Před námi tma a mráz (2013)

Přidal: Martin |

Listopad 23, 2013

Věra Šmídová-Procházková. Vzpomínky na spisovatele Jana Čepa. Četba z předmluvy knihy, jež obsahuje dopisy spisovatele Jana Čepa z let 1942-1945 adresované studentce Věře Procházkové (Torst, 2004). Režie Michal Bureš.

Čte Jindra Brendlová.

Připravil Český rozhlas v roce 2013 (5 x 8 min.). Premiéra 18.-22. 11. 2013 v cyklu Literární doteky (ČRo Plzeň, 11:45-12:00).

Pozn.: Adresátkou třiadvaceti dopisů Jana Čepa z let 1942-1945 byla maturantka rokycanského gymnázia Věra Procházková (nar. 1923); po válce absolvovala filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a úspěšně obhájila disertační práci o Janu Čepovi u Alberta Pražáka. (Čep byl již v emigraci.) V sympaticky věcném úvodu hovoří o okolnostech navázání korespondence a o pozdějším osobním seznámení s Čepem. „Měl v sobě zvláštní prostotu a skromnost, která se lišila od literárních bohémů mých představ. Jemný, pozorný, nenápadný.“ – Tyto vlastnosti se plně projevují i ve vydávaných dopisech. Vznikl z nich souvislý a ucelený komorní soubor, v němž se osobnějším způsobem zrcadlí zájem a úzkostlivá starost o osud mladé generace v tragické době, která ji zastihla nepřipravenou. Totožný pohled propracoval ve válečných projevech ke studentům (Rozptýlené paprsky, 1946). Vede adresátku s citlivým porozuměním k vážnějšímu myšlení o umění, životě, náboženství a Bohu. Nejde o nějaký úvod do literatury ani o náboženské katecheze (sám se usměrňuje, cítí-li, že se blíží naučnému tónu: „musím se zabrzdit v svém kázání“). Reaguje na studentčinu aktuální situaci, na její otázky, sám klade další, zajímá se o její přátele, o „pracovní nasazení“ po maturitě bez možnosti dalšího studia. Hodnotí devatenáctileté studentce její rukopisný pokus o román – a je to odpovědně vypracovaný a ohleduplný lektorský posudek nezralého díla; přesto doporučuje, aby rukopis svěřila také jinému posuzovateli: „Nelze nikdy spolehnout na literární soud a vkus jediného člověka.“ V analytických poznámkách k jejímu textu jako by konkretizoval a dokládal některé své úvahy z esejů o „poezii a próze“: cituje některé věty, které se mu líbí, ale s výhradou: „Čtenář cití, že tyto věty jsou Vaše, že vyjadřují Vaše dojetí, že nevyplývají nutně z Vaší románové figury a ze situace, do které jste ji postavila, že ji nepomáhají modelovat a charakterizovat.“ Doporučuje obvyklý postup: nenechat se odradit; číst a číst, a nejen současníky: „Mám za to, že člověk se vždycky naučí víc u starých pánů.“ Ovšem větší důraz než na literaturu klade na duchovní výzbroj k životu, aktivní vztah k problémům: „Nenechávejte trpně věci běžet!“ S nedůvěrou přijímá některá dívčina sdělení o „příznacích víry“, jaké mají blízko k pouhým náladám: „V křesťanství poznáváme doopravdy a najisto jenom potud, pokud zároveň poznané skutečnosti žijeme.“ Hovoří otevřeně o svých vlastních zkušenostech, dokonce předkládá jakési curriculum vitae, přiznává se ke svým prvním literárním láskám (Turgeněv, Čechov), k nimž se za války vracel. Mimo jiné čteme také jedno z řídkých Čepových vyjádření o K. Čapkovi: jeho „ideový svět je mi cizí, (…) podle mého falšuje skutečnost; ale prozaik je to náramný.“ Podobných lapidárních vyjádření o různých autorech a dílech je na stránkách dopisů rozseto nespočet. Z Čepových dopisů k nám živě hovoří kus nefalšovaného života z rozhraní časů – a už se zároveň ohlašuje nadcházející soumrak klasického korespondování, jak se po tisíciletí vyvíjelo (a u nás prošlo i desítky let trvající etapou šifrování a zamlčování), až dospělo k dnešní telegrafické technice esemesek a emailů. Bezpochyby bude zapotřebí k povídce a eseji přiřadit jako rovnocennou formu Čepovy umělecké tvorby (a myšlení) i dopis. Zdá se však, že o Čepově dopisování vznikají legendy. V. Procházková (provdaná Šmídová) se v úvodu zmiňuje: „Teprve po padesáti letech jsem se dozvěděla, že prý měl ve zvyku ukládat listy svých přátel do velké lepenkové krabice a jednou za rok jako v loterii jeden z nich namátkou vytáhl, aby odepsal. Pak měl zas na dlouho pokoj.“ Tohle tedy patří nesporně do oblasti fám a anekdot. Sama pilná výměna dopisů s adresátkou to vyvrací. – A znovu se potvrzuje (v edicích Čepových dopisů ne poprvé), že problémem editorů je latina. Na s. 74 je nutno číst: adiuva incredulitatem meam, nikoli adima! (Trávníček, Mojmír, recenze)

Četba na pokračování