Vědomí a svědomí Zena Cosiniho 1/14 (2013)

Přidal: Přemek |

Únor 28, 2013

Italo Svevo. Četba na pokračování z románu italského spisovatele. Překlad Jan Vladislav. Připravila Barbora Bukovinská. Režie Ivan Chrz.

Účinkují Aleš Procházka a Lukáš Hlavica.

Natočeno 2013. Premiéra 1. dílu 1. 3. 2013 (ČR0 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min).

Lit.: Turek, Petr: Vědomí a svědomí Zena Cosiniho. In Magazín Klubu Vltava 1/2013 (článek). – Cit.: Italo Svevo (vl. jm. Ettore Schmitz, 1861–1928) je díky románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho znám jako jeden z nejvýznamnějších italských romanopisců 20. stol. Po dvou neúspěšných románech (Život pana Alfonsa, 1892; Senilita, 1898) zklamaný Svevo téměř přestal psát a věnoval se hře na housle. Roku 1896 se oženil, pracoval v tchánově podniku. Roku 1906 se seznámil s Jamesem Joycem, který v Terstu vyučoval angličtinu. Kolem roku 1908 se Svevo začal zajímat o Freudovu psychoanalýzu, jejíž vliv – i když v ironizované podobě – je patrný v jeho třetím románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (1923). Teprve toto dílo Sveva proslavilo, když je E. Montale v Itálii a B. Crémieux a V. Larbaud ve Francii vysoce ocenili a autora označili za předchůdce Prousta a Joyce.
U kolébky Svevova díla stálo svérázné literární klima Terstu, kde se křížily prvky italské kultury a kultury středoevropské a slovanské, dále znalost italských klasiků, německé literatury a filozofie, francouzských realistů a naturalistů, ale i velkých ruských romanopisců 19. stol. Motivy jeho díla jsou do značné míry autobiografické (bolestný pocit životního nezdaru, stárnutí chápané jako úpadek, nelítostná analýza vlastních ambicí, vášní a citů, katarzní účinek humoru a sebeironie). Román Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (1923, česky 1978) je stylizován jako rukopis pacienta uveřejněný jeho psychoanalytikem. Zenova neschopnost činu je doprovázena bystrou schopností sebeanalýzy a sebeironie. Zeno postupně líčí své četné pokusy přestat kouřit, které se nikdy nepodaří, vztah k otci, plný nedorozumění, historii svého manželství s Augustou Malfentiovou, kterou si vzal, přestože se ucházel o její sestru Adu (ta dala přednost nezodpovědnému Guidovi, jenž se Zenem založí podnik, který nakonec přivede k úpadku). V závěru románu se Zeno vzdává psychoanalytické terapie, která není schopna vyléčit člověka z jeho „nemoci“, jíž ve své podstatě, složitosti a nedokonalosti je lidský život. Román se uzavírá apokalyptickou věštbou světové katastrofy. V podstatě tradiční románový děj, zbudovaný na schématu ztracených iluzí a promarněných příležitostí, je pouze vnějším rámcem hlavního děje – jemné a hluboké rekonstrukce stavů vědomí, ironické analýzy svědomí, zlozvyků a neduhů, skrze kterou se Zeno dobírá vnitřního smyslu své existence i existence člověka vůbec. Tíha společenské analýzy je vylehčena ironií a humorem. Spojení směšných stránek lidské existence s její tragickou hloubkou činí z tohoto románu dílo mistrovské.
Pořad uvádíme opožděně ke 150. výročí autorova narození: Svevo se narodil 19. 12. 1861. Čtrnáctidílnou četbu na pokračování z románu italského spisovatele z překladu Jana Vladislava.

Četba na pokračování