Adresát neznámý (2003)
Kressmann Taylor. Hra v dopisech o přátelství, zradě a pomstě. Přeložila Dagmar Steinová. Rozhlasová úprava Jaroslav Someš. Dramaturgie Jana Paterová. Režie Lída Engelová.
Osoby a obsazení: Max Eisenstein (Jan Hartl), Martin Schulze (Jiří Dvořák) a Burton, listonoš (Josef Somr).
Natočeno 2003. Premiéra 29. 4. 2004 (Vltava 20:00 – 21:00 h., 55 min). Repríza 17. 5. 2016 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h); 15. 3. 2020 (ČRo 2 Praha, 20:00 h) v cyklu Hra na neděli.
Lit: -pk-: Rozhlasová adaptace prózy „Adresát neznámý“ na ČRo 3 – Vltava. 15.04 2004 (tisková zpráva ČRo). – Cit.: Američanka Kressmann Taylor napsala prózu v dopisech nazvanou Adresát neznámý už v roce 1938, ale s udivující jasnozřivostí zde předpověděla další vývoj v nacistickém Německu. Na svou světovou slávu ovšem tato drobná knížka čekala až do devadesátých let minulého století, kdy se stala bestsellerem.
Tento titul zároveň také otevřel dramaturgickou řadu „Rozhlasová hra na jevišti“, společný projekt Divadla Viola a stanice Vltava. Adresát neznámý měl premiéru ve Viole 3. května 2004, kdy se zde v režii Lídy Engelové stejně jako v rozhlasové verzi představili oba protagonisté tohoto příběhu přátelství, zrady a originální pomsty, Jan Hartl a Jiří Dvořák.
Lit.: Pražan, Bronislav: Jak Adresát neznámý doputoval do rozhlasu a Violy. In web ČRo 24. 5. 2004 (anotace). – Cit.: Stanice ČRo 3 – Vltava uvedla 29. dubna dramatizaci novely americké autorky Kathrine Kressmann Taylor (1903-1996) Adresát neznámý. Přinášíme vám “příběh o příběhu” – zajímavosti o tom, jak se příběh o “smrtící síle slova” dostával k rozhlasovým posluchačům a na scénu pražského Divadla Viola.
Vše začalo loňského léta v Londýně, kde byla režisérka Lída Engelová na návštěvě u svých přátel. “Víme, že na téma Německo a nacismus u vás asi nejste příliš zvědaví. Dostávali jste je v nestravitelných porcích,” omlouvali se, když jí jako dárek dali knížku, jejíž titul zněl Adress unknown. “Ale určitě si ji přečti, stojí za to.” Lída Engelová z důvodů, jež její přátelé poměrně přesně vystihli, nejdříve ten útlý svazeček odložila. Když ho pak začátkem podzimu přece jen otevřela, neodtrhla se od něho dřív, dokud nedospěla k poslední stránce. A okamžitě s ním zašla za vedoucí redakce rozhlasových her a dokumentu s přáním natočit jej pro rozhlas. I Janě Paterové se příběh zalíbil, začala vyjednávat práva k jeho uvedení a přemýšlet, kdo by jej mohl přeložit. Ve stejný den, kdy dostala fax s uzavřenou smlouvou, se od Angličanů dozvěděla, že Adresát neznámý právě vyšel česky. Vydalo jej nakladatelství Academia v překladu Dagmar Steinové.
“Ten příběh je bestseller v nejlepším slova smyslu,” vysvětluje Alexandr Tomský, proč jej nakladatelství, jemuž šéfuje, vydalo. “Ovšem opožděný bestseller. Když vyšel poprvé roku 1938, získal v USA poměrně velkou reputaci za to, jak přesně dokázal evokovat psychologii přerodu mnoha Němců v obdivovatele Hitlera a aktivní nacisty. Po válce však zapadl. Protože je krátký, vycházel jen v antologiích povídek. Do světa se rozběhl, až když ho po autorčině smrti roku 1996 vydali ve Francii samostatně. V současnosti je, tuším, přeložen do šestnácti jazyků.”
Český překlad tedy existoval, bylo však třeba ještě vyřešit adaptaci knížky pro rozhlas. Oříškem byla její epistolární forma. Ač je příběh neobyčejně dramatický, před čtenářem se vynořuje nepřímo – prostřednictvím dopisů, které si vyměňují dva přátelé. Dialog, jejž na dálku vedou, sice přímo nabízí střídání dvou hlasů, jenže v příběhu hraje značnou roli také grafické řešení dopisů. A to hlasy zprostředkovat nelze. Nebo lze? – Zkušený rozhlasový autor Jaroslav Someš, jemuž Jana Paterová tento hlavolam předložila, jej vyřešil jednoduše: připsal do příběhu třetí postavu – amerického listonoše.
Lída Engelová často spolupracuje s Violou, takže ji po natočení hry napadlo, že by se dala na jejím malém jevišťátku uvádět “živě”. Svým návrhem potěšila Miluši Viklickou, která Violu vede a již v první polovině devadesátých let zde umožnila jiné rozhlasové režisérce, Haně Kofránkové, uvádět rovněž původně rozhlasový pořad – Konec Casanovy z tvorby Mariny Cvetajevové. Při dalším jednání vznikl projekt trvalejší spolupráce s Českým rozhlasem. “Viola cílevědomě pěstuje kulturu mluveného slova stejně jako Vltava a většina umělců, kteří v ní vystupují, pracují i pro tuto stanici,” vysvětlila Miluše Viklická motivaci projektu Rozhlasová hra na jevišti, jenž každoročně na scénu Violy přivede jednu z nově natočených rozhlasových inscenací.
Ve scénické podobě Adresáta neznámého vystupují představitelé obou hlavních rolí – Jiří Dvořák a Jan Hartl, part pošťáka je reprodukován ze záznamu. Jejich výkon je oproštěn od jakýchkoli popisných akcí: stojí podobně jako v rozhlasovém studiu u pultíku a kromě hlasu používají jen mimiky a nečetných, leč promyšlených a působivých gest. Přesto tato koláž, vynalézavě kloubící “konzervovanou” a živou interpretaci a jinak využívající jen světla a hudby, ještě více příběh dynamizuje a dramatizuje.
Pro zajímavost uveďme, že v květnu bude mít v New Yorku premiéru divadelní podoba příběhu (nejspíš o něco opulentnější než ta pražská) a že o zfilmování látky má zájem Jan Hřebejk. “Je to složité, zjistili jsme, že příběh už byl v roce 1944 v USA natočen, scénář napsala sama autorka a film dokonce získal Oscara,” řekl režisér zpravodaji ČTK Jiřímu Borovičkovi.
Lit.: Hrdinová, Radmila: Hra o smrtící síle slova. In web Novinky.cz, 11. 6. 2004 (článek). – Cit.: Inscenace Adresát neznámý zahájila v pražském Divadle Viola projekt Rozhlasová hra na jevišti, na němž se Viola podílí společně s Českým rozhlasem 3 – Vltavou. Jeho podstatou je uvedení nového titulu nejprve formou rozhlasové hry a poté v jevištní verzi ve Viole.
Volba prózy americké autorky Katherine Kressmann Taylorové Adresát ve své stručnosti neznámý se ukázala jako mimořádně šťastná, protože jde o působivé a precizně napsané (a Dagmar Steinovou výborně přeložené) dílo.
Autorka v něm oživila dopisovou formu. Listy si vyměňují přes oceán dva muži kolem čtyřicítky, Němci, kteří před první světovou válkou odešli do USA. V roce 1932–33, kdy se příběh odehrává, provozují společně slušně výnosnou galerii v San Francisku. Martin se přesto vrací do Mnichova, protože chce, aby jeho synové vyrůstali v původní vlasti.
Je překvapivé, jak již v roce 1938, kdy knížka vznikla, Taylorová s jasnozřivostí popsala obludné působení nacistické ideologie, která kdysi nerozlučné přátele, rasově čistého Martina Schulseho a Žida Maxe Eisensteina, rozdělí na život a na smrt. A co víc, ukazuje i prostý způsob, jak skrze sílu psaného slova lze doslova fyzicky zlikvidovat někdejšího přítele.
Text obohatila postava listonoše
Autor dramatizace Jaroslav Someš citlivě respektoval text a doplnil ho jen o postavu listonoše. Ve skvělém podání Josefa Somra (v divadelní verzi z nahrávky) komentáře bodrého Američana, který absolutně nechápe, co se mezi oběma přáteli děje a jen tuší, že to není nic pěkného, jen prohlubují absurditu z norem lidského chování vykolejené reality.
Úsporná jevištní verze
Režisérka rozhlasové nahrávky i divadelní inscenace Lída Engelová ku prospěchu díla, založeného na slově, ani v jevištní verzi neusilovala o jakkoli násilné rozehrání děje, ale zachovala v podstatě formu scénického čtení, jen s minimem vzájemných pohledových či gestických kontaktů obou protagonistů.
Místo scény postačí fotografie nekonečné plochy oceánu, po níž se rozbíhá sluneční paprsek, jako výmluvný znak odcizení. V obou verzích vytvořili dvojici přátel Jiří Dvořák a Jan Hartl.
Dvořákovi připadl dynamičtější Martin, jehož rasové „uvědomění“ i závěrečné zoufalé volání o pomoc se prolíná do hercova tvárného hlasu i mimiky; Hartlův Max se od počáteční žoviální mluvnosti propadá do věcné stručnosti a jeho hlas kamení stejně s jeho srdcem. Adresát neznámý, jehož poslední repríza v této sezóně se koná v pondělí 14. 6., patří ke skvostům jubilejní 40. sezóny Divadla Viola.
Kressmann Taylorová: Adresát neznámý. Překlad Dagmar Steinová, dramatizace Jaroslav Someš, režie Lída Engelová, dramaturg Jana Paterová, scéna Ivo Žídek. Premiéra rozhlasové verze 29. 4. na stanici Český rozhlas 3 — Vltava, divadelní verze 3. 5. v Divadle Viola.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Lit.: Pražan, Bronislav: Jak Adresát neznámý doputoval do rozhlasu a Violy. In web ČRo 24. 5. 2004 (anotace). – Cit.: Stanice ČRo 3 – Vltava uvedla 29. dubna dramatizaci novely americké autorky Kathrine Kressmann Taylor (1903-1996) Adresát neznámý. Přinášíme vám „příběh o příběhu“ – zajímavosti o tom, jak se příběh o „smrtící síle slova“ dostával k rozhlasovým posluchačům a na scénu pražského Divadla Viola.
Vše začalo loňského léta v Londýně, kde byla režisérka Lída Engelová na návštěvě u svých přátel. „Víme, že na téma Německo a nacismus u vás asi nejste příliš zvědaví. Dostávali jste je v nestravitelných porcích,“ omlouvali se, když jí jako dárek dali knížku, jejíž titul zněl Adress unknown. „Ale určitě si ji přečti, stojí za to.“ Lída Engelová z důvodů, jež její přátelé poměrně přesně vystihli, nejdříve ten útlý svazeček odložila. Když ho pak začátkem podzimu přece jen otevřela, neodtrhla se od něho dřív, dokud nedospěla k poslední stránce. A okamžitě s ním zašla za vedoucí redakce rozhlasových her a dokumentu s přáním natočit jej pro rozhlas. I Janě Paterové se příběh zalíbil, začala vyjednávat práva k jeho uvedení a přemýšlet, kdo by jej mohl přeložit. Ve stejný den, kdy dostala fax s uzavřenou smlouvou, se od Angličanů dozvěděla, že Adresát neznámý právě vyšel česky. Vydalo jej nakladatelství Academia v překladu Dagmar Steinové.
„Ten příběh je bestseller v nejlepším slova smyslu,“ vysvětluje Alexandr Tomský, proč jej nakladatelství, jemuž šéfuje, vydalo. „Ovšem opožděný bestseller. Když vyšel poprvé roku 1938, získal v USA poměrně velkou reputaci za to, jak přesně dokázal evokovat psychologii přerodu mnoha Němců v obdivovatele Hitlera a aktivní nacisty. Po válce však zapadl. Protože je krátký, vycházel jen v antologiích povídek. Do světa se rozběhl, až když ho po autorčině smrti roku 1996 vydali ve Francii samostatně. V současnosti je, tuším, přeložen do šestnácti jazyků.“
Český překlad tedy existoval, bylo však třeba ještě vyřešit adaptaci knížky pro rozhlas. Oříškem byla její epistolární forma. Ač je příběh neobyčejně dramatický, před čtenářem se vynořuje nepřímo – prostřednictvím dopisů, které si vyměňují dva přátelé. Dialog, jejž na dálku vedou, sice přímo nabízí střídání dvou hlasů, jenže v příběhu hraje značnou roli také grafické řešení dopisů. A to hlasy zprostředkovat nelze. Nebo lze? – Zkušený rozhlasový autor Jaroslav Someš, jemuž Jana Paterová tento hlavolam předložila, jej vyřešil jednoduše: připsal do příběhu třetí postavu – amerického listonoše.
Lída Engelová často spolupracuje s Violou, takže ji po natočení hry napadlo, že by se dala na jejím malém jevišťátku uvádět „živě“. Svým návrhem potěšila Miluši Viklickou, která Violu vede a již v první polovině devadesátých let zde umožnila jiné rozhlasové režisérce, Haně Kofránkové, uvádět rovněž původně rozhlasový pořad – Konec Casanovy z tvorby Mariny Cvetajevové. Při dalším jednání vznikl projekt trvalejší spolupráce s Českým rozhlasem. „Viola cílevědomě pěstuje kulturu mluveného slova stejně jako Vltava a většina umělců, kteří v ní vystupují, pracují i pro tuto stanici,“ vysvětlila Miluše Viklická motivaci projektu Rozhlasová hra na jevišti, jenž každoročně na scénu Violy přivede jednu z nově natočených rozhlasových inscenací.
Ve scénické podobě Adresáta neznámého vystupují představitelé obou hlavních rolí – Jiří Dvořák a Jan Hartl, part pošťáka je reprodukován ze záznamu. Jejich výkon je oproštěn od jakýchkoli popisných akcí: stojí podobně jako v rozhlasovém studiu u pultíku a kromě hlasu používají jen mimiky a nečetných, leč promyšlených a působivých gest. Přesto tato koláž, vynalézavě kloubící „konzervovanou“ a živou interpretaci a jinak využívající jen světla a hudby, ještě více příběh dynamizuje a dramatizuje.
Pro zajímavost uveďme, že v květnu bude mít v New Yorku premiéru divadelní podoba příběhu (nejspíš o něco opulentnější než ta pražská) a že o zfilmování látky má zájem Jan Hřebejk. „Je to složité, zjistili jsme, že příběh už byl v roce 1944 v USA natočen, scénář napsala sama autorka a film dokonce získal Oscara,“ řekl režisér zpravodaji ČTK Jiřímu Borovičkovi.