Pod nebem Francie (1988, 2013)

Přidal: Přemek |

Listopad 18, 2010

Paul Valéry, Paul Fort, Stéphan Mallarmé, Arthur Rimbaud, Guillame Apollinaire, Charles Baudelaire, Paul Verlaine. Výběr z francouzských básníků připravil Vladimír Justl (?). Překlad Jaroslav Seifert, Karel Čapek a jiní. Hudba Milan Svoboda (písně Když úsvit míjí, Podzimní píseň, Snem černým, Stín stromů, Tanec třtin, V obilí). Hraje Milan Svoboda – klavír. Režie Vladimír Justl. Zvuk, střih a mixáž Ivan Mikota. Odpovědný redaktor nahrávky Jiří Šrámek. Sleeve-note © Vladimír Justl. Cover design © Stanislav Dvorský. Cover photo © Milan Wágner. Na titulní straně gobelín Jany Paulové.

Účinkují Věra Galatíková, Pavel Soukup, Pavel Pavlovský. Zpívá Eva Novotná.

Natočeno 198?. Vydal Supraphon v roce 1988 (1 LP, MONO 11 259-1 801 X-F). Reedice Supraphonline, srpen 2013 (pouze mp3).

Obsah: STRANA 1 – Paul Verlaine – Snem černým (přeložil Jaroslav Seifert) Zpívá Eva Novotná – Charles Baudelaire – Cesta (přeložil Jiří Pelán) Recitují Pavel Pavlovský a Pavel Soukup – Paul Verlaine – Stín stromů (přeložil Jaroslav Seifert) Zpívá Eva Novotná – Arthur Rimbaud – Opilý koráb (přeložil František Hrubín) Recituje Pavel Pavlovský – Paul Verlaine – Podzimní (přeložil Jaroslav Seifert) Zpívá Eva Novotná – Guillaume Apollinaire – Pásmo (přeložil Karel Sýs) Recituje Pavel Soukup – Paul Verlaine – Když úsvit míjí (přeložit Jaroslav Seifert) Zpívá Eva Novotná – STRANA2 – Paul Fort – Tanec třtin (přeložil Karel Čapek) Zpívá Eva Novotná – Stéphane Mallarmé – Faunovo odpoledne (přeložila Ota Nechutová) Recitují Pavel Pavlovský a Pavel Soukup – Paul Fort – V obilí (přeložil Karel Čapek) Zpívá Eva Novotná – Paul Valéry – Mladá Parka (přeložil Jan Kameník) Recituje Věra Galatíková.

Lit.: Pelán, Jiří: Pod nebem Francie (sleeve-note). – Cit.: Charlesi Baudlairovi (1821-1867) přisoudil kdysi jeho první český překladatel Jaroslav Vrchlický čestný titul „magnus parens“. Baudelairovy verše předznamenávají měkkou hudebnost Verlainovu, na jeho osvobození metafory a vzrušenou obraznost navázal Rimbaud; stejným právem se však hlásí k Baudelairovu dědictví i apollinští konstruktéři verše: mallarméovská poetika básně utkané ze sítě náznaků a sugescí, jež čtenář dešifruje a aktivně dotváří, leží již v základech poetiky Baudelairovy. Baudelairova Cesta z roku 1859, poslední báseň Květů zla, je tragickou bilancí básníkova dosavadního života a jeho lidské zkušenosti. Je to báseň konečné deziluze, vystřízlivění z marných pokusů o únik do snu a ideálu. Avšak neočekává-li již básník nic od života, není lhostejný k tajemství smrti: snad právě v ní spočívá odpověď na volání prastaré romantické touhy, snad právě v její propastné náruči lze hledat záblesk něčeho, co básníkově duši odepřel nudný vezdejší svět.
Z široké polyfonie možností, které odkryla Baudelairova poezie, si Paul Verlaine (1844—1896) přisvojil především hudebnost verše. Tato hudebnost není u Verlaina jen formální kvalitou, docházejí v ní výrazu podstatné složky jeho bytosti, psýcha měkkého, poddajného člověka, trýzněného morálním slabošstvím, senzitiva vždy otevřeného smyslovým dojmům, „ubohého Leliana“. V nejlepších básních však Verlaine překonává autobiografický substrát svého lyrismu, je mu dáno vyslovit lyrickou melodií nevyslovitelné záchvěvy duše a smyslu, to, co temně vyjadřují výkřiky, polibky a slzy, jeho poezie se stává skutečnými „písněmi beze slov“, směřujícími k elementárním, pudovým pramenům života.
Arthuru Rimbaudovi (1854-1891) stačilo pouhé Čtyřletí mezi patnáctým a devatenáctým rokem jeho biografie, aby napsal své vulkanické verše. Pohrdl vší rétorikou a deskripcí, z jeho rozrušených smyslů a divoké imaginace vytryskl nespoutaný proud obrazů, jenž byl podřízen rozumové kontrole jen natolik, kolik vyžadovala stavba básně. Rimbaudova výjimečná, zběsilá genialita jej v životě odsoudila k osamělému cizinectví. Jeho Opilý koráb je metaforou této pyšné samoty pohrdající přízemností, opojené svobodou bez hranic a hledačstvím neznámých senzací.
Poezie Stéphana Mallarméa (1842-1898) stojí v ostrém protikladu proti dionýské, anti-racionální poezii Verlainově a Rimbaudově. Mallarmé, symbolista par excellence, chce postihnout realitu světa a člověka skrze enigmatičnost a polysémantičnost básnické výpovědi, nejednoznačností symbolu chce proniknout k vnitřní rozpornosti veškerého bytí. Usiluje o absolutní poezii, která je výlučně dílem organizujícího intelektu. Krystalické alexandríny jeho Faunova odpoledne podivuhodně evokují nehnutý žár sicilského léta, probouzející v krvi smyslnou žádost. Vlastní téma básně však leží hlouběji: Faun není jen ztělesněním pudové smyslnosti, je i Orfeem, básníkem, který chce zvěčnit své nymfy a přetvořit hrubý sen v „plachou, zvučící a monotónní vlnu“ tryskající z jeho syringy.
Dílo Paula Fořta (18/2-1960), souputníka druhé symbolistní generace, je jedním z kamínků široké a pestré mozaiky francouzského symbolismu. Se symbolismem Mallarméovým nemá mnoho společného: proti jeho vysokým myšlenkovým aspiracím hlásá Fort naivitu citu; chybí mu smysl pro tajemství a temnoty hlubin, zato vděčně zachycuje prosluněné chvíle životní plnosti; jeho obrazy jsou spíše radostnými impresemi než těžkomyslnými symboly. Jeho Balady, po formální stránce značně originální, roubují symbolistní báseň v próze na starou truvérskou taneční píseň.
Zcela novým typem lyrismu obdařil francouzskou poezii Guillaume Apollinaire (1880-1918), přítel kubistických malířů a celníka Rousseaua. Jeho lyrismus je něžný, naivní, sentimentální, je poznamenán melancholií „nemilovaného“, ale dovede být i ironický, a především je naplněn vědomím dobrodružnosti života, příznačným pro avantgardy z počátku tohoto století. Jeho Pásmo, signalizující nástup avantgardních ismů, širokodechý proud asociací, jejichž volné sřetězení dodává věcem, a hlavně času, v němž trvají, zvláštní splývavosti (podtržené pověstným zrušením interpunkce), je velkým dokumentem nového, osvobozeného vnímání světa.
Paul Valéry (1871-1945) byl žákem Mallarméovým, sám však neměl ani žáky, ani epigony; byl právě završitelem. Valéryho duch – podobně jako duch Mallarméův – byl dvojdomý: z jedné strany ho vzácně racionální intelekt nutil k přesnému, jemně analytickému myšlení a k chladné logické konstrukci, z druhé strany disponoval schopností lyrické intuice, darem hudební sugesce, jaká je přána jen velkým básníkům. V Mladé Parce stvořil poetiku, která podivuhodně smiřuje podvojné směřování jeho ducha. Pod elegickou hudebností veršů a oslnivými básnickými obrazy se odehrává křehké drama až racinovské čistoty: ženská hrdinka básně prochází osudovou cestu od dětství k dospělosti, od panny k ženě, od nezranitelného, nehybného spočinutí v klínu bytí k zraňujícímu a přitom slastnému přitakání světu, životu, a tedy i smrti. Báseň je citlivým, přesným i rozechvělým záznamem proměn hrdinčina vědomí, prolínání a přelévání jeho proměnlivých obsahů, je meditací smyslů. Je až narcisistickým zahleděním do hlubin individuálního bytí, je však zároveň i pokusem o definici lidského údělu.

Lit.: Justl, Vladimír: Pod nebem Francie (sleeve-note). – Cit.: Pořad nazvaný Pod nebem Francie měl ve Viole premiéru 13.11.1984. Narozdíl od gramofonové desky následovalo po Baudelairově Cestě sedm lyrických básní Paula Verlaina v přednesu Pavla Pavlovského a Pavla Soukupa, čtyři z nich přináší tato nahrávka jako písně (1. str. desky, hudbu složil Milan Svoboda). Na 2. str. desky jsou dvě písně na verše Paula Forta – tento autor v pořadu Violy zastoupen nebyl. Hudební intermezza v něm byla vytvořena osmi v originále zpívanými šansony na slova francouzských básníků v podání Evy Novotné. – Pokud jde o překlady, bylo snahou jednak připomenout překlady starší (Karel Čapek – Paul Fort, Francouzská poezie nové doby, 1920; Jaroslav Seifert – Paul Verlaine, časopisecky 1929—1932), jednak uvést překlady nové. V pořadu Violy měl svou premiéru Pelánův překlad Baudelairovy Cesty (rukopis 1981, byl otištěn ve výboru Ch. Baudelaire: Čas je hráč, 1986) a Valéryho Mladá Parka v přebásnění Jana Kameníka (= Ludmila Macešková), které vzniklo v letech 1952-1954. Mallarméovo Faunovo odpoledne vyšlo v překladu Oty Nechutové roku 1977 (Souhlas noci; překlad je z dřívější doby, Nechutová zemřela r. 1969), Apollinairovo Pásmo v překladu Karla Sýse bylo zařazeno do souboru Velké trojhvězdí (Apollinaire, Éluard, Prévert) roku 1986; vzniklo dva roky předtím. Z početných českých verzí Rimbaudova Opilého korábu (S. K. Neumann, K. Čapek, V. Nezval, S. Kadlec, O. F. Babler) byla dána přednost pozoruhodnému přebásnění Františka Hrubína (poprvé vyšlo r. 1958).

Mluvené slovo na zvukových nosičích