Emil František Burian (1904 – 1959)

Přidal: Přemek |

Červenec 25, 2006

Český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér.

E. F. Burian byl členem Devětsilu. V letech 1926–1927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem, odkud po rozepřích s Jindřichem Honzlem spolu s Jiřím Frejkou odešeli a založili si vlastní divadlo Da-Da. Poté spolupracoval se scénou Moderní studio.

V roce 1923 vstoupil do KSČ, ve svých devatenácti letech, z přesvědčení. Což ovlivnilo jeho další činnost, která je často až agitační.

Roku 1927 založil hudebně recitační soubor Voiceband.

Koncem roku 1933 založil divadlo D 34, kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla – každý rok název divadla posouval o jedno číslo; název D 34 zvolil v roce 1933, protože divadlo zahajovalo činnost 16. září a v této době začínalo i nová divadelní sezóna.

Cílem bylo dělat levicově, prokomunisticky orientované divadlo. Jednalo se o první „divadelní družstvo“ – tzn. majetek patřil všem, všichni též rozhodovali. Hlavní dramaturg, režisér a vlastník koncese však byl E. F. Burian nešlo tedy tak úplně o jednání rovným s rovným, jak to někdy bývá prezentováno.

Dalším cílem bylo přiblížit českému divákovi náročné hry (Lazebník sevillský, Lakomec, Utrpení mladého Werthera), ale uváděl i díla jako Dobrý voják Švejk, Žebrácká opera a realizoval rovněž vlasní hry s aktuální problematikou.

Za okupace se divadlo věnuje pouze českým textům, vznikají tak především inscenace První lidová suita a Druhá lidová suita vytvořené z českých lidových her, které prakticky ukázaly, jak se ve 20. století dá pracovat se středověkým divadelním dědictvím. Za zmínku pak stojí také první inscenace Nezvalovy Manon Lescaut.

Divadlo fungovalo až do roku 1941 (D 41), kdy bylo pro svůj protifašistický postoj uzavřeno. Burian byl zatčen a celý zbytek druhé světové války prožil v koncentračním táboře. Nejprve byl v Terezíně, poté v Dachau a nakonec v Neuengamme, zde pracoval v továrně s válečnou výrobou, ve volném čase se, podle svých vzpomínek, podílel na organizaci ilegálních kulturních pořadů pro vězně.

Po válce založil ještě divadlo D 46 a D 47, mimo těchto divadel řídil ještě tři brněnské scény a karlínskou operetu, které byly sdruženy do tzv. Družstva divadla práce.

Po roce 1948 působil jako poslanec poúnorového Národního shromáždění.

Roku 1951 převedl divadlo D 51 do svazku Československé armády a to se pak stalo Armádním uměleckým divadlem, to mu vyneslo hodnost plukovníka. V roce 1955 odešel z armády a toto divadlo přejmenoval opět na D 34.

V poválečné době se stal jedním z předních účastníků nastupující nomenklatury komunistické kultury. Výrazně se zapojil do reorganizace divadel, má podíl na obsazování vedoucích míst v mnoha divadlech komunistickými divadelníky. V této době byl kulturně-politický pracovník v rozhlase, dále působil v týdeníku Kulturní politika. Tuto činnost už nelze považovat za nic jiného než komunistickou agitaci.

Vedle těchto zájmů věnoval se E. F. Burian také rozhlasové režii. V druhé polovině třicátých let fascinoval rozhlasovou kritiku několika vynikajícími inscenacemi, které prý zastínily i tvorbu tehdejších talentovaných režisérů (Mír, Každý něco pro vlast, Císařovy nové šaty, vše 1937). V rozhlase se také dochovalo několik rozhlasových fólií s Máchovými Znělkami, Zpěvy staré Číny či úryvky z inscenací Déčka. V rozhlase byla také zaznamenána nová inscenace Lidové suity (1956).

Autoři, režiséři, interpreti