Páteční večer – Zásady a spory Viléma Hejla (2014)

Přidal: Premek |

Září 18, 2014

Životní i pracovní portrét člověka, který neúnavně psal, i když řízením osudu měl jen minimální šanci, že jeho dílo bude moct někdo číst nebo poslouchat. Na Viléma Hejla vzpomínají jeho žena Karola Hejlová, literární historik Eduard Burget, novinář a publicista Jan Petránek, novinář a spisovatel Ivan Binar a historik Karel Kaplan. Zazní ukázky z Hejlovy tvorby a nahlédneme též do análů STB. Pořad připravil David Hertl.

Natočeno 2014. Premiéra 19. 9. 2014 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 120 min).

Lit.: Hertl, David: Vilém Hejl – málo známý, nikoli zapomenutý. In Týdeník Rozhlas 38/2014 (článek). – Cit.: „Psal pořád, po večerech i o víkendech. Když jsem ráno zavírala dveře, sedal si k psacímu stroji. Pokud nešlo o něco, co musel odevzdat v termínu, přestal psát, když jsme byli znovu spolu,“ vzpomíná na svého manžela Karola Hejlová. Od narození českého spisovatele Viléma Hejla uplyne osmdesát let. Jeho životnímu příběhu je 19. září ve 20.00 věnován Páteční večer na Vltavě.
I zdatní čtenáři mohou mít s Hejlovým jménem problém: práce Viléma Hejla vycházely v Československu výjimečně – a ty vydané v zahraničí se sem dostávaly složitým způsobem.

Vilém Hejl v Mnichově

Rodák z Prahy (24. září 1934) přišel na svět do solidních poměrů – jeho otec pracoval jako odborový rada na ministerstvu dopravy a techniky. Vilém Hejl maturoval na jaře 1953 na gymnáziu na Smíchově, na filozofii ale přijat nebyl „pro celkově nesprávné pojetí filozofie“ a „zamítavý postoj k marxismu–leninismu“. Po měsíčním hledání nastoupil 16. listopadu 1953 na místo pomocného kalkulanta; o týden později byl ale zatčen. Ani po prostudování stovek stran písemností není jasné, nakolik byla činnost, za kterou byl odsouzen, vyprovokována a řízena Státní bezpečností.
Už od roku 1949 byl Hejl ve styku s lidmi, kteří se vydávali za členy různých protistátních skupin. Jejich v podstatě jedinou činností bylo evidování aktivních komunistů na školách, zapisování poznávacích značek policejních aut a úvahy o tom, co by se mohlo dělat, kdyby… V dubnu 1954 byl Hejl odsouzen za sdružování proti republice a ohrožení státního tajemství k ročnímu odnětí svobody. Po propuštění coby bývalý trestanec těžko hledal práci, která by odpovídala jeho schopnostem. A tak se roku 1959 rozhodl pro svobodné povolání.

Hudec se narodil na interně

Spisovatel na volné noze Vilém Hejl skutečně psal a zase psal. A když nepsal, obcházel redakce a nabízel. V první polovině šedesátých let napsal šedesát scénářů krátkých filmů, především propagačních a výukových. Od roku 1962 spolupracoval s rozhlasem, pro který delší dobu připravoval s Evženem Drmolou cyklus Galerie světového humoru. Psal také pro televizi, pro tu pražskou i pro jugoslávskou, která odvysílala Hejlův šestidílný seriál Škola vyzvědačů. A chystal knížku. Nápad se podle manželky Karoly, lékařky, zrodil na Štědrý den roku 1963: „Stalo se to v lékařském pokoji interny nemocnice v Třinci. Vilém přijel z Prahy na naše první Vánoce, já měla službu a skoro pořád práci na některém oddělení. Při tom čekání vymyslel Hudce.“ Sebrané zločiny Vladimíra Hudce vyšly roku 1965. Příběh neúspěšného spisovatele, jehož detektivní romány nakladatelé tak dlouho odmítají, až podle nich začne jeden kriminálník organizovat bezchybné zlodějiny, se v roce 1967 dočkal zfilmování v režii Martina Friče pod názvem Přísně tajné premiéry.

S estébáky v zádech

Lístek z diáře jednoho z pracovníků StB, pověřeného sledováním Viléma Hejla. Síť bylo krycí jméno, které StB Hejlovi bez jeho vědomí přidělilaJsme v roce 1968. Vilém Hejl si o socialismu „s lidskou tváří“ iluze nedělal a stal se tiskovým mluvčím v klubu bývalých politických vězňů K-231. Práce jej pohltila natolik, že dokonce přerušil literární činnost. Po 21. srpnu se podílel na likvidaci kanceláře K-231 v Praze, kde byly uloženy informace o členech a dopisy, v nichž vzpomínali na brutalitu příslušníků Státní bezpečnosti. Na přelomu srpna a září odjeli Hejlovi na plánovanou dovolenou do Mnichova. „Šlo o normální dovolenou s pozváním známých, s vízem a vyfasovanými devízami,“ vzpomíná Karola Hejlová. „Já měla od počátku tendenci na Západě zůstat, Vilém váhal. Nepovažoval situaci za ztracenou, soudil, že dojde k jakési kádárizaci. Uznala jsem to.“
Karola Hejlová se vrátila koncem října; Vilém, který pracoval v organizaci pro československé kulturní a vědecké pracovníky, kteří se rozhodovali, zda zůstat na Západě (Tschechoslowakisches Büro für Kultur und Wissenschaft), se do Prahy vrátil před Vánoci 1968. V prvních měsících roku 1969 ještě publikoval v Zítřku a Listech, ale prostor se stále zužoval. Jako textař, fejetonista a překladatel spolupracoval s Uměleckou besedou, později tam byl i dramaturgem pořadů se šansony. Nakonec už pod vlastním jménem vystupovat nemohl.

Pilně psal: mezi lety 1969 až 1973 napsal román Zásada sporu, v letech 1973 a 1974 novelu Hodina hvězdopravců a v roce 1975 dokončil román Ex offo. To už byl na každém kroku sledován StB, která kontrolovala i jeho poštu a odposlouchávala byt a telefon. Externě posuzoval rukopisy pro nakladatelství Mladá fronta, pod různými pseudonymy se mu občas povedlo publikovat v časopisu Družstevní byt. Pod jménem Vladimír Hudec přeložil dvoudílné příběhy legendárního polského špiona kapitána Klosse. Hejlovy knížky mezitím vycházely v Rakousku, Spolkové republice Německo a Holandsku. Polský rozhlas uvedl Hodinu hvězdopravců jako rozhlasovou hru. Hejl tak mohl skromně existovat z příležitostných honorářů a manželčina platu.

To nejlepší by napsal

Vilém Hejl objektivem StB na Plzeňské ulici v Praze v roce 1976V prosinci 1976 přinesl novinář Jan Petránek Hejlovi Chartu 77. Vilém Hejl neváhal a podepsal. Tlak StB na rodinu se ale stal nesnesitelným a Hejlovi se rozhodli vystěhovat. Došlo k tomu v létě 1978 a po ročním pobytu ve Vídni nastoupil Hejl před Vánocemi 1979 do mnichovského Rádia Svobodná Evropa. Měl na starosti analýzu textů vysílaných československou redakcí. To už vyšly i jeho tři romány u exilových nakladatelů, takže kromě rozhlasového pracovníka byl i etablovaným exilovým spisovatelem.
Zájem o dějiny vyústil v sepsání dvou historických studií: ve Zprávě o organizovaném násilí (1986) Hejl rozebíral roli komunistické strany od konce války do únorového převratu a to, jak si pak komunisté počínali až do konce šedesátých let. V knize Rozvrat. Mnichov a náš osud (1989) se s analytickou přesností zabýval vlivem českých kapitulací (1938, 1948, 1968) na morální stav národa. Víc už toho nestihl – zemřel náhle 23. ledna 1989 v Mnichově. Česká exilová komunita i lidé v Československu tehdy žili událostmi Palachova týdne a Hejlovo úmrtí zapadlo mezi aktuálními událostmi. Bylo mu teprve 53 let, a jak napsal jeho redakční kolega Jaroslav Dresler, Hejl byl velký talent, ale to nejlepší by napsal, kdyby žil dál.

Lit.: Hertl, David: Zásady a spory Viléma Hejla. In web ČRo 3 Vltava, září 2014 (článek). – Cit.: „Psal pořád, po večerech i o víkendech. Když jsem ráno zavírala dveře, sedal k psacímu stroji. Pokud nešlo o něco, co musel odevzdat v termínu, přestal psát, když jsme byli znovu spolu,“ vzpomíná na svého manžela Karola Hejlová.

Životnímu příběhu spisovatel, scénáristy a rozhlasového redaktora Viléma Hejla, od jehož narození letos v září uplyne 80 let, bude věnován páteční večer na Vltavě 19. září 2014 od 20 hodin.

Celkově nesprávné pojetí
Od narození českého spisovatele Viléma Hejla uplyne 24. září osmdesát let. Pravdou ale je, že i zdatní čtenáři mohou mít se Hejlovým jménem trochu problém: prací Viléma Hejla vyšlo totiž v Československu málo – a ty vydané v zahraničí se sem dostávaly složitým způsobem.

Rodák z Prahy (24. září 1934) Vilém Hejl přišel na svět do solidních prvorepublikových poměrů, jeho otec pracoval jako odborový rada na ministerstvu dopravy a techniky. Vilém maturoval na jaře 1953 na gymnáziu na Smíchově, na pražskou filozofii ale přijat nebyl „pro celkově nesprávné pojetí filozofie“ a „zamítavý postoj k marxismu–leninismu“.

Po měsíčním hledání nastoupil proto 16. listopadu 1953 na místo pomocného kalkulanta; už o týden později byl zatčen. Ani po prostudování stovek stran písemností nelze bezpečně říci, nakolik byla činnost, za kterou byl odsouzen, vyprovokována a možná i zcela řízena Státní bezpečností.

Už od roku 1949 byl Hejl ve styku s lidmi, kteří se vydávali za členy různých protistátních skupin. V podstatě ale jedinou činností, kterou tyto skupiny vyvíjely, bylo evidování aktivních komunistů na školách, zapisování poznávacích značek policejních aut a úvahy o tom, co by se mohlo dělat, kdyby se mladý a zpočátku ne zcela stabilní komunistický režim zhroutil.

V dubnu 1954 byl Hejl odsouzen za sdružování proti republice a ohrožení státního tajemství k ročnímu odnětí svobody. Po propuštění coby bývalý trestanec těžko hledal práci, která by odpovídala jeho schopnostem. A tak se roku 1959 odvážně rozhodl pro svobodné povolání.

Hudec se narodil na interně
Spisovatel na volné noze Vilém Hejl skutečně psal a zase psal. A když nepsal, obcházel redakce a nabízel. V první polovině šedesátých let napsal šedesát scénářů krátkých filmů, především propagačních a výukových.

Od roku 1962 spolupracoval s rozhlasem, pro který delší dobu připravoval s Evženem Drmolou cyklus Galerie světového humoru. Psal také pro televizi, pro tu pražskou i pro jugoslávskou, která odvysílala Hejlův šestidílný seriál Škola vyzvědačů. A chystal knížku.

Nápad se podle manželky Karoly, lékařky, zrodil na Štědrý den roku 1963: „Stalo se to v lékařském pokoji interny nemocnice v Třinci. Vilém přijel z Prahy na naše první Vánoce, já měla službu a skoro pořád práci na některém oddělení. Při tom čekání vymyslel Hudce.“ Sebrané zločiny Vladimíra Hudce vyšly roku 1965. Příběh neúspěšného spisovatele, jehož detektivní romány nakladatelé tak dlouho odmítají, až podle nich začne jeden kriminálník organizovat bezchybné zlodějiny, se v roce 1967 dočkal zfilmování v režii Martina Friče pod názvem Přísně tajné premiéry.

S estébáky v zádech
Jsme v roce 1968. Vilém Hejl si o socialismu „s lidskou tváří“ iluze nedělal. „Nevzpomínám si, že by Dubčeka hodnotil nějak zvlášť pozitivně. Spíš jako váhavého a nevýrazného politika s nepřesvědčivou minulostí. Teprve když se koncem března 1968 na Žofíně ustavil Klub 231, začal se v něm Vilém od první chvíle plně angažovat. Dokonce v těch pár měsících neměl čas na nic jiného a literární činnost na čas přerušil,“ vzpomíná Karola Hejlová.

V K-231 zastával Vilém Hejl post tiskového mluvčího. Byla to ale jen krátká mezihra – po 21. srpnu se podílel na likvidaci kanceláře K-231 v Praze, kde byly uloženy citlivé informace o členech klubu a dopisy, v nichž vzpomínali na brutalitu příslušníků Státní bezpečnosti. Na přelomu srpna a září 1968 odjeli pak Hejlovi na plánovanou dovolenou do Mnichova. „Šlo o normální dovolenou s pozváním známých, s vízem a vyfasovanými devízami,“ říká Hejlová:

„Já měla od počátku tendenci na západě zůstat, Vilém váhal. Nepovažoval situaci za ztracenou, soudil, že dojde k jakési kádárizaci. Uznala jsem to.“ Karola Hejlová se vrátila koncem října; Vilém, který pracoval v organizaci pro československé kulturní a vědecké pracovníky, kteří se rozhodovali, zda zůstat na západě (Tschechoslowakisches Büro für Kultur und Wissenschaft), se do Prahy vrátil před Vánocemi 1968.

V prvních měsících roku 1969 ještě publikoval v Zítřku a Listech, ale prostor se stále zužoval. Jako textař, fejetonista a překladatel spolupracoval s Uměleckou besedou, později tam byl i dramaturgem pořadů se šansony. Nakonec už pod vlastním jménem vystupovat nemohl. Pilně psal: mezi lety 1969 až 1973 napsal román Zásada sporu, v letech 1973 a 1974 novelu Hodina hvězdopravců a v roce 1975 dokončil román Ex Offo. To už byl na každém kroku sledován Státní bezpečností, která kontrolovala i jeho poštu a odposlouchávala byt i telefon.

Externě posuzoval rukopisy pro nakladatelství Mladá fronta, pod různými pseudonymy se mu občas povedlo publikovat v časopisu Družstevní byt. Pod jménem Vladimír Hudec přeložil dvoudílné příběhy legendárního polského špiona kapitána Klosse, které vyšly v nakladatelství Naše vojsko.

Hejlovy knížky mezitím vycházely v Rakousku, Spolkové republice Německo a Holandsku; polský rozhlas uvedl Hodinu hvězdopravců jako rozhlasovou hru. Hejl tak mohl skromně existovat z příležitostných honorářů a manželčina platu.

To nejlepší by napsal
V prosinci 1976 přinesl novinář Jan Petránek Hejlovi Chartu 77; Vilém Hejl neváhal a podepsal. Tlak Státní bezpečnosti na rodinu se ještě zvýšil a Hejlovi se rozhodli vystěhovat.

Došlo k tomu v létě 1978 a po ročním pobytu ve Vídni nastoupil Hejl před Vánocemi 1979 do mnichovského Rádia Svobodná Evropa. Měl na starosti analýzu textů vysílaných československou redakcí. To už vyšly i jeho tři romány u exilových nakladatelů, takže kromě rozhlasového pracovníka byl i etablovaným exilovým spisovatelem.

Pro české vysílání napsal řadu politických komentářů a recenzí nových knih, připravoval eseje, účastnil se diskusních pořadů. Zájem o dějiny vyústil v sepsání dvou historických studií: ve Zprávě o organizovaném násilí (1986) Hejl rozebíral roli komunistické strany od konce války do únorového převratu a to, jak si pak komunisté počínali až do konce šedesátých let.

V knize Rozvrat. Mnichov a náš osud (1989) se s analytickou přesností zabýval vlivem českých kapitulací (1938, 1948, 1968) na morální stav národa. Víc už toho nestihl – zemřel náhle 23. ledna 1989 v Mnichově. Česká exilová komunita i lidé v Československu tehdy žili událostmi Palachova týdne a Hejlovo úmrtí zapadlo mezi aktuálními událostmi. Bylo mu teprve 53 let, a jak napsal jeho redakční kolega Jaroslav Dresler, Hejl byl velký talent, ale to nejlepší by napsal, kdyby žil dál.

Dvacet čtyři let po jeho smrti, v létě 2013, zprostředkoval literární historik Eduard Burget předání Hejlovy rozsáhlé literární pozůstalosti do Památníku národního písemnictví. Pro badatele se jednou stane zajímavým pramenem pro poznání života českého spisovatele doma i v zahraničí.

Radiodokument