Krappova poslední nahrávka (1966)

Samuel Beckett. Překlad Josef Kaušitz. Hudba Marek Kopelent. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: Krapp (Miloš Nedbal).

Natočeno 1966. Premiéra 18. 2. 1967 (Československo 2, 19:45 – 20:35 h.). Obnovená premiéra 14. 2. 1990.

Lit.: Czech, Jan: O rozhlasové hře, s. 68, 74 – 82.

Lit.: Henke, Josef: Ticho v rozhlasovém vysílání. In Svět rozhlasu 6/2001, s. 9 – 12.

Lit.: -kn- (= Nešvera, Karel): Znovu Beckett a jedna slabší novinka. In Večerní Praha XII/41 (3455), 18. 2. 1966, s. 5 (recenze).

 

 

Štěrbová, Alena: Úředním výnosem ztratil talent. In Scéna 6/1990, s. 4 (recenze).

 

Štěrbová, Alena - Úředním výnosem ztratil talent (6-1990)

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Podivuhodně textově klenutý monolog starého muže, který si nahrává své vlastní vzpomínky na život, který mu protekl mezi prsty a z něhož zbyl jen jeden jediný okamžik, pro který stojí za to snést bídu a nudu přítomnosti, je neméně podivuhodně realizován. Herec Miloš Nedbal nejenže dokáže zároveň číst autorské – scénické poznámky, ale dokáže navíc precizně hlasově rozlišit starého Krappa i jeho mladší hlas ze starší nahrávky; momenty, kdy se např. starý Krapp směje souběžně s Krappem z pásku a my víme, či aspoň tušíme, že se smějí každý něčemu trochu jinému…, tedy takové momenty opravdu stojí za to.

Režisér Josef Henke navíc dokáže pracovat s tichem.

S pauzou.

Nechá ji vyznít. Či chcete-li, vyhnít. Ticho je kolikrát k nesnesení, obzvlášť v začátku hry, vždy to ale má svůj podstatný smysl. Henke ví, že ne hlas, ne děj, ale ticho je základním stavebním kamenem rozhlasové hry.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)