Deník rychlého člověka (2007)

Přidal: Přemek |

Leden 18, 2010

Tomáš Míka. Autorské čtení a písně z básnické sbírky.

Natočeno 2007. Vydalo nakl. Argo v roce 2007 (1 CD; vyšlo jako příloha knihy).

Lit.: Ferenc, Petr: Slyšte básníka. In A2 31/2008 (recenze knih P. Zajíčka a T. Míky). – Cit.: K profilovým svazkům klasiků poezie v Československu občas vycházely singly, na nichž byly verše většinou již zesnulého básníka čteny herci, jejichž výkon byl často doplněn fragmenty bouřlivých symfonických děl. Ve stejnou dobu tvořící autoři fónické poezie, jmenujme Ladislava Nováka a Milana Nápravníka, své pokusy s hlasem, střihem a magnetofonovým pásem mohli publikovat jen sporadicky v zahraničí, v současné době jejich dílo váhavě spatřuje světlo světa na CD. (…) Tomáš Míka (1959) své CD doprovázející opulentně vyzdobenou sbírku Deník rychlého člověka pojal mnohem pečlivěji, za přispění několika studiových hudebníků. Bohužel, celá nahrávka má dva podstatné problémy: je z ní cítit úporná touha po efektním a zcela současném vyznění. Druhým zádrhelem je Míkův hlas a recitace. Zatímco Zajíček má zajímavý témbr a schopnost dát si při čtení načas, Míkův projev je zcela bezbarvý a uspěchaný. Tu a tam jeho básním nerozumíme, jindy, i když napsané nevypadají špatně, nás ta honička s drmolenými verši zkrátka přestane zajímat. Když se v titulní básni, která začíná docela vášovsky (textem i hudbou chvilku připomíná Vášovu skupinu Z kopce), pokusí o náznaky rapu, je politováníhodný, protože jeho spíše volný verš nemá vůbec žádnou potřebu být lámán ignorováním přízvučných a nepřízvučných slabik, jak mívají ve zvyku hiphopeři nevědoucí, že čeština zkrátka není angličtina. Vtipná a lehoučká Cesta do Říma naopak potěší několika skoro bondyovskými verši, při nichž Míkův vyšší hlas lehce připomene pisklavý hlásek undergroundového klasika: „Velmi se mi líbí například Velim/ dosud ověšená vánočním jmelím/ A také můj milovaný Kolín/ Neboť v Kolíně/ protéká Labe líně.“ Nikde jinde než zde ovšem zvuková podoba básním nic nepřidává, v případě cyklu Dopisy mrtvému spíš mohutně bere. Doprovázející hudba je navíc studená tak, jak to kdysi dokázaly studiové skupiny doprovázející hvězdy normalizačního popu. Tak nějak mám pocit, že Tomáš Míka zkrátka zatoužil po tom mít také CD, aniž by měl nějak vyhraněnou představu o jeho budoucí podobě. Hlavně že je nosič, ale v tištěné podobě jeho verše vypadají tisíckrát lépe.

Lit.: Těsnohlídek, Jan: Tomáš Míka – Deník rychlého člověka. In A tempo revue, 12. 7. 2008 (recenze). – Cit.: Deník rychlého člověka překladatele, básníka a prozaikaTomáše Míky zaujme každého na první pohled už pestrostí přebalu, který je u sbírky poesie vcelku netradiční. A to je jen začátek. Listy uvnitř knihy jsou žluté a také ilustrace Michala Singera jen podtrhují zneklidňující ráz celku.

Sbírka Tomáše Míky je členěna do dvou částí, první je samotný Deník rychlého člověka, který obsahuje sedm básní, druhá se jmenuje Chybová hlášení a najdeme v ní spoustu kratších i delších básní, citáty a deníkové zápisky. Značnou část Deníku lze najít i na CD, které je připevněno zevnitř. O jeho výpovědní hodnotě není třeba se rozepisovat, autor má hodně charakteristický přednes a spolupráce s Danielem Vojtíškem je opravdu vydařená. Myslím, že moct si poslechnout autorské čtení v klidu obýváku je krok někam dál, blíž ke čtenářům.

Mirek Kovářík řekl, že Tomáš Míka není žádný grafoman. S tím nelze nesouhlasit. Alespoň co se týče první části sbírky, každé slovo je tu až na kost opravdové a dává znát, že autor není žádný veršotepec, ale někdo, kdo má už něco za sebou, něco si prožil a má co říct. Je to výpověď člověka, co se dívá nezaujatě kolem sebe, bez iluzí rozvazuje mašle, které si rádi vážeme na všední věci, aby se zdály o něco snesitelnější & smysluplnější. Svým způsobem se jedná o silnou sociální poesii, plnou zajímavých přirovnání a pravd, které nejsou nijak příjemné. Verše jsou plné hořkosti, nenaplnění a ironie. Naději tu nenajdeme.

Ze začátku mi autorovy gramatické a nepříliš „vymazlené“ rýmy byly hrubě proti mysli. Stačilo si však pustit nahrávky a tato antipatie se rozplynula. Rýmy jsou nanejvýš funkční, dělají texty čtivějšími a rytmičtějšími. Na CD mě nejvíc zaujala skladba Rychlý člověk, která má opravdu bezpříkladný drive, a pak provedení textu Dopisy po mrtvém, lyricko-epická skladba je hodně působivá i ze žlutých stránek, ale to, co Tomáš Míka předvádí s hudebním ( a částečně i vokálním) doprovodem, pohne i otrlým čtenářem/posluchačem.

Všechny texty jsou prodchnuté nejlepším věkem/krize středního věku, zkušeným pohledem na svět a na problematiku všedního života ve všedním světě. Těžko se pak vyhnout tématům jako je přistěhovalectví, rasová nesnášenlivost, extremismus… A autor se jim rozhodně nebrání, spíš naopak – podléhá velice ochotně, s výrazem člověka, který nemá co ztratit, co už dost možná všechno ztratil, kterého už toho moc nečeká.

Ve druhé části sbírky, jak jsem už předeslal, najdeme opravdu něco jako katalog zbytečností. Prohrabávat se tímto odpadkovým košem je však celkem zajímavé, spojení jako mocně seru se zahryznou a jiná, třeba tak Tesco je mi/tak Tesco, mi připadají téměř jako generační výkřiky malého člověka ve velkém městě; v malém městě v malém světě pro vyvolené, pro rychlé lidi, kteří mají všechno a skrze to těžko docházejí něčeho jako naplnění.

V Chybových hlášeních je autor víc sám za sebe, z čehož bohužel pramení občas až zbytečná vulgarita, která je mnohdy úsměvná, mnohdy se nad ní čtenář pozastaví, někdy jen pokýve hlavou. Dalo by se říct, že je to věc vkusu.

Nesporné ale je, že Tomáš Míka píše to, co vidí, co žije, což pro mě znamená víc, než vyumělkované básně na různá témata jak ze škatulky, jak podle návodu „Báseň 1000x jinak a pokaždé dobře“. Deník rychlého člověka jerozhodně osvěžující záležitost, která podává zajímavé svědectví o rychlé době rychlých lidí, tak trochu s ironickým ukazováním si zpoza rohu, jak to tak bývá, ale jak tomu není tady, protože knížku si můžete díky zavedené distribuci a dobrému nakladatelství najít v každém knihkupectví. Doporučuji vyhledat.

Mluvené slovo na zvukových nosičích