Zvlčení (2004)

Přidal: rickie |

Březen 8, 2007

Antonín Bajaja. Rozhlasová úprava novely – o životě v jedné vlčí smečce. Pro rozhlas vybral Petr Hanuška. Redakce Jan Sulovský. Hudbu složil Miloš Štědroň. Režie Michal Bureš.

Účinkuje Miroslav Hruška.

Natočeno ve studiu Olomouc v roce 2004 (30 min.).

Lit.: (anonym): Antonín Bajaja: Zvlčení. In web ČRo 2007 (anotace). – Cit.: Prozaik, ale i Cenou křepelek ověnčený novinář Antonín Bajaja (1942) je autorem pouze několika málo knih. Přesto už v osmdesátých letech dokázal svými příběhy z prostředí valašské vesnice Mluviti stříbro a Duely zaujmout natolik, že se stal jednou z velmi výrazných osobností své generace. Tuto pozici potvrzuje i svou poslední knihou Zvlčení (romaneto o vlcích, lidech a úkazech).

Také ona rozvíjí složitě komponovaný příběh zasazený do venkovského prostředí. Jak je již z názvu patrné, autor pro své vyprávění zvolil nepříliš častou, o to však zajímavější formu romaneta, která je díky Jakubu Arbesovi českým příspěvkem do bohaté pokladnice žánrových forem. Kompozičně poměrně komplikované vyprávění je postaveno na dvou zprvu nezávislých dějových liniích. Na příběhu lidí a příběhu vlčí smečky. Ty se však postupně stále více a více prolínají, až k osudovému střetu a vyvrcholení. Je to baladický popis neodvratného pronikání dvou odlišných světů, které sice existují vedle sebe, ale jejichž vzájemná setkání nemohou neskončit katastrofou. A to na obou stranách.

Na samotném počátku knihy, která se odehrává v současnosti a koresponduje tak i se stále častějšími zprávami o výskytu vlků u nás, jsou tyto divoké šelmy vyhnány člověkem ze svých domovů ve slovenských horách a při hledání domova se usazují v lůně moravských Karpat. Ani v tomto poměrně řídce osídleném kraji se ovšem nedá vyhnout setkání s lidmi. Venkov na prahu nového tisíciletí už sice dávno není bukolickým krajem a proměnil se, přesto si však stále zachovává jisté odlišnosti. Jednou z nich je dialekt, se kterým Bajaja cíleně pracuje. Nářečí se smrsklo na několik výrazů a je přesně a generačně rozlišeno jeho používání u jednotlivých postav.

Autorův příběh těží z odvěké fascinace těmito divokými a nezkrotnými zvířaty, která nás doprovázejí už o dětských krůčků a od pohádek o Červené Karkulce. Místy můžeme v próze vysledovat až mytologické přesahy odkazující na pověst o slavných zakladatelích Říma. Legendy, pověry a symboly jsou v příběhu organicky rozpuštěny a psycholog Carl Gustav Jung by z něj jistě měl radost. Bajajovi se podařilo zachytit přirozeným a přitom poučeným způsobem životní cyklus divokých zvířat, která jsou nucena žít a pohybovat se v blízkosti lidí. I přes vypravěčskou licenci a invenci nepřekračuje hranice, které by jeho knihu posunuly směrem k čisté fikci. I když už po několika desítkách stran z roztroušených náznaků pochopíme, že příběh neskončí žádným happy endem a že vše zvolna směřuje k tragickému vyvrcholení, přece jenom je naše očekávání stále odkládáno a stupňováno. Za silné místo knihy, které utkví v paměti, lze považovat například scénu, ve které při namáhavém a těžkém porodu přeběhne přes tělo rodičky myš, což podle lidových pověr předznamenává blízkost smrti.

Povídky