Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XLI. – Smrtící demižon

Přidal: Přemek |

Leden 31, 2013

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 6/2013)

Padesátá léta, železniční stanice. Na odstavné koleji stojí vagón s cisternou. Stojí na ní nápis „JED“ a bílý obrázek lebky. Místní železniční zaměstnanci však vědí svoje: uvnitř je určitě dobrá ruská vodka a nápis je tam jen pro odstrašení. A touha po alkoholu je tak velká…

Hromadné otravy metylalkoholem nebyly v padesátých letech (a nejen tehdy) ničím výjimečným. Hlášeny byly na Ostravsku nebo v Čierné nad Tisou; o tomto tragickém případě ostatně referovalo i Rudé právo v článku z 12. března 1958 Alkohol a trestné činy: „Nezřízená touha po pití je (= zaměstnance přečerpávací stanice v Čierne nad Tisou) přivedla i ke krádeži methylalkoholu, přestože jeho zásilka byla označena jako „jed“. Následek byl hrozný. Sedm zaměstnanců po vypití methylalkoholu zemřelo, jeden ztratil zrak a 76 dalších muselo být ošetřováno v nemocnici.“

Zvýšená míra krádeží domnělého i skutečného alkoholu byla tehdy skutečně alarmující a nevydávala o stavu společnosti dobré svědectví. Po kauze z Čierné nad Tisou tak v Československém rozhlase vznikla v enormně krátkém čase rozhlasová hra autorů Miroslava Kratochvíla a Lubora Poka „Demižon“ (premiéra 15. 4. 1958).

„Příběh dvanácti hodin“, jak hru v podnázvu autoři označili, vychází ze skutečných událostí a mapuje situaci až dokumentárně přesně. Děj začíná bezstarostně ve svatební síni okresního národního výboru, aby posléze zvážněl ve výtopně velkého nádraží, kde poručík (Karel Hlušička) a staršina Veřejné bezpečnosti (František Juřička) vyšetřují smrt pomocníka strojvedoucího Jana Koláře. Oba nezávislé příběhy se brzy protnou – po požití ukradeného metylalkoholu umírá čím dál více lidí a na svatební oslavu míří nic netušící pan Novák, vezoucí v demižonu domnělou vodku, ve skutečnosti však smrtící jed…

Po jazykové stránce je Kratochvílova a Pokova rozhlasová hra značně nedostatečná: postavy se vyjadřují strojeně, seznamování se s důležitými postavami probíhá jako ve starých francouzských fraškách, v nichž o pánech v úvodu vždy hovořily jejich služky. Pokud však pomineme tyto nedostatky (způsobené asi také tím, že hra jako aktualita neprošla dostatečnou dramaturgickou korekcí), objeví se před námi napínavý, relativně zručně vyprávěný rozhlasový „thriller“, v němž se příslušníci VB s nedostatečnými a nepřesnými indiciemi (zkuste vypátrat v republice jednoho konkrétního pana Nováka!) snaží zabránit hromadné otravě na svatební hostině. Prostředí se střídají až filmovými střihy, objevují se skutečně rozhlasové prvky (zvuková montáž, kombinující zvuky telefonu, telegrafu a hlasu z rozhlasového přijímače), v roce 1958 ještě ne zcela běžné, pomineme-li ovšem Horčičkovu kongeniální inscenaci Čapkovy Války s Mloky z téhož roku…

Podle rozhlasové hry Demižon, která byla natočena v českobudějovickém studiu režisérem Otakarem Bílkem, byl později natočen i celovečerní film Miroslava Hubáčka Černá sobota (1960). V hlavních rolích tehdy vystoupili Rudolf Deyl ml., Zdeněk Dítě, Lubor Tokoš, Dana Medřická, Josef Bek, František Holar, František Filipovský, Josef Kemr, Josef Hlinomaz, ale také rozhlasový režisér a příležitostný herec Oldřich Hoblík. Na filmovém scénáři tehdy spolupracoval Lubor Pok, Jiří Brdečka i Miroslav Kratochvíl. (Toto jméno se v rozhlasové historii ještě několikrát objevilo: Miroslav Kratochvíl je totiž znám především z let sedmdesátých, v nichž v Československém rozhlase proslul jako normalizátor, ředitel stanice Hvězda a též jako alkoholik a šéfredaktor časopisu Melodie. Zda však jde o téhož Kratochvíla, není jisté.)

Nedávné události loňského roku bohužel ukázaly, že metylalkohol není hrozbou dávných časů. Nevíme, zda se českobudějovická inscenace dochovala až do dnešních časů, ale jako dobová kuriozita by současného posluchače mohla zaujmout.