Lovci zapomenutých pokladů (2014)

Přidal: Premek |

Říjen 16, 2014

Jsou archeologové a majitelé detektorů kovů nepřátelé? Co všechno lze v Čechách nalézt pod zemí? Kdo smí a kdo nesmí předměty vyzvedávat? Uvažují archeologové, muzejníci a i jeden majitel detektoru kovů. Pořad připravil David Hertl.

Natočeno 2014. Premiéra 13. 9. 2014 (ČRo Plus, 21:10 h.; 30 min.) v rámci cyklu Historie Plus.

Lit. Hertl, David: Lovci zapomenutých pokladů. In web ČRo Plus, září 2014 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: V České republice leží pod zemí nepřeberné množství předmětů – a políčeno na ně mají tisíce nadšenců. Stačí jim k tomu zařízení do jedné ruky: detektor kovů.

Největší je šedá zóna

Na první pohled to vypadá jako česká verze známé filmové pohádky pro velké kluky o slavném archeologovi, doktoru Henry Jonesovi juniorovi. Rozdíl je v tom, že slavný „Indiana“ byl vystudovaným archeologem, ovládajícím kromě dějin pravěkých civilizací také více než dvě desítky jazyků.

Současní čeští „lovci pokladů“ zpravidla profesionálními archeology nejsou, zato mají velmi moderní techniku a téměř neomezené pole působnosti, jen částečně ohraničené zákonem.

Hodiny procházejí a svými detektory „luxují“ vytipované lokality a odnášejí si občas předměty, které by mohly být ozdobou muzejních sbírek. A taky se stanou – ale ne vždy.

Skupina „detektorářů“ se totiž dělí na velké množství různě zabarvených podskupin: „Na jedné straně jsou to ti, kteří spolupracují s muzei a s archeology a postupují často i ve shodě s institucemi.

Na druhé straně jsou profesionální vykradači archeologických lokalit, kteří jsou schopni během jediné noci zdevastovat místo, na kterém archeologové teprve chtěli něco objevit.

A mezi těmito dvěma póly je mimořádně široká šedá zóna, do které spadají lidé, kteří občas něco zajímavého najdou a občas něco odevzdají muzeu. Ale jaký je podíl toho, co odevzdají, a toho, co si nechají, to je záhadou.

Zpravidla v tomto případě platí, že charaktery se lámou úměrně hodnotě nálezu,“ uvažuje Jan Mařík z Archeologického ústavu Akademie věd v Praze, kde je zástupcem ředitele pro památkovou péči a legislativu.

Tajemství jihočeského meče

Jedním z posledních takových velkých objevů se média zabývala v červenci. Byla to událost s parametry senzace: Veřejnosti byl představen raně středověký meč, který jeden z hledačů s detektorem objevil v hustě zalesněných Píseckých horách v červnu 2012.

Je to nález, odpovídající objevu příslovečné jehly v kupce sena: Koho by napadlo hledat uprostřed lesů, asi dvacet centimetrů pod povrchem země, půlmetrový železný meč, starý 800 let?

„Ano, jde o nález unikátní, který nemá v jihočeském prostoru obdoby,“ tvrdí Jaroslav Jiřík z Prácheňského muzea v Písku. „Můžeme se s jistou dávkou fantazie domnívat, že nositel meče se nějak zapojil do jakési neblahé události na lesní cestě mezi Pískem a Týnem nad Vltavou a že v podrostu ukrytý meč, ať již zcizený, či z obav před zcizením uschovaný v bezpečné vzdálenosti od cesty, si z důvodů jistě ne zrovna příjemných nedokázal vyzvednout. Na otázku, kdy k této události došlo, nedokážeme bohužel odpovědět,“ fantazírují historikové Jiří Košta, Jindřich Šteffl, Jiří Hošek a Michal Lutovský ve zprávě, kterou o objevu meče publikovali.

Jedno je jisté: Archeologové by se asi nikdy k tak unikátnímu nálezu nedostali, nebýt právě lidí s detektory. Proč by šli naslepo kopat kamsi do lesa?

Zamotaný příběh měl v tomto konkrétním případě šťastný konec, protože objevitel meče od samého začátku počítal s tím, že jej odevzdá muzeu. Po téměř roční anabázi přes severní Čechy se nakonec meč v Prácheňském muzeu skutečně ocitl. Jenže to je jen jeden příběh.

V muzeích skončí jen část

Podobných objevů jsou denně desítky. Takzvaně „spolupracujících“ hledačů, kteří své nálezy odevzdávají do muzeí, je přitom jen část. Podle optimistických odhadů skončí v muzeích asi 5 procent předmětů, které majitelé detektorů vykopou – pesimistický odhad říká, že to není ani procento.

„Na internetu se objevují anonymní fotky souborů mincí nebo bronzových předmětů, které jejich nálezci prodávají. Nevíme kam, nevíme komu, nevíme za kolik. Ale co je nejhorší – většinou ani nevíme, odkud ty předměty pocházejí,“ říká archeolog teplického muzea Jindřich Šteffl.

Pro archeology přitom nemá význam jen nalezený předmět – zlatá mince, bronzová spona nebo cokoli jiného – ale stejně důležité jsou i okolnosti nálezu: Kde k němu došlo, jak byly předměty uloženy, jaké střepy byly kolem nich…

Archeolog dokáže se znalostí souvislostí většinou v zemi „číst“ daleko lépe a získat podstatně větší množství cenných informací, které mohou posunout naše znalosti o minulosti dál. Část hledačů zajímají ale jen ty cinkající kousky kovů…

Vztahům archeologů a hledačů kovů, ať už spolupracujících nebo nespolupracujících, bude věnován další pořad z cyklu Historie Plus.

Radiodokument