Pohádky (2006)

Přidal: beatman |

Červen 5, 2006

Karel Šiktanc. Režie Jaroslava Šiktancová.

Čtou Milena Steinmasslová, Petra Špalková, Vojtěch Hájek, Markéta Potužáková, Jan Novotný, Irena Máchová, Karel Šiktanc, Lukáš Hlavica, Ivan Řezáč, Taťjana Medvecká.

Nahráno ve Zvukovém studiu DAMU. Vydalo Karolinum v roce 2006 (12 CD, MK 0708-2 231).

Obsah: CD 1 – 1. Král, kejklíř a hvězdář (Milena Steinmasslová, 27:42), 2. Království krasavic (Milena Steinmasslová, 46:39); CD 2 – 3. Duhová hora (Petra Špalková, 66:08); CD 3 – 4. Král a tři čaroději (Vojtěch Hájek, 35:13), 5. O králi, který nikdy neplakal (Markéta Potužáková, 33:21); CD 4 – 6. Král Kamenné srdce (Jan Novotný, 59:17); CD 5 – 7. O králi jasnozřivém a slepci převozníku (Irena Máchová, 29:44), 8. Král ozvěny (Petra Špalková, 45:21); CD 6 – 9. Královna s vlčí tváří (Jan Novotný, 38:09), 10. Královna jménem Magnolia (Markéta Potužáková, 39:17); CD 7 – 11. Svatební šaty (Lukáš Hlavica, 68:53); CD 8 – 12. Svatojánský oheň (Karel Šiktanc, 69:22); CD 9 – 13. Nejčernější les (Lukáš Hlavica, 78:28); CD 10 – 14. O dobré a zlé moci (Ivan Řezáč, 70:04); CD 11 – 15. Stříbrný a Ryšavec (Taťjana Medvecká, 63:13); CD 12 – 16. Tři spravedliví (Ivan Řezáč, 78:58).

Lit.: Faltýnek, Vilém: Pohádky Karla Šiktance. In web ČRo Radio Praha, 30. 5. 2010 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Milovníci poezie se mohou vracet k tvorbě předního českého básníka Karla Šiktance – a to rané, z doby disentu i současné – prostřednictvím souborné edice, kterou od roku 2000 vydává nakladatelství Karolinum. V posledních letech mimo tuto edici vydalo také nové sbírky. Například verše pro děti Spadl buben do kedluben, sbírku Vážná známost nebo soubor Šiktancových autorských pohádek. Více v Knihovničce Radia Praha, kterou připravil Vilém Faltýnek a čte Petr Gabal.

Petra Špalková, Taťjana Medvecká, Lukáš Hlavica, Ivan Řezáč a další herci načetli ve Zvukovém studiu DAMU 16 pohádek Karla Šiktance. Nahrávky vyšly pod souhrnným názvem Pohádky na 12 kompaktních discích. Režisérka záznamu Jaroslava Šiktancová – shoda jména s autorem není náhodná, režisérka je jeho snacha – tedy Jaroslava Šiktancová popisuje, jak vybírala interprety:

Dílem to byli herci, kteří jsou zkušení v rozhlase, protože jsem si říkala, že by bylo dobré část lidí vzít z tou už zkušeností s prací s mikrofonem, což byl třeba Ivan Řezáč nebo Jan Novotný nebo Milena Steinmasslová, prostě ti zkušenější herci. A dva jsou tam studenti. To byli studenti, protože jsme si řekli, že když už škola poskytuje to studio, tak že tam vezmu alespoň dva posluchače – jednu dívku a jednoho chlapce.“

Karel Šiktanc se tvorbě autorských pohádek věnuje dlouhodobě. První samostatný cyklus vyšel v roce 1994 pod názvem Královské pohádky, další z roku 2000 se jmenuje O dobré a o zlé moci. Šiktancova vyprávění se opírají o některé postupy a motivy tradiční folklórní pohádky. Mytologizující obraznost oživuje přírodní živly, hodnotami jsou pokora člověka, respekt k plynutí času a silám přírody, život v pravdě a spravedlnosti. Zvukové zpracování pohádek se snaží podtrhnout vlastní autorův text – neobsahuje hudbu ani zvuky:

„To bylo zadání pana doktora Jirsy, který vydává sebrané spisy Karla Šiktance, a on projevil přání, že chce vydat texty pohádek vyprávěné jedním hlasem, nedramatizované, čtené. Když vyšla ta druhá kniha pohádek o dobré a o zlé moci, tak jsme dělali takovou něco jako vernisáž v Památníku písemnictví, a tam to bylo rozděleno do čtyř hlasů – dva mužské, dva ženské a Miloš Vacík k tomu hrál na bicí. Pravda ale je, že v okamžiku, kdy tohle uděláte, tak vlastně trošku třeba někde krátíte, je to už interpretace toho textu, není to vyprávění toho textu. Tak že jsme se s panem doktorem shodli, že čisté čtení bude absolutně jenom takové, že jeden hlas, jeden člověk vypravuje pohádku. Pro herce je tohle velmi zajímavý úkol, protože pro něj je to vlastně role vypravěče. A chvílemi utíkali k tomu, aby role byly ty postavy v té pohádce, jo. A každý to zvládl jinak, každý také cítil to napětí v něčem jiném. Někdo ho cítil tak, kde převládal dialog, a někdo ho cítil tam, kde byla větší vyprávěčská plocha, někdo to vnímal celé více méně jako poezii, tak to tak jako vlastně i trošku rytmizoval, a to jsem si říkala, že vlastně je takový nejpřirozenější způsob, jak oživit vnitřně, protože stejně je to pro lidi, kteří ocení tento počin, že to je možná to nejtvořivější, co se tam mohlo podniknout.“

Tradiční folklórní pohádky poslouchali dospělí a děti společně. Dnes čteme pohádky převážně dětem. Autorské pohádky básníka Karla Šiktance mají snahu opět oslovit širší publikum. Jakému posluchači směřovala nahrávky Jaroslava Šiktancová?

„Já si myslím, že určitě to nejsou pohádky pro úplně malé děti. Můj typ by bylo rodiče a děti kolem deseti let. Rodiče všeho věku a děti tak kolem deseti, mezi desátým a patnáctým roku. V podstatě bych řekla, že když děti začnou psát veršíky nebo samy psát poezii, a úplně ještě neodrostly pohádkám a dětským knížkám. Tak tam by tahleta četba mohla být zajímavá.“

Málokdy máme možnost slyšet literaturu v autorském podání. Jednu z pohádek pro nakladatelství Karolinum načetl i autor a mezi interprety patří k těm nejzajímavějším. Šiktancův hlas je plný a silný. V pohádce Svatojánský oheň spojuje smysl pro dramatický příběh o zlu, které se skrývá mezi lidmi, s nadhledem moudrého, zkušeného muže.

Mluvené slovo na zvukových nosičích