Zrcadla, hlasy a zaslíbený ostrov

Přidal: Přemek |

Únor 3, 2006

O mezinárodním rozhlasovém festivalu starých textů Prix Marulić 2005

Alena Zemančíková, zdroj

Marko Marulić (1450–1524) je nazýván „otcem chorvatské literatury“. Byl to autor zejména spisů s duchovní tematikou a zařadil se mezi významné evropské humanisty a inspirátory náboženských autorů, jako byl Ignác z Loyoly nebo František Saleský, kteří ho hojně citovali ve svých duchovních spisech. Marulić ovšem napsal také několik dramat – mystérií a moralit, také byly nalezeny jeho erotické epigramy – ty se těší zvláštnímu zájmu vědecké veřejnosti. Jeho veršované dialogy a dramata jsou s úspěchem uváděna chorvatskými divadly. Marko Marulić má pěknou moderní sochu ve Splitu ve starém městě kousek od nábřeží na náměstí, obklopeném renesančními domy a de facto začleněném doněkdejšího komplexu Diokleciánova paláce.
Rozhlasový festival nesoucí jméno Marka Maruliće má podtext Old Texts Revisited – přihlášené pořady tedy musí rozhlasovým jazykem nově intepretovat staré texty. Pojem „text“ je brán ve smyslu jakýkoli záznam – tedy i hudební nebo výtvarné dílo. Přelomovým letopočtem je rok 1894, kam datujeme světový počátek rozhlasového vysílání.

Festival vyhlašuje Chorvatský rozhlas a zajišťuje redakce rozhlasových her a dokumentů.

Soutěží se ve dvou kategoriích: drama a dokument. Pořady posuzuje porota podle přesných pravidel a tabulek, porotu tvoří minimálně devět účastníků festivalu. Vlastní program ani program své země příslušný porotce nehodnotí.

Odlišnost ve stejnosti, podobnost v rozdílech

Festival, ačkoliv je skutečně mezinárodně obeslán, má výrazně evropský charakter. Nejen proto, že většina účastníků a pořadů je přece jenom z Evropy, ale hlavně – nová interpretace starého textu je silnou evropskou kulturní tradicí, jako Evropané jsme nepřetržitě vykladači vlastních mýtů a jejich předchozích výkladů, svou identitu odvozujeme od společných zdrojů a přitom se neustále dopátráváme vlastních odlišností. V rozhlasových produkcích jednotlivých národů to může člověk zaslechnout – jak ve zpracováních starých, například artušovských legend, tak – z jiné strany – v inscenacích náboženských her a křesťanských legend o svatých. V oblastech, kde se křesťanská kultura střetla s islámem a tureckými vpády do Evropy, zaznívá silný motiv „zlého Turka“ – právě jedna z oblastí, v nichž vyzývá starý text k nové interpretaci. Nad jednou takovou středověkou hrou se rozpoutala diskuse mezi kosmopolitním režisérem a dokumentaristou Davidem Zane Mairowitzem z Francie a chorvatskými kolegy: na jedné straně národní text, známý i z čítanek, uvedený v „kanonizované“ formě – a na druhé straně ostré ohrazení, apelující na odpovědnost za multikulturní soužití v politicky jednotné Evropě .

Otázka potom zní: Jak tyto ideologické staré texty uvádět, aby jako součást kulturního dědictví nezmizely a současně aby nebyly pouhou dokumentární citací myšlení své doby, ale živým odkazem vybízejícím k rozvíjení? A vedeme-li myšlenku dál: Jak dál s uvědomělou identitou evropských národů v kontextu humanisticky nadreligiózně proklamované dobré vůle?

Uchopený z jiného konce Evropy objevil se problém politické a morální odpovědnosti i v jedné inscenaci německé. Tvůrci hudebně-dramatického pořadu Friedrich Miles und Schiller Davis využili současných technických možností a pustili zvukově vyčištěné, autentické staré nahrávky monologů a básní Friedricha Schillera v podání dávných bardů německých divadel, jako byl Alexander Moissi. Hudebník, zvukař i režisér v jedné osobě, Andreas Ammer, smontoval tyto staré nahrávky se záběry ze studiové práce s jazzovým trumpetistou Milesem Davisem. Schillerovy verše z Valdštejnova tábora a zejména slavná Reiterlied, doprovozeny ostrým zvukem Davisovy jakoby „polnice“ a netrpělivým jazzovým rytmem, znějí agresivně, arogantně a militaristicky, v kontrastu k tomu ovšem zaznívá ze slovních glos i lhostejnost černého hudebníka k německému klasikovi, a tu Evropan pociťuje jako arogantní také. V roce Schillerova výročí se němečtí tvůrci tímto způsobem vypořádávají s břemenem, které s sebou každý německý absolvent gymnázia nese, a pořad svědčí nejen o kritickém odstupu od klasika, ale též o jeho znalosti. Pořad ovšem obsahoval i další významy: Moissiho recitace zní podobně jako proslov Adolfa Hitlera, a tak teprve nyní, když máme možnost digitální zvukové úpravy starých záznamů do vysílatelné podoby, slyšíme, že zvuk nacistické rétoriky se odvozuje od projevu divadelních herců doby ještě před první světovou válkou, ale že si Moissi ani Schiller přece jenom nezaslouží, aby byli hozeni do jednoho pytle s Adolfem Hitlerem. Mimochodem, kolega z italského rozhlasu potvrdil, že i Mussolini zněl jako záznam italských herců počátku 20. století – kdoví, jak by nám zněl Eduard Vojan, kdybychom si mohli poslechnout záznam jeho hlasu?

Zrcadlové odrazy zrcadlových odrazů a ženský rod duše

Vítězný pořad kategorie Drama byl natočen v DeutschlandRadio Berlin a byl to rovněž projekt de facto literárně-hudební. Starým textem zde byl mýtus o labyrintu a Minotaurovi, jeho literární interpretací povídka Friedricha Dürrenmatta, která byla inscenována týmem německé režisérky Beaty Andres, jehož podstatným členem byl hudebník Georg Huber. Labyrint v Dürenmattově povídce je zrcadlový a pomocí šalby zrcadel se také podaří Théseovi přelstít Minotaura, obrovského a ve své síle nebezpečného, ale prostého a nezáludného tvora, uštvaného zrcadlovými odrazy zrcadlových odrazů, do nichž za býka přestrojený Théseus vnese zmatek odlišným chováním a jeho zrcadlovými násobky. Razantní a nekonvenční inscenace ve strhujícím rytmu a s velkou intenzitou výrazu spěla vpřed, nesena jakoby těžkým dechem a tlukotem srdce Minotaura, do nekonečna se množící zrcadlové obrazy zrcadlových obrazů běžely v prostoru hudebního plánu a skvěle herecky sdělovaný Dürenmattův text dával inscenaci pevné souřadnice: Prix Marulić v kategorii Drama.

Druhá cena v téže kategorii patřila týmu dramatické redakce chorvatského rozhlasu, dramaturgyni a autorce Nadje Zoričić a režisérce Jasně Mesarič, s jejichž pracemi je možno se setkat na všech mezinárodních rozhlasových festivalech. Starou legendu o nešťastné Psyché, trpící láskou k Amorovi, učinily autorka s režisérkou pozadím pro hru o duševních mukách Antonina Artauda, prakticky uvězněného a trápeného elektrošoky v psychiatrické léčebně Rodez. Inscenace vynikala mimořádnou jemností, nezněl v ní jediný mužský hlas – i trpící Antonin Artaud byl hrán ženou – a vyzněla jako obraz kruté bolesti duše, ženské poloviny lidské psychiky.

Mezi pozoruhodné tituly dramatické kategorie patřila ještě další německá inscenace – s velkou dokonalostí inscenovaný nerealizovaný scénář Andreje Tarkovského Hoffmaniana, v němž v prostoru mezi snem a skutečností, literaturou a realitou pozdního romantika E.T.A. Hoffmanna sledujeme poslední dny jeho života.

Jako reprezentativní byly ovšem svými zeměmi uvedeny i vyloženě eklektické hry, pracující s módním haraburdím žánrů rytířského eposu, hororu a kouzelnické pohádky á la Harry Potter, dramaturgicky zmatené a výrazově staromódní. Je nutno říci, že velké, finančně zajištěné a tradiční stanice, jako je britská BBC nebo rozhlasové stanice německých států, nejsou nikterak imunní proti kýči a pokleslé módní hře s tématy z komerčních filmů a četby. Stejně ovšem platí, že takříkajíc „na koleně“, bez soustavné spolupráce hudebních a slovesných autorů s herci vynikajícími citem pro mikrofon a rozhlasová specifika a režiséry pracujícími s detailem hlasu, dechem a veršem stejně jako s originálním zvukovým plánem inscenace, se rozhlasové drama na evropské úrovni udělat nedá.

Cesta do ráje i do pekel

Kategorie Dokument je mnohem skromnější, pokud jde o nároky na spolupráci tvůrčího týmu, a pokud jde o staré texty, je vyloženě napínavá nejen co do nových interpretací starého, ale přímo co do objevování a pojmenovávání oněch „starých textů“, v nichž byl život lidstva kdysi „zapsán“ a které se dnes snažíme hledat, číst a včleňovat do naší současné duchovní reality.

Ve třech oceněných dokumentech byli starými texty židovský Talmud, albánský kánon krevní msty a křesťanský text z 10. století.

Chorvatský dokument autorů Vojo Šiljaka a Delky Milanov Teprve spolu se nazýváme člověk o nábožensky smíšených manželstvích vynikal směsí humoru a tragiky, kterou jsme zvyklí spojovat s židovskou kulturou, a spontánní extravertní energií. Přítomní kolegové z bývalé Jugoslávie rozpoznali v jednotlivých mluvčích významné kulturní osobnosti, ale vyprávěli i lidé neznámí, muži i ženy, v jejichž životech, vztazích, ztrátách a více méně vyhojených bolestech se otisklo celé 20. století. Pořad byl i o víře a náboženské příslušnosti, o spojení muslimské tradice s židovskou v jedné rodině, o lpění na ortodoxních zásadách i oproštění od nich až k naprostému světoobčanství, to vše v rychlém tempu spontánní řeči evropského jihu a se záběry autentické židovské svatby v Zagrebu.

Koprodukční dokument německých rozhlasů Deutschlandfunk a SüdWest Rundfunk Porušená přísaha autora Jeana-Clauda Kunera byl tragický od počátku do konce. Albánský student historie se vydá z německé univerzity do rodné země pátrat po zbytcích praktikování kánonu krevní msty (Kanun) a je do něj plně osobně zatažen. Dokumentarista se prostřednictvím spisovatele, který Kanun literárně rozvíjí, aktivistky pro lidská práva, městských i venkovských obyvatel Albánie, dopracovává k otřesnému obrazu kruté zaostalosti, těžko představitelné v zemi na jihu Evropy. Jako na posluchače na mě nejvíc zapůsobila dvě místa: jedno, kdy starý muž říká, že jediné dobré, co udělali komunisté v Albánii, bylo, že zakázali krevní mstu, a druhé, kdy lidé v Albánii vyslovují naději, že lepší vláda a veřejná správa učiní přítrž braní zákona do vlastních rukou: když si vzpomenu na potíže a častou neschopnost naší relativně kultivované justice, lepšího konce albánského práva nedohlédnu.

Prix Marulić získal dokument Kanaďana Chrise Brookese Svatého Brendana cesta do země zaslíbené. Text z 10. století popisuje cestu irského mnicha

v 6. století přes Atlantik, při níž světec objevuje neznámé ostrovy, hovoří s mluvícími ptáky, spatří plující křišťálový sloup a snídá na hřbetě velryby. Nakonec dopluje na ostrov, který líčí jako ráj navěky.

O této světcově cestě je však jedna pochybnost:

Co když to byla jenom imaginární výprava, pouhá cesta ducha?

Autor Chris Brookes se na ostrov vypraví, hovoří s fotografem, ornitologem a dalšími obyvateli ostrova, ležícího nedaleko od Labradoru, a hovoří také přímou telefonní linkou s imaginární cestovní kanceláří, která zprostředkovává cesty do ráje: Chris se o cestě informuje, rezervuje si ji, ověřuje rezervaci a nakonec cestu zruší – tak, jako svatý Brendan možná neplul přes Atlantik. Dokument Chrise Brookese byl dílem citlivého, jemným humorem nadaného poutníka po Zemi, výsledkem „kulturní archeologie“, kdy se s pomocí moderní nahrávací techniky pořizuje záznam o nejhlubším humánním základu života na zemi. Je důležité připomenout, že schopnost humoru k němu patří.

Z ostatních témat – pro představu, co vše může být „starým textem“ – zaujal dokument zkoumající reálie někdejší zprávy Antona Pavloviče Čechova o ostrově Sachalin (Austrálie), literární feature berlínského rozhlasu o životě a díle bratří Grimmů (člověku až zatrnulo nad podobností s životem a dílem třeba našeho Karla Jaromíra Erbena a dalších příslušníků generace, které u nás říkáme obrozenecká, ale v Německu pouze romantická), literární dokument o novém německém překladu Tristana a Isoldy, polidšťující „wagnerovskou“ verzi z výšin ideálu na obraz lidské lásky a bolesti, nebo polský dokument o legendě o svatém biskupu Mikuláši a o tom, jak byla komercí rozměněna na haléře a nakonec přestrojena za globálního Santa Klause.

V okamžiku napsání se text stává starým

Festival nových rozhlasových interpretací starých textů Prix Marulić, který pořádá chorvatský rozhlas na ostrově Hvaru každý rok v květnu, je – kromě toho lázeňského místa konání – skromným pracovním setkáním. Pořadatelům velmi záleží na tom, aby se účastnili zástupci co největšího počtu rozhlasových stanic. Člověka ze střední Evropy se nemůže nedotknout sounáležitý pocit někdejší společné vlasti, rakousko-uherské monarchie, s dějinami společnými i rozdílnými, s různými interpretacemi obecných historických událostí. Je to ovšem i festival, na němž posluchač jednotlivých pořadů silně pocítí i sílu světového procesu globalizace a na místě nikoli posledním i odpovědnost média veřejné služby za zachování každé živé kultury a rozvoj vnímavosti k sobě navzájem. Ostatně – svůj zápis o realitě (text) píší i elektronická média a nebude dlouho trvat, než tyto texty budou nově interpretovány: už v letošním roce jsme se s tím setkali.

Text vyšel v Literárních novinách 2005-22 na straně 13.

Názory a komentáře