Chudá žena 1/12 (2005)
Léon Bloy. Překlad Josef Heyduk. Připravil Miroslav Stuchl. Režie Ivan Chrz.
Účinkuje Jan Kanyza.
Natočeno 2005.
Lit.: Turek, Petr: Bloyova Chudá žena. In web ČRo (anotace). – Cit.: Francouzský prozaik Léon Bloy (1846 – 1917) byl proslulým pamfletistou a kritikem soudobé společnosti, napsal a vydal řadu deníkových knih, psal povídky, je autorem dvou románů. Ovlivnil řadu osobností, u nás především staroříšského vydavatele a překladatele Josefa Floriana. Chudá žena z roku 1897 je jeho druhý román. Léona Bloye poznáme hned od prvních řádek: jeho osobitý, vášnivý styl, bohatý slovník, dlouhé dialogy charakterizující dokonale postavy.
„Léon Bloy je chrlič katedrály, který vrhá vody nebes na dobré i na zlé,“ takto charakterizoval jeden francouzský literární kritik autora Chudé ženy. Francouzský prozaik Léon Bloy (1846 – 1917) byl proslulým pamfletistou a kritikem soudobé společnosti, napsal řadu knih deníkových zápisků (vydávaných v letech 1892 – 1917), psal povídky, je autorem dvou románů. Svými knihami, názorovou nesmiřitelností a myšlenkovou hloubkou ovlivnil řadu osobností, u nás především staroříšského vydavatele a překladatele Josefa Floriana, ve frankofonní oblasti pak ovlivnil mj. J. Maritaina, G. Bernanose, G. Rouaulta, A. Béguina.
Bloy žil stranou literárního života, neustále byl nucen řešit finanční nesnáze, svými nesmiřitelnými výpady si udělal mnoho nepřátel. Bojoval s odzbrojující upřímností proti nenáviděné soudobé společnosti, proti laxnosti církve, proti materialismu a proti měšťáctví – postava měšťáka byla mu celoživotním nepřítelem a cílem jeho výpadů.
Chudá žena (1897) je jeho druhým románem, který navazuje volně na román první, Zoufalec (1886). Ostatně pracovní název Chudé ženy zněl původně Zoufalá. Bloyovy romány charakterizuje silná autobiografičnost, vkládání mnoha pasáží esejistického rázu či jakýchsi úryvků z básní v próze, vytváření postav, jež jsou inspirovány skutečnými postavami z autorova okolí (Chudou ženu lze do jisté míry označit jako tzv. klíčový román). Řadu postav lze snadno přiřadit k reálným postavám (Zéphyrin Delumiére je ve skutečnosti Josephin Péladan, spisovatel Marchenoir, výtvarník-iluminátor Léopold a malíř Gacougnol nesou určité rysy samotného Léona Bloye – v dopisu L. Bloye Octavu Mirbeauovi z 30. 5. 1897 píše autor o tom, že líčení pohřbu Kaina Marchenoira je líčením Bloyova vlastního pohřbu -, Bohémon de l´Isle-de-France je Villiers de l´Isle-Adam, Folantin připomíná Huysmanse).
V Chudé ženě poznáme Léona Bloye hned od prvních řádek: jeho osobitý, vášnivý styl, bohatý slovník, dlouhé dialogy charakterizující dokonale postavy. Léon Bloy si Chudé ženy považoval jako jednoho ze svých nejzdařilejších děl, jak o tom svědčí mj. i deníkový zápis ze 17. prosince 1896 (kniha v té době ještě nevyšla): „Chudá žena, nejdůležitější z mých knih, dílo mé plné zralosti, očekávané s netrpělivostí a zvědavostí řadou lidí, by měla – ujišťují mě – vyjít na jaře.“
Bloyův citát: „Nejsem současníkem“ ve zkratce vystihuje tohoto hledače absolutna, který chtěl žít mimo svou dobu, v očekávání příchodu Třetího království, tj. království Ducha svatého. Nezapomenutelná, vznešená postava Klotyldy, dcery bídy a opovržení, která ve styku se dvěma muži duchovní a mravní elity stoupá ke krátkému štěstí a k etické velikosti, se řadí po bok oněch velkých ženských postav světového písemnictví, jako je Flaubertova paní Bovaryová či Tolstého Anna Karenina.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Natočeno v roce 2005. (ČRo 3 – Vltava)