Rok 1968 mi obrátil život naruby – Člověk bez minulosti (2018)

Někdy v první polovině 60. let se Petr Cejnar dozvěděl, že ti dva, kterým říkal tati a mami, jsou ve skutečnosti jeho strýc a teta. Jeho biologičtí rodiče, kteří kdysi patřili k lepší vrstvě (otec byl před rokem 1948 majitelem malé továrny u Čáslavi), se totiž z Československa po únoru 1948 vystěhovali a nechali synovu výchovu na příbuzných.

Když tedy v červnu 1968 do liberalizujícího se Československa přicestoval elegantní pán s paní a vyklubali se z nich movití občané Francie s vlastní farmou na březích Atlantiku, bylo to pro Petra zvláštní lákadlo – naskytla se možnost se s rodiči poprvé dostat na Západ, přitom ale cítil, že si s nimi nemá vlastně co říct.

Muž bez minulosti

Sotva navázaný vztah s biologickými rodiči také brzy skončil krachem a Petr se rozhodl odejít do Vídně, kde se nakonec stal majitelem starožitnického krámku a restaurátorem nábytku.

Příběh Petra Cejnara je unikátní i tím, že díky svému bouřlivému rodinnému životu nemá vlastně žádné památky na vlastní minulost.

Přes veškerou snahu a naše naléhání nenašel během natáčení u sebe doma žádné důležité dokumenty, žádné fotografie, žádnou rodinnou korespondenci. Skoro jsme ho podezírali, že si takové věci vlastně nechtěl schovávat, a že ho život přinutil nedívat se zpátky.

Sám o své emigraci opakovaně říkal jedno: to bylo jako přistát na Měsíci. Nic neumíš, nic neznáš, nic neznamenáš. Zpočátku pracoval jako učeň v preparátorské dílně, znal sotva pár slov německy, a aby si mohl otevřít vysněný starožitnický obchod, znamenalo to několik let studií a tvrdého odříkání. Byly doby, kdy musel vydržet o několika krajících chleba denně a tabulce čokolády na týden.

Čas se zastavil

Ale už v polovině sedmdesátých let se mu podařilo otevřít si vlastní restaurátorskou dílnu.

Ve druhé polovině osmdesátých let se Petr Cejnar znovu podíval do Československa – patřil k těm, kteří si takzvaně upravili svůj vztah k rodné zemi tím, že zaplatili značnou částku „za vzdělání“, následně byli vyvázáni z československého občanství a mohli se čas od času po získání víza podívat do ČSSR.

Nakonec to ale nebyl zvlášť příjemný zážitek. Jako by se ocitl v muzeu vlastní minulosti.  Vypráví, že všechno bylo po těch patnácti letech okupačního režimu jakoby na svém místě. Čas se zastavil – stejná sešlost Prahy, stejné tramvaje, stejná telefonní čísla a domovní schránky se jmény.  Petr se dokonce skřípl v samoobsluze na stejném místě o stejné dveře, jako když tu koncem šedesátých let byl naposledy.

Strýc už mezitím zemřel, ale svou tetu, kterou nikdy nepřestal považovat za skutečnou matku, ještě zastihl naživu, i když jí už mnoho času nezbývalo.

Návraty domů

Naopak se svými biologickými rodiči se nadobro rozešel. Příznačná je příhoda z osmdesátých let, kdy se čirou náhodou se svým podnikatelsky založeným „francouzským“ otcem potkali v kavárně ve Štýrském Hradci. Ani v jednom z nich toto setkání nezanechalo zvlášť hluboké pocity.

Dnes je Petr Cejnar podruhé ženatý, má syna a se svým rodinným i profesním životem je evidentně srozuměný a spokojený.  A navíc patří k těm šťastlivcům, kteří, ať už překračují hranice z moravského venkova do Rakouska, nebo obráceně, vždycky řeknou: vracím se domů.