Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka 1/12 (2024)

Přidal: Premek |

Říjen 8, 2024

Petr Čornej. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravil Viktor Bezdíček. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.

Účinkuje Jiří Miroslav Valůšek.

Natočeno 2024. Premiéra 1. dílu 8. 10. 2024, 12. dílu 19. 10. 2024 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha k 600. výročí Žižkovy smrti.

Obsah: 1. Člověk na okraji. Jana Žižku zná historie jako nepřemožitelného vojevůdce a geniálního stratéga. V podání historika Petra Čorneje ale vystupuje i jako charismatická osobnost vybízející k následování, stejně jako stařec budící kontroverze a člověk, za kterým zůstávají stovky, možná tisíce mrtvých. V první části například historik vysvětluje, jak přišel Žižka ke svému jménu i to, že určitou část života žil život psance. Krádeže ani zabití mu nebylo cizí. Kniha se v roce 2020 stala Knihou roku v soutěži Magnesia Litera.

2. Žižkův přerod a počátek revoluce. Ve druhém dílu se ocitáme v době po smrti Jana Husa. Společnost je názorově rozdělená. Král Václav IV. je ve dvojím ohni. Přichází čas pro Jana Žižku, který bere spravedlnost do svých rukou. Slyšíme o průběhu první pražské defenestrace v roce 1419.

3. Sudoměř. Po smrti Václava IV. přichází na scénu Zikmund Lucemburský, pro husitskou šlechtu je to špatná zpráva. Žižka se podílí na obraně Plzně a zázemí nachází v Táboře. Město dostane název podle biblické hory. Dozvídáme se také, jak se asi odehrála bitva u Sudoměře a proč byl za vítěze prohlášen právě Žižka.

4. Tábor a vyhlášení kříže. Sezimovo Ústí bylo nutné zničit, protože by se město nedalo dobře bránit. Obyvatelé se přesunují do Tábora, který se rychle rozrůstá. Komuna v Táboře si zvolí do čela čtyři hejtmany, jedním z nich se stává Jan Žižka. Také se dozvídáme, jak se mění smýšlení i konání Táboritů.

5. Proti všem. Táborité v roce 1420 zahajují jarní ofenzivu. Podmaňují si Písek, vypálí Strakonice. Hrad Rabí se jim otevírá bez boje o život na něm přijde několik katolických duchovních, kteří se sem před Husity uchýlili. Do vojenských akcí jsou zapojeny i ženy a dětští bojovníci – práčata.

6. Zápas o Prahu. V šestém pokračování se dozvídáme, jak asi vypadal boj Táboritů se Zikmundem a křižáky o pražské souměstí. Žižka si buduje pevnost na Vítkově. O Vítkov se vedou urputné boje. A končí nezdarem a krutou porážkou křižáků.

7. Táborský rozkol a čáslavské rokování. Husité po vítězství na Vítkově táhnou na Prachatice. Ušetřeno je jen sedm mužů z celého města, ženy a děti jsou vyhnány. Po Prachaticích Žižka dobude také Beroun. Zároveň ale dochází v Táboře k rozkolu.

8. Světlo v temnotách. Táborský hejtman Jan Žižka přichází při boji u hradu Rabí o druhé oko. Dodnes se vědci snaží zjistit, jestli v roce 1421 Žižka oslepl zcela nebo mu přece jenom zůstaly zbytky zraku. Dozvídáme se také o tažení Žižky proti Adamitům, malé komunitě na Nežárce.

9. Žižkův triumf a rozchod s Táborem. Na začátku prosince 1421 přijíždí Žižka se svým vojskem do Prahy, kde se mu dostává vřelého přijetí. Král Zikmund je v té době naopak v Jihlavě, kde mu svoji věrnost slibuje řada českých pánů, kteří si zadali s husitskými svazy. Zikmundova vojska s vojsky Žižkovými se hned vzápětí setkají u Kutné Hory. Pro husity vítězná bitva se odehrála 6. ledna 1422 u vesnice Nebovidy. I přesto se ale Jan Žižka rozchází s táborskými duchovními a zakládá východočeské husitství.

10. Revoluce na rozcestí. V desátém pokračování se přeneseme až do roku 1423. U Strauchova dvora se odehraje bitva, která proti sobě postaví dřívější spojence. Žižku a jeho východočeské husitské vojsko a vojsko složené z příslušníků svazu pražských měst vedených Divišem Bořkem z Miletínka.

11. Poslední bitva. V předjaří 1424 byl Žižka jeden z mála, kdo v Čechách válčil. Většinou se uzavírala příměří, i když v případě táborského svazu, který uzavřel příměří s plzeňským katolickým landfrýdem, šlo spíš o kalkul, jak si uvolnit ruce k bojům proti Rožmberkovi. Důležitým milníkem je i tzv. Libeňský mír, který uzavírají Žižkova vojska s pražskými svazy i Tábority.

12. Na prahu věčnosti. Jan Žižka umírá při tažení na Přibyslav 11. října 1424. Nejstarší záznamy příčiny smrti nezmiňují. Až v polovině 15. století se objevuje zpráva, že slavný válečník umřel „od hlízy“. I to má ale řadu výkladů.

Lit.: Blažejovská, Alena: Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka od lapkovských let po velká vítězství. In web ČRo Plus, 9. říjen 2024 (článek). – Cit.: Jana Žižku zná historie jako nepřemoženého vojevůdce a geniálního stratéga. V podání historika Petra Čorneje však vystupuje mnohem plastičtěji jako polní velitel, charismatická osobnost vybízející k následování, ale také jako sršatý stařec budící kontroverze. Byly za ním stovky a možná tisíce mrtvých. I proto je tak vzrušující hledání jeho osobních motivací, jež na pozadí revoluční doby autor knihy podniká.

Je toho sice málo, co víme o mládí trocnovského zemana Jana Žižky, jsou to však poznatky charakteristické. Jako jednooký do dějin již vstupuje. Páska přes oko jej musela činit nepřehlédnutelným i jako člena družiny Matěje Vůdce, která, ať už ve službách vlivných šlechticů, nebo na vlastní pěst, na počátku 15. století zločinně škodila v oblasti jižních Čech a západní Moravy.

Žižkovy rané delikty jsou nepochybné, stejně jako vladařská amnestie, jíž se mu dostalo. V následujících letech se stal Žižka v Praze svědkem vlny vášní, které vyvolalo odmítnutí kalicha kostnickým koncilem a především odsouzení Jana Husa na hranici roku 1415. (..)

Četba na pokračování