Klapzubova jedenáctka 1/3 (1953)
Natočeno 1953 (rekonstruováno 1976).
(Délka dílů 21, 29 a 23 minut.)
Pozn.: Jedinečné zpracování Bassova textu. Högrův herecký entuziasmus je nakažlivý už od úvodní písně a herec jej udrží po celou dobu. K vrcholům inscenace patří například reportáž ze zápasu Klapzubáků s Anglií (Höger zde ztvárňuje anglického reportéra; úvodní blazeovaná sebejistota se postupně láme přes šok a roztrpčení až do závěrečného nepřesvědčivého tvrzení, že v druhé půli zápasu Anglie vyrovná a zvítězí). Höger tuto třídílnou povídku nenamluvil, ale přímo rozehrál; nečte ji, ale představuje jednotlivé postavy s takovým zápalem, že máme spíše pocit dramatizace.
Sám režisér Horčička však není pouhým technickým zaznamenavatelem a usměrňovatelem herce (jak byl tehdy režisér pojímán); již pět let před Válkou s Mloky dokazuje, že je samostatným tvůrcem. Dobrým příkladem je vypracování situace ve třetím díle; poté, co starý Klapzuba s ironií komentuje jejich slabý výkon v první půli mače s Austrálií, řekne Höger pouze, že Klapzubáci nastoupili a hráli. Než Horčička dá prostor Högrovi k desetiminutovému strhujícímu popisu druhé půle zápasu (a je to skutečně strhující, Höger vás nenechá vydechnout a máte pocit, že zrovna on je největším fotbalovým fandou světa) – nechá orchestr zahrát znovu řízný klapzubácký pochod – a posluchač ví, že stejně řízně postupovala česká jedenáctka i na hřišti.
Zkrátka Klapzubova jedenáctka musela být ve své době (1953) naprostým zjevením a strhuje posluchače i dnes. Högrovo „fandovské“ herectví vyvolává až radostné dojetí.
Lit.: Högerová, Eva: Faustovské srdce Karla Högera – Z dochovaného archívu K. Högera, dobových dokumentů a vzpomínek současníků. Praha : Mladá fronta, 1994 (reakce posluchačky). – Cit.: Dědynku milý, bylo to skvělé. Když už teď se „reprezentanti“ nechytnou za nos, tak jsou mameluci. A vůbec si pak ne-zasluhují v životě slyšet tak nádherně zahrané povídání, ani stejně jedinečné autory, zkrátka, vůbec nic, co jednoho dovede nadchnout. Dědynku, Vy klapzubovský neporazitelný weltmajstře — kéž by nám tak děti naletěly ve škole na každé naše povídání jako člověk Vám! Já jsem opravdu věřila, že seděl přede mnou ten anglický reportér a že řvaly na sebe ty dvě tribuny a že tři ušmudlánci prodávali tenhleten „Kupte Herald!“ a že ti Klapzubáci se prali ze všech svých sil [...] Ale stejně Vám neodpustím tu taškárnu, že si s člověkem děláte, co chcete. [... ] Mon dieux, Vy přesvědčíte člověka za hodinku, že naše jedenáctky jsou neporazitelné — a našinec vysvětluje nepravidelná slovesa třeba třetí rok a výsledek stále stejný.
(K. Lembergová K. Högerovi, Slezská Ostrava 3. 3. 1956)
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Dnes jsem si opět poslechem připomněl skutečný skvost Zlatého fondu Českého rozhlasu – četbu z Bassovy Klapzubovy jedenáctky v přednesu Karla Högra (natočeno 1953).
Všichni samozřejmě již tušíte či víte, že jsem na Högra fanda, ale tohle je objektivní skutečnost: Högrovi se podařilo z hezkého, ale celkem běžného románu udělat skutečný zážitek; on knihu nečte, příběh nevypráví, ale prožívá ho s vámi, jakoby příběh vytvářel přímo před vašima ušima, sám se raduje či zklamává s postavami, rozehrává situace s neuvěřitelným nasazením a hlavně – dokáže vytvořit postavu tak, že jí okamžitě uvěříte. Dokáže být přesvědčivým fotbalovým komentátorem britského impéria (strhující první polovina druhé části četby), fascinovaným klukem, který sleduje hru Klapzubů přes plot či zaujatým vypravěčem. A samozřejmě – navždy mne bude dojímat „ajfr“, s jakým Höger zpívá na začátku každého dílu „Hymnu Klapzubáků“.
Jako by byl fotbalový fanda odmalička.
A to nejsem fanoušek fotbalové hry.
Napište komentář k článku