Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Sama na celou Velkou Samotu

Přidal: Premek |

Únor 2, 2016

Přemysl Hnilička

(in Týdeník Rozhlas 6/2016)

Divokým větrem bičovanou krajinou kráčí ženská postava. Vrací se stezkou zpátky k domovu, který před lety opustila, aby vyměnila venkovský statek za život v rušném městě. Taková je úvodní situace rozhlasové hry Olgy Horákové Velká Samota, kterou Československý rozhlas nastudoval v roce 1947.

Jméno Olgy Horákové (1921-2009) můžeme vídat v rozhlasových programech od poloviny Protektorátu, tj. cca od roku 1943. Tehdy měla premiéru její hra Sbohem, Done Juane. O rok později inscenoval pražský rozhlas její hry Zmatek kolem Rosanny a Když ohně planou. V roce 1945 napsala dramatickou scénku pro mládež Pyrhovo vítězství a o rok později vzpomínkové pásmo k 500. výročí narození Kryštofa Kolumba Objevitel a dramatizaci válečného románu Wandy Wasilevské Duha. Mnoho jejích textů obdrželo ceny v rozhlasových soutěžích o nejlepší původní dramatický text. Rozhlasové hry či dramatizace knížek pro mládež psala i v padesátých až sedmdesátých letech. Později se stala manželkou svého rozhlasového kolegy Františka Kožíka.

Velká Samota je příběhem ženy, která je okolnostmi donucena převzít rodinný statek poté, co zemře její manžel, který ji pojil s životem ve městě, a její bratr, který se staral o statek. Na Velké Samotě nachází jen vypočítavého pachtýře Kábrta, který se svou manželkou balí na vůz vše, co jen lze odvézt a hrdlí se o každou korunu. Hlavní hrdinka, která je ve scénáři hry označena jako Žena a v dialozích jako Lidka Mrázková, převezme statek ve špatném stavu a krom čeledína Václava bez jakýchkoliv pomocníků; jejímu synovi je teprve čtrnáct a Lidka jej nechala své sestře ve městě. Národní výbor jí sice přidělí sílu – ale jakou! Růžena, městské děvče, které se v horách ocitlo spíše omylem, jí uteče po několika týdnech. Od okolních sedláků se pomoci také nedočká – všichni na ni hledí úkosem a spíše skepticky, samotná ženská přece nemůže vést celé hospodářství! Toto stanovisko navíc podporuje jejich touha odkoupit Velkou Samotu.

Přece však statkářka Mrázková není na všechno sama; lyrickou rovinu hry tvoří postavy jejích zesnulých příbuzných, kteří tu s pochopením, tu s neskrývanou nevraživostí komentují její počínání. Tato fantaskní rovina navíc umožňuje autorce seznámit posluchače se souvislostmi, o nichž skutečné jednající postavy nemohou nebo nechtějí mluvit.

Osamělým bojem Lidky Mrázkové o zachování statku silně otřese návštěva jejího syna Slávka. Jeho touha stát se architektem či stavebním inženýrem náhle zmarní celou její snahu. Když navíc všechna její selata pojdou na obrnu, jakoby se jí zhroutil svět; vyběhne do zasněžených polí beze smyslu… Těžce onemocní a její sestra se rozhodne dát statek k prodeji. Tomu se ale překvapivě postaví Lidčin Slávek; jakoby mu Velká Samota nakonec přece jen učarovala…

Hlavní postavu hry hrála Vlasta Fabianová. Byla to jistě výtečná volba, byť si ji již nemůžeme ověřit poslechem; její hlas zcela odpovídal nejen představě zhýčkané městské ženy, ale také ženy vnitřně jisté a nezlomné. Její sestru, která se dočasně stará o jejího syna, hrála Meda Valentová, čeledína Václava Karel Pavlík. I v menších rolích se tehdejší posluchač setkal s výjimečným obsazením: zvěrolékaře Bartáka ztvárnil Stanislav Neumann, figurku v tom nejhorším slova smyslu pragmatického pachtýře Kábrta František Filipovský, v maličké roličce druhého úředníka se tu mihnul Josef Červinka. V baladické linii příběhu účinkovali Rudolf Široký (děd), Marie Nademlejnská (bába), Ludvík Dvorský (otec), František Holar (muž), Jaromír Spal (bratr) a v roli matky později nechvalně známá Světla Amortová.

Hra měla premiéru v roce 1947. S trochou cynismu se dá říci, že to autorka stihla na poslední chvíli. Text, který chválí vztah k rodnému statku a k půdě, v němž v závěru hlavní postava říká „Země ti nezůstane nic dlužna. Co jí dáš, to ti vrátí“, by těžko mohl do éteru o dva, tři roky později. Tou dobou by Mrázková již musela „věnovat“ své polnosti JZD… A i samotná Olga Horáková již v roce 1950 píše „vesnickou veselohru“ Svatba v bílém, plnou rozšafných krmiček a šťastného budování společného družstva…

Nahrávka Velké Samoty v režii Přemysla Pražského se bohužel nedochovala. Text je však natolik pozoruhodný a textově příliš nezastaral, že by o něj mohli projevit zájem i současní dramaturgové. Vesnický příběh z dob, kdy se svět většiny lidí (nejen v Evropě) rozlomil vedví, by možná stál za nové uvedení.

Historie rozhlasových her