Citlivý člověk 1/15 (2017, 2018)

Přidal: Premek |

Září 16, 2017

Jáchym Topol. Četba na pokračování z nového románu českého básníka, prozaika, překladatele a publicisty, ve kterém se prolínají groteskní a tragické prvky a který vypráví příběh ze žhavé současnosti. Připravila Alena Heroutová. Režie Petr Mančal.

Čte Petr Čtvrtníček.

Natočeno 2017. Premiéra 1. – 4. dílu 1. 10. 2017 (ČRo 3 Vltava, 14:00, v 15:30, v 18:30 a ve 20:00 h.)

Předpremiéra 1. – 4. dílu 1. 10. 2017 v budově Českého rozhlasu na Vinohradech na akci ART’S NOT DEAD!

Vydal Radioservis, duben 2018 (1 CD MP3 nebo MP3).

Video z natáčení zde.

Debata o audioknize na festivalu Svět knihy 2018 zde.

Lit.: anonym: Události v kultuře. Čtvrtníček načítá Topola. In web Česká televize, 24. 9. 2017 (video). – Cit.: Petr Čtvrtníček čte Jáchyma Topola – herec pro Český rozhlas natočil spisovatelovu zatím poslední knihu Citlivý člověk. Vyšel letos na jaře, po osmileté autorově odmlce.

Lit.: Heroutová, Alena – Topol, Jáchym: Jáchym Topol: Citlivý člověk. In web ČRo 3 Vltava, 25. říjen 2017 (článek). – Cit.: Spisovatel Jáchym Topol získal Státní cenu za literaturu. Porota ocenila zejména jeho román Citlivý člověk, který vydal letos na jaře po osmileté pauze a pro Vltavu ho natočil vynikající Petr Čtvrtníček. Kompletní patnáctidílnou četbu na pokračování dáváme při této příležitosti opětovně k poslechu on-line, a to až do 29. října 2017. Jáchym Topol byl v souvislosti se státní cenou také hostem pořadu Vizitka (24. října 2017 od 10:00).

Jedna z literárních událostí roku 2017: v nakladatelství Torst vychází Citlivý člověk, po osmi letech nový román českého básníka, prozaika, překladatele a publicisty Jáchyma Topola. Patnáctidílnou četbou na pokračování z této hojně diskutované knihy začalo 1. října 2017 nové vysílací schéma Českého rozhlasu Vltava. Příběh ze žhavé současnosti, za který byl Jáchym Topol 22. října 2017 oceněn Státní cenou za literaturu, vám nyní nabízíme komplet k poslechu do 29. října 2017.

Rodina kočovných herců brázdí soumračnou Evropou: pryč je západní svoboda a otevřenost devadesátých let, na východě vzniká novoruský Ajvaristán… Táta se svou alkoholickou ženou a dvěma synky se nakonec vracejí do svého domovského kraje na březích Sázavy. Zde se setkávají s celým panoptikem postav (rybář Šupina, kapitán Lojda, vymahačský klan Baštů ve střetech s Bizonovou motorkářskou partou…), do děje vstupuje řada neuvěřitelných událostí a prostředí, objevuje se kostelní obraz vláčený povodní. Střety vysokého a nízkého, groteskního a tragického, živé dialogy, existenciální pouť počátku 21. století. Osobitý český prozaik nezaměnitelného stylu a jazyka se vrací v plné síle a nově i v moderním rozhlasovém zpracování.

V rozhovoru s Ondřejem Nezbedou (Host č. 5, květen 2017) Jáchym Topol k obtížnému vzniku knihy říká:

Ve skutečnosti jsem ji psal asi pět let. Sbíral různé zápisky a poznámky. Ale až po smrti rodičů jsem se dokopal do spisovatelskýho rytmu, kdy píšeš šest nebo sedm hodin v transu. Některé kapitoly jsem přepsal padesátkrát, osmdesát nebo devadesát stran jsem škrtnul. Píšu stylem bobr – porazím strom a pak ho okoušu na sirku.

Na otázku Terezy Šimůnkové (Salon, 28. 6. 2017), zda je Citlivý člověk politický román, autor otevřeně odpovídá:

Říkám určitě a lišácky se u toho usmívám. Jsem z generace, které politika poetika splývaly. Když jsme dělali Revolver Revue, tak jsme sice tiskli literaturu, ale věděli jsme, že je to zároveň těžká politika. Takže já se toho slova nijak neštítím. Ale do Citlivého člověka se mi politika dostala spíše mimoděk, třeba Miloš Zeman se v té srandovní scéně, kde ho vzývají venkovské ženy, objevil skoro proti mé vůli, jak takový mytologický šašek.

Lit.: Nádvorníková, Anna: Na střelnici se neimprovizuje. In web Týdeník Rozhlas, 18. červen 2018 (rozhovor). – Cit.: „Improvizaci jsem musel nechat u kávy před studiem a soustředil jsem se jen na text,“ říká o natáčení četby Petr Čtvrtníček.

Výběr Petra Čtvrtníčka pro rozhlasovou četbu románu Jáchyma Topola Citlivý člověk mnohé překvapil. Herce spojeného především s komediálními rolemi, reklamou a improvizací posluchači z rozhlasu zatím příliš neznají, ale po této četbě si mohou být jisti, že příležitostí k dalším rolím bude více.

Znal jste texty Jáchyma Topola dříve?

Přiznám se, že jsem znal spíše texty jeho bratra Filipa, které psal pro své Psí vojáky, s Jáchymovou prací jsem se seznámil teprve nedávno.

Četl se vám jeho jazyk nahlas dobře?

To ano, hlavně se jednalo také o detektivní práci, neboť Jáchym píše bez uvozovek a v několika rovinách. Příběh se valí dopředu, je košatý až opulentní, autor s obrovskou chutí běží se svými hrdiny bez ustání tam, kde je už už chce mít – a teď se v tom hrome vyznej!

Vzpomínám s láskou na situace, kdy jsem se zmatený ptal režiséra, a tohle jako říká kdo? On se hluboce zamyslel a povídá, no asi ta ženská, ne? Já na to, že to asi jo, ale která, a pan režisér s úsměvem pravil, to bych taky rád věděl…

Jak jste se na četbu připravoval? Čtete si pasáže, zvýrazňujete místa, dechy, poslouchal jste nějakou četbu pro inspiraci?

Já jsem ještě takový rozhlasový neandrtálec. Když jsem dělal nějaké drobné role v rozhlasových hrách, koukal jsem mistrům přes rameno, jaké mají v textu intonační poznámky, a ti bardi měli kolikrát scénář tak pokreslený, jako když se člověk ve škole nudí a kreslí si do sešitu bezděčně nějaké klikyháky, takže tam jsem neokoukal nic, navíc každý má jinou metodu, stejně jako navigátor v rallye, tam si také každý dělá rozpis trošku jinak. Tak jsem zkoušel zapsat si něco v textu sám, ale pak jsem stejně nevěděl, co jsem tím myslel, tak to dělám spíše intuitivně, jen si občas podškrtnu nějaké důrazy.

Byla tam vůbec nějaká možnost pro improvizaci?

Kdepak, improvizaci jsem musel nechat u kávy před studiem a soustředil jsem se jen na text. S lítostí jsem pochopil, že při četbě nemůžu autorovi nijak pomáhat, přidávat slovíčka nebo škrtat. Poprvé před mikrofonem to bylo dost zvláštní, neboť já dělám všechno tak nějak intuitivně a většinou „volně na motivy“ a vždycky mi to nějak projde. V divadle, i když se zaťatými zuby, ctíte text, máte ještě gesto, nějak se tváříte, můžete udělat salto nebo se jen tak podrbat za uchem, a tady jen papír a mikrofon. Je to stejné jako na střelnici, tam když máte v ruce odjištěnou zbraň, také není moc místa pro improvizaci.

Nechal jste se při četbě režisérem vést?

Ano, Petr Mančal si mě vedl k mikrofonu jako k oltáři.

Ironie a černý humor Topolova románu jsou ve vašem podání nenápadně zvýrazněné tím, že text čtete tak, jako by tam ani nebyly. Paradoxně tím víc vystoupí. Byl to záměr?

Já měl jediný záměr, číst ten román tak, aby si posluchač nestýskal, „á jé, to jste to dali tomu pravýmu…“

Posloucháte audioknihy?

Audioknihu jsem si ještě nekoupil. Poslouchám rozhlasovou četbu nejradši živě, nebo z archivu rozhlasu.

Lit.: Smolíková, Klára: Na cestě bezcitnou dobou. In web Týdeník Rozhlas, 26. srpen 2018 (článek). – Cit.: Čech před každým létem váhá, zda se má, vědom svých chatrných jazykových znalostí a nevelké kupní síly, vydat do té velké Evropy. Tyhle pocity nepatřičnosti a malého ulepeného ,,doma“ Jáchym Topol vzal, přimíchal strach z ruského medvěda za humny a stvořil road movie desetiletí. Stvořil titul Citlivý člověk, který vydal Radioservis jako audioknihu v roce 2018.

Když si nahrávku z produkce Českého rozhlasu na cestách pustíte, už nebudete vědět, zda chcete opravdu někam dojet. Není totiž kam. A není se ani kam vrátit. Poslech Citlivého člověka se provrtává vrstvami všednodennosti, jistotami stereotypů kamsi na dřeň, do citlivých tkání, na které jste dávno zapomněli.

Nahrávka vznikla jako četba na pokračování a rozhlasová úprava Aleny Heroutové původně třísetšedesátistránkový román zredukovala na odhadem poloviční rozsah. Šestiapůlhodinová stopáž vyžaduje na posluchači maximální koncentraci. Z hutných kapitol doslova tryskají gejzíry postav, lokace se rychle proměňují, a přitom text zůstává výsostně literární. Jazyk sám se bezostyšně staví po bok Tátovi, jeho dvěma synkům a ženě Soně jako další z hlavních postav.

Režisér Petr Mančal se evidentně musel s tím zdivočelým jazykem poprat, ukáznit promluvy, určit jim mluvčího, rozhodnout se pro nejvhodnější emoci. Volba Petra Čtvrtníčka se mohla jevit jako riskantní tah, ale herec hozenou rukavici zvedl a všem vytřel zrak. Zvláště těm, kteří knihou netrpělivě listují a slova, navíc vytržená z vět, jen vidí. Topolovu knihu si nelze užít bez vnitřního poslechu našeho vlastního hlasu. A dobrá audiokniha umí zvuk z papíru vypustit jako džina z láhve.

Topol je pozorovatel, rozhodně posluchač hospodských historek, fantasta, vždy o krok napřed, ochutnává, zakouší, vnímá všemi smysly. Je jako zvědavé děcko, které se nerozpakuje ukázat prstem na vše, co ho zaujalo. Na uprchlíky pod mostem, hipíky na hudebním festivalu, rodící se i umírající, rybáře i zahrádkáře, prezidenta v nafukovacím člunu. A Čtvrtníček popisuje scény a vypráví historky s rozšafností Čochtana na hrázi, s fanfarónstvím českých Pepíků a nezdolností našich Světlan, Monik či Soniček. Herec nachází přesný výraz pro každého výstředníka, poradí si s ruskou češtinou, českou francouzštinou i univerzální zpotvořenou angličtinou.

Kdo jako dítě s očima upřenýma do dálek poslouchal Jana Wericha, jak laskavě a zároveň pobaveně, s citem pro detail a bez přehnaného sentimentu čte ze svého Fimfára, je nyní jako posluchač připraven. Pamatujete na tu o třech sestrách, jak upíjejí pivo z korbelů, a ještě se v sázce trumfují? Nebo na fantastické příhody tří hrbáčů z Damašku? Půlstoletí uplynulo a je na čase rozšířit panoptikum podivínů, prokulhat s nimi Evropou, probrodit se s nimi Posázavím.