Diagnóza: Sebeklamy

Přidal: Přemek |

Březen 5, 2014

Veronika Jiroušková

Vítězná recenze ze soutěže Napište vlastní recenzi rozhlasové hry

Když se řekne Jean Paul Sartre, většině lidí se vybaví významný filozof, existencialista, nositel Nobelovy ceny za literaturu, dočasný stoupenec marxismu, ale též prosazovatel vidiny člověka jako svobodné bytosti, která má nést odpovědnost za své činy. Ovšem, jaký byl ve skutečnosti dosud hojně citovaný myslitel v soukromí? Platil za příklad zosobnění vlastností, jež hlásal? A jak vypadal jeho vztah s emancipovanou filozofkou Simone de Beauvoir, která, ač nesmírně uvědomělá, zůstávala vždy v jeho stínu? Právě okolnosti soužití a nežití dvou výrazných intelektuálů na pozadí studentských revolt ve Francii 60. let minulého století se rozhodl představit publicista a dramatik českého původu Benjamin Kuras. Díky tomu vznikla roku 2013 v olomouckém studiu a režii Michala Bureše rozhlasová inscenace Sebeklamy, jejímž hlavním hrdinou snad poprvé není uctívaný Jean Paul Sartre, ale jeho žena Simone de Beauvoir. A právě její osobní zkušenost může leckoho překvapit.

Simone začínáme sledovat v okamžiku, kdy Sartre odmítá Nobelovu cenu, milenky se stále urputněji hlásí o jeho přízeň a ona si uvědomuje, že takhle již dál žít nemůže. Aktivované odhodlání, které Hana Maciuchová stínováním hlasu, změnou dynamiky i pauzami skvěle vystihla, dodává Simone sílu shlížet na situaci z nadhledu a cynicky glosovat své dosavadní zaslepení způsobené falešnou vírou, z níž mimo jiné obviňuje i Sartra. V monologickém toku myšlenek však herečka dokáže citlivě zpytovat současnou krizi vztahu, který již dávno emočně vyhasl, a v němž jsou oba pevně intelektuálně zaklesnuti ve vzájemné závislosti, přestože tělesné uspokojení hledají každý jinde. Jenže problémy nefunkční vazby se neodbytně a stále naléhavěji derou do vědomí, až náhle oscilují na okraji propasti s nárokem na konečné řešení dlouholeté frustrace.

V duchu postmoderních tradic spojil Kuras ve fabuli narativní roviny tak, jak si to žádá dvojí horizont očekávání. Jednak prozíravě respektuje požadavky náročných posluchačů, jimž mají, v tomto případě, vyhovět intelektuální dialogické přestřelky, vedené v rychlém tempu a tematizující ožehavé filozofické otázky. Na druhé straně však naplňuje i poptávku po srozumitelné a poutavé zápletce, sledující destabilizaci a nestálost vztahů.

Hana Maciuchová je bezesporu dirigentkou celé inscenace, určuje průvodní rytmus, který je buď pečlivě frázován jako diktát psacímu stroji, nebo se tempo zvolňuje, jakmile tok její lahodivé i lascivně elegantní mluvy, ať už opájený bacardi nebo hovorem s nápadníky, plyne tak sebejistě jako příliv a odliv. Avšak idyla se co chvíli může v náhlém rozrušení nečekaně opět proměnit ve smršť ostře mířených slov. Přestože ostatním postavám nebylo dopřáno tak výrazného pole působnosti, projevují i jejich party nesporné herecké kvality. Sartre v podání trudného Igora Bareše není po hlase jen poživačný a nezodpovědný pokrytec, ale má i svou starostlivou tvář. Z jeho milenky Wandy (Tereza Richtrová) se vyklube bláhová alkoholička a v Che Guevarovi (Petr Kubes) marně hledáme obdivovaného vůdce, zato spíš samolibého prospěcháře. K pobavení nakonec přispívá i fakt, že s jemu podobnými politicky angažovanými „rudými prapory“ se hra vypořádává s taktní, avšak výstižnou ironickou nadsázkou.

Poutavé vyznění rozhlasové hry rovněž posiluje technicky zvládnutá stránka inscenace, kdy použité emblematické zvuky psacího stroje, rozbitého skla, kuchyňského náčiní či výstřelu dokreslují jednání postav a kolorují prostor tlumeného interiéru. Průvodní jazzová hudba Richarda Mlynáře má nejen atmosférický rozměr, ale plní i funkci interpunkční. Plynulost prolínání a překrývání časoprostorových rovin je zde však především zásluhou clony.

Rozhlasové Sebeklamy jsou ve své tragikomické poloze zábavné i trpké. Jsou proměnlivé jako psychika ženy, kterou podle všeho ani tak neovlivňuje intelekt, jako spíše cit. Otázkou ovšem zůstává, do jaké míry její činy motivuje touha po slávě a bohatství. Možná právě v tom lze hledat vysvětlení, jak je možné, že se z největších nepřítelkyň stávají v zájmu stejné věci nerozlučné spojenkyně.