Hemingwayova megaryba na blogu (2018)

Jak jsme trávili čas tehdy a teď, prostě zásadní změny vnímané mým osobním pohledem.

Ponořila jsem se do vzpomínek. Pamatuju si, jak tehdy hrála velkou roli touha – nemožnost splňovat si svoje sny nás svým způsobem naplňovala. Vedli jsme dlouhé hovory o umění, vyprávěli si, co kdo zachytil na Svobodné Evropě, našel v zaprášených knihách, co napsal strejda z Ameriky. Kromě džín nebylo moc na co šetřit, a tak zbýval čas na hravost a zvídavost.

Touhu po svobodě vystřídala touha po úspěchu, humor nahradila zábava, hravost účelnost. Přibývá inteligence a ubývá zdravého rozumu.

Neuběhlo ani tolik času, a moje neteř přišla ze školy s tím, že Husáka upálili za pravdu.

Samozřejmě že internet hraje velkou roli. Na vsích jsou vymetené ulice, z oken se ozývá bezbřehé klikání. Jako kdyby člověk přestal mít zodpovědnost za to, co plácne, protože si jedním klikem může všechno najít.

Měl dobrý pýár, hodně toho prodal

Trefná historka na sebe nenechá dlouho čekat. Jedu tramvají, za mnou sedí mladá dvojice. Chlapec hučí do dívky: „Pojeď na kalbu, zlato.“

„Nemůžu, musím se učit toho Hemingwaye.“

„Tak Hemingwaye ti řeknu, než dojedem na Hradčanskou – Arthur Hemingway patří do kategorie prokletých básníků.“

„A jakej byl?“

„Jó dobrej týpek. Jezdil furt na Kubu, zevlil u moře… jednou, už jako starej, si vyrazil lodí na výlet, ale ňák neměl navigaci, zajel moc daleko a narazil tam na obrovskou rybu, což absolutně nedával, a díky tomu šoku začal přemejšlet o životě, prostě ta ryba byla v jeho životě hodně velký překvápko.“

„Jak překvápko?“

„Představ si, že vyrazíš na motoráku, ubalíš si brko, jedeš oblíbený tracky ze Spotify a najednou žádnej signál, a megaryba? Tak o tom napsal takovej delší blog. Stařec a moře. Měl asi dobrý pýár, takže toho hodně prodal, ale neunes tu publicitu a ukončil to. Klasika.“

Říkám si, že tohle už začíná být zase originální a že třeba tahle generace nebude tak úplně ztracená, jak se zdá. Musím to hned napsat strejdovi do Ameriky.