dva vrahové mohli způsobit, kdyby se podávali politickým vězňům? Jaký sen pro každou vládu! Humánně se zbavit politických protivníků. Vůbec je nezavírat, ale zbavit je vyšší formy myšlení.“ Zazní také kritické a protiválečné repliky z úst pana Grencla (František Filipovský): „A vy si myslíte, že politikové, nemyslím vědce, ale praktické politiky, přišli někdy na něco nového? No řekněte, změnilo se toho tolik ve světě? Ubylo snad hranic? Našel se nějaký nový způsob lidského společenství? (…) Co udělali opravdu konkrétně a seriózně, to byly války, pane Alberte. (…)“

Celá linii kolem ministra spravedlnosti obsahuje takové množství narážek a dvojsmyslů (např. sekretářka/milenka ministra pronáší chladně: „Pan ministr se jen někoho zbaví.“), že by tato hra podle mého názoru měla problémy s odvysíláním i o pár let dříve.

Dvakrát dochází ke konfrontaci mezi Albertem a úředníkem kriminalistického muzea, který vkládá do bílého prášku velké naděje a v závěru opakuje: „Když proměníme trest, proměníme i zločin.“ V tu chvíli se ozývá Albert-cynik a zanedlouho se ozve Albert, který jako by se rozpomněl na svůj sen, na nějž zapomněl.8 Určité rozpolcení vyvolává samotný závěr, který předchozí poselství částečně ruší. Stále si nejsem jistá, nakolik srozumitelně se Daňkovi podařilo přenést směrem k posluchači některá vážnější témata, ale vím určitě, že na poli komedie v tomto případě rozhodně nezklamal.

Přepadení je po všech stránkách dokladem toho, na jaké výši byla v šedesátých letech původní tvorba Čs. rozhlasu. V letech 1970 až 1972 došlo k rozsáhlé přestavbě programových okruhů9, „[d]o poloviny sedmdesátých let prodělává Čs. rozhlas radikální personální i programovou proměnu, která prakticky popřela příznivý vývoj podoby vysílání příznačný pro léta šedesátá.“10 Oldřich Daněk se k tvorbě pro rozhlas vrátil několikrát v 90. letech, ve všech případech se však jednalo, podobně jako v televizní tvorbě, o náměty vycházející z historie11.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)