Prolomit vlny: Je třeba bránit média veřejné služby (2016)

Přidal: Premek |

Březen 18, 2016

Autor: Jan Motal. Glosa. Pořád sice novinář může vyjít na ulici bez neprůstřelné vesty, ale pracuje-li v České televizi či Českém rozhlase, má problém. Čelí ostrým nadávkám a výhružkám…

Čte autor.

Natočeno 2016. Premiéra 17. 3. 2016 (ČRo Radio Wave, 13:20 h.) v cyklu Prolomit vlny.

Lit.: Motal, Jan: Prolomit vlny: Je třeba bránit média veřejné služby. In web ČRo Radio Wave, březen 2016 (text příspěvku + nahrávka k poslechu). – Cit.: Vedl jsem před časem dílnu mediální etiky pro ukrajinské novináře. Položili mi dotaz: „Je to pravda, že v novodobé České republice nebyl pro svoji práci zabit žádný novinář?“ Po mé kladné odpovědi se rozhostila chvíle nevěřícného ticha. A já si uvědomil, že domácí média u nás skutečně vždy pracovala v bezpečném prostředí. Lehce se píše do novin v zemi, která je podle mezinárodní organizace Reportéři bez hranic třináctou nejsvobodnější na světě. V zemi, kde nehrozí novináři kulka jako na Ukrajině či v Rusku. Časy se ale, zdá se, mění.

Pořád sice novinář může vyjít na ulici bez neprůstřelné vesty, ale pracuje-li v České televizi či Českém rozhlase, má problém. Čelí ostrým nadávkám a výhružkám. A to především tehdy, pokud se věnuje pravicovému extremismu, uprchlictví nebo Miloši Zemanovi. Kyberšikana, podivné telefonáty či verbální útoky už ale přerůstají i ve fyzické násilí.

Na začátku února na demonstraci na Hradčanském náměstí v Praze napadli útočníci přenosový vůz Českého rozhlasu, a dokonce ho odpojili od centrály. Policie prý odmítla pomoc i ochranu. Plivance či přetlačování znají i redaktoři České televize. Není divu, že si novináři začali do terénu najímat služby bezpečnostních agentur. V atmosféře šibenic a výstřelů ze signálních pistolí je třeba začít brát slova o vlastizradě víc než vážně.

Určitá část společnosti média veřejné služby vnímá jako zaprodance propagandy diktované Bruselem, nebo dokonce Washingtonem. Znám dost redaktorů a redaktorek z rozhlasu i televize, abych ve vší kritičnosti k práci těchto médií věděl, že je žádná ambasáda neplatí. Zřejmě na rozdíl od některých konspiračních webů a takzvaně alternativních médií.

Chápu, že lidé i někteří politici touží po tom, aby média odpovídala jejich postojům. Podle oborových kodexů i mezinárodních norem ale novináři všude ve světě mají vycházet z demokratických hodnot svobody projevu a práva na informace. Mají být hlídacími psy veřejné diskuze, vyvažovat ji, bránit v ní menšiny a slabší a prosazovat hodnoty tolerance a odmítání nenávisti. Porušují-li některá média oborovou etiku, potom hlavně v tom, že podléhají populismu, vzdávají demokratický ideál pro zájmy svého publika a proměňují realitu ve spektákl války o civilizaci.

ČT i ČRo lze vyčíst mnohé a já bych měl v zásobě hned několik výhrad. Tou největší je pro mě úzkostná snaha o neutralitu, vedoucí mnohdy až k impotenci kritiky. Vyváženost totiž neznamená dát pět minut diktátorovi a pět jeho obětím. Novináři mají spíš poskytovat nástroje, které nám pomůžou kriticky rozumět světu, v němž žijeme, a rozhodovat se. Mají vyvažovat společenskou diskuzi. Myslím, že pořady jako Reportéři ČT, 168 hodin nebo množství kvalitních dokumentů ukazují, že televize i rozhlas to dokážou. Přes veškeré výtky v českém éteru stále ještě představují základnu nezávislé a kritické žurnalistiky.

Pokud se tedy útočí na Českou televizi a Český rozhlas, útočí se nejen na svobodu tisku, ale především na smysl médií v demokracii. Každý z nás by se měl ve vlastním zájmu zastat těchto institucí a pominout na chvíli vše, co by se v nich mělo zlepšit. Každý plivanec na redaktora či redaktorku je plivancem do tváře celé společnosti. Cílem dnešních útočníků totiž není mít média svobodná, ale mít je taková, jaká chtějí oni – ve službách morální paniky, falešných nadějí, konspiračních teorií a geopolitických her. To je zcela proti smyslu médií v demokracii. Čekám, kdy se za veřejnoprávní televizi a rozhlas postaví novináři z ostatních médií. Protože hrana zvoní i jim.

Eseje, fejetony, přednášky