Historie Plus – Karel Přikryl (2015)

Přidal: Premek |

Září 7, 2015

Český misionář Karel Přikryl strávil v polovině 18. století v lisabonské vězeňské pevnosti šest let. Proč se tento učenec ocitl v žaláři a kdo mu z něj pomohl na svobodu? Neobvyklým životním příběhem českého duchovního vás provede Milena Štráfeldová.

Natočeno 2015. Premiéra 30. 5. 2015 (ČRo Plus, 30 min). Repríza 5. 9. 2015 (ČRo Plus, 21:10 h.).

Lit.: Štráfeldová, Milena: Šest let strávil ve vězeňské kobce, než mu pomohla Marie Terezie. Příběh jezuity Karla Přikryla. In web ČRo Plus, květen 2015 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jezuita Karel Přikryl měl vlastně štěstí. Ve vězeňské kobce v portugalském Lisabonu prožil „jenom“ šest roků. Mnozí z jeho spoluvězňů se přitom na svobodu dostali až po 19 letech. Českému misionáři z cely pomohla císařovna Marie Terezie.

Proč se však do žaláře vůbec dostal? A jak se mu v něm žilo? Víme například, že vězňové si vytvořili vlastní „morseovku“ a k předávání zpráv vycvičili i kočku.

Více si o učenci, který přivedl Josefa Dobrovského ke studiu sanskrtu, v pořadu Historie Plus.

„Je to podzemí, které se podobá hlubokému sklepu nebo ještě spíše starým pohřebním kobkám. Jeho poloha na břehu mořském působí, že je tu neustále vlhko. Je tu na podiv mnoho červíků. Trpím jimi značně. Ve zdi byly udělány světlíky, aby zešeřelé světlo, které jimi může jen s námahou proniknout, ukazovalo cestu těm, kdož nám přinášejí nějakou potravu. Ale do našich žalářů nepronikne ani vzduch, ani denní světlo. Posuďte z toho, jak musí toto podzemí páchnout a býti nezdravé. Špatný olej z lampy, kterou svítíme, šíří nesnesitelný zápach…“

Takto Karel Přikryl v dopise z roku 1766 popisoval poměry v Juliánské pevnosti v Lisabonu. Spolu s ním bylo v žaláři téměř 170 dalších jezuitů z několika evropských zemí.

Měli smůlu: ocitli se, dá se říct, ve špatnou chvíli na špatném místě. Totiž v portugalských koloniích v době rušení jezuitského řádu…

Jezuitská studia: nejen knihy, ale i sport

Vraťme se ale na začátek. Karel Přikryl se narodil roku 1712 v Praze v měšťanské rodině. Absolvoval obvyklé „kolečko“ jezuitských studií, které podle historičky Ivy Čornejové z Ústavu dějin Univerzity Karlovy mohlo trvat i 15 let.

Studenti přitom neleželi stále jen v knihách, pěstovali různé sporty. Dobrá fyzička se jezuitským misionářům nepochybně velmi hodila.

Ve Střední a Jižní Americe, v Tichomoří, Indii, Číně i v Japonsku, kde v 16. až 18. století působili, překonávali totiž i mnohasetkilometrové vzdálenosti.

Na místě je přitom často čekala tvrdá fyzická práce. Sami si museli stavět obydlí i kostely a vedli malá hospodářství, která jim zajišťovala obživu.

Karel Přikryl složil své řeholní sliby v roce 1748 a hned poté odešel do jezuitské misie v indickém Goa, které bylo tehdy portugalskou kolonií.

Víc než rok na cestě do Goa

Dnešní člen Tovaryšstva Ježíšova P. Miroslav Herold z Olomouce připomíná, že Goa bylo už v 16. století jednou z největších jezuitských kolejí na světě. Procházeli tudy misionáři, kteří dále působili v Indii nebo pokračovali do Číny a Japonska.

Do doby, než byl jezuitský řád roku 1773 celosvětově zrušen, jich tudy mohly projít tisíce. Výsledky jejich působení jsou například na Dálném východě patrné dodnes.

Samotná cesta do Goa jezuitským misionářům trvala i víc jak rok. A potkávala je při ní velká nebezpečí.

V dopise z roku 1784, adresovaném spolubratřím v české provincii Tovaryšstva Ježíšova, popsal Karel Přikryl bouři ve Středozemním moři:

„Konečně poslední den před Popeleční středou dostavil se vichr přeprudký, který, jak nyní otevřeně doznává náš kormidelník, tak tak že nezpůsobil naše ztroskotání. … Hlavní plachta pak byla roztržena odshora dolů a námořníci, snažíce se vší mocí navázat plachty, z ráhen užuž padali do moře. Co my jsme tehdy dělali? Věru, nejsouce zvyklí na takové pohyby, neměli jsme síly opustit lůžka… Toto zmítání, jakkoliv trpké, přece nám však nepřekáželo, abychom se po celý čas věnovali hlasitým modlitbám.“

Přikrylovi se nakonec podařilo do Goa dorazit a na rozdíl od svých jezuitských spolubratří, kteří často putovali dál, zůstal na místě.

Jazykovědec inspiroval Josefa Dobrovského

Věnoval se, jak bychom to dnes nazvali, akademické dráze. Vyučoval v jezuitské koleji a současně studoval indické jazyky. Stal se dokonce autorem gramatiky místního jazyka, která má dlouhý latinský název Grammatica linguae Canarinae, quam gentiles Goani et circumjacentes ethnici inter loquuntur.

A právě Přikralovo studium indických jazyků v budoucnu ovlivní i obrozence Josefa Dobrovského. Přivede ho na myšlenku blízkosti indoevropských jazyků.

Studiu jazyků v Goa by se mohl Karel Přikryl věnovat až do smrti. Na opačném konci světa, v osvícenské Evropě, se ale nad jeho řádem začalo smrákat.

Soumrak jezuitů

Příčin bylo podle Miroslava Herolda hned několik. Byla to jednak obrovská moc a majetek jezuitského řádu, což začalo vadit i samotné katolické církvi. A kritici řádu poukazovali i na zastaralý vzdělávací systém.

Největšího nepřítele měli jezuité v prvním ministru portugalského krále markýzi Pombalovi. Tento osvícenec, který dříve působil jako portugalský vyslanec ve Vídni, krále přesvědčil, že jezuity je v Portugalsku třeba zakázat.

Pro misionáře v jeho koloniích to mělo nedozírné následky. Jak o tom píše sám Přikryl, nejprve byli povoláni zpět do Lisabonu:

„Roku 1761 byli jsme v Goi naloděni a po pět měsíců jsme se nacházeli na moři. Za této tak smutné a obtíží plné cesty ztratili jsme třiadvacet našich cestujících. Jejich statečná mysl, sebezapření, jejich láska k bohu a jejich důvěra způsobily, že jsme v jejich smrti neviděli příčinu k smutku, nýbrž cosi záviděníhodného. Konečně 20. května, v předvečer svátku Božího těla, dospěli jsme k ústí Teja. Zbylo nás 104. Ovšem třeba poznamenati, že jsme některé zanechali v Asii, protože byli při našem odvádění roztroušeni hluboko ve vnitrozemí mezi divochy. Pombalovi emisaři nebyli s to se jich zmocnit…“

Šest let v kobce

V Lisabonu Karla Přikryla a jeho druhy čekalo kruté uvěznění v Juliánské pevnosti. Pavel Zavadil, autor knihy o českých jezuitech v Západních Indiích, sám pevnost před několika lety navštívil.

Jedná se rozlehlý barokní komplex v ústí řeky Teja, kde byli jezuité umístění v podzemních kobkách, v naprosté tmě a izolaci. Teprve časem dostali alespoň malé olejové lampičky, kterými si mohli svítit při jídle. Lékařskou péči jim jejich věznitelé odepřeli úplně, zdejší lékař byl totiž zapřisáhlý nepřítel jezuitů.

Těm se však časem podařilo najít alespoň určitý způsob komunikace: vytvořili si jakéhosi předchůdce morseovky, případně si zprávy pískali za stébla slámy, na které spali. Podařilo se jim prý dokonce vycvičit i kočky nebo psa, kteří pak mezi jednotlivými celami přenášeli zprávy.

Jednomu jezuitovi se ze starého hřebíku podařilo vytvořit paklíč, kterým si otevřel celu, a postupně se tak všichni jezuité mohli alespoň v nočních hodinách tajně setkávat na chodbách pevnosti.

Pořádali přitom společné mše a měli i jakousi podzemní univerzitu s pedelem, přednáškami, zkouškami a udílením titulů…

To vše v rukopise, který se Pavlu Zavadilovi podařilo objevit v Lisabonu, popisuje jeden z Přikrylových spoluvězňů – německý jezuita Lorenz Kaulen.

Díky Kaulenovi tak dnes víme, že Karel Přikryl obýval kobku s číslem 24 a o pár cel dál byl uvězněn další český jezuita František Volf.

Konec jezuitů v Čechách

Samotnému Karlu Přikrylovi se z Juliánské pevnosti podařilo dostat po šesti letech, a to na přímluvu Marie Terezie.

Její vyslanec v Přikrylův prospěch několikrát intervenoval u královského dvora v Lisabonu. Rakouská císařovna a česká královna totiž nechtěla strpět, aby její poddaný nadále strádal ve vězení.

Do českých zemí se Přikryl vrátil v roce 1766. Nejprve působil v jezuitské koleji v Jičíně a poté se stal rektorem koleje v Hradci Králové. Tam ho také zastihlo celosvětové zrušení Tovaryšstva Ježíšova v roce 1773.

Přes všechno předchozí strádání se Karel Přikryl dožil vysokého věku a zemřel pokojně v roce 1785. Ocitujme na závěr z nekrologu, který napsal jeho přítel P. Švenda:

„Po vyzdvižení Tovaryšstva až poslední i s vojskem v královéhradecké koleji setrval. Odtud zase vypuzený, obydlí i stravu v domě duchovenstva u sv. Jana Nepomuckého na hradě jest zvolil, kde také toho dne 8. Januarii, v sesli své zcela oblečený sedě, po přijetí svátosti svaté život dokončil. V tom také oděvu, jak skonal, na Pouchov vyvezený, první tam z duchovenstva královehradeckého při zdi krchova pohřben byl…“

Radiodokument