Diptych (2013)

Přidal: Přemek |

Listopad 12, 2013

Život za život. Připravil Jan Hanák. Příběh, či lépe svědectví o smrti, její nevyhnutelnosti, strachu z ní a smíření s ní, což je něco docela jiného, než rezignace. Dvojdílný oltářní obraz zpodobňující život a smrt jako skutečnosti vzájemně propojené. Kde život je podmíněn smrtí a smrt životem, a kde samotný účel obrazu, u něhož se odehrává svátostná proměna chleba v tělo a vína v krev, odkazuje člověka skrze život i smrt, k Bohu.

Natočeno 2013. Premiéra 3. 11. 2013 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.; 40 min). Po skončení dokumentu následovala diskuse na téma Rakovina tlustého střeva. Postihuje většinou muže a jednou z nejčastějších příčin úmrtí u nás. Hostem bude doc. Jana Prausová, vedoucí Radioterapeuticko- onkologického oddělení Fakultní nemocnice v Motole. Moderuje Dan Moravec. (79 min).

Repríza 11. 1. 2015 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.); 22. 1. 2017 (ČRo 2 Praha, 22:00 h); 22. 3. 2017 (ČRo 3 Vltava, 21:45 h.).

Pozn.: Třetí místo v dokumentaristické kategorii Report 2014. 1. cena Prix Bohemia Radio 2016 (!).

Lit.: -bam- (= Mazalová, Blanka) – Ševců, Petra: Šest rozhlasových dokumentů dnes soutěží o cenu Prix Bohemia Radio. In web ČRo Prix Bohemia Radio, 5. 10. 2016 (článek). – Cit.: Veřejný poslech a soutěž o nejlepší dokument dnes čeká na festivalu Prix Bohemia Radio šest rozhlasových dokumentů.

Do finále soutěže se probojovalo šest pořadů. Podle dramaturga Českého rozhlasu Daniela Moravce se témata stále častěji věnuji současným společenským problémům.

Ve výběru najdeme například dokument, který akcentuje důležitou historickou událost, dokumenty, které se týkají současné společenské situace, příběhy lidí se zajímavými koníčky. Objeví se také téma smrti.

„Dokument Diptych je příběh kluka, který ví, že umírá na rakovinu. Autor dokumentu, který je zároveň knězem, ho při tom odchodu provází. To je pro mě jeden z nejsilnějších zážitků letošního ročníku,“ upozorňuje na jeden ze soutěžních dokumentů moderátor sekce Daniel Moravec.

Autora Jana Hanáka si prý osudové téma našlo samo: „Ten příběh přišel spíš ke mně než já k němu. Je to příběh mého kamaráda. To si samozřejmě člověk úplně nevymyslí, že někdo umírá a že je takový, jaký je. Jsem moc rád za to, že to tady je, hlavně právě kvůli Zdeňkovi.“

Ceny za nejlepší rozhlasové dokumenty si autoři převezmou dnes při závěrečném festivalovém večeru. Současně s nimi převezme cenu i autor nejlepšího rozhlasového dramatu. Festival ocení i tři rozhlasové legendy. Do Síně slávy vstoupí publicista Josef Veselý a hudebník Jan Spálený. Cenu Thálie za herecký výkon v rozhlasové hře převezme herec Viktor Preiss.

Šest vybraných soutěžních dokumentů:

Jan Hanák – Diptych
Příběh, či lépe svědectví o smrti, její nevyhnutelnosti, strachu z ní a smíření s ní, což je něco docela jiného, než rezignace.

Dominik Mačas – Dobyvatel ztracené krásy
Přes den Tony Šupák, večer umělec. Hrabalovský portrét dělníka, básníka a výtvarníka Pavla Štýbra. Pavel Štýbr vede dvojí život. Přes den tvrdě pracuje jako vyklízeč objektů, ořezává stromy nebo seká trávu. Ve svém volnu se pak věnuje výtvarnému umění a poezii. Velmi citlivě vnímá všechnu obyčejnou krásu kolem sebe a dokáže ji objevit i tam, kde ostatní vidí jen špínu a harampádí.

Dan Moravec – Čechy Čechům
Hate Free je iniciativou lidí, kteří, jak uvádějí, usilují o život bez násilí a nenávisti. Pod záštitou Úřadu vlády ČR a Agentury pro sociální začleňování. Hate Free, česky Bez nenávisti, je terčem nenávistných útoků prakticky každý den. Na internetu. Ti lidé se neustálému přívalu nenávisti vlastně smějí. Přesto, jak přiznávají, formuje i jejich osobní životy. Lidé z Hate Free jsou tak hromosvodem mnoha frustrací, strachů, zmanipulovaných informací, a chtějí takovým hromosvodem být. Cítí to jako vlastní úlohu.

Tereza Reková – V zajetí filmu
Vítězslav Tichý má lehce bizarní koníček. Doma si vede sbírku všech filmů, které kdy vznikly v Česku či na Slovensku. Už teď má doma více než 11 000 záznamů – a k tomu vlastní i kompletní literaturu o filmu, plakáty, fotosky… Jak ale sbírku (hlavně na kazetách VHS) zachovat? A co na to jeho rodina?

Radim Nejedlý – 7200
Klubové fanouškovství je specifický fenomén. Příznivci hokejového klubu věnují své vášni obrovské množství času a peněz. Mnohdy je ovšem fandění danému klubu spojeno i s nacionalismem, respektive se zbytnělým lokálním patriotismem. Jelikož sám na hokej chodím, poznal jsem na vlastní kůži, jak je tato napínavá hra podmanivá. Rozhodl jsem se natočit dokument s názvem 7200. Dokument přibližuje svět brněnských hokejových fanoušků. Spíše by ovšem bylo na místě říci světy. Každý z fanoušků je jiný, od těch radikálních až po vysokoškolské profesory a umělce.

Pavel Polák, Lubomír Smatana – 365 mrtvých jako dní v roce
Rovensko pod Troskami je malá obec, která leží v samém srdci Českého ráje. 10. května roku 1945 zůstalo v Rovensku ležet před školou 365 mrtvých lidí – vojáků, civilistů, žen a dětí. Odplata za léta ponížení v protektorátu byla krvavá. Veřejné tajemství si obyvatelé Rovenska nechávali pro sebe po desetiletí. Ticho prolomil až Pavel Matys, který se do obce přistěhoval.

Lit.: Hošna, Jiří: Porota rozhodla o výsledcích letošního ročníku rozhlasového festivalu Prix Bohemia Radio. In web ČRo Prix Bohemia Radio, 5. 10. 2016 (článek). – Cit.: Na závěrečném večeru Prix Bohemia Radio v Arcibiskupském paláci v Olomouci převzali ocenění výherci kategorie drama a dokument. Prvenství získali Zuza Ferencová za své rozhlasové drama Problém (Vyskočit z kůže) a Jan Hanák za dokument Diptych, společně s nečekaně dalším prvním místem pro Dominika Mačase s Dobyvatelem ztracené krásy z cyklu Dobrá vůle. Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral ocenil také tři rozhlasové legendy.

U příležitosti letošního 32. ročníku Prix Bohemia Radio byli vyhlášeni výherci tří rozhlasových děl v hlavních soutěžních kategoriích festivalu – Dokument a Drama.

Ve finále kategorie Drama se umístila na prvním místě Zuza Ferenczová: Problém (Vyskočit z kůže). Druhé místo získal Petr Pýcha: Benzína Dehtov a třetí Eva Blechová: Pro patria mori.

V sekci Dokument první místo obsadili Jan Hanák: Diptych a Dominik Mačas: Dobrá vůle – Dobyvatel ztracené krásy. Druhé místo odborná porota z důvodů shodných výsledků dvou výherců prvního pořadí neobsadila. Třetí cena patří Danielu Moravcovi: Čechy Čechům – bez nenávisti.

„Letošní ročník Prix Bohemia Radio nabídl nesmírně kvalitní příspěvky v obou soutěžních kategoriích. Ukázal rozmanitost rozhlasové tvorby a přinesl bohatý doprovodný program. Těší mě, že festival zaujal veřejnost a navštívily ho stovky posluchačů rozhlasu, studentů i odborníků. Příští ročník uspořádá Český rozhlas rovněž v Olomouci a již nyní mohu oznámit, že třetí soutěžní kategorií, navíc mezinárodní, bude reportáž,“ řekl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral.

Tři významné osobnosti, které spojily svou profesní kariéru s rozhlasem, dnes převzali speciální ocenění. Do rozhlasové Síně slávy uvedl generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral rozhlasového autora a publicistu Josefa Veselého a skladatele a textaře Jana Spáleného, jehož jméno je rovněž úzce spjato s Českým rozhlasem.

Cenu Thálie za herecký výkon v rozhlasové hře převzal herec Viktor Preiss za roli Václava Talicha ve hře „Má protentokrát obsazená vlast“.

Lit.: Hanák, Jan: Diptych. In web ČRo 2 Praha, listopad 2013 (článek). – Cit.: Příběh, či lépe svědectví o smrti, její nevyhnutelnosti, strachu z ní a smíření s ní, což je něco docela jiného, než rezignace. Ne náhodou jeho příběh připomíná ten Jobův. Až na to, že je skutečný. Neboli: Jestli není připraven on, tak kdo už?

Zdeněk je nesmírně optimistický, konstruktivní, vtipný. Napsal horor a píše román, vlastně autobiografický. Vedle postele má hromadu dobrodružných knih z mládí a úplně dole pod nimi mohutnou bifli sebraných Shakespearových spisů. Řekl mi, že chtěl na závěr číst významné knihy, ale nakonec se na to vykašlal a pustil se do svých kdysi oblíbených mládežnických knih, které ho baví. Točím s ním, dokud to jde, protože takové svědectví přece musí být slyšet. Jsou přesně dva týdny po Velikonocích. „Rád bych se dočkal pampelišek a řevu ptáků. Ale vymračovat si nechci,“ řekl mi dnes. Je extrémně dlouhá zima. Letos hustě sněžilo i na Velikonoce. Kluci chodili s barevnými fanglemi na pozadí jiskřivě bělostného sněhu.

Před čtyřmi lety jsem ho oddával s Markétou. A pak se mi postupně oba dva zasuli z kolonky kamarádů do kolonky známých. Než se před dvěma lety ozval, napsal zprávu a potkali jsme se na faře. Vypadal vesele a byl vtipný. Jako obvykle. Vyprávěl, že ho Markéta před nedávnem opustila a nějaký čas nato se mu udělalo zle a dověděl se, že má rakovinu tlustého střeva, začal se léčit, ztratil milovanou práci, s výhledem, že tuto nemoc nepřežije. Říkal, že je za ten čas strašně rád, protože má čas přemýšlet a psát, což vždycky chtěl, ale neměl na to čas. Až mnohem později přiznal, že byl v té době na dně, přes usměvavou tvář. Každopádně ho tato jobovka vrátila zpět k inenzivnějšímu duchovnímu životu. Během dalšího roku jsem ho dvakrát zpovídal. Pak se na ten poslední rok úplně odmlčel. Dokud nedošla další zpráva.

„Ahoj Honzo. Napadlo mě, ozvat se ti alespoň ze slušnosti. Ač je to překvapivé a lékaři s tím asi tak úplně nepočítali, pořád ještě žiju. Není to se mnou nic moc, na dlouhý život to nevypadá, ale jsem Bohu obrovsky vděčný za každý den. Teprve teď ho dokážu skutečně ocenit. Moje léčba už skončila, od října dostávám jen léky proti bolesti. Chci ti moc poděkovat za to, že jsi mi pomohl najít cestu zpět k Bohu a budu ti vděčný, pokud si na mě vzpomeneš ve své modlitbě. Přeju nejen požehnané Velikonoce, ale celý život. A neboj, nejsem životem zkrušen ani teď.“ „Ahoj Zdeňku, modlím se za tebe každý den při svých ranních „litaniích“:) A myslím už pár měsíců na to, že ti zavolám, abych zjistil, co s tebou je a taky proto, že mě napadlo, jestli bys nebyl ochoten něco o svém životě povědět na mikrofon. Rád bych o tobě natočil dokument. Protože tvůj život je nesmírně zajímavý, žiješ silný příběh a jsi schopen ho reflektovat a vyprávět. Dovolil bys mi to? Přijel bych sám.“ „Ahoj Honzo. Mně můj život nijak výjimečný nepřipadá, ale pokud si myslíš, že mám co říct a měl bych to říct, pak mi bude ctí. Rozhodně tě rád uvidím, takže klidně přijeď. Můžeš přijet kdykoliv, jsem pořád doma v Žarošicích. Pěkný den přeju a upozorňuju, že se budu stydět:)“

Jsou přesně dva týdny po Velikonocích a my se po roce zase vidíme. „Ne, není to nespravedlivé. Proč by mělo? Život je dar. To je jako bych dostal červený hrnek a chtěl modrý. Můj život byl šestatřicet let skvělý, dařilo se mi. Jen poslední dva roky se to sere. A to je docela dobrý poměr. Navíc nemusím řešit neduhy stáří nebo důchodové pojištění.“ Maminka, u které teď je, to ale nese o dost hůř. Před lety podobně pochovala manžela.

Setkali jsme se pak víckrát. Naposledy koncem června, v žarošickém kostele. „Ahoj Honzo, mám k tobě velkou prosbu. Vypadá to se mnou vachrlatě. Myslíš, že bys mě mohl pochovat, kdyby došlo na nejhorší?“ Bylo mi ctí.

Život je diptych, dvojdílný oltářní obraz zpodobňující život a smrt jako skutečnosti vzájemně propojené, kde život je podmíněn smrtí a smrt životem, a kde samotný účel obrazu, u něhož se denně odehrává svátostná proměna chleba v tělo a vína v krev, odkazuje člověka skrze život i smrt k Bohu.

Lit.: Hanáčková, Andrea: Pro koho bude Prix Bohemia Radio? In web Dok Revue – Dok Blog, 10. 11. 2016 (článek). – Cit.: (…) Dokumentární porota (Apolena Rychlíková, Ondřej Moravec, Natálie Deáková, Polka Malgorzata Zerwe, Andrea Hanáčková) ocenila tři snímky. Hrdinou prvního jsou stěhováci, bezdomovci, hrabalovští hledači krásy v odpadcích a na veřejných záchodcích (Dominik Mačas: Dobyvatel ztracené krásy). Hrdinou druhého je mladý učitel umírající na rakovinu (Jan Hanák: Diptych. Život za život). Oceněny tak byly dokumenty, které otevírají sociální tematiku a téma smrti. Především druhé jmenované je z rozhlasu vytěsňováno stejně jako ze společnosti, jistěže nenápadně a nepřiznaně, se sdělením „off record“, že pořady o smrti snižují poslechovost a že je posluchači nechtějí. Porota se tak svým rozhodnutím postavila za pořad, který kultivovanou formou představuje poslední věci člověka, jak si je pro sebe připravil umírající Zdeněk a s plným vědomím je předal prostřednictvím rozhlasového dokumentaristy dál. Podpořila tak zároveň dramaturgickou odvahu neustupovat posluchačské nelibosti a nastolovat ve veřejnoprávním médiu i témata nepopulární, společností odmítaná, tím víc však potřebná reflexe. Třetí oceněný snímek Daniela Moravce Čechy Čechům – Bez nenávisti zkoumá kořeny společenské nenávisti napřené na podzim roku 2015 proti uprchlíkům a přesměrované tak na chvíli z Romů, Židů, homosexuálů, případně intelektuálů, sluníčkářů, havloidů a pražské kavárny. I v tomto případě vedle nesporných dokumentárních kvalit ocenila porota především téma, načasování dokumentu, jeho společenskou aktuálnost a potřebnost.

Obě poroty tedy přitakaly odvaze tvůrců k experimentu a k akcentování specifik auditivního média, které působí na emoce vnímatele jen prostřednictvím sluchového vjemu. Takovou zprávu by mělo vnímat nejen festivalové publikum, ale především samotný rozhlas, jeho vedení, vedoucí tvůrčích skupin, obhájci současných trendů tvorby. Právě oni by si měli klást otázky, jak vlastně chtějí být rozhlas a jeho festival vnímáni. Ptát se, jak mezinárodní soutěž a doprovodný program festivalu odráží současnou kondici veřejnoprávního média a jeho vizi o postavení auditivní tvorby a vysílání v kontextu ostatních médií. Zjišťovat, nakolik rozhlas flexibilně reaguje na možnost prostřednictvím festivalu zviditelnit svoji pokročilost v technologiích, svoji připravenost v práci na sociálních sítích, svoji schopnost komunikovat skrze festivalové dění úspěchy a progresivní trendy rozhlasové tvorby.

Lit.: Ježek, Michal: Kněz + dokumentarista = Jan Hanák. In web ČRo Archiv rozhlasu, 27. 2. 2017 (rozhovor + nahrávka části rozhovoru). – Cit.: V té rovnici je mu dobře. V malé farnosti na jižní Hané i za rozhlasovým mikrofonem. Naslouchá příběhům, protože slova sama nestačí. „Musel jsem začít věřit své intuici,“ říká Jan Hanák o rozhlasové profesi. A možná právě kvality zpovědníka jsou tím, co ho předurčilo k vítězství na loňské Prix Bohemia Radio.

Šly ve vašem životě obě profese souběžně?
Dobrá otázka. Sám nevím. Časově bylo na prvním místě rozhodně volání po kněžství. Ale už během studií teologické fakulty přišla spolupráce s nově začínajícím Radiem Proglas. Mohl jsem si tam osahat a ozkoušet redaktora i moderátora. Zároveň mě v Olomouci vzali na žurnalistiku, takže jsem studoval souběžně dvě školy. Po nějaké době mi už ale nestačilo používat slova v prvním plánu, začalo mě zajímat, co je za nimi. Chtěl jsem využít slova nebo zvuk jako způsob, jak zprostředkovat emoci příběhu.

Řekl bych, že ta dvojrole se dobře vyjímá v médiích. Je to ale tak netradiční?
Samozřejmě, to se kdekdo ptá… A já říkám: mám dva kamarády kněze-molekulární biology a jednoho kamaráda kněze-jaderného fyzika. To je zajímavé. Ale víte, dokumentarista, který vypráví příběhy, to je role, která s kněžími historicky velmi souvisí. Jasně, v 19. století to nebyl rozhlas nebo film, ale byly to psané příběhy.

Máte vlastně tradici na vaší venkovské faře na Hané.
Ano, přesně tak. Jsem farářem kousek od Brna, je to taková malá farnost − biskup mi tím umožňuje věnovat se dokumentaristice. Až do půlky 20. století tu byl jeden spisovatel nebo novinář vedle druhého. Takže pro mě jde o přirozenou věc.

Je vaše kněžství, ať už to jsou duchovní rozhovory, doprovázení, zpovědi, svátosti… dobrou praxí pro dokumentaristiku?
Jednoznačně řeknu ano, ale je to oboustranné. Dokumentaristika mě dovedla k tomu, že jsem musel začít věřit své intuici. Jsou situace, kdy mi nikdo neřekne, jestli to, co zamýšlím a točím, je správně nebo ne. Uvědomil jsem si, že v té chvíli mi nepomůže logika, která radí, jak věci jednoduše poskládat. A to je něco nesmírně důležitého i u duchovního doprovázení během svátosti smíření. Slyšíte slova, která někdo říká, a vidíte, jak člověk vypadá. Ale pokud chcete vyhmátnout, o co opravdu jde, musíte číst, co je za tím. A to se určitě projevuje i v tom, jak kladu otázky nebo vedu rozhovor při natáčení. Jo.

Cítíte, že vás lidé, se kterými se seznamujete, pouští blíž, když se dozví, že jste kněz?
To těžko dokážu objektivně zhodnotit, ale je pravda, že velkou část lidí už předem znám. Mimochodem, lidí, se kterými se potkávám, je obrovská spousta, takže mám jako dokumentarista kam sáhnout.

Takže ta témata vám sedí mezi lidmi v kostelní lavici, když to trošku zkarikuju.
Ano, dokonce jsem ve své farnosti natočil dva rozhlasové a jeden filmový dokument.

Když si vzpomenu na vlastní setkání s knězem, někdy jsem cítil, že se podvědomě stylizuju, abych vypadl lepší. Nemůže být v tomhle vaše kněžství na překážku?
Určitě může, ale já nejsem kněz, který je nad věcí, nad lidmi. Víte, já v dokumentu nechci kázat, nechci někoho přesvědčovat. S kněžstvím ale souvisí to, že jsem v příbězích často hluboce přítomný. Myslím, že mě lidi − se kterými točím − vnímají jako Jana Hanáka, který je mimo jiné knězem. Mám spíš tu zkušenost, že mi důvěřují, stírají se mezi námi hranice, lidé se otevírají. Ale faktem je, že téměř ve všech mých dokumentech se nějak objeví téma duchovní, náboženské, téma Boha a tak, i když se na to neptám, protože prostě to skryté kněžství to nějak vyvolává.

Dokument Diptych, se kterým jste loni vyhrál Prix Bohemia Radio, uvádíte jako „dvoudílní oltářní obraz“. To je hodně náboženské zarámování rozhlasové práce. Na druhou stranu mi přijde, že vaše dokumenty umí být i hodně civilní. Třeba ve Vlcích dáte nahrávadlo třináctiletým klukům, ať se točí sami.
Téma od tématu. U Diptychu to jinak nešlo. Dokument vznikl téměř náhodně, když můj dobrý přítel zažíval Jobovu situaci. Umírá a svoji zkušenost sděluje. V Diptychu je moje kněžství primární, působím vlastně jako ten, který ho doprovází k Hospodinu. Proto tento dokument chápu jako „oltářní obraz zpodobňující život a smrt jako skutečnosti vzájemně propojené“.
U Vlků mi samozřejmě o diptych nešlo, chtěl jsem zachytit, co zažívají kluci na prahu puberty. A hodně mě obohacovalo, jak reagovali na moje otázky. Třeba když vyprávěli, jak hrají počítačové hry. Člověk má tendenci to okamžitě odsoudit, ale když vám vzápětí řeknou, že hrajou spolu…, vytane vám najednou úplně jiné sdělení.

Máte rád v dokumentu patos?
Víte, my v českých zemích se ho bojíme. Celkem oprávněně, když se přešvihne, nedá se to poslouchat. Na druhé straně jsou ale některá životní témata, kde se bez něho neobejdete. V Diptychu je patos přítomný už v tom, že doprovázíte umírajícího. On je ale zároveň schopen jasnozřivě glosovat situaci, s humorem. Přijde mi to skvělé. Zvlášť ve společnosti, kde se smrti až hystericky bojíme, případně ji tragikomicky oslavujeme v krematoriu.

Radiodokument