Rozhovor s Jiřím Munzarem (2017)

Přidal: Premek |

Říjen 6, 2017

Profesor Masarykovy univerzity Jiří Munzar oslavil letos 80. narozeniny a dostal Cenu města Brna v oblasti společenských věd. Se začátkem nového akademického roku jej pozvala k rozhovoru Alena Blažejovská.

Hovoří profesor Jiří Munzar.

Připravilo Brno v roce 2017. Premiéra 7. 10. 2017 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Jiří Munzar vyměnil Prahu za Brno a nelituje. In web ČRo Brno, 6. října 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: (…) Jiří Munzar vyvrací domněnku, že Ceny města Brna jsou určeny jen brněnským rodákům: „Já jsem křtěný Vltavou, jsem pražský rodák. V Praze jsem i studoval filozofickou fakultu. V Brně žiju padesát let a nelituju toho. Praha je Praha, ale v Brně je život docela příjemný.“

Na Karlově univerzitě vystudoval anglistiku a nordistiku, později germanistiku a má také státnici z rusistiky. V současnosti působí na Masarykově univerzitě na katedře germanistiky a učí většinou německou literaturu, ale často třeba i americkou literaturu se zaměřením na kontakty s německou.

Rodiče ho však k literatuře nepřivedli. „Maminka mě viděla jako pana doktora, lékaře,“ vzpomíná profesor Munzar, „ale nenechal jsem se strhnout. Hodně mě zajímalo divadlo. A autor, který mě tenkrát nejvíce oslovil, byl Shakespeare. Velice často jsem chodil do divadla, v Praze byly lepší možnosti, než jsou teď tady. Jednou jsem byl dokonce na Shakespearovi dvakrát za den na stejné hře. Odpoledne jsem byl na Zkrocení zlé ženy v Národním – a tak se mi to líbilo, hrál můj oblíbený herec Jan Pivec, že jsem šel večer ještě jednou.“

Studovat začal Jiří Munzar v roce 1955. „Bylo to po Stalinově smrti, takže na fakultu se tehdy dostalo plno lidí, kteří dřív neměli šanci. V ročníku se mnou byl pozdější kardinál Vlk, Luboš Dobrovský… Pak zase přituhlo, ale na těch oborech to nebylo tak patrné,“ soudí Munzar. Diplomovou práci napsal o Ibsenovi a Shawovi.

Umístěnku dostal na gymnázium do Vimperka, místo toho však šel na dva roky na vojnu. Pak udělal konkurz na katedru jazyků ČSAV, ale po několika letech přešel do Brna. „To bylo spojeno s mým rodinným životem, neboť jsem si vzal Brňačku,“ vysvětluje, „měli jsme tu lepší podmínky k bydlení i hlídání dětí.“

Nejprve působil na katedře jazyků na Vysoké škole zemědělské, pak se dostal na filozofickou fakultu. „Tam zrovna končili dva staří matadoři, profesor Zatočil a literární historik docent Krejčí, na jehož místo jsem v roce 1971 nastoupil.“

„Můj obor byl v Praze dánská literatura, ale přednáším obecně germanistiku a nordistiku,“ vysvětluje profesor Munzar. Vedle literární vědy se zabývá i překládáním, a to nejvíce z angličtiny a němčiny. „Jednu knížku jsem přeložil ze švédštiny a jednu z ruštiny,“ usmívá se autor, „to byla knížka nordisty Stěblina-Kamenského o islandských ságách.“

Jako překladatel a editor se Munzar zabýval dílem spisovatelky Marie Ebner-Eschenbachové. Přeložil i přednášky Franze Werfla z 30. let a jeho zápisy z Ameriky, které napsal v posledních letech před smrtí. „To je myslím vynikající a velice těžké. Připomíná to Pascalovy výroky. Ale taky jsem se účastnil kuriózních konferencí o Kafkovi, například v Rakousku jsem byl na konferenci Kafka v komunistickém světě.“

V současnosti profesor Munzar s kolegyní připravuje dějiny brněnské germanistiky, protože Masarykova univerzita oslaví v roce 2019 100. výročí založení. „Připravuji se i na malou konferenci o Františku Chudobovi, anglistovi, ten mě velmi zajímal už od mládí. Rád bych promluvil o jeho zájmu o romantismus. Je známější jako autor knihy o Shakespearovi, ale o tom mluvit nebudu.“

Nad výukou na univerzitě si však pedagog povzdechne: „Studenti mají úroveň nižší a nižší. Někteří studují jen bakalářské studium a podle mě je velmi špatná věc, že je teď umožněno jednooborové studium. V minulosti to bylo možné jen výjimečně, ale filologové museli mít dva obory. Srovnání dvou oborů je důležité, ale pozoruji, že jen 10 až 20 procent studentů si volí druhý obor. Přitom ti, co mají dva obory, jsou u zkoušek nejlepší,“ směje se Munzar. Ani specializaci na překladatelství nepovažuje za dobrou. Podle něj by překladatel měl znát zaprvé výchozí jazyk, zadruhé jazyk, do něhož se překládá, a zatřetí reálie a literaturu obou jazyků.

A co jej tedy těší? „Když si mohu v klidu číst a když si udělám dobrou procházku. Naposledy jsme měli s manželkou pěkné procházky v Jeseníkách, rádi jezdíme na Ramzovou,“ svěřuje se Jiří Munzar.

Radiodokument