Tady byla Britt-Marie (2016)

Četla jste i autorovu předchozí audioknihu Babička pozdravuje a omlouvá se. V čem pro vás byla práce na Britt-Marii jiná?
Především mě absolutně nadchlo, že Fredrik Backman vlastně napsal pokračování. Ve skrytu duše tajně doufám, že napíše i pokračování všech postav, které se objevily v knize a audioknize Babička pozdravuje a omlouvá se. Jiné je to samozřejmě v tom, že tentokrát nejde o pohled babičky, ale o perspektivu Britt-Marie. Když jsem dočetla, tak jsem stejně jako u první knížky brečela a brečela a brečela… A protože režisér Michal Bureš už mě zná, tak říkal: Doufám, že máš odbrečeno doma a že tady už bulet nebudem. Tak jsem slíbila, že ve studiu už ne, ale nakonec jsem za celou dobu pláč neudržela ještě dvakrát. Je to tak nádherný a sdělný text, že když pak i režisér řekne, že se mu to poslouchá ještě lépe, než čte, tak to podle mě svědčí o mnohém.Pokud se někomu líbila Babička, může podle vás doufat, že najde něco podobného i v Britt-Marii?
Vzhledem k tomu, že audioknihy se nahrávají a knihy se píší proto, aby je lidé poslouchali a četli a aby si z nich něco odnášeli, tak bych hrozně nerada prozrazovala, o co tam jde. Každopádně je to velice překvapivý příběh zmíněné paní. Já sama jsem si z textu vypsala asi šest citátů… Mám totiž na celý rok diář, kde si vedu záznamy o všech svých představeních, divadelních zájezdech a dalších povinnostech. A každý rok si do zápisníku poznamenám také nějaký citát, který mě zaujme a který mě ten rok posiluje, když se na něj podívám.Prozradíte, jaké to byly citáty?
Z těch šesti pasáží jsem si nakonec vypsala dvě věty:Člověk si nevybírá okolnosti, ale vybírá si své činy.

Člověk není osamělý, když ho někdo potřebuje.

Občas stačí si jenom připomenout staré pravdy, které vlastně už známe. Potkáváme spoustu osamělých lidí a možná, že román Tady byla Britt-Marie je právě o vnitřní osamělosti, do které se člověk může dostat jak sám, tak okolnostmi. Asi to zní strašně nadneseně, ale mě samotnou tahle kniha posunula dál. Spoustu věcí si člověk často neuvědomuje, nebo ani nechce uvědomit. I proto mám ráda literaturu. Pomáhá nám, abychom si lépe uvědomovali sami sebe.

Postavu Britt-Marie už budou někteří posluchači znát z audioknihy Babička pozdravuje a omlouvá se. V čem je v nové audioknize jiná?
Britt-Marie tu není jiná, co se týče charakteru. Jiný je pohled na ni. V Babičce se o Britt-Marii mluví jako o určité osobě, která žije v domě spolu s ostatními hrdiny. A posluchač si ji zafixuje jako odpornou, protivnou, ječivou, hádavou ženskou. Kdežto v audioknize Tady byla Britt-Marie si uvědomíme, proč taková je. A pochopíme ji.

Jak jste si herecky užívala tyhle její projevy a vlastnosti?
Velmi. Ale dávala jsem si pozor, abych svým projevem neprozradila dopředu víc, než bych chtěla. Což se snad podařilo – alespoň podle toho, co mi říkal režisér i oba mistři zvuku. Protože je potřeba, aby byl posluchač zvědavý, jak je možné, že se Britt-Marie najednou chová tak a tak. Kde se to v ní bere? A už jsme zase u těch okolností i u těch činů.

Nebudeme prozrazovat víc, než je třeba, nicméně v audioknize hraje jistou roli i fotbal. Jaký k němu máte vztah? 
Když byli moji kluci malí, tak jsme na řepských hřišťátcích s kamarádkou do těch merun také čutaly. Nemívám obvykle potřebu se jít na fotbal koukat nebo ho sledovat v televizi. Ale netvrdím, že by mě to občas nechytilo. Když jsme zhruba před rokem hráli proti Nizozemsku, kamarádka dostala dva lístky a tak mě vzala na Letnou. A já se nechala strhnout stejně, jako když jsem šla poprvé na hokej: řádila jsem na tribuně, jako by fotbal byla moje největší životní vášeň. (směje se)

Jak jste se na četbu druhého Backmana připravovala?
Především musí být člověk zdravý, mít zdravé hlasivky, důležitý je dostatek spánku, klidu a soustředění – tak jako o u každé práce – ať už sedím u mikrofonu, nebo stojím před kamerou či na jevišti. Pro mě je základní si text minimálně třikrát celý přečíst, udělat si drobné poznámky a pak je případně zkonzultovat s režisérem, jestli jdu ve svém pojetí správným směrem – ale to už se týká konkrétních kapitol a pasáží. Hlavní je: číst a vnímat, číst, vnímat, vnímat, číst.

A jaké jste měla s režisérem konkrétní konzultace?
Protože jsem se nikdy neučila anglicky, konzultuji vždycky, jakmile se tento jazyk objeví. Naštěstí zrovna v Backmanových knihách ho není tolik, jen pár ustálených spojení. A když už je používáme, tak se vždycky ptám, zda je nutné vyslovovat správně a korektně, nebo zda si mohu dovolit schovat se za postavu a trochu výslovnost zprznit – a říci to jako člověk, který nikdy nemluvil anglicky. Protože Britt-Marie by to taky neřekla perfektně.

Nicméně Backman je švédský autor, což s sebou nese nástrahy zase trochu jiné výslovnosti.
To mi kupodivu nedělalo vůbec žádné problémy; on už samotný autor se vlastně čte přesně tak, jak se píše… Jen jsme se s režisérem domlouvali na délce vokálu, protože jméno protagonistky může být krátce „Brit-Mari“, nebo „Brit-Marí“. Také může člověku leccos utéci, když se snaží číst dynamičtěji a rychleji, protože někdy je třeba dát četbě jisté tempo. Třeba zájmena: Dám ji, jako tužku, do šuplíku. Dám jí, té ženě, pohlavek. Já sama se třeba domnívám, že jsem to vyslovila správně, ale stalo se mi, že mě pan režisér musel zastavit a opravit, když jsem řekla dlouhou samohlásku místo krátké či naopak. Naštěstí je Michal Bureš tak úžasný člověk, že se prostě nedokážeme pohádat.

A měli jste spolu nějaký rozhovor o pojetí, kdy byste něco vnímali každý jinak?
To spíš u té první audioknihy Babička pozdravuje a omlouvá se, když jsem pro různé postavy hledala tu nejoptimálnější polohu – a v tom mě Michal perfektně vedl. Teď už jsme si jenom řekli, že musíme změnit chování a vyjadřování manžela Britt-Marie, který je po infarktu. Takže jsme si ujasňovali, jakým způsobem se může projevovat. A už zas nechci dál prozrazovat, co se přihodí. Úvodní situace je jasná: kam se Britt-Marie dostane a proč. Ale proč a jak se chová, tak jak se chová mezi jinými lidmi a v jiném, cizím prostředí, to už si musíte poslechnout – protože je to tak krásné, překvapivé a dojemné, že to rozhodně stojí za to.

Podobným způsobem funguje i další Backmanova kniha a audiokniha Muž jménem Ove…
Většinou je nejjednodušší někoho odsoudit: to je blbec, chová se strašně. Ale málokdo z nás se už zamyslí nad tím, proč ten člověk jedná určitým způsobem… Všechno má svoje důvody. To se mi na Backmanových knihách asi líbí nejvíc: jak autor dokáže nádherně a velmi vstřícně popsat lidskost v každém z nás.