Vítězslav Nezval. Něco bylo krásné, něčeho bylo dost (2013)

Přidal: Přemek |

Květen 14, 2013

Připravil David Hertl. Portrét nejednoznačně vykládaného českého básníka – avantgardisty i režimního veršotepce.

Natočeno 2013. Premiéra 3. 4. 2013 (ČRo Plus, 16:10 h.; 50 min.) v cyklu Archiv Plus.

Lit.: Hertl, David: Vítězslav Nezval. Něco bylo krásné, něčeho bylo dost. In web ČRo Plus, duben 2013 (článek + nahrávka k poslech). – Cit.: Hovoří-li se o rozhlasovém archivu, nejčastěji padají slova, že v něm lze v řadě případů najít opravdové skvosty. Nepochybně ano. Za skvosty lze s nadsázkou označit i archivní nahrávky z padesátých let dvacátého století. Tu příchuť „skvostného“ mají ale asi jen pro toho, kdo tehdy nemusel žít.

„Inspirovat se Stalinem není pro básníka nic těžkého. Je štěstím tvořit v této době,“ řekl rozhlasovému redaktorovi v květnu 1950 básník Vítězslav Nezval. Celý rozhovor je pět minut dlouhý a Nezval v něm nezůstal nic dlužný pověsti oficiálního básníka režimu. Přiznám po pravdě, že mne Nezvalovo poválečné období nikdy moc nezajímalo. A tak když jsem se rozhodl připravit pořad k jubileu tohoto básníka (zemřel před pětapadesáti lety, 6. duba 1958), šel jsem na to přes antikvariát. Za stokorunu jsem si opatřil vázané vydání Nezvalovy lyricko-epické básně Stalin. Vycvičený léty v knihovnách, pročítám knížky spíše odzadu, od tiráže. Knížka je na vytištěna na ručním papíře, autorem grafické úpravy je Karel Svolinský. Listuji pomalu dopředu a pročítám verše, kterými doslova Nezval hýřil: „Co myslel si pan Chamberlain, když odhodlal se k ultimatu / a potom nechal padnout v plen fašismu deset spojeneckých států! / Co táhlo hlavu Churchilla a pravých vládců Ameriky / podporujících Caudilla a Hitlerovy SS šiky. / Co táhlo myslí papeže nad kyticemi vatikánských fresek / zplesnivělých jak alpské protěže, a nad kameny Mojžíšových desek!“

Vybavuji si lounského knihovníka Iva Markvarta, který řadu let sbíral svědectví o životě Konstantina Biebla. Jeden z pamětníků mu vyprávěl, jak Biebl několik měsíců před smrtí hledal záchranu u přátel, mimo jiné i u Nezvala. Přecitlivělý Biebl sice dokázal vyplodit zoufalosti typu Lenin v knihovně nebo Fučík ve vězení, ale nešlo mu to snadno. „Neboj,“ řekl mu prý tehdy Nezval, „já jim zase vyseru nějakou sbírku a bude chvíli klid.“ Odpusťte to silné slovo… Ale: bylo tomu opravdu tak? Byl si Nezval vnitřně vědom, že píše bláboly – a psal je prostě proto, aby se zachránil? „Nezval zůstal oficiálním básníkem režimu a systému, při každé příležitosti a nad každým význačným nebožtíkem se dovedl za studena rozohnit do nejvyšších obrátek banálního a tlachavého nadšení. Narodil se jako sensuál a poživač a do konce života zůstal nedosytitelným polykačem darů, výhod a odměn. A přece, tvrdím, tento hýřil a požitkář, tento obžera pozemských rozkoší, byl zároveň člověk bytostně neschopný úkladu a podrazu, ta spravedlnost mu budiž vzdána,“ napsal po letech literární kritik Václav Černý. Básník a překladatel Jan Zábrana to vyjádřil ve zkratce – Nezval byl podle něj „nehloupý kalkulant s realitou“.

Listuji dál Nezvalovým Stalinem. Když už jsem skoro na začátku, s údivem zjišťuji, že knížka je podepsána samotným Nezvalem. Nemohu uvěřit… Podpis je navíc zelený … vybavuji si, že Adolf Hoffmeister kdesi napsal, že Nezval si zakládal na svých oblecích, ale také že rád psal na různě barevné papíry a nejraději zeleným inkoustem. (Taky napsal, že Nezval měl v kapse vždy horoskop a na ruce prsten s jedem.)

Není třeba dělat z Nezvala otloukacího panáka. Kohout, Taufer, Biebl, Pujmannová a mnozí další psali podobné verše. A někteří i podstatně horší. Toho dobrého, co Nezval napsal, je rozhodně víc, než věcí, ze kterých běhá mráz po zádech. Ale ani na ty poválečné hrůzy bychom zapomínat neměli.

Radiodokument