Půlnoční party 1/? (1968, 2024)

Přidal: Přemek |

Červenec 19, 2012

Půlnoční párty, kterou u piána pořádají pánové Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Připravil a uvádí Jiří Bauer. Technická a badatelská spolupráce na CD Ondřej Suchý, Růžena Majerčíková, Jaroslav Majerčík, David Hertl, Bohuslav Smítka, Ivo Bílý a Věra Kyliesová.

Účinkují Jiří Bauer, Jiří Suchý, Jiří Šlitr, Miroslav Paleček, Michael Janík, Milan Schulz a duše spřízněné – posluchači Gramotingltanglu

Natočeno 1968. Premiéra 30. 11. 1968 (Třetí program, 23:00 – 24:00 h.) a d. Repríza 28. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 11. 2. 2024 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.) v cyklu Hra na neděli k 100. výročí narození J. Šlitra.

Vydal Supraphon, únor 2024 (1 CD MP3, EAN 8590236120426; katalogové číslo CR1204-2; celková délka 5 hod. 23 min.). Ukázka k poslechu zde.

Pozn.: Tři dochované díly byly odvysílány v pořadu RozHraní – Poklady z rozhlasového archívu (2012, připravil Tomáš Černý), v srpnu 2014 pak v cyklu Kabaret v éteru.

Lit.: anonym: Kabaret v éteru – Jiří Suchý, Jiří Šlitr: Půlnoční párty. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2014 (článek).- Cit.: Záznam improvizovaného večera, který tvůrci legendárního divadla Semafor natočili v Československém rozhlase v listopadu 1968.

V cyklu Kabaret v éteru vám tentokrát nabídneme jednu ze tří vzácně dochovaných nahrávek pořadu Půlnoční párty Suchého a Šlitra z roku 1968. Jde o záznam živé nahrávky s publikem pořízené ve studiu tehdejší armádní redakce, kde mj. vznikaly slavné Vinárny u pavouka a v nich první cimrmanovské kreace.

Jiří Suchý a Jiří Šlitr sem přicházeli na pozvání rozhlasového redaktora, iniciátora vzniku Gramotingltanglů, Jiřího Bauera a plnili éter písničkami, nezávazným povídáním, různými hříčkami se slovy a interakcí s publikem. Improvizované večery byly vysílány hodinu před půlnocí, odtud tedy i název pro celý cyklus.

Těžko soudit, kdo vlastně tenkrát přicházel do rozhlasu, aby sledoval Suchého a Šlitra a jejich hosty, které si na Půlnoční párty pravidelně zvali. Jisté však je, že komorní publikum dotvářelo neopakovatelnou atmosféru těchto pořadů vysílaných už v době po sovětské okupaci.

Lit.: anonym: Půlnoční párty S+Š. In web Radiotéka, únor 2024 (booklet). – Cit.: „Půlnoční párty byla jediným programem, který jsme hráli pod samopaly. Bylo to v roce 1968 v armádním studiu Československého rozhlasu střeženém českými vojáky před okupanty.“ (Jiří Suchý)

Kořeny vzniku pořadu Půlnoční párty S+Š spadají do roku 1967. Jiří Šlitr tehdy strávil několik měsíců na světové výstavě Expo 67 v Montrealu, kde v rámci Kinoautomatu Radúze Činčery uváděl pořad pro děti a také hudební program Stars of Prague, v němž představoval československé pěvecké hvězdy jako Hanu Hegerovou, Juditu Čeřovskou nebo Karla Gotta. Přitom zde pozorně sledoval aktuální umělecké trendy a opakovaně jezdil také do sousedních Spojených států, kde jej mimo jiné zaujal typ hudebního večera, o němž se posléze po návratu do republiky zmínil i v rozhovoru pro Kulturní tvorbu: „Když jsem byl v Americe, tak jsem tam na to narážel v každé hospodě, v takových těch tingl-tanglech, šantánových podnicích, kde lidi pijí jen pivo a na stole tam mají buráky – a to je všechno, nic jiného se tam nedostane. Ale je tam pianista a bendžista a obsluhují holky v korzetech, eventuálně v těch lepších lokálech je holka na houpačce u stropu, houpá se jako ozdoba – a nic se tedy neděje, než že ti muzikanti hrají písničky a lidi je zpívají, národní písničky, pochodové písničky, šlágry, a je to tak úžasná atmosféra a je to tak spontánní, že nevím, jestli tu někdy někde v Praze něco takového bylo…“

V archivu Českého rozhlasu se dochovaly pouze tři z odvysílaných dílů (1, 2 a 5), které proto zařazujeme přednostně v kvalitní podobě. Po zbylých třech jsme pátrali spolu s Ondřejem Suchým, Růženou a Jaroslavem Majerčíkovými a s nemalou pomocí Davida Hertla z Českého rozhlasu. Zejména díky archivům Bohuslava Smítky, Iva Bílého a Věry Kyliesové se podařilo objevit několik záznamů, jež sice mají notně sníženou audio kvalitu, nicméně zařazujeme je také jako cennou archivní památku práce Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého.

Lit.: Tarnovský, Marek: Šest semaforských večírků. In web Naposlech.cz, 22. 4. 2024 (recenze). – Cit.: Když jeden ze dvou pilířů jedné z nejcennějších věcí, které se kdy urodily na českých divadelních prknech, hudební skladatel, pianista a zpěvák Jiří Šlitr pobýval v roce 1967 v Montrealu, kde působil jako konferenciér v rámci slavného Kinoautomatu, vydal se několikrát i do Spojených států. Zde ho nadchly šantánové puby, kde se „nic neděje, než že ti muzikanti hrají písničky a lidi je zpívají, národní písničky, pochodové písničky, šlágry, a je to tak úžasná atmosféra a je to tak spontánní…“

Po návratu do Československa se na podobném půdorysu pokusil s Jiřím Suchým za vydatné spolupráce rozhlasového matadora Jiřího Bauera vytvořit alespoň rozhlasový pořad. Ten se pod názvem Půlnoční párty pánů Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra začal vysílat ještě týž rok, avšak události roku 1968 znamenaly jeho předčasný konec. Pořad měl velmi jednoduchou podobu: natáčí se ve studiu s diváky, Šlitr sedí u klavíru a spolu se Suchým nebo každý zvlášť zpívají jak písně ze svého bohatého repertoáru, tak písně převzaté, u kterých je jediným kritériem výběru prostá skutečnost, že je jeden či druhý mají rádi. Zazní krom očekávaných písniček od největších semaforských hitů typu Marnivá sestřenice („měla vlasy samou loknu“) až po méně známé či dnes už zapomenuté skvosty jako Propil jsem gáži z Ďábla z Vinohrad či Zlodějská cha-cha, kterou v představení Taková ztráta krve původně zpíval Jiří Suchý v duetu s Waldemarem Matuškou, z nesemaforské tvorby pak třeba groteskní Skafandr fox Voskovce, Wericha a Jaroslava Ježka s nádherně odlehčeným textem a originálním rýmovým aparátem („nikde na světě / není tolik havětě // ze všech nejvíce / miluji chobotnice // já na provázku / si na procházku / vedu malého žraloka / s kterým jsem jedna ruka“).

Mimo zajímavé zapojování publika (díky kterému pořady působí nezvykle neformálně, možná v nejvyšší míře, jaké lze v éteru dosáhnout) či řadu vtípků, hádanek nebo Suchého autorské četby oduševnělých textů z Lexikonu pro zamilované jsou Půlnoční párty zajímavé i řadou hostů. V tomto pořadu mělo rozhlasovou premiéru oblíbené písničkářské duo Miroslav Paleček a Michael Janík, objevili se zde Milan Schulz, Miroslav Holub nebo v poměrně dlouhém expozé i jedna z formativních postav českého šansonu, skladatel a textař Jaroslav Jakoubek.

Co je ze všech nahrávek dobře patrné, je důvod, proč byli Suchý se Šlitrem ve své době natolik populární. Zajisté mezi důvody patří olbřímí hudební talent Šlitrův a básnický talent Suchého, jiskření i kongenialita jejich spojení, sympatie k nim jako protagonistům i osobnostem, jejich humor či originalita a svobodomyslnost jejich divadelního počínání. To vše by stačilo udělat z leckteré dvojice oblíbené duo, nakonec dějiny české popkultury znají takových dvojic desítky. Co k tomu přidávají ty výjimečné dvojice (mezi něž mimo Suchého a Šlitra patří třeba Voskovec s Werichem, cimrmanovská alter ega Svěráka se Smoljakem nebo – do jisté míry – Grossmann se Šimkem), je jistý prvek zlidovění, jakoby se jejich tvorba a rovněž způsob její prezentace staly jakýmsi všeobecným vlastnictvím, které se objevuje ve veřejném prostoru jako něco důvěrně známého, co téměř přináší určitou životní jistotu.

To samozřejmě není výsada dvojic a také to rozhodně nemusí být známkou kvality, jak můžeme pozorovat třeba u některých sólistů. Nicméně tam, kde se podobná věc podaří bez podbízení, bez uměleckého a světonázorového kompromisu a vpravdě uměleckými prostředky, vznikne cosi nesmírně silného, co má dokonce schopnost své autory přežít, čímž ale nemyslíme reedice pro přirozeně řídnoucí publikum několika stovek nostalgiků.

Šestice nahrávek pochází ze dvou zdrojů: tím prvním je samotný Český (Československý) rozhlas, kde se dochovaly profesionální záznamy prvních dvou a pátého večera. Ty jsou zařazeny na začátek, teprve po nich následují třetí, čtvrtý a šestý díl, kde si museli v Radioservisu vystačit se soukromými archivy. Restaurátorská práce, kterou předvedl zvukový mistr Miroslav Mareš na často z různých zdrojů poskládaných tracích, je obdivuhodná. Na všech třech záznamech jsou samozřejmě jasně slyšitelné jak stáří, tak nejrůznější vady, přesto se nejedná o nic, co by přehnaně tahalo za uši nebo se snad vůbec nedalo poslouchat pro nedostatečnou kvalitu.

Naopak jsou tyto tři pečlivě zrestaurované nahrávky spolu s těmi, které se zachovaly v prvotřídní kvalitě, jak výsostnou poctou protagonistům, tak cenným sběratelským artefaktem, ale i příjemným materiálem k odpočinkovému poslechu. Něčím, co by si asi leckdo představil pod pojmem inteligentní zábava.