Vernisáž (1992, 2011)

Přidal: Přemek |

Prosinec 15, 2005

Václav Havel. Rozhlasová úprava a dramaturgie Pavel Minks. Scénická hudba Zdeněk Šikola. Režie Lída Engelová.

Osoby a obsazení: Věra (Helena Friedrichová), Michal (Tomáš Töpfer) a Bedřich (Jan Hartl).

Natočeno 1992 (35 min.). Repríza 16. 10. 2011 (ČRo 2 Praha, 20:05 h.); 4. 6. 2013 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 17. 12. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:42 – 15:22 h) v cyklu Třikrát Václav Havel; 5. 10. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama k nedožitým 85. narozeninám Václava Havla.

Vydal Radioservis v roce 2011 (1 CD, CR0552-2 – EAN 8590236055223) společně se hrou Anděl strážný.

Lit.: Pekárek, Hynek: Václav Havel: Vernisáž. In web ČRo 6. 11. 2008 (anotace). – Cit.: V roce osmičkových výročí zařazuje Český rozhlas 3 – Vltava do programu cyklus Ferdinand Vaněk v hlavní roli. Od 23. října do 18. prosince vždy ve čtvrtek ve 20.00 uslyšíte takzvanou „vaňkovku“ – jednoaktovou hru, jejíž hlavní hrdina – disidentský spisovatel Vaněk se potýká s paradoxy doby, pro níž se vžilo označení normalizace. Cyklus pokračuje ve čtvrtek 6. listopadu hrou Václava Havla Vernisáž, kterou autor napsal ještě v roce 1975, inspirován úspěchem předchozí Audience. Poprvé v Českém rozhlase uslyšíte vzácnou nahrávku Rádia Svobodná Evropa z roku 1977, v níž hlavní roli ztvárnil Karel Kryl. Nahrávku z archivu Československého dokumentačního střediska vysíláme se svolením Národního Muzea. I tentokrát je pro vás připravena soutěž o soubor her s Ferdinandem Vańkem z nakladatelství Academia.

Sedmdesátá léta kdysi břitce přirovnal John Lennon k exkrementu. S příslovečným smyslem pro černý humor by nejeden Čech tehdy slavného ex-beatla nejspíš doplnil, že nestála ani za to. Byl to čas – nečas, spíše beztvaré bezčasí. Českou společnost brutálně kontroloval totalitní režim. Už předtím se „po bolševicku vypořádal“ se svými skutečnými ideovými odpůrci i někdejšími soudruhy, které semlely jimi samými kdysi roztáčené příslovečné mlýnské kameny. I v takové době, kdy se lidé často báli vyjádřit svůj názor i v soukromí, vznikaly malé ostrůvky intelektuálního vzdoru. Na Hrádečku, vesnickém sídle Václava Havla se každé léto scházela skupina spisovatelů. Veřejně publikovat již nesměli, a tak tady mezi podobně postiženými předčítali svá nová díla a diskutovali. V atmosféře „intelektuálního ghetta“ vznikla v roce 1975 nejspíš nejpopulárnější Havlova hra. V knižním rozhovoru s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech na to Václav Havel vzpomíná : „….pro mne osobně dost důležitou událostí toho roku bylo, že jsem napsal jednoaktovku Audience. Byla inspirována mým pobytem v pivovaře a poprvé se v ní objevila postava spisovatele Vańka. Napsal jsem jí rychle, za pár dní, a původně byla myšlena hlavně pro pobavení přátel, kterým jsem ji chtěl při letním setkání na Hrádečku přečíst. I tato hra – k mému překvapení – měla velký ohlas a časem doslova zpopulárněla…. Stávaly se mi takové věci, že jsem třeba vezl stopaře a on, aniž věděl, kdo jsem, mi začal z té hry citovat, nebo že jsem v hospodě slyšel mladé lidi volat na sebe přes celou místnost repliku z té hry. I to bylo pro mne přirozeně velmi povzbudivé…. především jako nápověď, že i dramatik odříznutý od divadla může domovského prostředí vstupovat a působit v něm jako jeho integrální součást.“ Se zakázaným spisovatelem Ferdinandem Vaňkem vkročila v roce 1975 na české jeviště divadelní postava, která je v kontextu české dramatiky pozoruhodná ze dvou důvodů: nese zřetelně autobiografické rysy svého autora a do svých her si ji vypůjčili další dramatičtí autoři z Havlova chartistického okruhu. Tak vznikla takzvaná vaňkovka, většinou jednoaktová hra o trampotách zakázaného spisovatele v letech normalizace.

Ne náhodou v roce, kdy si na Vltavě připomínáme osudová „osmičková“ data jsme se rozhodli uvést malý podzimní festival vaňkovských aktovek. I pro znalce Havlova díla bude jistě překvapením hra, která festival otevřela. Byla jí jediná Havlova rozhlasová hra Anděl strážný (23.10). Právě tato hra je stavbou a základní situací jakousi „urvaňkovkou“ a zde vystupující mladý spisovatel Vavák připomíná charakteristické Vaňkovy rysy nejen zvukovou příbuzností jmen.. Poukazuje na to i Lenka Jungmannová, editorka souborného vydání jednoaktovek s Ferdinandem Vańkem ve své studii Paradoxy s Vaňkem, přestože hra do souboru zařazena nebyla. Hru se zřetelnou stopou absurdní dramatiky a rukopisu prvních Havlových her nastudoval režisér Josef Melč v roce 1968 s Josefem Sovákem a s Jaromírem Hanzlíkem v roli mladého spisovatele, jemuž se jednoho dne do bytu vetře nezvaný návštěvník. Jak se později ukáže, tento muž není jen podomním obchodníkem s absurdními domácími přistroji, ale i Vavákovým osobním fízlem.

Jako další samozřejmě nesměla chybět Audience (30.10.), to by tedy byl paradox! V režii Vladimíra Pistoriuse v ní vystupují Václav Havel a Pavel Landovský v duu Vaněk – Sládek. Pásky s nahrávkou putovaly tajnými cestami za hranice do svobodného světa, kde je téhož roku vydal Josef Pallas ve svém exilovém nakladatelství Šafrán. Černé kotouče se zpětně pašovaly zpátky do Československa a další soukromé nahrávky pořizovali spontánně vděční posluchači. Shodou okolností právě touto nahrávkou se Václav Havel vrátil po mnoha letech do rozhlasu. Vysílali jsme ji již 6. 12. 1989 a její oficiální československou rozhlasovou premiéru jsme „vyhlašovali“ na Václavském náměstí.

Povzbuzen úspěchem Audience, napsal Václav Havel krátce na to aktovku Vernisáž (6.11). A přestože postavu rebelujícího spisovatele na návštěvě u přátel, kteří nemají pro jeho občanské postoje přílišné pochopení, pojmenoval Bedřich, je i ona považována za nefalšovanou vaňkovku. Tuto hru nastudovala v rozhlase v roce 1992 Lída Engelová s Jiřím Ornestem v roli Bedřicha – Vaňka. Pokud však získáme práva, chystáme pro vás další překvapení. V Československém dokumentačním středisku (známém také jako „Prečanův archiv“) se totiž zachovala vzácná nahrávka hry v nastudování redaktorů českého vysílání Rádia Svobodná Evropa. Premiéru měla na Silvestra v roce 1977 v režii Milana Horníka a vaňkovskou roli tu ztvárnil se svým charakteristicky ironickým tónem v hlase Karel Kryl! V dalších rolích se představí Rozina Jadrná-Pokorná a Miroslav Petera. I jejich hlasy mnohým z vás připomenou doby, kdy jste lovili „svobodku“ ze změti rušiček na krátkých vlnách.

Protest (13.11) již vznikal v roce 1978 souběžně s vaňkovskou variací Pavla Kohouta Atest, k čemuž se hlásil zvukovou podobou názvu. Děj hry reaguje na vznik Charty 77. Chartista Vaněk přichází za svým někdejším literárním kolegou Staňkem. Ten již přistoupil na dohodu s režimem a proto je zarážející, že Vaňka žádá o organizace petice za uvězněného písničkáře. Vše je však trochu jinak. Inscenaci z roku 1991 uslyšíte v režii Vladimíra Pistoria, který do role Vaňka obsadil Jana Hartla a roli Staňka svěřil Josefu Somrovi.

Protože historicky první vaňkovku od jiného autora: Sanitární noc Pavla Landovského nezařazujeme kvůli obtížné rozhlasové převoditelnosti, uslyšíte jako další Atest (20.11) Pavla Kohouta. V této malé psí historii zachytil Kohout zdařile denní paradoxy života ve státě, jemuž se trefně přezdívalo Absurdistán. Ferdinand Vaněk jde registrovat svého psa, ale i tady v kynologickém svazu neujde „hněvu dělnické třídy“. Paradoxně však na jeho neshody s režimem má doplatit jeho pejsek..

V roce 1981. kdy si již Václav Havel odpykával mnohaletý trest, mu Pavel Kohout věnuje další aktovku Marast (27.11.). Opět v ní vycházel z vlastních zkušeností z represí proti Chartě. S Ferdinandem Vańkem se tentokrát setkáváme v sídle STB, kam byl odvlečen policií. V sérii výslechů, při nichž se střídají vyšetřovatelé s různými metodami nátlaku, Vaněk prokáže svoji statečnost. Titul hry však výstižně pojmenovává nejen ducha tehdejší doby, ale i pocit, který má posluchač po skončení hry z tehdejších policejních metod. To už nejsou paradoxy, ale realita socialistického Československa.

Pavel Kohout podle svých vzpomínek také přiměl Pavla Landovského, aby pro vězněného Havla napsal další vaňkovku, tak vznikla v roce 1983 hra s více než výmluvným názvem Arest (4.12.). V logické posloupnosti disidentského života se Vaněk ocitá ve vězení a seznamuje se tentokrát s realitou, která panuje za mřížemi. Mikrosvět vezení však ve všem všudy připomíná svět tam venku.. I tady panují různé hierarchie, výměnný obchod a udavačství. Ale nemějte obavu, ten na první pohled neprakticky slušný a fyzicky slabý intelektuál Vaněk projde se ctí i touto zkouškou. Arest Pavla Landovského uslyšíte v inscenaci Ivana Chrze z roku 1983. V roli Vaňka se tentokrát představí Jan Novotný.

Autorem další hry je Jiří Dientsbier. Svoji aktovku Příjem (11.12.) dedikoval v roce 1984 Václavu Havlovi „k prvnímu společnému roku na svobodě“. Dienstbier se v ní podle vlastních slov nechal inspirovat „Audiencí a společným pobytem v místech, kde život odkládá společenskou masku“. Dějově navazuje hra na starší Audienci, Vaněk se tu setkává opět s užvaněným Sládkem, tentokrát v prostředí nápravného zařízení, tak komunisté pokrytecky nazývali vězení. Místo piva se tu sice nalévá čaj a káva, ale budete příjemně překvapeni, jak se Dientsbierovi podařilo „trefit“ obě známé postavy s jejich charakteristickými „hláškami“. Hra je i pozoruhodná užitím vězeňského žargonu a znalostí vězeňských poměrů. Opravdové znalce nepochybně potěší dosud neznámá fakta o dalších osudech legendárního pivovarského dělníka Šerkezyho. Hru uvedeme ve světové premiéře. Festival Ferdinanda Vańka zakončí hra Pavla Kohouta Safari (18.12.) z roku 1985. Náš hrdina se ocitá v rakouském exilu a je přizván jako host do diskusního pořadu. Ve společnosti rakouských celebrit se však nakonec nedostane ke slovu. Místo toho musí trpně sledovat slovní půtky ideologicky nesmiřitelně rozdělených účastníků. Tato hra byla napsána původně německy a autorem překladu je Julek Neumann.

Stopy Ferdinanda Vaňka vedou ještě dál, než v našem festivalu můžeme ukázat. Pavel Landovský ho považuje za samotný „archetyp Havla“, Lenka Jungmannová shledává zřetelné vaňkovské náznaky i v dalších Havlových hrách. Vaněk ještě vystupuje v nepublikované Havlově mikrohře Prase, v němé roli v aktovce Arthura Millera Vaňkovská hra bez názvu a nakonec Ferdinand ve Stoppardově hře Rock’n’roll je tak trochu ˇVaňkem“ svého druhu. Skoro by se chtělo po pirandellovsku říci, že „každý má svého Vaňka“.

Lit.: anonym: Václav Havel: Vernisáž a Anděl strážný – 16. října. In web ČRo, říjen 2011 (článek). – Cit.: Dvě aktovky Václava Havla vznikly v různých obdobích dramatikova života a přesto mají mnoho společného.

Zatímco Anděl strážný představuje Havlovu tvorbu z konce 60. let (tato Havlova jediná rozhlasová hra měla premiéru v červnu 1968), Vernisáž pochází z poloviny 70. let, tedy z doby „ryze už normalizační“. Základní situace obou her je založena na principu návštěvy. V obou případech jde o návštěvy neobvyklé, svérázné.

Když do bytu spisovatele Vaváka, hraje ho Jaromír Hanzlík a snadno v této postavě objevíme předobraz pozdější autobiografické postavy několika Havlových her, Ferdinanda Vaňka, vtrhne neomaleně jakýsi pan Machoň (Jiří Sovák), je zřejmé, že hlavním motivem příběhu bude podobenství o manipulaci člověka, o násilí a paradoxu vnucované pomoci.

Vernisáž je pak hra označovaná důvěrně jako „vaňkovka“, tedy příběh, v němž je Havlovo alter ego, plachý a nesmělý disidentský spisovatel Ferdinand Vaněk (Jan Hartl), konfrontováno s prázdnotou a bezobsažností života snobsky chvástavého manželského páru (Tomáš Töpfer a Helena Friedrichová).

Rozhlasovou úpravu aktovky Vernisáž natočila v roce 1992 režisérka Lída Engelová, Anděla strážného režijně připravil Josef Melč.