Lidický otazník po skoro osmdesáti letech (2020)

Například dva roky po Lidicích přišlo o život skoro 650 lidí francouzské obce Oradour-sur-Glane. Ale volba padla na Lidice. Možná proto, že šlo o odvetu za Heydrichovu smrt. Po válce z vybudovaného lidického památníku vyrostla instituce. Kterou nemohli neakceptovat ani odpůrci komunistů, k symbolu se vehementně hlásících.

Když jejich režim před 30 lety skončil, už mnoho z tehdy přeživších lidických žen nezbývalo. Dnes už je na světě jen jediná. A minulý týden požádala otevřeným dopisem ministra kultury, aby nepřijímal demisi ředitelky Památníku Lidice a Ležáky Martiny Lehmannové. To by mohlo mít váhu. Když Lubomír Zaorálek volá po tom, aby se lidická památka žádným způsobem nezpochybňovala a nerozměňovala.

Polidštěný mramor

A i pokud je pravdivé zjištění historika Vojtěcha Kyncla, že jedna z lidických žen několik dnů před likvidací obce udala židovskou podnájemnici, rozměr tragédie se tím nijak neumenšuje. Dokonce lehce zlidšťuje dosavadní lidickou mramorovost.

Protože, jak známo, nic není černobílé. A zhruba 350 tamních obětí nemohli být samí andělé. A historikovo poslání je zase bádat po faktech a nezamlčovat je. Přitom právě o zamlčení tak trochu jde: gestapem ještě před osudným 10. červnem 1942 odvezená Štěpánka Mikešová, která zahynula asi o dva měsíce později v Osvětimi, v lidické historii totiž chybí.

Ačkoli v obci několik let žila, mlčelo se o ní v roce 1945 a vypadá to, jako by byl zájem s mlčením pokračovat. Aby se třeba nenarušila představa oněch samých andělů. Takže když ředitelka Lehmannová zmínila v televizní relaci, že by se ona židovská žena mohla nějak do piety zahrnout, bylo zle. (…)