Petr Pithart: Ctít pravidla (2015)

Přidal: Premek |

Leden 2, 2016

Připravil Jan Sedmidubský. Pithartův přístup lze charakterizovat třeba takto: lidé přicházejí a odcházejí, ale instituce zůstávají. Mimořádná osobnost české politiky – Petr Pithart se v těchto dnech dožívá 75 let.

Natočeno 2015. Premiéra 1. 1. 2016 (ČRo Plus, 20:10 h.; 27 min.) v cyklu Archiv Plus.

Lit.: Sedmidubský, Jan: Petr Pithart: Ctít pravidla. In web ČRo Plus, leden 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: 2. ledna 2016 se dožívá 75 let Petr Pithart. Je to příležitost se ohlédnout za pozoruhodným politickým životem bývalého českého premiéra a dvojnásobného předsedy Senátu.

Jako jeden z mála zažil, a možno říci, že dobrovolně, co obnáší být na politickém vrcholu a ze dne na den z něj odejít. Zprofanovým termínem „vzlety a pády“ bych ovšem jeho politickou dráhu nenazval. Šlo prostě o odchody a návraty, věc, kterou Petr Pithart v politice považuje za běžnou a zdravou.

Co je to za komedii? Co tu děláte? A kde máte schovanej ten bavorák? Takhle nějak prý reagovali spoluobčané, když jaksi „načapali“ bývalého českého premiéra v některé pražské tramvaji. Po volbách 1992 se to stávalo často a dělo se to prý několik let.

Setkat se v ranní špičce s „bývalým papalášem“, vysokou politickou figurou, která ještě včera „strašila“ denně v televizi, a teď si tu „mýrnix týrnix“ jede kamsi v ranní špičce mezi námi obyčejnými smrtelníky, to nebylo obvyklé a není ani dnes. Jenomže Petr Pithart byl na odchod z politiky připraven možná víc než jeho spoluobčané a rozhodně víc než většina politiků u nás. Často na to téma v devadesátých letech mluvil s novináři, i v rozhlasových interview.

Pithartův přístup lze charakterizovat třeba takto: lidé přicházejí a odcházejí, ale instituce zůstávají. Mechanismy moci mají být na konkrétních lidech nezávislé a mají snést výměnu garnitur, aniž by docházelo k poškození nebo oslabování demokracie.

Snad tento důraz na stát, jeho funkční instituce a funkční zákony pramenil už z Pithartova pobytu v Oxfordu z let 1968-69, kde mladý asistent pražské právnické fakulty nasával denně v univerzitní knihovně literaturu o státu a právu a právě z Británie si odnesl celoživotní přesvědčení o nutnosti stabilních institucí a mechanismů.

Stav dnešní české politiky – v navíc bezpříkladně rozkolísaném vývoji evropském – je pochopitelně důvodem k úpornému přemýšlení, kde se po roce 1989 staly chyby (záměrně množné číslo, bylo jich moc), jak je aspoň pojmenovat a tím snad začít s jejich napravováním.

Právě před několika měsíci vyšla další kniha Petra Pitharta Po devětaosmdesátém – Rozpomínání a přemítání, která k tomuto procesu mohla pomoci. Je to podle mého jeden z kandidátů na knihu roku, kterou se ovšem nestane, protože málokomu z p. t. čtenářstva se chce začíst do hořké detektivky české politiky 90. let, jak ji Petr Pithart podává. Je to právě tak napínavé jako deziluzivní, přitom ale nesmírně potřebné čtení.

V pořadu Archiv Plus jsem z téměř nepřeberného množství záznamů s Petrem Pithartem vybral několik příznačných momentů – vůbec první záznam Pithartova hlasu z ledna 1968, kde odpovídal na anketu k lednovému plénu, dále jeho úvahu o emigraci z roku 1969, z porevolučních dob několik záznamů z bilančních rozhovorů o životě mimo politiku a návratu do ní a také ukázku z unikátní reportáže z roku 1998, která ho zachycuje při práci senátora.

Radiodokument