Historie Plus – Labyrintem brutalismu (2017)

Přidal: Premek |

Srpen 13, 2017

Asi málokterý architektonický styl budí tolik emocí, jako brutalismus. Mimozemsky působící stavby z hrubého betonu veřejnost vnímá jako pohrobky komunistického režimu. Ale podle architektů není nic vzdálenějšího pravdě. V čem tkví krása budov Transgasu, Nové scény Národního divadla nebo obchodního domu Kotva? Poslechněte si v dokumentárním putování Ondřeje Nováka.

Natočeno 2017. Premiéra 22. 7. 2017 (ČRo Plus, 20:33 h.). Repríza 8. 1. 2018 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h); 9. 1. 2018 (ČRo 3 Vltava, 1.30 hodin). K poslechu zde.

Pozn.: Pořad byl oceněn na soutěžní přehlídce Report 2017.

Lit.: Novák, Ondřej: Labyrintem brutalismu. In web ČRo 3 Vltava, 8. leden 2018 (anotace). – Cit.: Asi málokterý architektonický styl budí tolik emocí, jako brutalismus. Mimozemsky působící stavby z hrubého betonu veřejnost vnímá jako pohrobky komunistického režimu. Ale podle architektů není nic vzdálenějšího pravdě. V čem tkví krása budov Transgasu, Nové scény Národního divadla nebo obchodního domu Kotva? Poslechněte si následující dokumentární putování.

Lit.: Novák, Ondřej: Brutalismus dráždí a irituje. Jeho krása je skryta v unikátních technických řešeních. In web ČRo Plus, 22. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Asi málokterý architektonický styl budí tolik emocí, jako brutalismus. Mimozemsky působící stavby z hrubého betonu část veřejnosti vnímá jako pohrobky komunistického režimu.

Když ale vlastník pražského areálu Transgas na Vinohradské třídě oznámil záměr zbourat budovy ze 70. let, zvedla se obrovská vlna odporu. V čem tedy tkví krása betonu? Kde se skrývá?

Stavby jako Hotel InterContinental, Nová scéna Národního divadla nebo Federální shromáždění působí mezi starou pražskou zástavbou jako pěst na oko. Tyto budovy se mi nikdy nelíbily. Přišly mi vždycky příliš agresivní. Roztahovačné. A když se zvedla vlna odporu proti zbourání Transgasu, nedokázal jsem pochopit, co se lidem na této stavbě líbí.

„To, že vás dráždí nebo irituje, to je součást toho stylu,“ odpověděl mi historik architektury Lukáš Beran na otázku, proč bych vůbec tu masu betonu a oceli měl mít rád. „Brutalismus chtěl stavět vizuálně výrazné budovy. Je to součást tehdejšího názoru na urbanismus, že budovy mají vytvářet rozpoznatelné místo,“ dodává.

Styl vznikl jako výraz upřímnosti, na nic si nehraje. Proto na rozdíl od třeba zdobených secesních domů, dávají brutalistické stavby na odiv materiály, ze kterých jsou postavené. V případě Transgasu je to hrubý beton, žulové dlažební kostky a záměrně zrezlá ocel, takzvaný atmofix.

Tenké betonové nohy

Projekt Transgasu vznikal pro jinou podobu centra Prahy. Plány tehdejších urbanistů počítaly s tím, že severojižní magistrála bude celá postavená na sloupech. Vznikl by tak prostor pro pěší mezi Václavským náměstím a Vinohradskou. Architekti Jiří Eisenreich, Ivo Loos, Jindřich Malátek a Václav Aulický proto v areálu navrhli betonový parter plný obchodů a kaváren. Ten i nějakou dobu sloužil jako místo pro trávení volného času. Ale parter dnes působí sešle a většinu jeho plochy zabírá špinavé parkoviště.

Nejvýraznější část areálu je Dispečink tranzitního plynovodu. Budova v podobě masivního žulového kvádru dřív ukrývala počítače, které řídily přečerpávací stanice plynovodu vedoucího ze Sovětského svazu do západní Evropy.

Kvůli odstínění vibrací stavbu architekti nechali obložit štípanými žulovými kostkami. Celé mohutné těleso přitom stojí jen na dvou tenkých betonových nohách a zezadu jej podpírají dva ocelové nosníky. Stejně jako třeba budovu Federálního shromáždění i Transgas projektoval geniální statik Jiří Kozák.

„Je to budova, která má jedinečné konstrukční, statické a hmotové řešení, které je takovým velkým gestem. Ona není prvoplánově líbivá. Což může být průvodním znakem budov, které jsou u nás označovány jako brutalistické. Nebyly stavěny proto, aby se primárně líbily,“ říká architektka Klára Brůhová.

Symbol západu

Budova se podle ní musela vypořádat s řadou protichůdných požadavků. A právě technická stránka stavby podle Brůhové dává areálu velkou hodnotu. Brutalismus vznikl v 50. letech minulého století, kdy skupina mladých architektů na Mezinárodním kongresu moderní architektury kritizovala své starší kolegy, že ztratili zájem o ideály moderní architektury a urbanismu.

Samotné slovo brutalismus si pak většina laiků spojuje s výrazným a masivním, až brutálním vzhledem budov. Ale název pochází z francouzského le béton brut, tedy drsný beton. U českých architektů šlo i o protest proti stylu socialistického realismu, takzvané sorely. Tímto slohem se povinně stavělo po sovětském vzoru hlavně v 50. a 60. letech. A brutalismus byl pro architekty symbol otevírání se západu v době pražského jara.

O názoru dobové veřejnosti na tyto stavby nejsou dostupné informace. Pod heslem Brutalismus je na české Wikipedii zmínka, že tyto stavby se sice zpravidla líbily architektům, ale veřejnost pro ně pochopení nenašla. Informace sice není ozdrojovaná, ale obrázek o vztahu veřejnosti k brutalismu si můžeme udělat třeba z ankety na serveru iDnes.cz z roku 2013.

Tehdy za nejošklivější budovu v Praze vybraly tisíce hlasujících vysoce ceněnou nástavbu Federálního shromáždění od Karla Pragera. V těsném závěsu se umístil brutalistický Hotel Pyramida a do první desítky se dostal i dispečink Dopravního podniku u stanice I. P. Pavlova, Palác kultury nebo už zbouraný Hotel Praha.

V kontextu doby

A podobné ohlasy směřovaly i na adresu jinak technicky unikátního Transgasu. Kde se teda v architektech brala představa o tom, že právě takové stavby by měly zaplnit veřejný prostor? Kde brali tvůrci inspiraci?

„Inspirace není podle mě to pravé. Spíš na co navázat, v jakém kontextu tvorby pokračovat,“ vysvětlil mi architekt Václav Aulický. Tvůrci brutalistických staveb využili možnost inspirovat se na západě. Právě proto byl Transgas v 70. letech kritizován za to, že je moc „zápaďácký.“ Což je v rozporu s dnešním názorem, že brutalismus je produkt normalizace.

Aktivisté z Klubu za Starou Prahu a skupiny Architektura 489 se dlouhodobě snaží pro areál Transgasu získat památkovou ochranu. Ministerstvo kultury po několikátém odmítnutí nyní žádost přezkoumává. Vzhledem k tomu, že developer už odstranil vnitřní vybavení budov, je ale výsledek nejistý.

Podle Kláry Brůhové to odráží vztah Ministerstva kultury ke stavbám z druhé poloviny 20. století. „Přijde mi příznačné, že ze 40 tisíc kulturních památek v rámci České republiky je pouze 53 z poválečného období. Z toho většina objektů je ze 40. a 50. let. Chráněných brutalistických budov je opravdu minimum,“ dodává Brůhová.

Kde je tedy krása brutalismu? Skrývá se v unikátních technických řešeních. A především v kontextu doby. Navíc, architekturu nemůžeme hodnotit jen ve smyslu líbí/nelíbí.

Vždy jde o výsledek celé řady kompromisů. Počínaje požadavky zadavatele přes limity výrobců stavebních materiálů až po funkčnost. „K čemu je vám hezký barák, když vám do něj teče,“ uzavírá Václav Aulický mé pátrání po kráse budov z betonu a oceli.

Radiodokument